Pokud člověk neměl důvod - a schopnost! - pochybovat o tom, že je součástí ostatní živé přírody, neměl ani důvod ani potřebu si to uvědomit a jako takový se poznat. Zpravidla se tu za "bod zvratu" považuje vydání prvního úplného anatomického atlasu lidského těla; perioda sebeuvědomění této formy existence člověka ale trvala podstatně déle - až do formulace Darwinovy teorie a její aplikace na opičí původ člověka, se všemi společenskými důsledky z toho plynoucími.
Biologicky je člověk určen nejšířeji z hlediska totožnosti s ostatní přírodou a jejími zákony, přičemž tato totožnost je faktická, reálná, objektivně zjistitelná a definovatelná. Biologicky podléhá přírodním zákonům v jejich obecných i zvláštních formách: jako totožný a specifický přírodní jev, jako vývojově totožný a vývojově zvláštní je reprodukovatelný jen na svém biologickém základě. Jeho vývojové zmnožování je prosazováno přírodním zákonem, ale není nezbytnou podmínkou jeho existence a reprodukční proměnné řady, jeho vývojové ozvláštňování je mu vlastní a zákonité. Biologického v člověku neubývá, ale dostává se do jiné relace vzhledem k ostatním svým určením a vyjádřením; vyjádřen je existenciálně, jako člověk jedinečný a člověk průměrný a spoluurčen sociologicky jako člověk společenský. Individuální forma existence a určení je mu z hlediska biologického neznáma, a z hlediska biologického také nemá význam. S člověkem kulturním vytváří protikladnou jednotu antropologického určení a filosoficky je vyjádřitelný jako konkrétní a abstraktní; podobně jako z hlediska přírodovědeckého. Medicína, jako nejspecifičtější věda obírající se biologickým člověkem, jakkoli "by měla" pracovat s člověkem jakožto jedinečným, pracuje v nejlepším případě s konkrétním biologickým člověkem - protože jako věda se nemůže odpoutat od metody abstrakce - a naplňuje tak jeho potřebu převážně jako potřebu průměrného člověka. Chtít od medicíny víc znamená chtít po ní proměnu v umění.
Rada biologických potřeb je vždycky na daném vývojovém stupni konečná a zpravidla v konfliktu se společenskými poměry přírodně naplnitelná - opět převážně z biologických zdrojů. Biologické potřeby mají ráz prostých reprodukčních potřeb a lze-li někde hledat sumu základních potřeb, pak je to právě zde - se všemi výhradami a omezeními, plynoucími ze všech ostatních určení a pojmových vyjádření. Protože právě biologické potřeby (samy o sobě tak "snadno" ukojitelné) jsou nejnápadnější sférou z celé sumy potřeb člověka, jimi a jejich proměnou a proměnou jejich zdrojů dochází k proměně lidského druhu. Jestliže platí, že člověk je reprodukovatelný jen na svém biologickém základě, pak stejně platí opět jen na něm jeho vývojová adaptabilita. Proměny potřeb tuto adaptabilitu podporují, rychlé proměny ji ohrožují; přitom proměnnost potřeb biologické řady je relativně nejmenší. Proměnnost kulturních potřeb pak relativně největší.
Biologická hodnota člověka je relativné nepatrná a princip, kterým biologicky existuje, je parazitní princip existence celé živé přírody. Pro přírodu morálka neplatí; člověk ale bude nucen tento pohříchu abstraktní princip postupně rozšiřovat na celý svůj vztah k přírodě, protože jinak hrozí nebezpečí, že rozežere a zničí biologické a dokonce i anorganické podloží na kterém a z něhož existuje: biologické podloží člověka spoluvytváří jeho kultura.