Pojmy vyjadřující a určující člověka vznikají v prostoru a čase existence člověka jako míra jeho vědomí: vznikají historicky. "Jednou stranou" jsou výrazem, formou existence objektivní reality materiálně zjistitelné - určitelné - pomocí lidského vědomí. "Druhou stranou" jsou formou existence samého lidského vědomí - a tedy vyjádřitelné.
Pojmy,v kterých se člověk vyjevuje sám před sebou, nevznikly najednou: jejich řada je historicky podmíněná. Člověk v této řadě dozrává, stává se složitějším, citlivějším a mobilnějším. Čas těchto zrání je někdy velmi dlouhý a neměl by být ukončen. Je vždy podvojný, vzniká a zaniká, vítězí a prohrává, objektivizuje se jakožto příroda a subjektivizuje "svou" přírodu: v každém svém určení a vyjádření je podvojný, rozporný a konfliktní jako sám člověk. V množství těchto vazeb vynikají ty, které jsou nosnými vztahy, na nichž záleží stabilita celku člověka. V jejich pojmovém vyjádření je považujeme za pojmy nejobecnější. Jestliže jejich řadu můžeme nekonečně rozvíjet, zajímají nás především ony, které nemůžeme pominout.
Rozčlenění univerzálního pojmu "člověk", jak jsme je naznačili, nevychází z toho, že by "jednotlivé stránky" našeho základního pojmu byly od sebe navzájem oddělitelné - více než jakožto pojmy. Objektivní realita nekoresponduje vždy se svým pojmovým vyjádřením bezprostředně a přímo: takovou přímou korespondenci lze vyžadovat od empirických vědních postupů, kde objektivní fakticita nalézá svoje symbolické vyjádření, to je kdy celistvost fakticity je vyjádřena celistvostí zvoleného symbolu. To buď předpokládá nebo vyžaduje izolovanost jevu tak, aby nemusela být narušována jeho vnitřní celistvost; jakmile pojem má vyjádřit vnitřní člen celku, který je věcně nedělitelný, převrací se stav lidského poznávacího procesu. Pojem se stává symbolem "v pravém slova smyslu", sám víceméně uzavřený neobráží odpovídající realitu, ale realitu převrácenou: vyčleňuje nevyčlenitelné, odděluje neoddělitelné, zastavuje nezastavitelné atd. Pojem zůstává, ale "jeho" realita se vyvíjí dál . . . Diference, která se tady rozevírá, je nutně s narůstajícím časem o to větší, oč méně přesně obrazil pojem realitu už v době svého vzniku (Adorno a d. j. kritikové empirie).
Člověk je, realisticky vzato, nečlenitelný: pouze biologickým člověkem je jen naprostý imbecil, přičemž mu zpravidla chybí hlavní znaky nejen lidství, ale i hlavní znaky schopnosti svébytné biologické existence. Pouze společenský člověk je zrůdou řádově stejného typu; průměrný existenciální typ člověka - soustředěný výlučně na spotřební stránku své existence - je vyžadovanou a dokonce sebeuvědoměle hledanou normou lidské existence - a přece už zcela zběžný pohled nám dá za pravdu, že jde o kritické jednostranné zmrzačení lidství po všech jeho ostatních "stránkách" - biologické, kulturní, společenské, individuální; a samozřejmě především v jeho jedinečnosti právě proto, že tady je rozpor "přímý", nejbezprostřednější, nejakutnější.
Člověk je lidskou množinou i ve své nejindividuálnější formě lidské existence. Určit faktickou hranici mezi jeho existencí nejindividuálnější a nejspolečenštější je de facto nemožné, protože množné číslo je tu vždy (a mnohonásobně) přítomno v čísle jednotném, a naopak, samozřejmě. Obtížnost určení pojmu lidské společnosti je závislá na pojmu vymezení člověka, pojmu, který by odpovídal jak své množinové, tak své jedincové formě. Tato "absurdita" je absurditou zdánlivou: formálně logicky ji známe jako starý "paradox hromada", dialekticky nebyla v celé své šíři a dosažnosti ještě formulována. Potíž spočívá ne tak v nemožnosti parciálního rozčlenění reality (konečně tak je tomu i v jiných oblastech lidského poznání), ale v totalitě poznávaného objektu a poznávajícího subjektu. Tady je potíž prakticky nepřekonatelná - pokud bude pojata realita člověka "sama o sobě". Ale kybernetika nám např. umožňuje u člověka uvažovat vstup a výstup, teorie systémů nám umožňuje uvažovat člověka jako otevřený systém. Protože vstupem člověka je jeho potřeba a výstupem člověka tvorba nové potřeby, naskýtá se reálná možnost studovat tento "tajemný systém" se stejnou objektivitou, s jakou lze studovat realitu vně člověka. Samoregulující procesy, které i tak probíhají - vzato obecně - mohou být jak živelné, tak vědomé: z hlediska funkce organismu člověka je to důležité potud, pokud ten nebo onen lépe vyhovuje zachování druhu, rodu, společenství nebo třeba i individua. I tato potřeba je potřebou historicky vzniklou.
Tedy určit a vyjádřit člověka lze nejenom vzhledem k jeho interním funkcím a činnostním stránkám, ale především v závislosti na jeho potřebách, protože ty lze parcializovat v jejich "naturální" životní podobě tak, jak je člení sám člověk svým vlastním životem: Člověk si uvědomuje své jednotlivé potřeby. Uvědomuje si i jejich konfliktnost. Žel, nemohl si ještě uvědomit jejich "hierarchii", procesy jejich priorizace: otázka je, zda je to možné.
Formy své existence, které si v minulosti postupně uvědomoval, byly - jinak řečeno - formami uspokojování oblastí jeho potřeb. Rozvinutí těchto oblastí, zřejmě jako přírodně historické pravidlo, přineslo zbytnění těchto oblastí, ať už na úkor oblastí dříve již prošlých stavem sebeuvědomění, anebo - zejména? - na úkor oblasti nově se vyjevující. Jestliže dnes se jako kritická nutnost vyjevuje nutnost zcelení těchto všech oblastí, děje se tak jednak ve smyslu základní dějinné potřeby být člověkem, jednak v závislosti na celkovém procesu zvšelidštění člověka ve smyslu jak sociologickém, tak ve smyslu antropologickém, kulturním, existenciálním, biologickém.
V dalším nebudeme považovat za švů] úkol podat výklad našich základních pojmů v jejich historické posloupnosti: jde nám o to, aby se vyjevilo, zda s tímto "tradičním pojmovým aparátem" lze nadále pracovat, a to především na procesu "všestranného uspokojování lidských potřeb", což pro nás není politické heslo, ale objekt dlouhodobého i následujícího kritického uvažování.