"Jimi stal se socialismus vědou, kterou nyní dlužno
dále
vytvářeti ve všech jejích jednotlivostech a závislostech."
Engels, "Pana Eugena Dühringa převrat ve vědě".
Německá sociální demokracie uznává dnes za theoretický základ svého působení společenskou vědu vypracovanou Marxem a Engelsem a označenou od nich jako vědecký socialismus. Tím chce se říci: Sociální demokracie jakožto strana zápasící zastává určité prospěchy a snahy a bojuje za cíle, které sama si vytýčila; při stanovení těchto cílů dává se v poslední rozhodné řadě vésti poznáním, které jest způsobilé objektivního důkazu, odkázaného jenom na zkušenost a logiku jakožto důkazní materiál, a důkazu s nimi souhlasného. Neboť co takovéhoto důkazu není schopno, není již vědou, nýbrž spočívá na subjektivních dojmech, na pouhém chtění anebo myšlení.
Při všech vědách lze rozlišovati mezi naukou ryzí a naukou užitou. Ona skládá se z poznatkových článků, které jsou odvozeny ze souhrnu příslušných zkušeností a proto se pokládají za všeobecně platné. Představují v theorii element trvalý. Upotřebováním těchto článků na jednotlivé zjevy či jednotlivé případy praxe buduje se věda užitá: poznatky získané tímto upotřebením, které se shrnují v poučky, jsou články vědy užité. Ty tvoří ve zbudované nauce živel měnlivý.
Slovům: trvalý a měnlivý sluší zde rozuměti jen podmínečně. I články ryzí vědy podléhají změnám, které však dějí se po výtce ve způsobě obmezení. Postupným poznáním seznává se, že články, které se dříve pokládaly za platné naprosto, jsou podmínečné a nahražují se novými poznatkovými články, které tuto platnost obmezují, avšak zároveň obor ryzí vědy rozšiřují. Naopak ve vědě užité podržují jednotlivé články pro určité případy platnost trvalou. Věta agrikulturní chemie anebo elektrotechniky, pokud jest vůbec vyzkoušena, zůstává správnou vždy, kdykoli jsou zase dány předpoklady, na kterých spočívá. Avšak četnost živlů základových a jejich spojivých možností přivodí nekonečnou pestrotvárnost takovýchto vět a ustavičné posouvání hodnotného poměru jejich na vzájem. Praxe tvoří pořád novou látku poznání, mění celkový obraz takořka každým dnem a nechává znova a znova mizeti ve sloupci zastaralých method. co kdys bylo vymožeností novou.
O systematické odloupnutí čisté vědy marxovského socialismu od její užité části nebyl dosud učiněn pokus, byť i nechyběly k tomu důležité průpravné práce. Jako nejvýznačnější doklady je tu jmenovati na prvém místě Marxův známý výklad jeho dějinného názoru v předmluvě spisu "Ke kritice politické ekonomie" (Zur Kritik der politischen Ekonomie") a třetí oddíl spisu B. Engelsa "Vývoj socialismu z utopie k vědě" ("Die Entwicklung des Socialismus von der Utopie zur Wissenschaft.") Ve vzpomenutém úvodu vykládá Marx všeobecné hlavní rysy své filosofie dějin nebo společnosti v tak stručných určitých větách, ode všech vztahů ku speciálním zjevům a tvarům oddělených, že se to v takové čistotě nestalo nikde jinde. Neschází tu ani jedna myšlénka pro Marxovu filosofii dějin podstatná.
Engelsovo literární dílo jest jednak obecně srozumitelnější pojetím, jednak rozšířením Marxových vět. Bere se tu zřetel na speciální úkazy vývoje - ku př. na moderní společnost Marxem jako měšťanskou charakterisovanou - a značí se předem podrobněji její další rozvoj, takže se může na mnoha místech mluviti již o užité vědě. Jednotlivost se tu již může vytrhnouti, aniž by základní myšlénka byla poškozena. Ale v hlavních větách je vylíčení ještě dosti všeobecné, aby mohlo být použito pro čistou vědu marxismu. K tomu opravňuje a nutí i ta okolnost, že marxismus chce býti . něčím více než abstraktní theorií dějin. Chce býti zároveň theorií moderní společnosti a jejího rozvoje. Kdo chce přísně rozeznávati, může tento díl Marxovy nauky označovati již jako užitou doktrinu, ale je to použití pro marxismus zcela podstatné, bez něhož by ztratil tento bezmála veškeren význam jako politická věda. Musí se tudíž všeobecné nebo hlavní věty těchto vývodů o moderní společnosti přičísti ještě čisté nauce marxismu. Je-li nynější řád společenský, spočívající právně na soukromém vlastnictví a na volné soutěži, speciálním případem pro dějiny lidstva, tož jest pro přítomný svět kulturní přece jen také všeobecným a trvajícím případem. Vše, co z Marxova vyznačení měšťanské společnosti a jejího vývoje bezpodmínečně, to jest na národních i místních zvláštnostech nezávislé platnosti se domáhá, náleželo by dle toho do oboru doktriny čisté, vše, co vztahuje se na časové a místní speciální zjevy a domněnky, všechny speciální tvary vývoje naproti tomu do vědy užité.
Od nějaké doby stalo se modou diskreditovati více analytické pronikání Marxova učení; slovem scholastika. Taková hesla jsou velmi pohodlná a vybízejí právě proto k obezřetnosti. Prozkoumání pojmů, oddělování náhodného od podstatného jest vždy znovu nutné, nemají-li se pojmy státi plochými, nemají-li odvozeniny zkameněti v čisté články víry. Scholastika neprovozovala pouze hnidopišství v pojmech, nesloužila pouze za nádennici orthodoxii, ale přispěla velmi mnoho k potření dogmatismu; rozbírajíc pojmově dogmata theologická, podkopala hradby postavené orthodoxní dogmatikou proti volnému filosofickému bádání - na půdě skypřené scholastikou vyrostla filosofie Descartů a Spinozů. Jsou různé druhy scholastiky: apologetická a kritická. Druhá je ode dávna vší orthodoxii postrachem. Rozloučíme-li uvedeným způsobem prvky Marxovy soustavy, získáme vůdčí měřítko ocenění jednotlivých vět jejích pro celý system. S každou větou čisté nauky byl by odtržen základní kus, a velký díl budovy, zbaven jsa podpory, stal by se vratkým. Jinak o větách použité vědy. Ty mohou padnouti, aniž dost málo otřesou základem. Ba celé řady vět užité vědy by mohly padnouti bez uškození ostatním částem. Musilo by se pouze dáti dokázati, že v postavení středních článků stala se chyba. Kde není možno chybu dokázati, nastal by ovšem nevyhnutelný závěr, že byla chyba nebo mezera v základu.
Nicméně leží to mimo plán této práce, podniknouti tu podobné systematické štěpení až do jemných podrobností, poněvadž nejedná se o úplný výklad a kritiku Marxova učení. Pro můj účel dostačí, označím-li uvedený již program historického materialismu, nauku (v něm již v zárodku obsaženou) o třídních bojích vůbec a o třídním boji mezi buržoasií a proletariátem zvlášt, rovněž nauku o nadhodnotě s naukou o způsobu výroby měšťanské společnosti a o tendencích vývoje této společnosti v něm odůvodněných jako hlavní součástky toho, co po mém zdání tvoří budovu čisté vědy marxovské. Jako články užité vědy, tak jsou i články nauky ryzí, jak se samo sebou rozumí, na vzájem různé ceny pro systém.
Pak nebude nikdo popírati, že nejdůležitější článek v základu marxismu, takřka hlavní zákon, prostupující celým systemem, jest jeho specifická theorie dějin nesoucí název materialistické pojímání dějin. Jí stojí a padá soustava v principu. V té míře, v jaké ona utrpí obmezení, poškodí se vespolné postavení ostatních článků. Každé zkoumání správnosti soustavy musí tudíž vyjíti od otázky, zda-li nebo pokud jest platnou tato theorie.