Bylo nám klásti vůči odpůrcům důraz na hlavní zásadu
jimi popíranou (stránku ekonomickou), a tu nebylo vždycky
času, místa ani příležitosti, dáti ostatním okolnostem při
vzájemném působení súčastněným k jejich právu přijíti.
Bedřich Engels: Psaní z r. 1890, otištěné
v "Soc. Akademiker" v říjnu 1895.
Otázka správnosti materialistického pojetí dějin jest otázkou dějinné nutnosti a jejích příčin. Býti materialistou znamená především sváděti všecko dění na nutné pohyby hmoty. Pohyb hmoty děje se podle materialistické nauky s nutností, jako proces mechanický. Není události bez předem nutného jejího působení, není dění bez jeho příčiny hmotné. Jest to jediné pohyb hmoty, co určuje utváření ideí a směrů vůle, a tak jsou také tyto a tím každý děj v lidském světě nutny. Tak jest materialista kalvinistou bez boha. Nevěří-li v žádné předurčení božstvem ustanovené, věří přece a musí věřiti, že od každého libovolného okamžiku počínaje, další všecko dění předem jest určeno veškerostí dané hmoty a vztahy sil jejích částic.
Přenášeti materialismus do výkladu dějin, znamená tedy tvrditi předem nutnost všech dějinných příběhův a vývojův. Pro materialistu jest otázkou pouze, jak si nutnost v lidských dějinách klestí dráhu, který živel síly anebo kteří činitelé síly mají zde slovo rozhodné, jaký jest vzájemný poměr různých činitelů síly, jaký úkol připadá v dějinách přírodě, právním zřízením, ideám.
Marx odpovídá na místě již zmíněném, že označuje jako určujícího činitele právě na snadě jsoucí hmotné síly a výrobní poměry lidí. "Způsob výroby života materielního podmiňuje sociální, politický a duševní běh životní vůbec. Není to vědomí lidí, co jejich bytí určuje, nýbrž naopak jejich společenské bytí určuje jejich vědomí. Na jistém stupni svého vývoje octnou se materielní výrobní síly společnosti v rozporu se stávajícími výrobními poměry, nebo, což jest pro to jen výrazem právnickým, s vlastnickými poměry, v nichž dosud se pohybovaly. Z vývojových tvarů výrobních sil tyto poměry jimi spoutány se přetvářejí. Nastává pak období sociální revoluce. Se změnou hospodářského základu převrací se celá ohromná vrchní stavba (právní a politická zřízení, jimž určité společenské formy vědomí odpovídají) pomaleji nebo rychleji Společenský útvar nikdy nezaniká dříve, než se všecky výrobní síly vyvinuly, pro něž jest dosti širokým, a nové vyšší výrobní poměry nenastupují dříve, než materielní podmínky existence jejich v klínu staré společnosti samé se vylíhnou ... Měšťácké poměry výrobní jsou poslední antagonistickou formou společenského procesu výrobního ...‚ ale výrobní síly v klínu měšťanské společnosti se vyvíjející tvoří zároveň materielní podmínky k rozřešení tohoto antagonismu. Touto společenskou formou končí tedy pradějiny lidské společnosti ("Ku kritice politické ekonomie". Předmluva.) Budiž hned především poznamenáno, že závěrečná věta a slovo "poslední" ve větě předcházející nejsou dokazatelny, nýbrž více nebo méně odůvodněné domněnky. Jsou však také pro theorii nepodstatnými; náležejí spíše k obratům a mohou zde býti tudíž pominuty.
Pozorujeme-li věty ostatní, bije především do očí, nehledě k slovům "pomaleji anebo rychleji" (v nichž velmi mnoho jest obsaženo)‚ jejich apodiktický způsob. Tak staví se v druhé z citovaných vět "vědomí" a "bytí" tak příkře naproti sobě, že jest na snadě závěr, pokládati lidi jenom za živoucí agenty dějinných mocí, jejichž dílo provádějí dokonce proti vědomí a vůli. A to jen z části se modifikuje větou, jakoby mimochodem zde propuštěnou, kde se klade důraz na nutnost, aby se při sociálních převratech rozeznávalo mezi materielním převratem v podmínkách výroby a v "ideologických formách": "kdež si lidé jsou tohoto konfliktu vědomi a jej vybojují." V celku objevuje se lidské vědomí a chtění jako činitel materielnímu hnutí velmi podřízený.
Na větu ne méně predestinatoricky, předurčivě znějící narazíme v předmluvě k prvému svazku "Kapitálu". Čteme tam se zřetelem na "přirozené zákony" kapitalistické výroby: "Jedná se o tyto tendence s železnou nutností působící a průchodu si zjednávající." A přece, kde právě ještě se mluvilo o zákonu, vtírá se na konec na místě tohoto ztuhlého pojmu pojem ohebnější: tendence. A na nejbližším listu čteme pak často citovanou větu, že společnost může porodní bolesti přirozených fasí vývoje "zkrátiti a zmírniti."
Mnohem podmíněnější objevuje se závislost člověka na poměru výroby v prohlášení, které podává Bedřich Engels ještě za života Karla Marxa a v souhlasu s ním o historickém materialismu ve spisu ve sporu s Dühringem. Tu se praví, že je "poslední příčiny všech společenských změn a politických převratů" hledati nikoli v hlavách lidí, nýbrž "ve změnách způsobu výroby a výměny." "Poslední příčiny" však zavírá v sobě i soupůsobivé příčiny jiného druhu, příčiny druhého, třetího atd. stupně, a jest jasno, že čím větší jest řada takových příčin, tím více jest kvalitativně i kvantitativně obmezena určující síla posledních příčin. Skutečnost jejich působení zůstane, avšak konečné utváření věci nezávisí jen na ní. Účinek, který jest výsledkem působení různých sil, dá se jen tehda s jistotou dohadnouti, jsou-li všecky síly přesně známy a počítá-li se s nimi podle jejich plné ceny. Ignorování síly sebe nižšího stupně může, jak ví každý matematik, míti za následek největší odchylky.
V pozdějších svých pracích obmezil B. Engels určující sílu výrobních poměrů ještě dále. Nejvíc ve dvou dopisech v "Soc. Akademiker" v říjnu roku 1895 otištěných, z nichž jeden napsán roku 1890, druhý roku 1894. Tam vypočítávají se "právní tvary", politické, právnické, filosofické theorie, náboženské názory, pokud se týče, dogmata jakožto vlivy, které na průběh dějinných bojů působí a v mnohých případech "převážně jejich formu určují". "Jsou to tedy nesčetné síly, na vzájem se křižující," - praví se - "nekonečná skupina parallelogramů sil, z toho vychází výslednice - dějinná událost - kteráž sama zase pokládána býti může za produkt moci jakožto celek bezvědomě a bez cíle působící. Neboť co jeden každý chce, tomu každý druhý překáží, a co z toho vzejde, jest něco, co nikdo nechtěl." (Dopis z r. 1890.) "Politický, právní, filosofický, náboženský, literární, umělecký atd. vývoj spočívá na vývoji ekonomickém. Avšak tyto všecky reagují na sebe navzájem a na hospodářskou basi." (Psaní z r. 1895.) Dlužno přiznati, že to poněkud jinak zní, nežli místo u Marxa na počátku citované.
Ovšem nesluší tvrditi, že by Marx a Engels někdy bývali přehlédli skutečnost, že činitelé nehospodářští vykonávají vliv na průběh dějin. Nespočetná místa z jejich prvních spisů dala by se uvésti proti takové domněnce. Avšak zde jde o poměr měrový, ne o to, zda byly ideologičtí činitelé uznáni, nýbrž jaká míra vlivu, jaký význam jim byl přiřčen pro dějiny. V té příčině však ani dost málo nedá se popírati. že Marx a Engels původně přiznali činitelům nehospodářským přemnohem skromnější spolupůsobení při vývoji společnosti, mnohem skrovnější zpětná účinkování na výrobní poměry, než ve svých pozdějších spisech. Také to odpovídá přirozenému průběhu vývoje každé nové theorie. Vždycky vystupuje nejprve v příkré, apodiktické formulaci. Aby se uplatnila, musí dokázati vratkost starých theorií a v tomto zápasu ohlásí se jednostrannost a upřílišení samo. Přiznává to Engels bez výhrady ve větě, již jsme před tímto odstavcem jako motto položili. a navazuje na ni, poznamenává ještě: "Stává se však, bohužel, příliš často, že leckdo myslí, že nové theorii dokonale porozuměl a že jí bez dalšího použiti může, jakmile si osvojil hlavní články ..." Kdo dnes materialistické theorie dějin užívá, jest povinnen použiti jí v její nejvyvinutější a nikoliv v její původní způsobě, t. j., jest povinnen míti plný zřetel kromě vývoje a vlivu výrobních sil a výrobních poměrů, k právním a mravním pojmům, k dějinným a náboženským tradicím každého období, ke vlivům zeměpisným a jiným vlivům přírodním, k nimž náležejí také sama přirozenost člověka a jeho duševní vlohy.[1] Obzvláště jest to míti na pozoru tam, kde nejde pouze o pouhé vyhledání dřívějších dějinných epoch, nýbrž již o promítnutí příštích vývojů, kdež má materialistické pojímání dějin pomoci jako ukazatel cesty pro budoucnost.
Naproti theoriím, které se zabývají lidskou přirozeností jako něčím daným a nezměnitelným, bylo právem socialistickou kritikou poukázáno, na veliké změny, kterých lidská přirozenost doznala v různých zemích v průběhu časů, na schopnost k proměnám, kterou projevují lidé určité epochy, jsou-li postaveni do jiných poměrů. V skutku jest přirozenost lidská velmi pružna, pokud jde o schopnost přizpůsobiti se novým přírodním poměrům a novému sociálnímu okolí. Avšak nesmí se na jedno zapomenouti. Kde se jedná o tak veliké massy, jako o moderní národy s jejich životními obyčeji, z tisíciletého vývoje vyrostlými, lze i od značnějších majetkových převratů očekávati rychlou proměnu lidské přirozenosti tím méně, ježto hospodářské a vlastnické poměry tvoří pouze část sociálního okolí, které určuje lidskou povahu. Také zde dlužno vzíti v úvahu mnohost činitelů, a k způsobu výroby a výměny, na niž historický materialismus hlavní váhu klade, přistupuje mezi jiným teritoriální stav seskupující a shlukující, sice jimi podmíněný, ale, když je jednou dán, jevící vlastní zpětná působení, t. j. místní rozdělení obyvatelstva a dopravnictví.
V dopisu Konradu Schmidtovi, daném dne 27. října r. 1890 ukázal Bedřich Engels případně, jak společenská zřízení z výtvorů hospodářského vývoje vlastním hnutím usamostatňují se v sociální moci, které se své strany na ony nazpět působí a je podle toho mohou podporovati, zdržeti anebo v jiné koleje zavésti. Za příklad uvádí v prvé řadě státní moc, při čemž doplňuje výměr státu, po výtce jím podávaný, jako orgánu třídního panství a potlačení, přiváděje velmi významně stát na společenskou dělbu práce.[2] Historický materialismus tedy nepopírá nikterak vlastní hnutí politických a ideologických mocí, popírá jenom nepodmíněnost tohoto vlastního hnutí a ukazuje, že vývoj hospodářských základů společenského života - poměrů výrobních a třídního vývoje - konečně přece má na hnutí oněch mocí silnější vliv.
Avšak vždycky zůstane mnohost činitelův a dokonce není vždy snadno, odkrýti souvislosti, které mezi nimi trvají, tak přesně, aby se dalo s jistotou určiti, kde jest v daném případě hledati té doby nejmocnější hybnou sílu. Ryze hospodářské příčiny tvoří především jen základ k přijetí určitých ideí, ale jak tyto pak vzniknou a se rozšíří a jakou formu na se vezmou, závisí na spolupůsobení celé řady vlivů. Více se škodí historickému materialismu, nežli prospěje, když jako eklekticismus povzneseně hned předem se odmítá rozhodné zdůraznění vlivů jiných, nežli povahy čistě hospodářské, a ohled na jiné hospodářské činitele, než na výrobní techniku a její předvídaný rozvoj. Eklekticismus - výběr z rozličných objasnění a způsobů rozborů zjevů - jest často jen přirozená reakce proti doktrinářskému pudu, všecko z jednoho vyvozovati a dle jedné a téže methody spracovati. Jakmile takový pud příliš bují, vždycky si zase eklektický duch silou živelní cestu prorazí. Jest vzpourou střízlivého rozumu proti sklonnosti vězící v každé doktríně myšlénku "zašněrovati do španělské boty."[3]
V čím vyšším stupni ovládají vedle ryze hospodářských mocí jiné moci život společnosti, tím více mění se také panství toho, co nazýváme historickou nutností. V moderní společnosti rozeznáváme v této příčině dva veliké proudy. Na jedné straně ukazuje se stále hlubší proniknutí zákonů vývoje a jmenovitě vývoje hospodářského. S tímto vnikáním kráčí ruku v ruce, z části jako jeho příčina, z části však opět jako jeho následek stoupající schopnost říditi hospodářský vývoj. Společnost jest naproti hospodářské hybné síle theoreticky svobodnější než kdy jindy, a jenom protiva zájmů mezi živly jejími - moc soukromých a skupinových zájmů - překáží úplnému převodu této svobody theoretické v praktickou. Nicméně nabývá také zde rostoucí měrou moci zájem všeobecný vůči zájmu soukromému a v tom stupni, jak tomu tak, a ve všech oborech, kde tomu tak, přestává živelní panství hospodářských mocí. Jejich vývoj jest stržen s sebou a postupuje proto tím rychleji a snáze. Jednotlivci i celí národové takto vybavují vždy větší část svého života z vlivu nutnosti, která zjednává si průchod bez jejich vůle anebo proti ní.
Protože však lidé věnují hospodářským činitelům pořád větší pozornosti, zdá se snadno, jakoby činitelé ti dnes hráli větší úlohu než dříve. Tomu však není tak. Zdání budí se pouze tím, že hospodářská pohnutka vystupuje dnes svobodně, kdežto dříve byla zastřena poměry poddanskými a ideologiemi všeho druhu. Moderní společnost jest na ideologii, která není určena ani od národního hospodářství, ani od přírody činné jako hospodářská moc, spíše bohatší nežli společností dřívější.[4] Vědy, umění, značnější část sociálních vztahů jsou dneska daleko méně závisly na hospodářství než v kterékoli době minulé. Čili, aby nebylo poskytnuto místa k mylnému výkladu: Stav hospodářského vývoje dnes dosažený ponechává ideologickým a zvláště ethickým činitelům širší působiště k samostatné činnosti, než bývalo před tím. Tím jest příčinná závislost mezí technicko-hospodářským vývojem a mezi vývojem jinakých sociálních zřízení vždy více zprostředkovanou, a tím jsou přirozené nutnosti vývoje onoho stále méně a méně směrodatny pro jeho utváření.
"Železná nutnost dějin" doznává tímto způsobem obmezení, které není pro praxi sociální demokracie, abychom to řekli předem, zmenšením, nýbrž zvýšením a kvalifikováním sociálně politických úkolův.
Po všem tom vidíme před sebou dnes materialistické pojetí dějin v jiné podobě, než jaká mu dávána byla jeho původci. U těchto samých prodělalo vývoj, při nich samých doznalo obmezení v absolutistickém významu. To jsou, jak ukázáno, dějiny každé theorie. Bylo by největším ústupem, kdybychom šli snad od zralého tvaru, který jí dal Engels v dopisech Konradu Schmidtovi a v dopisech uveřejněných v "Socialistischer Akademiker", na zpátek k prvním definicím a kdybychom jí přikládali, opírajíce se o tyto definice význam "monistický". Spíše sluší doplniti první definice z oněch dopisů. Tím neztratí základní myšlénka theorie na jednoduchosti, ale theorie sama získá na vědeckosti. S těmito doplňky stane se teprve v pravdě theorií vědeckého uvažování dějin. V prvotní své způsobě mohla se v rukou Marxových státi pákou velikolepých dějinných odhalení, avšak i jeho genius dal se jí svésti k všelikým nesprávným závěrům.[5]
Jak tím spíše teprv všichni ti, kdož nemají ani jeho genia ani jeho vědomostí. Jako vědecký podklad pro socialistickou theorii může materialistické pojetí dějin dnes ještě platiti jenom v uvedeném rozšíření a veškerá použití, která byla předsevzata beze zřetele anebo s nedostatečným zřetelem k vzájemnému, udanému působení materielních a ideologických sil, bude dlužno podle toho přiměřeně opraviti, ať pocházejí od samotných původců theorie neb od jiných.
*
Co právě jsem předeslal, bylo již napsáno, když mne došel říjnový sešit "Deutsche Worte" na rok 1898 s článkemWolfganga Heine "O dějinné filosofii Pavla Bartha a jeho námitkách proti Marxismu." Heine hájí tam Marxovo pojímání dějin naproti výtce známého lipského docenta, že se pojem materielního obmezuje na moment technicko-hospodářský, takže se spíše hodí označení hospodářské pojetí dějin. Obrací proti této poznámce citované dopisy Engelsovy z let devadesátých a doplňuje je několika svými úvahami, velmi pozoruhodnými, o jednotlivých důkazech Marxismu a o vzniku, pěstění a účinnosti ideologií. Podle něho může marxovská theorie učiniti ideologii větších ústupků, než se dosud dělo, aniž tím pozbude na své myšlénkové jednotě, a musí jí takové ústupky učiniti, aby zůstala theorií vědeckou, skutečnosti náležitě oceňující. Nezáleží na tom, zda byli marxovští spisovatelé všude pamětlivi nepopíratelné souvislosti mezi vlivem zděděných ideí a vlivem nových hospodářských skutečností, anebo zda položili na tuto souvislost dostatečný důraz, nýbrž, dá-li se plné uznání této spojitosti vpraviti do systému materialistického pojetí dějin.
Zásadně jest kladení těchto otázek bezpodmínečně správno. Jde zde,
jako konečně všude ve vědě, o otázku mezí. Tak klade ji také
Karel Kautský ve svém pojednání: "Co může vykonati materialistické
pojetí dějin?" Avšak jest nám zůstati si vědom toho, že původně otázka
nebyla v tomto obmezení kladena, nýbrž byla připisována skorem neobmezená
určovací moc v dějinách činiteli technicko-hospodářskému.
Spor vede se konečně - míní Heine - o kvantitativní poměr určujících činitelů,
a dodává, že rozhodnutí má "více praktickou, než theoretickou důležitost."
Navrhl bych, aby na místě: "více - než", řeklo se: "právě tak - jako." Ale že jde o otázku veliké praktické důležitosti, jest také mým přesvědčením. Jest velikého praktického významu, když věty, které jsou v dějinách formulovány na základě upřílišeného vytýkání určujícího činitele technicko-hospodářského, opraví se podle uznaného kvantitativního poměru jiných činitelů. Nestačí, že praxe opraví theorii, theorie, - má-li vůbec míti cenu - musí odhodlati se význam opravy přiznati.
Konečně pak vyskytá se otázka, pokud má materialistické pojetí dějin ještě nárok na své jméno, jestli se rozšiřuje dále uvedeným způsobem vkládáním jiných potencí. V skutku není dle uvedených Engelsových projevů ryze materialistickým, neřku-li ryze hospodářským. Nepopírám, že se jméno a věc úplně nekryjí. Ale nehledám pokroku v stírání, nýbrž v precisování pojmů; ježto pak při poznačení dějinné theorie především na tom záleží, aby se poznati dalo, v čem se od jiných rozeznává, budu, dalek jsa toho, abych se nad Barthovým názvem: "hospodářské pojetí dějin" pozastavoval; přes to přese všecko pokládati je za nejvhodnější označení marxistické theorie dějin.
Její význam spočívá ve váze, již klade na hospodářství; z poznání a ocenění hospodářských skutečností plynou její veliké úspěchy pro dějepisnou vědu, plyne obohacení, za něž jí děkuje tato větev lidského vědění. Hospodářské pojetí dějin nemusí znamenati, že se uznávají pouze hospodářské síly, pouze hospodářské pohnutky, nýbrž jen, že hospodářství tvoří vždy opět a opět rozhodující sílu, těžisko velikých hnutí v dějinách. Na slově materialistické pojetí dějin lpí předem všecka nedorozumění, která se vůbec pojí k pojmu materialismu. Filosofický nebo přírodovědecký materialismus jest deterministický, marxistické pojetí dějin takovým není, nepřiříkáť hospodářskému podkladu života národů bezpodmínečného vlivu na jeho útvary.