Je tento svět chorý? A je-li - pak čím a proč? Sociologie minulého století se dostala na svůj nejvyšší bod nikoliv tehdy, když začala vytvářet systémy, ale tehdy, když se zainteresovaně pokusila analyzovat stav svého světa a východisko ze situace, do kterého se svět lidí dostal. Analýza, která byla vedena nějakou mírou zainteresovanosti a stranění, se zřetelně rozštěpila na přijetí a na odmítnutí daného stavu. Analýza, směřující k zlepšení, tedy i k zachování stavu, byla formálně ve výhodě, ale obsahově byla odsouzena k budoucí prohře. Analýza, směřující k odmítnutí stavu, byla formově ve stavu těžké nevýhody, ale obsahově předurčena k vítězství. Přitom nešlo zdaleka o prostý etický fakt pravdy či nepravdy.
Pravda a nepravda tu fungovaly v rámci svého rozporu, nikoliv ve své totalitě. Dílčí nepravdy byly nerozlučně spjaty s hlavním obsahem pravdy, a hlavní obsah dějinné nepravdy byl nerozlučně spjat s dílčími pravdami. V tomto smyslu měl pravdu nejen Marx, když charakterizoval kapitalismus jako dějinný řád nejen překonání hodný, ale už i vnitřně překonaný. Pravdu měl i Masaryk, když charakterizoval stav kapitalistické společnosti pomocí sociologické diagnostiky jako stav nemoci: sebevražda, "sociální otázka", "česká otázka", "ruská otázka", demokracie a další - to všechno pro něj mělo klinickou příchuť smíšených pachů karbolu.
Ovšemže tato společnost byla nemocná. Ale nebyla mrtvá, ještě měla proč žít.
Otázka tu zní: měl nebo neměl kapitalismus ještě co přinést? A za jakou cenu pro lidstvo, protože protihodnota tu musela být uhrazena vynaložením lidské energie a lidských obětí.
Odpověď je dnes ovšem velmi prostá: Kapitalismus svým vnitřním mechanismem hmotného stimulu měl ještě co přinést a také to přinesl. Následující století rozvoje kapitalismu po Marxově Kapitálu přineslo teprve své skutečné ovoce: ohromný rozvoj produktivních společenských sil, odkrytí stovek a tisíců možností uspokojování potřeb člověka hmotnými prostředky jeho existence, a to na základě působení objektivizovaných společenských zákonů, jejichž nedílnou součástí byl rozvoj vědy a jí fundované techniky. Ale nenechme se tím příliš omámit.
Za každý krok v rozvoji materiální sféry platilo lidstvo tvrdou valutou. Když pominul cyklický koloběh krizí z nadvýroby, byl vystřídán chronickým procesem o daleko mohutnější ničivosti: stav permanentní války se z ekonomické sféry přenesl do sféry obecně společenské opět jakožto stav permanentní války s potencionálním předpokladem cyklických válek světových. Jedním z předpokladů a ze stránek tohoto permanentního válečného stavu se stala trvalá válka kapitalistických metropolí proti koloniím. Kapitalismus, aby se mohl stát světovým, zničil světovou totalitu ještě dříve, než ji prostřednictvím světového trhu realizoval.
Není v lidských silách vyčíslit hmotné, natož vlastní lidské hodnoty, které tu vzaly za své. A jestliže není možné vyčíslení pasív, není možné ani jejich srovnání s aktivy. Je to krutě paradoxní: lze dnes pokračovat v analýze stavu současného světa tak, jak to naznačil i Marx s Engelsem např. stavem vývoje a jeho přerušením v Indii a bude se to týkat převážné většiny lidstva. I když se o tutéž kapitalistickou cestu ještě mnozí v Asii, Africe a Latinské Americe pokusí, bude to předpoklad, za kterým se skrývá možnost takových ztrát, jaké nezpůsobila žádná z dosavadních válek a revolucí.
Kapitalismus prokázal svou schopnost rozvíjet prudce, stále se zrychlujícím tempem produktivní společenské síly. Ve službách tohoto rozvoje a v závislosti na něm rozvinul i vědy - nikoliv umění - do té míry, že jenom aplikace a rozprostranění, zevšeobecnění jeho špičkových vymožeností na všechno lidstvo, dává - za předpokladu likvidace kapitalismu jakožto společenského řádu - možnost materiální existence zmnohonásobeného lidstva. I když se prozatím zdá, že socialismus ve své soutěži s kapitalismem neobstojí, aniž by nepoužil základních hnacích materiálních sil, které jsou v obecné rovině vlastní kapitalismu - přesto předpokládejme, že socialismus vytvoří vlastní objektivní pohybové společenské zákony, které budou působit silou objektivních společenských zákonů, a převezmou, sejmou z lidí a jejich vůle všeobecnou odpovědnost za interní materiální funkce společenského organismu; asi tak, jako se srdce a jeho funkce, dýchání, zažívání, trávení a vyměšování v lidském organismu nepodřizuje lidské vůli a lidským zásahům jinak, než že po rukách a po mozku vyžaduje zajištění přísunu potravy a orientaci ve vnější přírodě, jakožto předpokladu existence organismu a jeho materiálního zachování. I když prozatím můžeme mluvit jen o skutečnosti direktivního systému řízení obdobných společenských funkcí, přesto klasický předpoklad o objektivaci nových společenských zákonů trvá a platí: kdyby trvat a platit neměl, bylo by to rovno zániku lidské společnosti, která prokazatelně žít trvale v kapitalismu nemůže. A žít v komunismu ještě neumí.
Nicméně nám nejde o to, že se to nenaučí. I dílčí zkušenosti ukazují, že je to způsob života, který je člověku a lidstvu vlastnější než kterýkoliv jiný. V pochybnost bude pravděpodobně třeba uvést jinou tezi, která se kupodivu velmi snadno a bez důkazů vryla do lidského vědomí natolik, že už tato snadnost jejího přijetí by jí měla uvádět sama v pochybnost.
Je to téže týkající se zajisté socialismu a dalších nižších fází komunismu, které lidstvo vývojově očekávají, ale která se kromě toho týká celého pojetí společenského rozvoje tak, jak nám je vnucuje současný stav rozvoje lidské společnosti. Totiž teze o neustálém, nepřetržitém, stále vzestupném rozvoji lidské společnosti v tom smyslu, v jakém se nám jeví z hlediska uplynulých sto až stopadesáti let.
Jestliže se po komunismu žádá, aby za vlády jeho společenských zákonů "teklo materiální bohatství plným proudem", žádá se to nikoliv proto, že tu jde o komunismus, ale proto, že tu jde o možnou formu příští existence lidské společnosti, o možnost další existence lidské společnosti. Tedy, žádá se to právem. Ale otázka je, kdo, jaké společenské zákony, jaká epocha, jaký řád je dějinně povolán vytvořit předpoklady pro toto tekoucí moře materiálních hodnot, umožňujících pro příští století, a možná staletí, další společenský, lidský rozvoj. Má to vytvořit socialismus? Nebo až komunismus? A v jakém smyslu?
Dějinné vývojové epochy neřešily týž problém zachování a rozvoje lidské společnosti. Tak tomu nebylo nikdy a nikdy tomu tak nebude. Nebylo tomu ani v samém schématu triády třídně vykořisťovatelských epoch. Podloží těchto tří epoch bylo totožné; kromě formových zvratů a proměn řešily všechny tyto tři epochy týž cíl za tutéž hlavní daň: specificky modelovanou formou společenského odcizení a lidského sebeodcizení dosáhnout rozvoje materiální výroby. Ale právě že specificky modelovanou .. . Nicméně i tak ale tato triáda společenských epoch, i když vnitřně členěná, tvoří z hlediska širšího dějinného pohledu jednotu určitelné a vymezitelné epochy - tvoří jednu epochu ve vývoji lidské společnosti.22)
Složitost je v tom, že půlkou úst hlásáme konec poslední z řady těchto tří epoch a její totality jakožto jednoty vývoje třídně vykořisťovatelské triády, ale druhou půlkou úst tvrdíme, že budoucnost "musí" plnit tytéž základní společenské funkce jako minulost - totiž, dále a "ještě více" rozmnožovat materiální statky života člověka a společnosti.
Ve skutečnosti dějiny, které známe, se vždycky vyvíjely poněkud jinak: po rozvoji určitých dějinných společenských funkcí dochází ke zpomalení těchto funkcí a k rozvoji jiných - prvých jakožto naplněných, druhých jakožto možných a nutných. Antická kultura vytvořila možnost rozprostranění, zobecnění kultury feudální, která byla v porovnání s antikou pokrokem - a to i tehdy, kdy ještě zdaleka nedosahovala ani svých, ani antických kulturních špiček. Přesto byla pokrokem, prostě proto, že přinesla společenský rozvoj v rovině široce horizontální, i když rozvoj v rovině vertikální se nutně zpomalil.
Kupodivu: dnes je cosi hanlivého na tom říci, že úkolem socialismu není objevovat "zcela nové" možnosti rozvoje společenských produktivních sil. Jakoby spravedlivý, zespolečenštělý řád, který je po několika tisíciletích vývoje lidské společnosti schopen přinést sociálně tvůrčí aplikací a zobecněním už objevených možností zajistit uspokojování materiálních potřeb lidí, a tak přivodit stav štěstí a spokojeného života nejen mnohým, ale všem - jakoby tento řád touto svou schopností přinášel do dějin málo nebo dokonce nic.
A přece - o co tu vlastně jde? Vždyť právě v tom se kapitalismus osvědčil jako totálně neschopný. Vytvářeje materiální produkci, nikdy nebyl a nikdy nebude schopen vytvářet ji pro všechny: nikdy nedosáhl toho, aby byl společenský produkt také společensky rozdělován. Každý krok kupředu znamenal ničení, a čím rychlejší jsou to kroky, tím rychlejší a zběsilejší je i ničení. Soutěžit v těchto krocích, soutěžit touto cestou s kapitalismem nelze jinak, než za cenu víceméně stejného nebo obdobného ničení, zpočátku bržděného bezprostředními vymoženostmi revoluce, ale později se stále více přibližujícího nejen tempu, nejen formě, ale i obsahu kapitalismu. Protože přijmout soutěž s kapitalismem v oblasti jeho dějinné role znamená předem buď zcela podlehnout kapitalismu, nebo se nechat jím deformovat do té míry, že hrozí ztráta vědomí vlastního poslání, ztráta vlastní tváře. Nejprodukčnější silou socialismu je člověk. A úkolem socialismu je rozvíjet nikoliv materiální výrobu jako prioritního činitele, ale člověka jako cíl, smysl, ale i prostředek v uvolňování prostoru pro všechny jeho dimenze.
Je třeba vycházet především z rozdílného dějinného poslání kapitalismu a socialismu. Jestliže kapitalismus nemůže a nikdy nebude moci to, co socialismus - leda jako výsledek tlaku socialismu a sebezáchovné nutnosti - pak tím není řečeno, že socialismus může zůstat socialismem a ještě "jaksi navíc" umět a moci to, co kapitalismus. Jako ve vývojově vyšším musí být v socialismu obsaženo vývojově nižší, tedy i kapitalismus ve smyslu jeho dějinných výdobytků, ale nikoliv kapitalismus jako smysl a cíl. Obrácen k člověku, může a někdy musí socialismus použít pohybové mechaniky kapitalismu, ale nemůže a nesmí jí propadat. A jestliže, pak opět jen jako výsledek tlaku kapitalismu a obdobně sebezáchovné nutnosti se stejnými riziky, jakým je na straně druhé vystaven kapitalismus - totiž s nebezpečím reformistického přizpůsobování se "tváří" protivníka. To je podstata, ale to jsou i víceméně skrytá nebezpečí probíhající soutěže dvou světových soustav - v jejímž průběhu se kapitalismus v řadě svých projevů a stránek připodobňuje socialismu a socialismus vnějšně naopak kapitalismu.
Co by se stalo, kdyby myšlenka socialismu - myšlenka nevyhnutelná a nutná i jakožto myšlenka, i jako realizovaná idea - mocensky a všeobecně zvítězila řekněme v době Pařížské komuny? A kdyby tak jejím vítězstvím byl přerušen nedokončený vývoj kapitalistické společnosti, ve smyslu rozvoje produktivních společenských sil a objevování nových a dalších možností uspokojování potřeb lidí? Byl by "zrušen" kulminující vrchol křivky člověku ještě odcizeného kulturního vývoje, a přetržen vývoj ve chvíli, kdy začala kapitalistická společnost pomocí největšího zla v dějinách lidské společnost produkovat předpoklady největšího dobra v dějinách lidské společnosti: totiž kdy začala vytvářet, navršovat kulturní špičku svého vývoje. Onu "špičku", která i dříve v dějinách byla na jiné kulturní a dějinné úrovni navršována: třeba jen proto, aby byla další, následující epochou zničena jakožto nepotřebná, jakožto "třídně výsadní" kultura (to v prvním období následující epochy), a která (v dalším, převážně posledním období následující epochy) byla potom opět nějakým způsobem objevena a objevována, ne-li jako pramen přímého napodobení, tak aspoň jako obrovitý zdroj kulturní inspirace, kulturního impulsu, jako zápolí a předpoklad nových špičkových kulturních vymožeností následující nebo i následujících epoch. Podivuhodná výše antických kultur a tzv. vyhynulých civilizací byla dosahována za těžkou i strašlivou daň tisíců a statisíců lidských utrpení, a přece proto nepřestala být pro budoucí věky vrcholným projevem kultury, jedním ze špičkových bodů, na který nejrůznějšími způsoby navazuje linie kulturního vývoje lidstva.
I když kapitalistická kultura se z hlediska lidských vztahů (jakožto cílové roviny všeho kulturního vývoje) jeví nám, jako jejím dějinným následovníkům a revolučním bořitelům jako pakultura, je to převráceným výrazem toho, co v protikladu k této kultuře musíme a chceme nového, pozitivního přinést, jako dějinnou nutnost, dějinné novum, jako povinnost, kterou jsme si z poznání kapitalismu vyvodili a vědomě přijali. Přitom to nemůže změnit nic na faktu skutečně dosažené výše rozvoje materializované kultury, kterou kapitalismus vytvořil, jako výraz a míru svého objektivního dějinného vývoje, a jako materiální předpoklad - v tomto smyslu i kulturní předpoklad - možnosti dalšího kulturního vývoje, a vývoje společnosti "vůbec", tedy jako nejvlastnější předpoklad socialismu a komunismu.
A to všechno s vědomím, že prozatím po každé revoluci, jako její neoddělitelná fázová součást vždycky docházelo k dějinnému regresu právě v onom problematickém okruhu, který dějinně řešila předcházející překonávaná a překonaná epocha; jestliže se nám tento porevoluční regres jeví jako zákonitý, pak trvání tohoto regresu, jeho konkrétně historická forma, jeho časová souvztažnost, přechodnost nebo trvalost se nám převážně jeví jako výsledek "vlivu okolností", mezi nimiž pociťujeme zpravidla jako nejvýznamnější vliv vědomí a vůle revolučního společenského subjektu. Přitom obojí vyjevování tohoto procesu zůstává jevem do té míry a do té doby, dokud není pochopeno v totalitě lidského vývoje; dokud není prozkoumáno do té míry konkrétně historicky, aby se pod a za jevem objevila vývojová nutnost, která vždycky nějakým způsobem stojí za náhodou a konglomeráty nahodilostí.
V tomto smyslu vůbec není dáno, aby se jev regresu nutně ztotožňoval s faktem regresu; v tomto smyslu je možné, aby se jev regresu promítal do jedněch hlav jako progres a do druhých jako regres.
Chytrost ve složitosti současného světa vystačí kariéristům, ale lidstvu je třeba moudrosti, bez které východisko ze současného společenského stavu nenajde. K moudrosti patří schopnost připustit reálnost rozdílných hledisek, jakožto vůbec základní možnosti poznání pravdy, nebo možnosti volby z daných pravd. Ale ani "svoje" zájmy nemusí vyčleněný společenský subjekt rozpoznat správně a včas. Tím méně pak zájmy celého lidstva, celé společnosti, která teprve jako lidská společnost vzniká. Sebeuvědomění tohoto procesu vznikání by mělo být charakterizováno schopností sledovat celistvost pohybů vývoje lidstva, jako univerzálního člověka, a jeho vztahu k celistvosti vývoje individuálního člověka, jako jeho zdroje a míry jeho smyslu.
Socializovaná společnost hledá úporně svou tvář: najít ji může jenom v člověku. Bude-li tento člověk chorý, bude chorý i jeho svět. Nic mu v tom případě nepomůže věcné vybavení materializované civilizace, která je prostředkem a ne cílem.
Aby člověk byl zdravý, potřebuje kulturu. Aby svět uhájil své zdraví, musí žít s plným vědomím svého současného rozdělení na dva světy - z nichž jeden zaniká a druhý se zceluje jako skutečný svět lidí a pro lidi.
* * *
Řekne-li se: lidská pospolitost je chorá, pak je třeba se podívat, jaký je zdravotní stav její vlády. Účinnou léčbou je v tom případě revoluce.