Vznik kultury, "proces utváření kultury", jak to nazval Gembala ve své obecné teorii kultury, je historickou vývojovou kategorií objektivně zjistitelnou a definovatelnou. Je to lidské specifikum vyrostlé a rozvinuté na biologicky jedinečné vlastnosti člověka, která ho výrazně odlišuje od ostatních forem živé přírody, na jeho rozumové schopnosti, a na jejich zpětných realizačních možnostech. Ve vyšší formě organizace a struktury mozkové tkáně je centrum jak emocionálních, tak racionálních schopností člověka. Proto určení a vyjádření člověka jako emocionálního a racionálního je podřízeno určení a vyjádření obecnějšímu, určení člověka jakožto kulturního. Odtud také věda, jako specifický výraz racionálního, a umění, jako specifický výraz emocionálního, mají společný základ, společné východisko a tvoří vždy ("konec konců") neodlučitelnou jednotu a neodlučitelný protiklad. Určení kulturní především v protikladu k biologickému určuje člověka "jako takového".
Obecné vyjádření je tu nemožné, protože žádná univerzální kultura odlučitelná od složitosti univerzálního člověka neexistuje. Jako znak a určení člověka je člověk kulturní objektivně zjistitelný a definovatelný jako historická vývojová kategorie, tedy výlučně v závislosti na čase a prostoru dané existence. Zákony kultury jsou vývojovými zákony objektivizovaného subjektu: zabudovávají se do biologické formy existence člověka, jsou schopny ji narušovat a rozvíjet "nepřirozeným", nebiologickým vývojovým tempem; jsou schopny ji subjektivizovat. Proces vytváření, realizace a konzumace potřeb, který v závislosti na tom probíhá, je všestranně složitý, mnohoznačný, rozporný, determinovaný a indeterminovaný zároveň. Všechna určení a vyjádření jsou v tomto mnohonásobně složitém koloběhu vodivými kanály: tak kultura postihuje totalitu lidského univerza - přičemž genetická vazba tu probíhá tak, že z původních jedinečných potřeb - potřeb jedinečného člověka - se reprodukují potřeby průměrné a společenské, přičemž jedinečné kulturní potřeby utvářejí a určují člověka individuálního (individualitu), potřeby jedinečné, prošlé procesem reprodukce do potřeb průměrných - potřeb průměrného člověka - utvářejí a určují člověka společenského.
Podobně jako u potřeb biologické řady lze kulturní potřeby, jakmile jsou ve vědomí zformulovány nebo i zrealizovány, rozčlenit do řad vývojových linií, ale jestliže biologické potřeby vznikají převážně jako realizovatelné, pak kulturní potřeby původně vznikají většinou jako nerealizovatelné, jako iracionální představa, nebo jsou aspoň takovou představou předznamenány, a k ní se pak - víceméně - snaží člověk přizpůsobit dané materiální a duchovní, racionální a emocionální zdroje a přetvořit je v možnosti.
Proměnnost kulturních potřeb je tak relativně ze všech určení a vyjádření největší; i když se člověk snaží uchovat zmaterializovanými pozůstatky minulých kulturních potřeb vědomí své kulturní kontinuity, svou "kulturní paměť" - svou historii. Tak historie na kvantově kolektivní a vývojově proměnné rovině je "odleskem" individuální paměti; jestliže paměť je základnou osobnosti (individuálnosti), pak historie je sebeověřením lidského univerza a vědomí jeho výlučnosti (individuálnosti) v ostatní přírodě. Forma existence člověka jako člověka kulturního je tak nejstarší formou jeho sebeuvědomění a už proto práce s pojmem kulturního člověka zaslouží největší míry obezřetnosti, protože právě v něm je nahromaděno nejvíce jak lidské "sebestranickosti", tak největší míra předsudků a překonaných, ale nikdy ne zcela odvrhnutých mystifikací a sebeklamů; odvrhnout je zcela, by znamenalo odvrhnout "kulturní paměť" a ztratit tak vědomí svého lidství a lidské výlučnosti.
Otázka tu je vždy: kde je reálná kulturnost a kde pojem, a jak vzdálený je pojem danému stavu, jak velká a jak překlenutelná propast mezi nimi leží. Axiologie jako věda o hodnotách a proces recese, odbourávání minulých hodnot, které jsou současnými pahodnotami, tu patří k sobě tak nerozlučně, jako zdravé trávení a vyměšování.
Být člověkem kulturním předpokládá jistý stav vnitřní harmonie; a nejen předpokládá - skutečně fakt kulturnosti "sám o sobě" také základnou harmonické existence je. Tento kulturní cíl harmonie se naplňuje jako dosažení jistého dějinně podmíněného stavu rovnováhy, který nemůže být jiný než konkrétně historický.
Ve faktu kulturnosti, jakožto stavu sebevědomí člověka, je obsažen stav sebeuvědomění si svých sil. Ty jsou perspektivní a lidská perspektivnost je v nich obsažena. Harmoničnost a perspektivnost jsou pak samy z řady nejen kulturních vymožeností, ale i z řady obecných kulturních potřeb, protože tvoří hodnotu jistoty lidské existence, která v samotném existenciálním vyjádření - a dokonce ani v biologickém určení - obsažena není, a vstupuje do nich právě prostřednictvím kulturnosti a kulturního určení. Z hlediska harmonie života a existence forem člověka je kulturnost základnou životní moudrosti, která není ničím jiným než dosahováním jistého souladu mezi vědomím toho, čím člověk je a tím, čím být má, chce, nebo být může, jakožto univerzální, totální, komplexní člověk, jako soulad mezi jedinečným a průměrným, mezi biologickým a kulturním, mezi individuálním a společenským, konkrétním a abstraktním.
Ale my už přece víme, že tato harmonie je porušována, že člověk v sobě nese vědomí svého rozporu. Toto vědomí je rovněž vázáno na fakt kultury ve vědomí stavu a vědomí možností, ale vyjevuje se jinak, zprostředkovaně, odštěpené - v rozporu, který určuje sociologie a kterým je sociologie určena.