Ti, kteří se dnes pokoušejí o vraždu části lidstva, připravují svoji sebevraždu. Tedy neusilují o zánik jen jako o produkt pasivního poznání (nepoznání), ale jako subjektivně aktivní čin. Otázka sebevraždy je klasickou otázkou sociologie. Pomozme si jí i my.
Dialektický vztah mezi vraždou a sebevraždou byl ovšem už objeven. Ašantové odsuzovali své sebevrahy a trestali je jako vrahy.20) Sociologie se konstituovala jako věda právě zjištěním křivky sebevražednosti. Ve Frommově pojetí negativismu je tento fakt sebeničivosti započten. Ale: je vražda sebevraždou?
Podle křesťanské morálky ano; člověk se vraždou zabije před věčností, a sebevraždou rovněž. Ani mimokřesťanští filosofové k tomu nemlčeli - a modifikovali tuto pravdu po svém.
Podle vulgárně materialistického světového názoru ovšem vražda sebevraždou není; člověk žije jen ve své individuální materiální podobě. Tedy žije ten, kdo zabíjel, umřel (není) ten, kdo byl zabit.
Proti tomu se vzbouřilo především umění - a právě umění "materialistické", pro jehož tvůrce nebyl smířením prostý poznatek nedostatku boha. Zkulturnělá emocionalita se tu osvědčila jako pronikavější nástroj poznání než prosté rozumové poznání. Co tuší nebo poznává tato emocionalita?
Právo, jako kodifikované vědomí společnosti a současně jako reprezentant společensko-lidské racionality, postihuje vraha (viníka) jako protispolečenského, tedy za zločin proti lidskosti, a jako výraz pomsty, pohříchu rozumné pomsty, násilně oprošťované od vášně. Ale aby právo mohlo vraha trestat, musí ho nejdříve mít.
Jak se chová, jaký je, jak se mění, a mění-li se vrah po vraždě, aniž by byl právně postižen - a mění-li se jeho život, pak proč? Zavražděný je ovšem mrtev, vrah ovšem žije: ale co vrah vraždou druhého zavraždil v sobě? V jakých případech vraždě předchází "protržení zábran" a co je z tohoto hlediska zábrana? V jakých případech se po vraždě, po jejím uvědomění, dostavuje konflikt svědomí - a co je to "svědomí"?
Podobný okruh otázek se vyjevuje v případě sebevraždy, neboť dialektika vztahu vražda - sebevražda je neúprosná. Existencialistická filosofie chápe sebevraždu jako vrcholný akt svobody. Ale ať se tady, na tomto místě, vyřeší konfliktní vztah, který se vyřešit musí, máme-li skutečně vědět, jak jsme svobodní: sebevrah je současně vrahem. Nikoliv ale jen vrahem sebe sama, ale okruh jeho svědomí se v nějaké míře musí vyrovnat s faktem, že akt vraždy v případě sebevraždy přesahuje stav jeho individuální existence, a ničivě postihuje vztahová pole, do nichž je vevázán jako subjekt i jako objekt. Subjektivním volním aktem je sebevražda jen ve vztahu subjektu k subjektu. Ve vztahu subjektu k objektu, jedince ke kolektivitě, se sebevražda objektivizuje jako protispolečenský čin, rovný svými důsledky specifické vraždě, dokonce vraždám.
Vrah zavraždí materiální jsoucno druhého člověka, ale co nezavraždí? Je možno např. říci, že zabil jeho čest? Otázka je z vulgárně materialistického hlediska nesmyslná. Není-li materiální jsoucno, nemůže být ani cti tohoto materiálního jsoucna. A přece jsou reálně doložené případy, že tomu je obráceně: materiální jsoucno člověka pominulo, ale jeho čest je přesahuje, působí dál, je autonomní silou, která působí v materiálním jsoucnu jiných lidí, skupině lidí, pospolitosti lidí. Dokonce má schopnost zesílit, vlivově se znásobit. Tedy čest člověka nebyla zavražděna - část vztahového pole, jímž člověk byl, zůstává. To se týká, nebo může týkat, víceméně všech kulturních hodnot, zafixovaných v kulturních lidských vztazích, jeho společenskosti, individuálnosti, jedinečnosti, atd.
Dá se to vysvětlit tím, že abstraktní hodnoty člověka se jednak objektivizují, jednak konkretizují. Objektivně existují, a samého člověka ve formě vztahů, jimiž je, přesahují. Protisměrně probíhá proces konkretizace: ze všech pojmově parciálně uchopitelných oblastí člověka směřují zkušenosti, podněty, napětí do oblastí jeho abstraktního jsoucna, kde se formují v abstraktní normy a hodnoty. Odtud pak jsou vrhány zpět do předmětných oblastí jsoucna člověka a jeho vztahů. Zabít takovéhoto konkrétního člověka znamená zavraždit biologické (materiální) jsoucno člověka, na které je vázána soustava zkonkretizovaných abstraktních lidských kvalit, které - jako abstrakta - ho přesahují i po zničení jeho biologické základny, a které - jako konkretizované v něm a jen v něm - jsou jeho jedinečnou nenahraditelností ve všech vazbách vztahů skupinových, i poté, co již vulgárně materialisticky vzato neexistuje. V určitých případech se některé z těchto hodnot mohou plně uvolnit až když pomine labilní materializovaná základna, na kterou jsou vázány. Politické vraždy tu dávají nepřeberné množství důkazů.
Nemožnost anebo možnost nahrazení těchto a takto přerušených vztahů a závislostí přivozuje stav skupinového zapomenutí (pasivní náhrada), nebo trvalejší paměti skupinového vztahového pole, cestou aktivní náhrady. Teprve zapomenutí skupinou, pospolitostí, ostatními lidmi těchto přesahujících hodnot člověka je dokonáním vraždy, smrti, zániku, vyčleněním z materiálního lidského univerza. Život, plodící nové lidi a jejich nové hodnoty, je tu nejlepším lékařem, a lhostejnost je obecným vrahem, spojencem všech vrahů.
Právo nezná pojem morální vraždy. Umění a život ano. "Zabít lásku" druhého člověka je pro dnešní racionálně-materialistický svět frází písňové odrhovačky, kam také byla vykázána. Nicméně i umění i život znají případy, kdy byla zabita láskyschopnost, tedy kdy zaniká nejen funkce, ale i její základna. Dochází k defektnímu vyřazení celé jedné, pro život člověka nebo pospolitost nepostradatelně důležité oblasti života člověka. Dochází ke zmrzačení lidské celistvosti; je pak otázka, zda nebyla vyřazena taková funkce a její základna, bez které člověk přestává už být člověkem. Pro náš případ: sebevrah ovšem vytrhuje sebe ze složitých vztahových polí lidí, narušuje je. Nebo opačně - tím, že společnost nechá člověka dojít až k aktu sebevraždy, narušuje svoji celistvost, neguje svůj vlastní život. Ale subjektivně čin sebevrahův může být mstou na druhých: vraždou sebe vytrhuje z druhých hodnoty, které je činí lidmi, a převrací tak akt sebevraždy v akt vraždy, za níž odpovědnost vrhá na druhé.
Akt morální vraždy je takovým aktem násilí člověka na člověku, v kterém není porušena biologická podstata (vztah) existujícího člověka, ale v kterém dochází k "zabití" některé, pro lidský život důležité nebo nezbytné kulturní kvality člověka. Například zničení jeho jedinečnosti a přinucení ho žít životem člověka abstraktního průměru, je takovým, mnohonásobně vrstveným aktem morální vraždy, jejíž existenci si může prozatím uvědomit jen umění. Jestliže si takové skutečnosti začne uvědomovat morálka, a jestliže je postupně zformuje do soustavy morálního kodexu, musí si je postupně uvědomit i právo. Právo, léčba a sociální prevence se v tom případě sbližují a schází.
Vulgárně materialistické chápání vraždy je, jak vyžaduje soudobý svět lidí, velice praktické, protože jednoduché. Odpovědnost je snadno nalezena, aktem odsudku účty vyrovnány, msta vykonána, trestem odstrašeni potenciální vrahové. Bohužel, počty ale nevycházejí: trestem nejsou další vrazi odstrašeni, msta zpravidla není vykonána, účty nejsou vyrovnány - všechno prostě proto, že chápání života sice může být prosté a jednoduché, ale život sám takový není. Jistota soudců, vedená vulgárně materialistickou životní filosofií, může leda zase jenom vraždit, ale nikoliv vraždě čelit.
Vulgárně materialistické chápání vraždy ukazuje a odhaluje slabost celého vulgárně materialistického světového nazírání, jeho fiktivnost a falešnost. Použití obecné dialektiky je podivuhodně těžké; použití dialektiky vztahových polí člověka činí tento problém řešitelný jako příklad dalších možných použití v materialisticko-dialektickém chápání složitých životních jevů člověka.
Sebevrah je současně vrahem a vrah je současně svým lidským sebevrahem. Je-li člověk souhrnem vztahů, nebo průsečíkem vztahů, nemůže tomu být jinak. Akt vraždy předpokládá ve vztahové soustavě vrahově umrtvení oné dimenze, která brání člověku, aby běžně byl vrahem, aby byl vrahem napořád. Následně se teprve dá poznat, zda jde o "protržení zábrany", tj. narušení lidské kultury přechodné, nebo o umrtvení trvalé, o akt dokonané parciální sebevraždy.
Akt sebevraždy je - za předpokladu existence lidského vztahového pole vážícího člověka k pospolitosti - současně vraždou některých specificky lidských dimenzí na ostatních příslušnících pospolitosti. V případě neexistence takového vztahového pole nejde o akt sebevraždy, ale o akt vraždy, která byla vykonána již dříve aktem vyloučení člověka z jeho nezbytných vztahových polí; sebevražda je pak již jen materiálním stvrzením, výkonem rozsudku, který byl již vynesen.
Odvaha přežít svou krizi platí jak pro jedince, tak pro lidstvo. K. Jaspers odlišil zločin proti lidskosti a zločin proti lidstvu.21) Pro nás z jeho odlišení plyne, že vražda, až po kvantovou mez jejího chápání existujícími emocionálními a racionálními prostředky soudobého člověka, je zločinem proti lidskosti. Vražda nad tuto kvantovou rovinu je jednoznačně zločinem proti lidstvu. V obou případech jde o zvratné akty sebevraždy. V druhém případě se akt vraždy a akt sebevraždy sbližuje v obecný akt negace lidského univerzálního bytí. Je třeba držet ruce sebevrahů!
Logika, která nás vedla od paradoxu vraždění ke klasické otázce sebevražednosti se může zdát svévolná. Ale rozhlédněme se: dojdeme k přesvědčení, že jsme si ji jen vypůjčili od života.