Na první pohled se zdá, že se člověk chápe jakožto jedinečný zcela přirozeně. Ve skutečnosti je to "vůbec nejnovější" forma lidského sebepoznání. Konečný tvar jakožto problém dostala existencialistickou filosofií. Přes "cizost", s jakou existencialistická filosofie tento problém formuluje, nebo právě proto, jsme nuceni se s ním vyrovnávat: nikoli jen proto, že jde o filosofickou formulaci, ale především proto, že jde o formu existence lidského života.
Pojem jedinečnosti je vázán na pojmy neopakovatelnosti a nereprodukovatelnosti a ve skutečnosti není ve vztahu k člověku definovatelný jinak, než všemi ostatními určeními a vyjádřeními člověka, přičemž to, co ho tvoří jakožto jedinečné, zůstává za hranicí těchto pojmů.
Existencialistická filosofie váže tohoto jedinečného člověka dále na pojmy determinismu a indeterminismu. Existenciální cizota a hnus je takto důsledkem roztržky mezi tím, čím člověk je a tím, čím by podle takto dosaženého stupně sebepoznání mohl, chtěl nebo měl být: pojem a problém svobody a svobodného jednání se tak stává hlavní otázkou, ale i kamenem úrazu nejen existenciální filosofie, ale i existenciální existence. Není, uvnitř takto vymezeného a vytrženého pole problému řešitelný, a vyplývá proto do prázdna, protože neoddělitelným protikladem tu zůstává forma průměrné existence.
Řekli jsme, že jedinečný člověk není pojmově definovatelný: je určitelný metricky a graficky. Je ho možné změřit a popsat. Je to veličina, která svými vlastnostmi určuje historiografii jakožto metodu. Je to reálně existující forma hmotné existence, v které jsou více méně obsaženy základní prvky všech průměrných hodnot, které člověka vyjadřují na dané rovině vývojového stavu. Jedinečný člověk je stavem univerzálního člověka, i když je mu dán vlastní vývoj, počatý a uzavřený. Vývojové zákony, kterým je podřízen, jsou obecnější a určující ve vztahu k vývojovému zákonu, kterému podléhá jakožto zákonu svého jedinečného života. Jakkoliv je jedinečný člověk reálně existující formou hmotné existence, i on, ve stavu své izolované jedinečnosti není buď ničím, nebo jednostranným degenerátem.
V potřebách jedinečného člověka se sumarizují potřeby všech jeho ostatních určení a vyjádření (v historickém průmětu a souvislostech - tedy vzhledem ke stavu vývoje) a ono "něco navíc" (nebo "něco méně") co ho činí netotožným s ostatními jedinečnými jedinci všeobecně probíhajícího stavu. Na jiném místě ještě ukážeme, že uspokojování těchto jedinečných potřeb je pro lidstvo a jeho vývoj přinejmenším stejně důležité jako uspokojování potřeb průměrných: začlenit je do sekundární, terciální etc. řady je proto zhola nesmyslné. Nelze je vyčlenit ani z řady reprodukčních potřeb, protože právě v nich je ukryto tajemství perspektivní adaptability člověka jakožto druhu a rodu do perspektivních životních podmínek, a stejně tak adaptability materiálních podmínek pro člověka.
Proto už na tomto místě musíme zamítnout prosté členění potřeb na primární, sekundární atd.; členění na reprodukční a nereprodukční je vzhledem k jedinečnému člověku neurčitelné, protože v rozmezí jeho uzavřeného vývoje je každá realizovatelná potřeba podmínkou jeho jedinečné existence; dokonce i každá nerealizovatelná nebo nerealizovaná potřeba je neodmyslitelným rysem jeho jedinečnosti a souhrn těchto nerealizovaných nebo nerealizovatelných potřeb ho určuje zpravidla podstatněji než potřeby realizovatelné nebo realizované. Právě to bývá zpravidla ono "něco navíc" nebo "něco méně", co z člověka činí člověka.