Ještě nepatří dějinám stav, kdy byl člověk člověku vlkem. Vlk mezi vlky ještě žije. Byly a jsou stavy, kdy "společnost člověku vlkem", a kdy "člověk společnosti vlkem". I když se v současné době vyjevuje tlak společnosti jako pro člověka nejtíživější, podmínkou její tíživosti je souběžná platnost obou dvou dalších modalit; kdyby nebyl vlkem člověku člověk, nebyla by tu základna, na které institucionalizovaný svět člověka stojí, z které vyrostl a do které se zpětně proměňuje, jakmile je jeho institucionální společenská podoba ohrožena.
Tedy otázka, o kterou jde: jaký je vlastní základní problém sociologie? A hned druhá: je vůbec možné stanovit základní problém sociologie?
Sociologie je definovatelná na tolik způsobů, že mnozí autoři od snahy sociologii definovat ustoupili.
Přijmeme-li ale obligátní definici, že sociologie je věda o společnosti, pak tím přijímáme všechno, protože tím "automaticky" zahrnujeme do sociologie totalitu člověka, se všemi jeho vnějšími i vnitřními skutečnostními vazbami. Tedy i celou oblast antropologie - ale nejen ji.
Antropologie vznikla působením národopisu, cestovatelství, lingvistiky, historie a prehistorie, politické ekonomie, lékařství, aj. ad., jako snaha ujednotit vědění o člověku do jediného rozsáhlého obrazce. Měla by tedy mít nejblíže k tomu, co mladý Marx předpověděl jako "novou vědu o člověku". A přece tu zůstává sociologie, i když nejrůznějším způsobem antropologizována, a antropologie, i když, nejrůznějším způsobem sociologizována.
Oblast přírodních a přírodně historických zákonů můžeme vyčlenit jak v sociologii, tak v antropologii. Pokud pak jde o filosofii, jsme svědky toho, že i ona se antropologizuje: jejím konečným cílem je člověk - vedle otázky základní, ontologické, otázky po jsoucnu, klade a staví otázku hlavní (Gramsci), otázku po člověku. Ale k naší otázce, otázce sociologické, je nestranná - jakožto metoda.
Nezbývá nám tedy než se vrátit k onomu místu, kde lze mluvit o převaze zájmu, který odlišuje sociologii od antropologie. Kromě jiného je to v souladu s naším vymezením nejobecnějších protikladů, v kterých se obě vědy pohybují: antropologie v napětí mezi biologickým a kulturním, sociologie mezi individuálním a společenským. I když v obou je obsaženo svou mírou obojí, přesto tady akcent na vztah trvá a platí.
Z tohoto hlediska pojmout sociologii jako vědu o společnosti znamená vymezit ji jako oblast platných kvantových zákonů, které se pohybují v rozmezí stanoveném na jedné straně individuálním, na druhé straně společenským stavem člověka. Tady se nalézá to hlavní, co sociologie v zájmu rozvoje člověka (metodami "sobě vlastními") může a má zkoumat. Jako hlavní sociologická otázka se nám tedy vyjevuje otazník nad vztahem individua a společnosti, vztah mezi člověkem individuálním a společenským, na skupinové, kolektivní formy jeho existence.
Tato sociologická otázka neorientuje tázání do minulosti, ale nepokrytě do přítomnosti.
Pole mezi lidsky individuálním a lidsky společenským je naplněno různými stavy lidské společenskosti a lidské individuálnosti, dá se skupinově členit a je metricky a graficky postižitelné. To, co je formově postižitelné, je - teoreticky - obsahově postižitelné formálně logicky (formálně matematicky); proměny forem v závislosti na obsahu a obsahu na formách postihuje dialektika, jejíž obecné zákony platí, ale jsou velmi málo platné, pokud řešení není konkrétně dialektické.
Jde o složitou síť závislostí, kterými je individuální člověk připoután ke stavu své společenskosti, a společenský člověk ke stavům své individuálnosti: tato závislostní vazba je trvalým znakem lidství, a je tedy trvalá.
Teoreticky vzato je ovšem závislost i měřitelná, a lze tedy činit pokusy o její definici. Definice společenské závislosti jako míry ohrožení potřeb má jistě znaky takové hypotézy: v podstatě vychází z analogické představy mechanického rozkladu sil. Mnohostní strukturou různorodě a protichůdně působících sil jsou různorodé a protichůdně působící síly potřeb, které se vzájemně ruší a rozkládají, a jejichž výsledkem je výsledná síla - pozitivně definovatelná jako síla potřeby, negativně definovatelná jako míra (síla) působící proti výsledně působící síle potřeby - tedy ji ohrožující. Vychází se tu z toho, že se člověk podřizuje tomuto ohrožení, že právě proto, aby předešel zničení své potřeby vstupuje raději (vědomě nebo nevědomě) v závislost, že závislostí si vykupuje neohrožování nebo snížení ohrožení své potřeby.
Skutečně: celé dějiny lidstva a člověka jsou dějinami této přizpůsobivosti. Ale stejně tak celé dějiny jsou dějinami vzpour a porušováním této přizpůsobivosti. V dějinách platilo, že závislost byla o to tužší, oč více byla ohrožena potřeba člověka. Ale v dějinách stejně dobře platilo, že závislost byla o to tužší, oč více byla uspokojována lidská potřeba. Kdy fungovalo ohrožení a kdy uspokojení potřeb - to záviselo ještě na jiných činitelích než je jenom potřeba a jenom závislost.
Marxismus byl a je více sociologickým systémem než systémy jiné proto, že odhalil ve spleti skupin a vztahů mezi člověkem individuálním a člověkem společenským třídy jako rozhodující skupiny, a za třídními vztahy výrobní vztahy, jakožto pro danou epochu rozhodující vztahy; a že dialektiku vývoje těchto tříd a těchto vztahů dovedl až k vědecké předpovědi konfliktního revolučního řešení.
Comteovská sociologie i když ranější jakožto sociologie, a jako sociologie také systematičtější, byla méně sociologií než marxismus právě proto, že pozitivně přitakala danému stavu věcí, že řešila daný dějinný stav jako víceméně daný. Byla zbraní vládců a proto musela být porážena zbraněmi povstalců. Skupinové závislosti se mění, protože se vyvíjejí i skupiny. Jedinou trvalou závislostí sociologického charakteru je proces závislosti individua na společnosti. Jestliže se proti abstraktní společnosti postaví konkrétní individua, nebo konkrétní společnost proti abstraktním individuím, rozpouští se, mizí vazba závislosti v tak či onak revolučním střetnutí. Kdo v něm zvítězí, závisí na zrání kvant konkrétního, na dokonání procesu subjektivace.
Tak pojetí společenské závislosti jako míry ohrožení potřeb je platné pro období stability vztahu mezi individuálním a společenským, a pro rovnovážné vyjádření kvality člověka individuálního a vyjádření kvality člověka společenského. V případě abstraktního vyjádření platí jako vnitřní regulativ funkčních společenských vztahů, přičemž (právě vzhledem ke své abstraktnosti) se chová ignorantsky, selhává ve vztahu lidské společnosti a přírody. V případě konkrétního vyjádření společnosti a individua platí jako vnější regulativ funkčních vztahů mezi společností a mimospolečenskou (mimolidskou) přírodou - a přestává platit jako vnitřní společenský regulativ funkčních společenských vztahů: v této situaci začíná platit převráceně, totiž jako míra naplňování potřeb. Tím ale současně ztrácí svůj funkčně regulativní charakter směrem dovnitř společnosti.
Obecně vzato, lidé jsou na sobě navzájem závislí právě vzhledem k svému vnějšímu postavení jakožto společnosti uvnitř cizí a nepřátelské přírody. Jde o to, uvnitř lidské společnosti překonat zákony, z kterých člověk vyrostl a které může humanizovat a překonat. Směr ke specifikování těchto lidských zákonů v teorii a z teorie do praxe je směr lidského pokroku. Směr k přebírání, rozšiřování nebo upevňování obecně přírodních zákonů uvnitř lidské společnosti je směrem lidského regresu, lidské degenerace na předchozí vývojová stadia o to zmrzačenější, o co již je člověk ve svém vývoji dále, a o co větší síly vytvořil, aniž by je zvládl.
Specifikum nynější situace je v tom, že oboje dveře jsou otevřeny. . . Člověk chce být přírodou, ale svou vlastní přírodou. Abstraktní vtažení obecných přírodních zákonů do chodu a funkce společnosti, a do "fungování člověka" přivodí (může přivodit) stav, v kterém přestává být člověk člověku vlkem. Protože vlk se institucionalizuje, je výsledkem úsilí, že je člověk člověku institucí. Ale kam to v tom případě člověče jdeš? Nebude tato příroda bez přírody hroznější, strašnější, cizejší než příroda stromů, zvířat, blesků a bouří?
Sociologickou otázku jsme tu vytkli jako pomocnou otázku. Člověk si uvědomil jak svou individuálnost, tak svou společenskost; ohrožen se cítí střídavě ve své individuální formě existence a střídavě ve své společenské formě existence. Neuvědomuje si zpravidla, že v té i oné formě je sám sobě odcizen. Soustředěn na uspokojování svých potřeb ztratil schopnost rozpoznat, co je a co není jeho potřebou. Vydal se tak napospas cílům, o nichž neví, kde leží. Za ně bojuje, zraňuje se a umírá, ale nakonec neví proč. Ztrátou smyslu potřeby a nedostatečností pojmu potřeby se ztratil smysl jejího dobývání a smyslem dobývání potřeby se vytrácí smysl života. Přesně: smysl života ztratil "západní svět".
Jeho znovuupevnění je podmíněno znovunalezením lidské celistvosti: toto hledání podstatně překračuje hranice i možnosti sociologie, ale je jí podmíněno, protože odtud - od ujednocování individuálního a společenského musí být počat nový budoucí člověk. Zrodí se, až - jako předpoklad jeho celistvosti - bude uceleno lidské vědění do jediné vědy.