Marx svou cestu ke komunismu započal kritikou vulgárně rovnostářských představ komunismu. Ani dnes nelze postupovat jinak, i když se od těch dob tolik změnilo: čím důležitější se stává představa komunismu, tím důležitější je očišťovat ji od zvulgarizovaných představ, které zaujaly místo teorie komunismu ve vědomí tolika lidí. Tak se stalo, že na místo modelové představy komunismu se podsunula představa brilantně fungujícího společenství konzumentů, u nichž žráčství je povýšeno na první a nejvyšší smysl života. Hladové lidstvo si odreagovává propastné pohledy na svou bídu. K revoluci nebylo však lidstvo dohnáno jen fyzickým hladem, i když ten — je-li, a on je — je právě nejpatrnějším ze všech hladů člověka. Kromě krize materiálního hladu, kromě nedostatku potravin a dalších základních reprodukčních potřeb trpí lidstvo všeobecným hladem po své lidskosti: bez něho, bez nouze lidské lásky, nouze citu, nouze poznání, by nemělo proč se dále reprodukovat do svých nových lidských poloh. Revoluce je příznakem konfliktní krize společenství, ovšem třídní krize a třídního konfliktu, ale zdaleka nejen jeho.
Aby se lidé zbavili své přítomné skutečnosti, musejí si vytvářet představu své budoucnosti. Tato představa je důležitější než organizace, než síla, než cokoliv: je prioritní, její podstata je stvořitelská. Dopracovat se k ní znamená podstoupit skutečný zápas s andělem. Teprve ona umožňuje organizaci síly, soustředění síly, čin. Kultura není bezmocná, je silná, všemohoucí, ale je také fiktivní: realizovaný lidský projekt vypadá jinak než představa, než projekt jako takový.
Vytvořený a ujednocený lidský projekt, jakmile překročí dimenzi jediné lidské hlavy, není nikdy de facto ujednocený. Jeho vlastností je široká tolerance pro každého, kdo se svým myšlením a cítěním natočil jeho směrem, každý do něho může — vedle více méně ujednocené představy kolektivní — vkládat ještě své jedinečné představy, rozšiřuje ho svými dimenzemi, obohacuje ho o vlastní zdroje inspirace představ a činů. Bez této vlastnosti by projekt uspořádání lidské společnosti byl bídnou, chuďoučkou abstrakcí, směšnou a neschopnou života: má-li být tato představa životná, činorodá, musí se do ní vejít vše, co jsou lidé schopni vymyslit, procítit, všechno, co má schopnost je učinit více lidmi než jsou. Musí se do ní vejít “celospolečenská” představa, představy skupinové a kolektivní až po párové, všechny formy představ člověka od univerzálního až po jedinečné. Lze vůbec takovou představu, takový projekt stvořit?
Jistěže ne: taková představa může vzniknout. Stvořit lze teoretickou kostru. Je ovšem nosná, je důležitá, a proto se o ni vždycky znovu a znovu svádí takový boj. Ale životaschopnou, z masa a krve lidských napětí ji mohou stvořit jen mnozí, všichni, každý svým vkladem. Jestliže do ní opuštěný člověk vloží svou subjektivní představu světa, v kterém nikdo nemůže být sám, je to stejně důležité jako představa hladového člověka, že v příštím světě nesmí být hladových. A jestliže sociálně svázaný člověk do ní vloží svou subjektivní přestavil, že každý má právo na svou samotu, stojí-li o ni, patří sem též a plným právem, jako jedno z práv na svobodu člověka.
Že se tak lze dostat k soustavě nesmyslných, protichůdných rozporů? Ovšemže. Je to nejen možné. Je to nutné. Přítomný svět nevyhovuje víceméně všem. Budoucí svět má být pro všechny. Člověk má podivuhodnou vlastnost, dovede svůj individuální hlad snášet po celý svůj individuální život s podmínkou, že stav hladu jednou pomine. Je to stav naděje nikoliv pro sebe, ale pro druhé; a tím i pro sebe, protože vědomí lidských souvislostí a vztahů je širší než individuální vědomí individuálního člověka. Individuální člověk existuje, ale existuje tak ve svém pojmovém určení a ve svých pojmových vyjádřeních; jinak, skutečně existuje ve vazbách a napětích všech svých lidských vztahů. Jde o to, z tvorby představ budoucího lidského uspořádání vyloučit atavizované elementy v něm, potlačit ono zvíře a překročit, přesáhnout je vůlí lidské stvořit. Představa je projekt, a projekt podnětem, stimulem činů.
Tak se také rodila a vyvíjela představa komunismu. Nezůstalo jen při představě. Jsou tu zkušenosti, ještě rané, ne zcela zažité, ale přece: je již co srovnávat. Socializace pokročila, a je možné porovnávat projekt s výsledkem. Srovnání není uspokojující. Ale může být jiné? Dá se vůbec předpokládat, že by mohlo být jiné? Naštěstí nikoliv.
Předpokládejme, že ona dimenze, do níž se opřel masově, všeobecně zformovaný projekt společenské přeměny se pod tlakem vědomého úsilí zcela proměnila: předpokládejme, že přestala existovat třídní společnost. Lidé neumírají hladem ani na ulicích, ani doma. Stav základní společenské nouze byl překonán. Došlo k vynikající změně. Ale život nekončí. Teprve tím může začít. A v této chvíli představa komunismu zešedla. Je šedivá a bezútěšná. Ano, lidé se najedí. Ale co dál? Lidé se ještě líp najedí, ještě lépe obléknou. Ano, ale co dál? Jakmile přestává kritická nouze, a rýsuje se, třeba i přechodně, možnost uspokojit životní potřeby jinak, nekomunisticky, zůstává představa budoucnosti komunismu spíše jako chmurná nutnost — nebezpečí přelidnění! odstranění válek! — ale nikoliv už jako šťastného společenství lidí. Proč?
Především — představa budoucnosti vždycky vyznívala, vyznívá a bude vyznívat přinejmenším suše v tom okamžiku, jakmile není nejbezprostřednějším protestem a činem a akcí proti současnému stavu krajního bezpráví, zvůle, surovosti, prázdnoty, osamocenosti, které nemůže nebýt poznáno jako krajní bezpráví, zvůle atd. Přirozenost tohoto vztahu k budoucnosti je dána tímtéž, čím je dána jak ona přitažlivost, tak i ona nepřitažlivost v rozdílných podmínkách dějinného vývoje: totiž zjednodušením. Protože pouze žitá historie je plnohodnotně mnohostranná, složitá, protikladná, komplikovaná, prostě plnokrevná, obalená masem, spojená cévami, nervy atd. Dějiny, jako minulost, nesou znaky této všestranné složitosti, jsou spojeny s vědomím, že tak složitý život byl, i když si je dodatečně můžeme zjednodušovat a zjednostraňovat, jsou přitažlivé možností rekonstruovat nerekonstruovatelné, nutností poznání.
Budoucnost přitahuje též, vždyť tah zpět je projevem touhy a potřeby jít kupředu: budoucnost lze konstruovat. S jakým zanícením a s jakou drzostí to lze dělat. Zanícení může být špatným rádcem. Ale nejhorších výsledků se dosahuje, když v tomto procesu drzost převáží nad zanícením.
Bud jak buď — představa budoucnosti, její projekt vychází jen ve svém “hlavním směru”, nemůže vyjít jinak. Jsou vývojové fáze, kdy tato představa stačí, kdy je mobilizujícím faktorem. A přece i na tomto stupni je dána míra přitažlivosti takové představy schopností současníků aspoň provizorně obalovat nejhrubší kostru poznání, nejjemnějším masem představ — třeba i iluzorních. Chcete-li jinak — mírou svobody procesu poznání a mírou svobody procesu snění. Tato svoboda je vystavena soustavným deformujícím tlakům. Omezovány a potlačovány jsou současné představy ve jménu minulých představ. Tak či onak, ale vždycky je omezována svoboda zkoumání společenských jevů jak minulých tak současných. Minulé a nezažité desiluze ženou k novým jednostrannostem. Z monopolismu práva na formulaci projektu budoucnosti vychází vítězně nejčastěji abstraktní kostra. A kostlivec nemá schopnost lidského kouzla přitažlivosti, i když je podmínkou existence takové přitažlivosti.
Dnes jde o to, aby se každá ušlechtilá, lidská, kulturní představa vešla do představy, projektu, modelu nutnosti komunismu. Aby každá ušlechtilá, humánní, kulturní lidská opozice proti současnému rabiášství, nehumánnosti, nekulturnosti a nelidskosti měla podporu největší revolty proti minulosti — podporu komunismu. Aby v něm našla své revoltující sebeuvědomění.