Socializační proces — proces zespolečenšťování společnosti — vytváří podmínky pro polidštění společnosti a člověka, ale není mu roven. Přesněji — vůbec nemusí být totožný s procesem humanizace. Přitom — obecně vzato — socializační proces je vyjádřitelný funkcionálně, kdežto humanizační nikoliv, a pokud, tak jenom svou “méně podstatnou” neobsahovou částí. Otázka zní, zda je tedy schopna obsah tohoto procesu vyjádřit “věda o vědě”.
Jestliže věda je antifunkcionální směrem k funkcionálnímu společenskému systému, pak proto, že je podmínkou vytváření příštích, budoucích tak či onak opět funkcionálních společenských uspořádání. Její antifunkce je v konečné poloze funkční: tím, že odporuje právě existujícímu společenskému uspořádání, ať je “sebevyšší” nebo “sebedokonalejší”, ještě neznamená, že i ona nemá v sobě obsaženu tendenci k vnitřnímu strukturálnímu uspořádání, a tedy k funkční systematice.
Koordinát vědního a tvůrčího života společnosti si lze na dnešním vývojovém stadiu představit prostorově od člověka všemi směry k nekonečnu. Tradiční pokusy řazení věd jsou v koncích s rozumem; marxismus je také neuznával a právem. Jediné měřítko důležitosti je člověk, a protože nikdy není dáno, která z věd a umění je nejdůležitější pro budoucí stadia člověka, není ani ve skutečnosti posloupnosti podle důležitosti, ale platí pouze posloupnost podle aktuálnosti, která je dále rovna aplikovatelnosti. Tak vzniká dostředný systém pohybu vědění a umění, přičemž centrem je člověk; nikoliv proto, že by jím byl objektivně, ale protože právě tímto, a snad jen tímto způsobem objektivizuje v nekonečnu svůj lidský subjekt. Tento dostředný systém pohybu vědění a umění je v pohybu nejen po vytčených drahách, ale v pohybu vůbec; lidská existence je zajištěna nejlépe tehdy, když tento pohyb je skutečným pohybem jako vyjádření lidské životaschopnosti, a když vzdálenost od člověka do nepoznaného je co největší, aniž by se ztratilo spojení těch nejexaktnějších tvůrčích disciplín s disciplínami nejaplikovatelnějšími. Ale ani tento humanismus nemůže být kritériem důležitosti jednotlivých forem vědění a umění, protože celek humanismu je obsažen teprve v celku jak existence, tak i celku sebeuvědomění lidské existence. Tedy i v celku věd a umění.
Jeví se možným, že koordinaci (funkcionalizaci?) tohoto “pohybu vědění a umění” od člověka k nepoznanému a naopak by mohla plnit “věda o vědě”; ne tak zúženě, jak to dělá sociologie vědy, a opět ne tak široce, jak dosud odpovídá filosofie. Jde zřejmě o nutnost vyčlenění této sféry poznání jako specifické vědy. Tím se ovšem celý problém zdánlivě vrací ke svému východisku: i “věda o vědě” získává své funkcionální vyjádření — i když ve vztahu k funkcionálnímu společenskému uspořádání antifunkcionální ve smyslu už zmíněné otevřenosti a živelnosti. Takovým způsobem, i když konfliktním, i když rozporným vstupují obě vědní oblasti ve vztah, který se teprve svou konfliktností vztahem stává. Věda o řízení a věda o vědě.
“Nejlhostejnější” k obsahu studovaných a i řízených procesů je teorie řízení. V případě “vědy o vědě” již tato lhostejnost mizí, už proto, že člověk je nerozlučně s vědou a uměním spjat tak, že jejich obsah a jejích vzájemný pohyb nelze od sebe oddělit, kromě jiného proto, že pohyb tu nelze vyjádřit jinak než v plném vztahu k obsahu, tedy nikoliv formálně jako je tomu ještě v případě teorie řízení, i když i tam jen do “jisté míry”. Nejaktivněji k obsahu, a současně relativně nejlhostejněji k funkčnímu vyjádření má tendenci se chovat celé umění a celý konglomerát vědní oblasti, který se tradičně zahrnuje pod pojem humanitních věd a umění. Ve skutečnosti tato tendence není nikdy úplná, není nikdy schopna se plně ani prosadit a ani plně vyjádřit. Vztah této “tendence” by se snad dal vyjádřit k tendenci “čistého” funkcionalismu v jeho “čistém”, od obsahu osvobozeném vyjádření. Tady i tam jde o tendence, které se sice nikdy neprosadí, ale které také nikdy neuhasnou, které mohou rozšiřovat hranice své působnosti, ale nikdy je nezruší.
Pojem “humanitních věd” je tradiční a překonaný; jeho destrukci provedl marxismus. Dělící čára tu zmizela, zůstala představa prostorového a hybného uspořádání. Proces polidštění věd probíhá tak, že postupně všechny vědy získávají své sociologické vyjádření, že se sociologizují. Každá z nich v nějaké míře nachází své sociologické vyjádření a jeho prostřednictvím i své konkrétní společenské uplatnění. To, co lze podle tradičních měřítek zahrnout ještě dnes pod pojem humanitních věd, je především ta jejich část, která “se chce” chovat “co nejlhostejněji” ke své funkci, a co nejstabilněji k obsahu; většinou se tím chápe axiologie, ale totéž lze hledat v ontologii, pokud je v prvé i druhé oslabeno historické, a tím i vývojové hledisko. Problém tu je vytčen otázkou po smyslu lidského života, která se vnitřně člení na otázky po lidských hodnotách. A i když jsou tyto hodnoty i tento smysl čas od času ve vývojovém zvratném pohybu — a právě proto, že v tomto pohybu jsou — je tu stálá, trvající životní nutnost jejich hodnotové a smyslové vyjádření dovádět až do závazně kodifikovaných forem.
Tedy tady, kde se staví cíl, kde se porovnávají i prostředky i jejich hodnota s hodnotou cíle a naopak, kde se — v obecné rovině, ale i v rovině nejkonkrétnější — pro vytčený cíl hledají odpovídající prostředky — i tady jsou hodnoty určovány proto, aby už dopředu bylo zřejmé, že musí být provedeny jejich pozdější destrukce, právě tak jako jsou funkční společenské systémy vytvářeny proto, aby byly překonávány. Obsah, který dodává jedna oblast, a funkce, jejíž vyjádření řeší druhá oblast, je tu pevně spoutáván do dialektické jednoty formy a obsahu, je vždycky rozporný, ale také vždycky jednotný, je vždycky konfliktní, ale také vždycky vzájemně závislý. Je to právě ono pole konfliktu, na kterém se střetá obsah lidské existence se svou formou, je to ono “jablko sváru” — ale nejen to, je to trvalá destrukční nálož, která ve svých časových lhůtách trhá jednotu obsahu a formy lidského uspořádání tím účinněji, čím cílevědomější je lidská existence.
Východiskem projekce komunismu byl člověk takový jaký byl. Nebylo možno jinak. Ale už od počátku nemohl být započten člověk celý. Jednak proto, že bylo třeba potlačit ve specificky lidském specificky nelidské; a jednak proto, že člověk sám sebe neznal. Stav této neznalosti více méně trvá; stav nutnosti potlačovat nelidské v člověku trvá rovněž.
Projekce komunistického společenského uspořádání “jakožto takového” je dále už zřejmě nemyslitelná. Vede sice k líbivé, ale nereálné snaze “vybudovat komunismus ještě za života této generace”. Takové přísliby hoví evropsko-západní mentalitě, která právě na svém vývojovém stádiu ztrácí schopnost chápat smysl lidského života jinak než v jeho pomíjitelném existenciálním jsoucnu. A zatím už život sám vyčlenil periody přechodu ke komunistickému společenskému uspořádání.
V prvém období politického socialismu — pro který Marx kdysi předpověděl možnost variant demokratických nebo despotických — je ústředním problémem moc. Každá kuchařka se musí naučit vládnout nejen proto, aby to uměla, ale zejména proto, aby se ukázalo, že to není třeba umět. Moc, jako ústřední problém společnosti, pomáhá řešit neexistenci tříd a vlastnictví; ale moc, jako ústřední problém společnosti pomáhá devastovat nové společenské produktivní síly, devastuje člověka. Vede ho k nutnosti chopit se vlády nad sebou a věcmi jiným způsobem, dovést logiku svého předchozího vývoje k logickým koncům.
Tak se v druhém období vývoje socialismu restauruje ekonomika se svým vulgárně materiálním stimulem. Řídit společnost opět nemůže každý, ale jen ten kdo zná jak ji řídit — mocí se stává vědění a vědění mocí. Vytváří se výhodná situace, v které nikoliv již třídní ekonomie může přerůst ve funkcionalistické teorie řízení, kterými se konzument více méně dobrovolně spoutává do výrobně produkčního mechanismu. Ale jeho produkční síla revoltuje proti nové formě zotročení, ona dříve než on sám.
Otevírá se obzor pro další epochu, v které člověk bolestně vystupuje z produkční sféry, staví se nad ni, do své vlastní lidské říše. Tady už není třeba ve jménu svobody se učit vládnout, protože moc byla už zkompromitována; tady je třeba učit se tvořit, protože tvůrčí akt osvobozuje, udržuje a zajišťuje další vývoj. Praxe, jako sociologizační proces tvůrčí práce, teorie řízení a vědění o tvůrčí činnosti se tu zaplétá do nové jednoty rozporu, do nové funkce a její antifunkce. Domyšlení a vyřešení vztahů těchto tří pomocně vymezených oblastí a jejich projekční použití na život člověka a společnosti se rovná vyřešení a vybudování komunistického společenského uspořádání. Tedy: aspoň jako základní formy.
Nové je tu, že ve všech těchto potřídních vývojových epochách je zdrojem i cílem pohybu člověk, člověk jako subjekt a postupně se uvědomující objekt, člověk schopný sebevlády a sebereflexivní kontroly, která sebevládu podmiňuje. Je to cesta vývoje, která se vzdaluje konzumní představě života, a přibližuje se představě života lidských možností, v níž prvořadou potřebou člověka je opět — člověk.