Soudobá společnost — a tak tomu bylo více méně vždycky — v sobě obsahuje řadu jevů, o jejichž podstatě, platnosti, funkci a všeobecnosti nikdo nepochybuje. “Každý” je důvěrně zná, proto o nich nemusí uvažovat a může je používat jako “vžitých kategorií” a běžně s nimi manipulovat, aniž by bylo třeba znát jejich skutečnou a současnou podstatu. Takovým “přirozeným” pojmem je politika. Koho vlastně zajímá, jak se tento pojem “jednou už daný”, přijatý a respektovaný, obsahově vyvinul a tím dostal do nového rozporu se svou vnější formovou slupkou?
Marxismus, jako klasický a nejúplnější světonázorový systém je nutným a logickým východiskem vědeckých úvah o společnosti a zpravidla bývá i “jako takový” cílem; je otázkou, zda tento postup přináší vždycky to, co společenskovědní zkoumání a bádání má nejen možnost, ale i povinnost přinášet. Cílovým mířením od marxismu k marxismu je dána nejen metodologická zásada — v mluvě politiky zásadovost — ale i metodologická omezenost, jejíž nositele by nutně právě Marx s Engelsem označili zcela určitě za omezence. Nenechme se na tomto místě mýlit polemickým nábojem jejich vlastního díla: neobhajovali marxismus, ale vědu. Ale neobhajovali vědu pro vědu, ale vědu pro proletariát, jako nositele lidství. Je podstatnějším konstatování, že názor, závěr, postup je nevědecký, než že je nemarxistický. V dějinách byla období, kdy bylo třeba hájit marxismus; byla to ta období, kdy se za marxismus pokládalo často to, co bylo v pravém rozporu s Marxovým vědeckým názorem; jestliže jsou takové situace možné ještě dnes, a ony jsou nejen možné, ale vzhledem k závažnosti věci i dějinně nutné, pak boj o pravost a nepravost marxismu neztratil na svém významu. A přece v rovině teoretického střetání vypadá takový “boj” podstatně jinak, než v rovině ideologické, a podstatně jinak v rovině boje politického.
Politika ze své vlastní, vnitřní logiky, pokud je a zůstává politikou, nepotřebuje vědu — kromě té, které může použít jako dalšího mocenského nástroje. Obětí politiky se může stát objev atomové pumy stejně jako objev společenskovědní.
Mluvíme-li dnes o vědecké politice, pak je to totéž jako když mluvíme o nepolitice. Stranickostí je dána i míra ideologična v teorii. Ale není tím ještě dána míra teoretična v ideologičnu. Zatímco prvé je výsledkem působení objektivních zákonů, svazujících procesy poznání, je druhé — tj. míra teoretického poznání v ideologii — výsledkem působení lidského subjektu: teorie sama nepůsobí přímo jako objektivní síla, ale objektivní silou je. Protože je vždy svázána s celkem lidského myšlení, objektivizuje se v jeho celku.
V procesu této objektivace se mění ve svou ideologickou formu, která ve chvíli, kdy je v myšlení stabilizována, tedy i kdy je ukončen objektivační proces, a tedy i kdy je schopen objektivně působit — je již z hlediska vývojového procesu reality — to především —, ale i z hlediska procesu teoretického poznání — to zpravidla — stavem poznání minulého, starého, překonaného, uplynulého. A protože je v povaze “věci samé”, v povaze ideologie, jako zafixované ideje v hlavách lidí, její stabilita, snaha po stabilitě, touha po stabilitě, která je jen jednou z forem — dokonce rozhodující z možných forem — lidské snahy zachytit se v neustávajícím plynutí aspoň jediné jistoty, je i rozpor mezi pokračujícím teoretickým poznáním a stabilizujícím se ideologickým vědomým rozporem “věci samé” z něhož se skládá i její jednota. Přitom jsme záměrně prozatím “nevzali v úvahu”, že ideologie a její rozpor s teorií není pouze rozporem “obecné gnoseologie” a “obecné ontologie”, ale že stále ještě je především ostatním rozporem konkrétně historických gnoseologických procesů za existence třídního a ne jiného jsoucna.
Nesporné je, že v třídním ideologickém myšlení je obsažena realita poznání; do jaké míry — to je věcí vývojového stupně. Ale proč bychom právě u vývoje ideologického myšlení měli předpokládat, že vývoj proběhne jako plynulé překonávání plynule navazujících vývojových stupňů, když tomu tak nikde nebylo ani v samotném lidském myšlení, ani v životě člověka a jeho pospolitostí? Proč by se právě dnes, a právě nám měla složitá rozpornost lidského vědomí a lidského poznání vytratit do ztracena za spokojeného přikyvování politiků, teoretiků, ale i lotrů a dobráků?
Proces zvědečtění politiky probíhá faktickým procesem postupné a nemilosrdné sebekompromitace politiky.
Dokud politika mohla existovat “jakožto taková”, to je, jako více méně přímý odraz a forma existence třídního boje — aniž by přitom ještě její podstata byla lidské společnosti zřejmá — mohl nositel politiky pracovat více méně nerušené, aniž by se denně — a někdy stokrát za den — musel ospravedlňovat z toho co dělá. I v případě, že jeho činnost byla de fakto činností zločinnou, omlouvala ho zpravidla nevědomost jeho současníků, ale i jeho vlastní neznalost společenských zákonů; neznalost sice v právním vztahu neomlouvá, ale ve vztazích společensko-vývojových ano.
Pravda podstaty politického mechanismu se vyjevila v procesu vývoje kapitalistické společnosti, ve složitosti, ale i jednoduchosti jeho nižších vývojových stadií. Pravda byla poznána, nikoliv zjevena. Odhalil ji vlastní proces politického boje. Králové politiky začali pobíhat před lidmi nedostatečně oblečeni, ale nebyli ještě nazí. Křičeli na sebe vzájemně slova o své nahotě, ale ještě ji stačili zakrývat. Definitivní nahotu politiky definovala věda, která šla s proletariátem: tomu zbývalo před tváří všech hlasitě vykřiknout, že králové jsou nazí. Odhodlat se k tomu nebylo lehké, předpokládalo to mít schopnost soustavně odhalovat i sebe sama, překonávat stud ze své vlastní nahoty jakmile bylo nutné stanout vlastní nohou na půdě politiky. Tomu a těm, kterým to bylo příliš zatěžko — totiž těm, kteří svůj osud spojili s bojem proletariátu tak důsledně, že z něho museli (a někteří přece i chtěli!) žít — se nabízela možnost: převrátit pravdu poznanou v pravdu zjevenou. Bylo to o to lehčí a o to lákavější, že pod poznáním byla stále ještě zaklesnuta páka tradice, která vůbec celý proces poznání byla ochotna vidět jako procesí svatých zjevitelů. Kult osobností byl takovou vnější možností zahalit svou politickou nahotu pro ty, kteří ještě nechtěli nebo neuměli z politiky učinit “nepolitiku”. Marxův požadavek po průhlednosti politiky a celého sociálního systému byl rychle a pro jistotu zapomenut.
Boj, který se tu rozpoutával “uvnitř hradeb” nebyl lehký. Hynuli v něm nejen nepoctiví, ale zejména poctiví: a protože vševládnoucím zákonem politiky jakožto politiky byl zákon smečky nejen vně, ale i uvnitř — byť to byla smečka více méně vědomá a více méně vědomě směřující k novému lidství — naději měli silní a síla vyžadovala bezohlednost.
Tak bylo zataženo do procesu zrodu nového člověka něco, co sice patřilo minulosti, ale bez čehož se nový člověk zrodit nemohl a nemůže. Vědomí třídní sounáležitosti nemohlo přehlušit a překrýt fakticitu třídního boje, třídní boj a třídní vědomí nemohlo odejít ze scény ihned poté, co naplnilo svou dějinnou úlohu tím spíše, že objektivita třídního boje trvala a působila vně revolučních procesů. Boj o moc nastupující třídy, vítězně probojovaný, se nutně musel stát bojem o nastoupenou cestu, a boj o nastoupenou cestu se zvracel v boj nových mocenských skupin.
V těchto procesech politika nepřestala být politikou a pod jednoduchoučkým vysvětlením správy veřejných věcí pospolitostí si ponechala většinu rysů politiky jako takové. Přesto ale do okruhu její působnosti vplynulo mnoho nového: prakticky všechno, co se týkalo života společnosti. Byl navršen trend, ke kterému vývoj živelně směřoval. Byl navršen uvědoměle: člověk se vydal monopolu veřejné moci cele a dobrovolně v přesvědčení, že monopolizací moci stvoří svou univerzální lidskost, a že svým všestranným zespolečenštěním překoná sám sebe a zvládne v novou harmonií své odstředivé a negativistické síly, jejichž nebezpečí v sobě i mimo sebe historicky poznal.
Ale politika zůstala politikou, jenomže se dostala před zraky všech: úsilí po moci, boj o moc, mocenská manipulace k ní patřila neodlučně jako dědictví. Jako dějinné novum k ní přibyla odpovědnost ne za část celku, ale za celek, povinnost sloužit nikoliv části celku, ale celku společenství, nutnost zvládnout mechaniku ovládání byla vystřídána nutností zvládnout dialektiku sebevlády společenského člověka ve prospěch člověka vůbec, požadavek umění vlády byl vystřídán požadavkem vědecké vlády. Slova revoluční teorie, vložená do dějin a do hlav lidí jako nescizitelný vklad, vzaly dějiny, ale i lidé smrtelně vážně. Vznikl nový světový názor, který objektivně působí proti všemu starému. Za tohoto stavu sebekompromitace politiky jakožto politiky proběhla velmi rychle. Vznikl stav, v kterém politika — v sebereflexi se ještě často chápající jako politika — se proměnila v nutnost nové společenské funkce. Pokusy o zvědečtění politiky jsou faktickým procesem zániku politiky a vytvářením nové sebeřídící lidské funkce. V bolestném procesu se tu prolíná minulost s budoucností a probíhající proces se dotýká všech.
V této dějinné chvíli se vynořují proroctví funkcionalismu. Nejsou třídní, stojí “nad třídami”, jsou obecná a všepoužitelná. Nejde jim o nic jiného, než o správné fungování společnosti, a přesné zapadání člověka do člověka jako kolečka do kolečka, jde jim přece o člověka. Věští budoucnost bez vzpour, protože zaměstnají a umístí každého na “své místo”. Věk harmonie a seberegulace přichází. Pro nás tyto skutečnosti přinášejí útěšlivé poznání: lidé a lidstvo bude mít opět proti čemu bojovat.
Nejobecněji vzato: z hlediska zcela a bezezbytku funkcionálního je lhostejné jaké jsou “vstupní parametry” člověka, který vstupuje nebo je zapojován do “čistě” funkcionálního systému. Funkcionální systém — “teoreticky vzato” — může a vlastně má pracovat s lidskými vlastnostmi “jako takovými”, tedy jako s abstrakcí, která může ve východisku být uvážena, ale teprve ve výsledku fungování je určena. Podmínkou tzv. čistě funkčního přístupu je, že uvnitř systému jí není třeba určit a ani poznat. Otázkou ovšem je, je-li to možné, nicméně takové obecné teorie možné jsou: vycházejí velice prostě z daností a jejich smyslem je tento souhrn daností zafixovat jakožto fungující harmonii.
Z funkčního hlediska lze abstrahovat od toho, co se pohybuje, a odkud a kam se pohyb děje. Pohybem se rozumí proces změn místa, kvant a kvalit, působení sil a protisil — bez určení a vyjádření kvant, kvalit, míst, sil a jejich určení. Protože každý pohyb tak či onak odpovídá zákonům dialektiky a protože (v tomto našem případě) jde o nejobecnější formu vyjádření funkcionalismu a jeho zákonů, jakožto zákonů tohoto pohybu, dostaneme se “konec konců” k tomu, že “čistý funkcionalismus” je ve své konečné abstraktní podobě roven dialektice “jakožto takové”. To všechno za předpokladu, že do řešení takové abstrakce je “zahrnuta” abstraktně vyjádřená “podstata” pohybu v celé jeho souvislosti a závislostních vazbách na sumě všech probíhajících pohybů: v této rovině se pak zákony funkce rovnají zákonům dialektiky jako svému nejobecnějšímu vyjádření. Snaha po vyjádření funkce “jakožto takové” pak končí v obecné noetice jakožto metodologii procesu, a to ne jakéhokoliv procesu, ale “v konečné instanci” v poznání procesu poznání. Funkcionalismus “ve své konečné abstraktní formě” je dialektikou, ale dialektika není proto funkcionalismem: znamená to jen obecné stvrzení dialektiky a speciální popření funkcionalismu, protože tady už funkce ztrácí svou “funkční schopnost” tím, že se ruší svou nejobecnější podobou.
Proto je třeba se vrátit, a vyjít z toho, že nehledáme zákony funkce proto, abychom potvrdili obecnou platnost nejobecnějších forem poznání, použitelných jako metodologických zásad a postupů, ale abychom proces studovali jako konkrétní proces. Kybernetika v tomto smyslu vznikla jako “srovnávací věda”. Její “obecná rovina” není “nejobecnější rovinou” lidského poznání. Její společenský význam spočívá v její aplikovatelnosti a tajemství její aplikovatelnosti spočívá v tom, že se “zastavila” někde “mezi konkrétnem” a “nejobecnější abstrakcí”. Právě proto jsou její zákony “proveditelné” v rozmezí určitých rovin z biologie na společnost nebo naopak, ale právě jenom v rozmezí určitých rovin.
Funkcionalismus, zabývající se pohybem společnosti a jeho “skrytými rezervami” má význam potud, pokud zná míru svých obecných platností, a současně míru svých konkrétních mezí. V tomto rozmezí může abstrahovat od konkrétních forem, respektive od konkrétního východiska a konkrétního cíle, ke kterému se “jakožto systém” snaží přiblížit, nebo lépe, kterého lze za jeho použití dosáhnout. V takto vymezeném prostoru je předmětem jeho zájmu jak, a nikoliv co, nebo odkud a kam. Při záměně těchto otázek nutně dochází k záměně speciální sociologické disciplíny (i když ji lze označit za určitých okolností jako “obecnou sociologii”:) s filosofií a řadou jejích speciálních disciplín.
Tento sklon funkcionalismu — cítit se nad vědami, protože i věda “nějak” funguje — a konec konců zaměňovat se za filosofii, je třeba nejprve demaskovat, aby se jasně ukázala lhostejná, nemyslivá tvář nového božstva: funkcionalismus je v principu lhostejný ke svému východisku i ke svému výsledku, protože mu jde o reprodukci toho, co je mezi nimi — o reprodukci funkce. Nestává se tím ale nepoužitelným: naopak, stává se tím použitelným pro kohokoliv a pro cokoliv. Je to nová kolosální děvka dějin, kterou je třeba teprve naučit řádnému životu a odnaučit ji sklonům k prostituci. Vymezit jí místo ve světě lidí, polidštit ji, protože je dosud bez citu.
Prozatímní tzv. funkcionalismus má tu společnou vlastnost, že vychází z abstraktní představy abstraktní “rozvinuté” společnosti, tedy z životní reality přezrálých kapitalistických společenství, která ve snaze udržet se vnitřně, ale zejména vnějšně před náporem revolučních vln, se snaží změnit a zvládnout lidskou podstatu jako podstatu stádních žeroucích prasat, která lze přinutit k funkční produkci přiškrcovanou a uvolňovanou možností konzumovat. Potřeba člověka je tu bičem, kterým je ho možné domrskat kamkoliv, třeba k úplné dehumanizaci; všechno záleží na tom, kdo a jak se chopí mocenských otěží, a jak bude dále utvářet, stimulovat, formovat a deformovat lidskou potřebu.
Spasitelnost funkcionalismu se nabízí i socialismu. Protože i tady přirozeně jde o produkci a konzumenci a o uspokojování lidských potřeb. Důležitý rys Richtova teoretického projektu vědeckotechnické revoluce a jejích lidských souvislostí je především v tom, že nepředstupuje jako funkcionální systém: vycházeje z Marxe vidí Richta přesně a dokládá to, že říše svobody člověka se rozprostírá za hranicemi vlastní materiální produkce, jejíž koloběh lze a nutno tvůrčím lidským aktem proměnit v koloběh látkové výměny mezi člověkem a přírodou. Koloběh sice řízený člověkem, ale člověka nikoliv svazující, ale vyvažující z nesvobodného postavení uvnitř produkčních mechanismů. Ale mezi tímto projektem komunismu a současnou realitou leží široké pole této a příští doby. Richta tu dělá ústupek svým pojetím civilizace a pominutím významu umění jako rovnocenné tvůrčí síly vědy. Navíc (vědomě) abstrahuje od “třetího světa”: k překlenutí celé přechodné epochy se mu vyjevuje kompromisní nutnost použití ekonomických pák a stimulů, v souladu s poznatky naší ekonomické školy. Ale tím se dostáváme tam/kde jsme už jednou byli: známe — a dokonce lépe — budoucnost dostatečně vzdálenou, ale neznáme jinou cestu k ní než onu, kterou už nastoupil kapitalismus.
Tady se otevírá vývojová proluka jako stvořená, aby se do ní nahrnuli zjevitelé funkcionalismu. Je nutno s tím počítat nejenom Jako s možností, ale jako s nutností. Je to proces zvratu politiky v nepolitiku, je to forma řešení a řízení lidských: věcí přechodné doby. Socialistická společnost musí do tohoto období jít teoreticky tvrdě vyzbrojena: první fáze ekonomického stimulu bude mít tendenci objevovat Ameriku a reprodukovat ji na celý svět. A přece bez této ekonomické fáze nelze ani nechat vyžít zbožní mentalitu, tak hluboce v člověku zakořeněnou, ani odstranit škody způsobené primitivně administrativním byrokratismem kultu osobnosti. Tato etapa umožní vytvořit předpoklady pro etapu, v které člověk bude postupně vyřazován ze světa přímé materiální produkce do světa lidí: nebude to možné pro všechny najednou, a tedy pro všechny stejně bezbolestně. Nespravedlnost moci tu může slavit ještě jednou nezřízené orgie a trpět budou všichni — ovládaní i ovladatelé. Bude to doba vládnoucího funkcionalismu, kde se znovu pokusí abstraktní člověk o své totální zmrtvýchvstání.
Nepůjde-li člověk do obou těchto vývojových etap s plným a jasným vědomím toho, co skutečně je a čím se chce a může stát, nestvoří-li včas projekci sebe sama, může každá z těchto vývojových etap být dlouhodobým utrpením pro člověka, mohou to být etapy nezvládnutých objektivizovaných sil, které poženou člověka až na samu mez jeho jsoucna, a přinutí ho nakonec buď k zániku, nebo k tak zběsilým sebezáchovným vzpourám, jaké lidstvo ještě nezažilo.
Ano, lidská společnost, v zájmu svého uchování a příštího rozvoje nutně potřebuje teorii řízení lidské společnosti, teorií pojatou jako proces cílevědomé činnosti člověka. Takovou teorii je nutno zřejmě řešit jako funkcionální systém, který v nové vývojové poloze nahradí a kvalitativně předčí existenciální mechaniku společenské ekonomiky, ale kterému nebude dovoleno se skuplovat s mocí a mocichtivými.
Jakmile takový pohybový systém vznikne a společensky se zafixuje, začne působit jako objektivní realita silou objektivních společenských zákonitostí. Proto nemůže obsáhnout celou společenskou funkci, ale právě jen tu, která je pro takový stupeň zobjektivizování “zralá” — tj. především oblast “látkové výměny” společnosti, nynější oblast ekonomiky a některé další dílčí oblasti fungování společnosti (např. funkci biologického výběru apod.) a to ještě dílčím způsobem. V tomto smyslu jde o vytvoření nikoliv “uzavřeného”, celistvého funkčního společenského systému, ale o funkční systém otevřený, vědomě neukončený a neuzavřený, o systém konkrétní.
Konfliktnost, která takto “vědomě” vznikne, je objektivním odrazem “nevědomosti”, dějinně dané omezenou možností lidského poznání.
Řešení, která tímto způsobem mohou a mají vzniknout, vycházejí z daných možností uspokojení potřeb abstraktního člověka, ale neuzavírají se možnostem dalších uspokojení potřeb konkrétních lidí: společenský konflikt, který je takto předpokládán, se přenáší ze sféry boje o holou lidskou existenci vyřešením základních otázek hladu a uspokojení (víceméně uspokojování) materiálních potřeb souhrnů lidí, na pole “více lidské”. Humanizace společnosti, která tak probíhá, neřeší společenskou konfliktnost “vůbec”, ale právě její základní, hlavní současnou dějinnou formu tím, že ji překonává, a umožňuje ji tak přenést na jinou, vyšší vývojovou rovinu.
Tak se komunistická společnost, protože právě o tu jde, začíná uvědomovat nikoliv jako bezduchá komunistická selanka, ale jako rozporná forma existence lidské společnosti, v které je vědomě a cílevědomě řešen problém abstraktního člověka, jeho hladu, věcného vybavení, obecně funkčního společenského zapojení atd. apod. “právě proto”, že teprve potom a současně s tím teprve může vyjít ze své abstraktní, normální, průměrné formy existence člověk konkrétní, individuální, odporující svému normálnímu, průměrnému, zkrátka abstraktnímu vyjádření, a jako takový začít šířeji a plněji než dosud uplatňovat své nároky v optimálním rozsahu své neopakovatelnosti.
Teprve plným prosazením těchto konkrétních lidských neopakovatelností, je dána “plná” míra i budoucího možného společenského rozvoje. Komunismus, v procesu svého “pozitivního překonání soukromého vlastnictví” se tak převrací ze své výchozí podoby boje abstraktních bezejmenných zástupů v permanentní kulturní revoltu konkrétních lidí navenek i dovnitř lidské společnosti.
Z hlediska teorie řízení a cílevědomé činnosti člověka to znamená, že současně se zrodem vědecké teorie řízení společnosti, která zahrnuje do funkcionálního společenského systému sumu aplikovatelných a společensky použitelných vědních poznatků, nutně musí vznikat věda o vědě nebo “věda o tvůrčí lidské činnosti”, poznávající a koordinující ony typy lidských činností, které spadají do oblasti věd a umění, ale které jsou funkcionálně nepodřiditelné, protože vždycky v nějaké své podobě, zpravidla podobě vrcholné, živelné. Prolínání této funkce a “antifunkce” je podmínkou životaschopnosti příští lidské společnosti a tedy i životaschopnosti a dějinné oprávněnosti společensky použitelného funkčního systému.
Východisko a cíl není v moci žádného funkcionálního vyjádření. A přece každá funkcionální soustava je taková, jaké je její východisko a cíl. Dokud se nezmění východisko, nezmění se např. ani existenciální nutnost mocenské pyramidy, která z něho může vyrůstat nebo vyrůstá.
Pohyb, který se tu odehrává, je konec konců lhostejný k “vedlejším výsledkům”, pokud nejsou už obsaženy a zahrnuty do východiska. Přesně: nelze-li motivaci lidské činnosti hned pochopit jako potřebu, a tudíž nutnost jejího uspokojení, pak zůstává do té míry “stranou”, že je to na překážku realizační schopnosti funkčně pojatého společenského člověka, je rovna “šumu”, který je nutno z hlediska funkce (po signálech daných zpětnými vazbami) odstranit, nebo se aspoň snažit jej odstraňovat.
Za teoretického předpokladu použití takové funkcionální systematiky nedochází k principiální “novosti problému”. Novum tu je v možnosti všeobecného uplatnění, ke kterému skutečně konzumní lidské společenství směřují; za předpokladu univerzálního uplatnění v celospolečenském měřítku se tu vytváří možnost rychle a účinně paralyzovat všechny lidské snahy, směřující nad existenciální konzumní společenskou funkci. V tom případě by lidstvo nepotřebovalo ke svému systematickému sebezničení atomovou nebo jinou pumu, ale pouze třeba jen právě takový funkční systém: představa, že lidstvo může vyhynout hladem a válkami je dána jednostranným nebezpečím, které právě dnes hrozí. Lidstvo může zaniknout stejně dobře a ještě lépe s plnými žaludky na nedostatek smyslu své existence24) v případě, že jednostrannou “péčí” o svůj bezprostřední materiální blahobyt podváže rozvoj svých ostatních (z hlediska vývojových perspektiv třeba právě nejdůležitějších) “základních vlastností” — dnes třeba ještě nezrozených nebo společensky neprosazených, ale už dnes v nějaké míře obsažených v procesech poznání, které mohou postrádat i po několik století své funkční vyjádření, ale které nelze degradovat na rušivý element šumu a narušitele funkčních okruhů.