Součtem jednotek lze vyjádřit kvantitativně biologické společenství, ale nikoliv jeho zákony. Srovnávací metodou různých biologických společenství se zpravidla biologizuje chápání lidského společenství. Společnost je skutečně vyjádřena hlediskem totožnosti, ale není jím určitelné právě určité společenství toho kterého druhu nebo rodu.
Jestliže platí, že vývojově nižší je obsaženo ve vývojově vyšším a jestliže platí, že člověk a jeho společenství je vývojově nejvyšší formou živé přírody, pak z toho plyne, že všechny obecně platné zákony společenství "jako takové" jsou obsaženy v zákonech lidského společenství,13) přičemž lidským specifikem je tu ono "něco navíc", co nelze vyjádřit žádnou biologickou a vůbec už ne mechanickou analogií. Teoreticky vzato, musel vývoj lidského společenství více či méně projít všemi vývojovými stádii společenství "jako takového", pokud je známe ze současného stavu ostatního biologického světa. Biologizace lidského společenství je tedy formální degradací lidského společenství, poznávacích možností a všestranné kvality člověka.
Jestliže platí, že vývojově nižší je obsaženo ve vývojově vyšším, jestliže platí, že člověk a jeho společenství je vývojově nejvyšší formou živé přírody, a jestliže dále platí, že živá příroda je nejvyšší formou existence přírody (hmoty) vůbec, pak z toho plyne, že všechny obecně platné zákony vývoje hmoty a přírody jsou obsaženy více méně v zákonech lidského společenství a v zákonech vývoje člověka jako v přírodně historické formě masy, živé materie. Teorie energetismu nebo fyzikálně mechanistické převody poznatků do oblasti života lidské společnosti, ale právě tak antropomorfizace přírody, apod., jsou důsledkem nerozvinutého jednostranného stavu poznání, nebo poznávacích schopností člověka; přenosem vnějších poznatků do svých vnitřních problémových oblastí si člověk vypomáhá ve snaze překonat subjektivitu procesů svých poznání procesem vnější objektivizace. Odpovědi na otázky své existence tak člověk hledá co nejdál od sebe, jakkoli přitom sebe činí středem všeho.
V tom smyslu také lze chápat společenské potřeby tak, jak se vyjevují v posledních desetiletích: v úsilí po změně své společenské struktury a nalezení své nové univerzálnější člověčí modifikace, se člověk obrací tam, kde - reálně a fakticky vzato - nespočívají vůbec bezprostřední podmínky existenciálních proměn, o něž právě jde. Obrací se do mikrokosmu a makrokosmu a snaží se těmito směry rozprostranit vědomí svých souvislostí. Jakkoliv tak činí racionálními metodami a postupy, přesto je to právě z hlediska racionality to nejneracionálnější, co může v dané chvíli učinit; je to snad útěk od tohoto k jiným světům poznání? Historická zkušenost dosvědčuje, že nikoliv: pravda, odklon člověka od člověka k božství byl jistým útěkem od dané skutečnosti. Ale byl méně útěkem ve své době, než jak se jeví budoucím stoletím s jiným stavem společenské struktury a lidství, a především byl útěkem od onoho typu života a společenství, které bylo nutno překonat. Byla to idealistická forma tohoto překonání, která obrazila minulý stav jako dále nemožný, a budoucí stav nejprve jako možný a později jako nutný. Podobně později, kdy buržoazii vlastně vůbec nešlo o objevování Amerik, ale racionálně jen o zrychlení míry koloběhu zboží a tedy o surovinové zdroje pro dělání svých peněz, a potom opět o další trhy pro dělání svých peněz, propadla společnost objevitelské horečce jako ideologické formě procesu svého rozprostraňování a postupující univerzalizace lidského společenství "ať to stojí, co to stojí".
Ale analogie matou: prvá je příliš "neutilitární", druhá zase příliš "utilitární". Ale prvé i druhé je společný proces poznání a jeho konkrétně dějinný rozvoj, ať už jednou proběhl odtržením vzorových kvalit od lidského materiálna nebo po druhé, jako hamižné alchymisticko-dobyvatelské úsilí přímo a nestydatě se přimykající k ziskuchtivé utilitaritě. Přidáme-li k tomu "dobývání kosmu", i s jeho "utilitarismem", ale i s jeho "heroickým humanismem", dostaneme tak aspoň tříčlennou řadu; její společnou výpovědí je, že společenská potřeba v době kritického pohybu od staré kvantity k nové kvalitě se projevuje především jako krizová potřeba rozvoje poznání, jehož racionální plody mohou být v dané etapě nerealizovatelné, protože jejich, hlavní plody vzejdou sice až v přespříští epoše - tedy v nich je už obsaženo "vše potřebné" nebo "rozhodující" k negaci stavu, který je teprve plozen - ale přesto "jako vedlejší produkty" probíhajícího procesu poznání umožňují řešit proměny stavu jak společnosti, tak jejích individuí.
Procesy poznání jako společenskou potřebou - a kdyby měla existovat nějaká hlavní společenská potřeba, pak by to byla potřeba rozvoje poznání - má smysl se zabývat především proto, že ve stavu této potřeby a její realizace se nejdůkazněji obráží vztah společenského a kulturního a jejich vzájemná podmíněnost. I když poznání je ve své "čisté" podobě kvalitou kultury; je jako potřeba a jako podmínka uspokojování potřeb kvalitou společenskou. Realizací této potřeby a podmínky uspokojování potřeb na základě poznání a jeho postupujícího rozvoje vznikají kvality společenských vztahů, které jsou "vlastním" nebo "čistým" vyjádřením kultury a jejího stavu; formou přírodně historického stavu společenského člověka, pochopitelně.
Společenský člověk je kvalita proměnná a reprodukovatelná a zabývá se jím sociologie; co platí o společenském člověku "jako takovém", to platí o společnosti. Pokud jde o společenské vědomí, je společenské vědomí abstrakcí, a to abstrakcí biologického podvědomí a historického vědomí, a jako abstrakce může být jen zjednostraněním, v nejlepším případě jenom se přibližujícím realitě společenské existence.
Parciální pojetí člověka jsou z hlediska sociologického určení nevyhnutelná; skupinové uspořádání společnosti je výrazem jejího strukturálního uspořádání, je vždycky konkrétně historické a tedy i po dozrání nutných historických faktorů a nahromadění lidské zkušenosti s daným společenským stavem analyzovatelné a definovatelné. Skupinové uspořádání je společnosti do té míry vlastní, že - jakmile se společnosti podaří překonat daný stav skupinového uspořádání jako nevyhovující - vzniká nová skupinová struktura, nebo se vyjevuje ta, která se vyvinula před zánikem starého uspořádání a byla jím dosud potlačována. Relativní trvalost skupinového uspořádám společenské struktury spočívá jednak na společenské dělbě práce, jednak na rozdělováni společenského produktu a uspokojování individuálních a společenských potřeb; zatímco prvá podmínka je více méně trvalá, je druhá potlačitelná a teoreticky v perspektivě vylučitelná rozvojem prvé, tedy společenskou prací a rozvojem její produktivnosti. V procesu realizace (řešení) tohoto rozporu se jeho váha "přenáší" do oblasti dělby práce, která je a bude stále silněji pociťována jako potřeba individuální, jejímž prostřednictvím se prosazuje a bude stále více prosazovat společenský zájem a socializace sociálního.
V závislosti na vývoji těchto faktorů se vyvíjejí řady společenských potřeb tak, jak se promítají ostatními určeními a vyjádřeními člověka. Potřeby biologicko-společenské, kulturně společenské, existenciální ve své jedinečnosti a ve své průměrnosti, potřeby konkrétně a abstraktně společenské. "Vrcholným smyslem" a cílem tu zůstává naplnění především kulturních potřeb jako produkční síly směřující k realizaci vzestupně se vyvíjejících kulturních společenských vztahů a jejich strukturálního uspořádání jako podmínky existence člověka.