I když je ta doba už hodně vzdálena, a psychologie v souvislosti se svými sociologickými určeními a vyjádřeními se podstatně rozvinula i do oblastí materiálně pracovních funkcí člověka, přesto neuškodí si připomenout, že Marx právě v souvislosti s pojmem potřeby se vyslovil hodně posměšně o psychologii jako o vědě, která “vznešeně abstrahuje od ... velké části lidské práce a nepociťuje sama v sobě svou neúplnost” přesto, že “jí tak rozšířené bohatství lidského působení” jako je “předmětné jsoucno průmyslu” “nic neříká, leda to, co je možno říci jedním slovem: ,potřeba', ,hrubá potřeba' . ..”.25)
Dnes lze ovšem konstatovat, že se psychologie zabývá nejen pojmem potřeby, ale i faktem potřeby v “předmětném vztahu” k “tak rozšířenému bohatství lidského působení” jako je “předmětné jsoucno průmyslu” — a nejen průmyslu. V souvislosti s tím dosáhla i hlubších poznání o psychologické povaze potřeby, hrubé potřeby, nebo potřeby primární a sekundární, potřeby reprodukční apod.; ale protože se pojmem potřeby psychologie zabývá, nepřestává být pojem potřeby pojmem podstatně širším, zasahujícím oblast všech dimenzí člověka.
Marx, v době formulace svého filosofického východiska se zabýval pojmem potřeby. A hned od tohoto počátku odděluje od sebe pojem potřeby platný “v rámci soukromého vlastnictví” a pojem potřeby a jeho významu “za předpokladu socialismu”. Tato dvě pojetí potřeby se mu vyjevují jako protikladné kategorie, protikladné svým obsahem; v tomto obsahu je skryt smysl potřeb a sil, které stimulují pohyb člověka k cíli, který smyslu potřeb odpovídá.
V rámci soukromého vlastnictví “každému člověku jde o to, vytvořit pro druhého nějakou novou potřebu, aby ho donutil k nějaké nové oběti, aby ho přivedl do nějaké nové závislosti a aby ho zlákal k novému způsobu požitku a tedy i k hospodářskému zruinování. Každý se snaží vytvořit nad druhým nějakou cizí bytostnou sílu, aby v ní došel ukojení své vlastní zištné potřeby. S množstvím předmětů tedy roste šíře cizích bytostí, které si člověka ujařmily, a každý nový produkt je nová možnost vzájemného podvádění a vzájemného okrádání.” Peníze jsou nejabstraktnější podobou, v které se člověk ekonomického věku vyjevuje jakožto vyjádření své ekonomické podstaty. O tuto podstatu je sváděn boj. “Potřeba peněz je tedy pravá, ekonomií vytvořená potřeba, a je to jediná potřeba, kterou ekonomie vytváří.”
Pro nás má zvláštní význam, že “zčásti se toto odcizení projevuje tím, že na jedné straně vytváří zjemnělost potřeb a jejich prostředků, na druhé straně surovou zvlčilost, úplnou, primitivní, abstraktní jednoduchost potřeby; anebo spíše jen znovu rodí samo sebe ve svém opačném významu”. Analýze této degenerativní síly působící na člověka a její protipřirozenosti v třídních podmínkách Anglie věnoval Engels svou první velkou literární práci a Marx rozsáhlé partie svého “Kapitálu”.
“Dělník smí mít jen tolik, aby chtěl žít, a smí chtít žít jen proto, aby měl.”
I když jde o rané období vývoje kapitalismu, a tedy ještě ne zdaleka o plně rozvinuté zbožní vztahy, jak je známe v současné dějinné modifikaci, obecná podstata tohoto zjištění trvá: protože je jen věcí konkrétně dějinné míry — kolik dělník “smí mít” “aby chtěl žít”, jestliže je zachováno, že “smí chtít žít jen proto, aby měl”.
Marx nepřeváží svou argumentaci jen dramatičností líčení; postihuje, že už tehdy “na poli ekonomie ovšem dochází ke kontraverzi”. Jedna strana doporučuje šetrnost a proklíná přepych. Druhá strana doporučuje přepych a proklíná šetrnost. Obě strany doporučují svůj recept proto, aby dosáhly proklínané — šetrností přepych, a přepychem šetrnost. Argumentace, které na tomto místě Marx používá, je klasická; postihuje stav, který je plně příznačný až po naši moderní společnost: strana, prosazující hledisko šetrnosti “je tak pokrytecká, že nepřiznává, že právě rozmar a nápad určují výrobu; zapomíná se na “zjemnělé potřeby”, zapomíná, že bez spotřeby by se nevyrábělo, zapomíná, že konkurencí musí výroba jen získat na všestrannosti, přepychovosti, zapomíná, že spotřeba pro ni určuje hodnotu věci a že móda určuje spotřebu; přeje si, aby se vyrábělo “užitečné”, ale zapomíná, že výroba příliš mnoha užitečných věcí produkuje příliš neužitečnou, zbytečnou populaci. Obě strany zapomínají, že plýtvání a úspory, přepych a nedostatek, bohatství a chudoba se rovnají”.
“A průmysl spekuluje nejen na zjemnění potřeb, nýbrž stejně i na jejich primitivitu, ale na primitivitu uměle vytvořenou, jejímž opravdovým požitkem je tedy omamování sebe sama, toto zdánlivé uspokojování potřeby, tato civilizace v rámci primitivního barbarství potřeby.”
A hledisko zisku? “Primitivní potřeba dělníka je mnohem větší zdroj zisku než uhlazená potřeba boháče.” Toto konstatování je konkrétně historickým konstatováním. Ale . . .
Platí toto ekonomické pojetí potřeby? Platí ještě dnes, po sto až stopadesáti letech společenského rozvoje, že bohatství a chudoba se rovnají, že primitivní potřeba dělníka je zdrojem mnohem větších zisků než uhlazená potřeba boháče, když za jiných konkrétních podmínek může platit opak? Je vůbec potřeba dnešního dělníka primitivní, a jak se k tomu má soudobý socialistický společenský systém se skladbou a kvalitou svých potřeb?
Za předpokladu socialismu má bohatství lidských potřeb podle Marxe zásadní význam. Právě toto bohatství potřeb podmiňuje “jak nový způsob výroby, tak i nový předmět výroby”.
“Vidíme, jak namísto ekonomického bohatství a bídy nastupuje bohatý člověk a bohatá lidská potřeba. Bohatý člověk je zároveň člověk potřebující totalitu lidského životního projevu. Je to člověk, v němž jeho vlastní uskutečnění existuje jako vnitřní nutnost, jako nouze. Nejen bohatství, chudoba člověka nabývá rovněž — za předpokladu socialismu — lidského, a tedy společenského významu. Je trpným svazkem, který dává člověku pociťovat největší bohatství, druhého člověka, jako potřebu.”
Potřeba člověka pro člověka, potřeba sebe jakožto člověka a druhého člověka jakožto člověka, potřeba lidské realizace a lidské seberealizace — to je základní potřeba, nebo základ všech potřeb člověka “za předpokladu socialismu”; právě tak k tomuto problému Marx přistoupil, a z tohoto základního aspektu také později podroboval kritice politickou ekonomii,
“Předpokládáš-li člověka jakožto člověka a jeho vztah k světu jako vztah lidský, pak můžeš lásku vyměnit jen za lásku, důvěru jen za důvěru atd. . .. Každý z tvých vztahů k člověku — a k přírodě — musí být určitým, předmětu tvé vůle odpovídajícím projevem tvého skutečného individuálního života”.
Jak dochází k tomuto stavu lidského sebeuvědomění, k překonání abstraktních forem, v kterých je člověku dáno žít? Např. takto: “Sdruží-li se komunističtí řemeslníci, pak je pro ně zprvu účelem učení, propaganda, atd. Ale zároveň si tím osvojují novou potřebu, potřebu společnosti a co se jeví jako prostředek, stává se účelem.” A tak dále a tak podobně.
Bohatství potřeb za socialismu podmiňuje osvobození lidských smyslů, tedy osvobození totality člověka až po jeho smysly, včetně jich, a jejich další rozvoj, a naopak — osvobozením smyslů člověka a jejich rozvojem je podmíněn rozvoj bohatství lidských potřeb. Celistvost člověka je potřebou a cílem, ale právě tak podmínkou lidskosti.
Bezpodmínečný důraz, který je tu položen na význam zrušení soukromého vlastnictví jako podmínky a předpokladu polidštění člověka, je v nejstarším období marxismu ještě zdůrazněn přesnou dělící čárou, která odděluje věk soukromého vlastnictví od věku komunismu. Postupem teoretické práce a konkrétních revolučních zkušeností se ze zlomu stává více proces. Ve společenské analýze jsou však nacházeny prvky komunismu, obsažené v daném společenském stavu v jejich buď “čisté”, skutečnostní podobě, nebo v podobě převrácené, která je dějinně zvratnou. Pozdější specifikace socialismu a komunismu dala možnost předvídat přechodné období, v kterém platí ty i ony zákony — tedy to i ono pojetí potřeby.
Platí tedy už toto neekonomické humanistické pojetí potřeby? Platí už dnes, po sto až stopadesáti letech společenského rozvoje, že socialismus — zrušení soukromého vlastnictví — tvoří ze smyslů teoretiky a z člověka člověka? Jakého charakteru je vůbec potřeba soudobého pracovníka v socialistické společnosti; je bohatá ve smyslu Marxova pojetí skutečného bohatství člověka? A jak se k tomu má soudobý kapitalistický společenský systém se skladbou a kvalitou svých potřeb? Není těch otázek příliš mnoho?