Kant proti cantu.
Bylo již na různých místech tohoto spisu poukázáno na veliký vliv, který vykonává pod ní při posuzování skutečností a idejí i v sociální demokracii. Pravím výslovně „i v sociální demokracii”, protože tato moc podání jest zjevem velice rozšířeným, jíž není prosta žádná strana, žádný literární nebo umělecký směr a která i ve většinu věd mocné zasáhá. Také bude sotva kdy úplné vypleněna. Bude vždy museti uplynouti jistá doba, až lidé poznají neslučitelnost podání s událostmi tak dalece, aby mohli uložiti tradici úplně ad acta.
Než se to stane anebo než bude moci se to státi beze škody pro určitou věc, jest podání obyčejně nejmocnější prostředek k tomu, aby se udrželi pohromadě ti, jež nepoutá mocný, bez přestání působící zájem, anebo vnější tlak. Odtud intuitivní záliba všech mužů činu, nechať jsou jakkoli revolučními ve svých cílech, pro podání. „Never swop horses whilst crossing a stream” — neměň nikdy koní, když se přepravuješ přes řeku — toto heslo starého Lincolna má své kořeny v téže myšlénce, jako Lassallovo známé anathéma proti duchu liberalismu, o každou tretu se proucímu”, proti nemoci individuelního míněni a rozumářství. Kdežto podání jest v podstatě zachovávající, jest kritika vždycky především destruktivní.V okamžiku důležité akce může tedy kritika věcně nejoprávněnější býti špatnou, a proto zavržitelnou.
To uznati přirozeně neznamená vyhlásiti podání za svaté a pod pokutou zapověděti kritiku. Strany nejsou vždycky prostřed víru, kde jest všecka pozornost upřena jen k jednomu úkolu. Pro stranu, která chce kráčeti se skutečným vývojem, jest kritika nezbytná a podání může se státi břemenem tísnivým, z hybné síly může se státi svírajícím poutem.
Avšak lidé kladou si jen v nejřidších případech rádi úplný počet z dosahu změn, které se v předpokladech jejich podání udály. Obyčejně dávají přednost tomu, že přihlížejí k těmto změnám jenom potud, pokud jde o uznání skutečností neúprosných, a že je, jak to jde, uvádějí v soulad se zděděnými hesly. Prostředek k tomu slove rabulistika, a výsledkem pro fraseologii jest z pravidla cant. —
Cant — slovo jest anglické a povstalo prý ve století 16. jako výraz pro svatoušské prozpěvování puritánů. Ve svém obecnějším významu označuje neopravdový, buďsi bezmyšlénkovitě papouškovaný anebo s vědomím jeho nepravdivosti k jakémukoli účelu využitkovaný způsob mluvy, ať už se pak jedná o náboženství či o politiku, o šedivou theorii či o zeleň života. V tomto širším smyslu jest cant pradávný — nebylo horších přemílačů cantu, než na př. Řekové periody poklasické — a proniká v nespočetných podobách náš veškeren kulturní život. Každý národ, každá třída a každá skupina doktrinou nebo zájmy spojená má svůj vlastní cant. Částečně stal se v takové míře čistě jen záležitostí konvence, pouhou formou, že se nikdo neklame víc o jeho bezobsažnosti a boj proti němu bylo by planým střílením na vrabce. To však neplatí o cantu, který vystupuje v rouše vědeckosti a o politickém hesle, jež stalo se cantem.
Můj výrok: „To, co se obecně zove konečným cílem socialismu, není mně ničím, hnutí vším”, bylo mnohdy pojímáno jako zapření každéhokoli určitého cíle socialistického hnutí, a pan Jiří Plechanov dokonce objevil, že jsem vyčetl tuto „famosní větu” z knihy „K sociálnímu míru” od Gerharda von Schulze-Gävernitz.[76]
Tam se totiž praví na jednom místě, že jest sice pro revoluční socialismus nezbytno, aby se pojalo jakožto cíl konečný sestátnění všech výrobních prostředků, nikoli však pro socialismus prakticky politický, který klade před vzdálenější cíle cíle bližší. Protože tedy se zde jistý způsob konečného cíle pokládá za pohřešitelný pro účely praktické a že i já jsem uznal nepatrný zájem pro jistý způsob konečného cíle, jsem „nekritickým nohsledem” Schulze Gävernitza. Dlužno přiznati, že takový doklad svědčí o frapantním myšlénkovém bohatství.
Když jsem pojednával před osmi léty o knize Schulze-Gävernitzově v „Neue Zeit”, nechal jsem přece, ač byla moje kritika ještě hodně pod vlivem předpokladů, kterých dnes již nechovám, stranou onen zásadní protiklad konečného cíle a praktické reformní činnosti jakožto nepodstatný a připustil — aniž jsem narazil na protest — že pro Anglii další pokojný vývoj, tak jak ho Schulze-Gävernitz předváděl, alespoň není pravdě nepodobný. Vyslovil jsem přesvědčení, že bude asi anglická třída dělnická své požadavky stupňovati za dalšího trvání svobodného vývoje, ale že nebude žádati nic, čeho nutnost a proveditelnost nebyla by pokaždé prokázána nade všechnu pochybnost. To není zásadně nic jiného, než co dnes říkám. A kdyby se mně namítaly pokroky sociální demokracie v Anglii zatím dosažené, odpovídám k tomu, že s tímto rozšířením kráčel ruku v ruce vývoj anglické sociální demokracie ze sekty utopisticky revoluční, za jakou ji sám Engels opět a opět vydával, ve stranu praktické reformy a že ji teprve učinil možnou. Žádný příčetný socialista nesní dnes ani v Anglii o nastávajícím vítězství socialismu velikou katastrofou, žádný nesní o kvapném dobytí parlamentu revolučním proletářstvem. Za to se stále více oddáváme práci v obcích a jiných samosprávných tělesech a vzdali jsme se dřívějšího zlehčování hnutí odborového, s tímto hnutím, a tu i tam také již s hnutím společenstevním jsme vešli v užší styk.
A konečný cíl? To právě zůstane cílem konečným. „Dělnická třída... nesmí usnesením lidu, zaváděti žádné na rychlo stlučené utopie. Ví, že, aby se dopracovala svého vlastního osvobození a s ním onoho vyššího tvaru života, jemuž se nynější společnost svým vlastním hospodářským vývojem neodolatelně vzpírá, že jest jí, dělnické třídě, prodělati dlouhé boje, celou řadu dějinných procesů, jimiž lidé jakož i poměry zcela budou proměněny... Úkolem jejím není uváděti nijakých ideálů ve skutek; jest jí jenom uvolniti živly nové společnosti, které se již vyvinuly v klínu buržoastické společnosti, řítící se k pádu.” Tak Marx v „Občanské válce ve Francii”. Ne ve všech bodech, ale v základní myšlénce byl to tento výrok, který jsem měl na mysli, když psal jsem větu o konečném cíli. Neboť co jiného konečně praví, než, že hnutí, řada processů, jest všecko, každý předem do podrobna vytčený cíl však vůči němu jest nepodstatný? Svým časem jsem již prohlásil, že se rád vzdám formy věty o konečném cíli, pokud připouští výklad, že každý všeobecný cíl dělnického hnutí, formulovaný jako zásada, má býti prohlášen bezcenným. Ale co v theoriích předem postavených o východisku hnutí vystupuje přes takový všeobecně pojatý cíl, který určuje zásadní směr a povahu hnutí, bude nevyhnutelně vždycky zabíhati v utopismus a bude se leckdy stavěti jako překážka a brzda v cestu skutečnému theoretickému a praktickému pokroku.
Kdo jen trošku zná dějiny sociální demokracie, bude také věděti, že strana vzrostla ustavičným prohřešováním se proti takovým theoriím a rušením usnesení na jejich základě uzavřených. Co praví Engels v předmluvě k novému vydání „Občanské války” strany blanquovců a proudhonovců v komuně, totiž že byli obojí donuceni praxí jednati proti vlastnímu dogmatu, opakovalo se ještě často v jiné podobě. Theorie anebo prohlášení stěžejních zásad, která není daleko s to, aby dovolila na každým stupni vývoje šetření prospěchů dělnické třídy na snadě jsoucích, bude vždycky prolomena, jako byla doposud všecka odpřisáhnutí o reformatorské drobné práci a o podporách blízkých měšťáckých stran vždy zase zapomenuta. A vždy zase sjezdy stran budou slýchati žalobu, že tu a tam nebyl ve volebním boji s dostatek do popředí postaven konečný cíl socialismu.
V citátu ze Schulze-Gävernitze, kterým po mně pan Plechanov hází, praví se, že opuštěním tvrzení, že jest postavení dělníkovo (v moderní společnosti) beznadějným, pozbývá socialismus svého revolučního ostří a že používá se ho k zdůvodnění požadavků zákonodárných. Z tohoto protikladu zřejmě vychází, že Schulze-Gävernitz užívá pojmu revolučně vždycky ve smyslu úsilí, mířícího k násilnému převratu. Pan Plechanov věc převrací a hází mě mezi „odpůrce vědeckého socialismu”‚ protože nelíčím postavení dělníka jako beznadějné, protože uznávám jeho zlepšitelnost a různé skutečnosti jiné, které měšťáčtí národní hospodáři zjistili.
„Vědecký socialismus” — vskutku. Bylo-li kdy slovo věda sníženo k pouhému cantu, tedy v tomto případě. Věta o „beznadějnosti” postavení dělníkova byla vytčena před více než padesáti lety. Vine se veškerou radikálně socialistickou literaturou let třicátých, a mnohé zjištěné skutečnosti zdály se ji ospravedlňovati. Tak jest pochopitelno, prohlásil-li Marx v „Bídě filosofie” výživové minimum za přirozenou pracovní mzdu; praví-li se v Komunistickém manifestu kategoricky, „moderní dělník naproti tomu, místo aby se pokrokem průmyslu povznesl, klesá pořád hloub pod podmínky své třídy. Dělník chudne a pauperismus vyvíjí se ještě rychleji než obyvatelstvo a bohatství”; a praví-li se v „Třídních bojích”, že nejnepatrnější polepšení postavení dělníkova „zůstává utopií uvnitř měšťanské republiky”. Je-li pak postavení dělníkovo dnes ještě beznadějné, jsou přirozeně i tyto věty ještě správny. Toto poslednější obsahuje v sobě předhůzka páně Plechanovova. Beznadějnost postavení dělníkova jest podle toho nezvratným axiomem „vědeckého socialismu”. Uznávati skutečnosti, které mluví proti ní, značí podle něho býti nohsledem měšťanských národních hospodářů, kteří tyto skutečnosti zjistili. Jim tudíž přísluší dík, jejž mně Kautsky přiřkl. „Obraťme jej hned vůbec na všecky přívržence a zbožňovatele ‚hospodářských harmonií‘ a především samozřejmě na — nesmrtelného Bastiata!”
Veliký anglický humorista Dickens velice dobře karakterisoval v jednom svém románě tento způsob rozpravy. „Tvá dcera vzala si žebráka,” praví jedna dáma, žijící v nuzných poměrech, poněkud vypínavá, k svému muži, a když tento jí odvětí, že nový zeť přece není zrovna žebrákem, dostane zdrcující sarkastickou odpověď: „Tak? Nevěděla jsem, že má velké nemovitosti.” Bojovati proti přehnanosti, znamená tvrditi upřílišený opak.
Všude jsou prosté duše, na něž takové úskoky působí. Uznati něco, co namítli měšťanští národohospodáři proti předpokladům socialistickým — jaké poblouzení! Já však dosti jsem zatvrzelý, abych pokládal pošklebky Mrs. Wilfara prostě za dětinské. Omyl nestane se hodným dalšího života proto, že na něm jednou podílu měli Marx a Engels, a pravda netratí na váze tím, že ji nejprve objevil a vyložil protisocialistický anebo ne zúplna socialistický národní hospodář. V oboru vědy neposkytuje tendence nijakých výsad anebo dekretů vyobcovacích. Panu ze Schulze-Gävernitzovi nepřekážely jeho jednostrannosti v líčení dějin vývoje moderní Anglie, kteréž jsem svým časem jistě dosti zostra odmítl, aby, jak ve svém spise: „K sociálnímu míru” („Zum socialen Frieden”), tak ve své monografii: „Velkopodnikání hospodářským a sociálním pokrokem” („Der Grossbetrieb ein wissenschaftlicher und socialer Fortschritt”) nezjistil skutečnosti, jež mají velikou cenu pro poznání hospodářského vývoje přítomnosti, a uznávám rád, dalek jsa toho, abych spatřoval v tom předhůzku, že jsem byl upozorněn Schulze-Gävernitzem zrovna tak, jako jinými národními hospodáři, vyšlými ze školy Brentanovy (Herknerem, Sinzheimerem) na mnoho skutečností, kterých jsem dříve necenil anebo jen zcela nedostatečně. Ano, neostýchám se přiznati, že jsem se lecčemu přiučil i z knihy Juliia Wolffa: „Socialismus a socialistický společenský řád” („Sozialismus und sozialistische Gesellschaftsordnung”).
Pan Plechanow říká tomu: „eklektické amalgamování (vědeckého socialismu) naukami národohospodářů měšťanských”. Jako by nebylo devět desítin živlů vědeckého socialismu vyňato ze spisů „národohospodářů měšťanských”, jako by byla vůbec nějaká věda strany.[77]
K neštěstí vědeckého socialismu pana Plechanowa jsou marxovské věty shora citované o beznadějnosti postavení dělníka zvráceny v knize, která má název: „Kapitál. Kritika politické ekonomie”. Tu čteme o „fysickém a mravním obrození” textilních dělníků z Lancashiru, způsobeném zákonem továrním z r. 1847, jež „otevřelo i nejzpozdilejší oči”. Nebylo tedy ani občanské republiky třeba, aby přivoděno bylo jisté zlepšení v postavení veliké třídy dělnictva. V téže knize čte se, že není dnešní společnost „nikterak pevným krystalem, nýbrž organismem, schopným změn a stále podrobeným procesu proměn”, že jest i při projednávání hospodářských otázek se strany oficielních zástupců této společnosti „patrný pokrok”. Dále, že popřál spisovatel výsledkům anglického továrního zákonodárství tolik místa ve své knize, aby na pevnině pobídnul k nápodobení a tak působil k tomu, aby se proces společenského převratu dokonával ve formách pořád lidštějších. (Předmluva.) Což všecko značí nikoli beznadějnost, nýbrž polepšitelnost postavení dělníkova. A ježto od roku 1866, kdy toto bylo psáno; líčené zákonodárství neochablo, nýbrž bylo opravováno, sevšeobecňováno a doplňováno zákony a zařízeními stejným směrem působícími, může býti dnes ještě méně řečí o beznadějnosti dělníkova postavení, než tehda. Znamená-li, konstatovati takovéto skutečnosti, stoupati v šlépěje „nesmrtelného Bastiata”, pak patří k nohsledům tohoto liberálního ekonoma v prvé řadě — Karel Marx.
Pan Plechanow cituje s velkým potěšením výrok Liebknechtův na stuttgartském sjezdu strany: „Duch, jako Marx, musil býti v Anglii, aby tam napsal svůj ‚Kapitál‘, Bernstein však nechá, aby mu imponoval, kolosální vývoj anglické buržoasie.” Shledává jej nicméně ještě příliš mně příznivým. Netřeba býti Marxem, a lze zůstati v Anglii věren vědeckému socialismu (ve smyslu Marxově a Engelsově). Moje odpadnutí spíše, prý, pochodí odtud, že se v tomto socialismu „špatně vyznám”.
Samozřejmě nemůže mi napadnouti, abych se o to přel s mužem, jehož věda vyžaduje, prohlašovati postavení dělníkovo až do velikého převratu za všech okolností beznadějným. Jinak Liebknecht. Rozuměl-li jsem dobře jeho výroku, tedy směřoval k tomu, aby uvedl na prospěch můj polehčující okolnosti. Jakkoli to rád uznávám, tož musím přece prohlásiti, že nemohu polehčujících okolností akceptovati. Ovšem jsem toho dalek, abych se srovnával s myslitelem Marxem. Ale zde nejde o moji větší či menší inferioritu vůči Marxovi. Může míti někdo pravdu naproti Marxovi, kdo mu co do vědění a ducha ani zdaleka není hoden vody podati.
Oč jde, jest: zdali jsou skutečnosti mnou konstatované správné čili nic a zdaž ospravedlňují důsledky, jež jsem z nich vyvodil. Jak zřejmo z předcházejícího, nezůstal ani takový duch, jako Marx, ušetřen osudu, že svoje mínění dříve pojatá v Anglii podstatně opravil, že též on odpadl v Anglii od jistých názorů, které tam přinesl.
Lze mi pak namítati, že ovšem Marx uznal ony opravy; jak málo však tyto jednotlivosti působily na jeho základní nazírání, o tom svědčí kapitola o dějinné tendenci kapitalistického hromadění ke konci prvého svazku „Kapitálu”. Na to jest mi odpověděti, že, pokud to pravdou jest, mluví to proti oné kapitole a nikoli proti mně.
Lze tuto kapitolu zhusta citovanou pojmouti ve smyslu velice různém. Myslím, že jsem první, jenž jsem, a to opětovně, pojmenoval to stručným označením tendence vývoje, kteráž jest v kapitalistickém hromadění obsažena, která však v praxi ryze si průchodu nevyhledává a tudíž také nemusí puditi k vylíčenému tam přiostření protiv. Engels nikdy se neobrátil proti tomuto mému výkladu, neprohlásil jej mylným ani ústně, ani tiskem. Nenamítl ani slova proti tomu, když jsem 1891 v pojednání o práci Schulze-Gävernitzově se zřetelem na příslušné otázky napsal: „Jest jasno, že tam, kde zákonodárství, záměrná a vědomá akce společnosti, vhodně zasáhá, křižuje působení tendencí hospodářského vývoje, může podle okolností i odstraněno býti. Marx a Engels nejen nikdy toho nepopřeli, nýbrž naopak stále na to důraz kladli” („Neue Zeit” IX., I., str. 736.). Čteme-li zmíněnou kapitolu v tomto pojetí, přidáme u jednotlivých vět vždycky mlčky slovo „tendence” a tím — jak vidíme — budeme zbaveni nutnosti uváděti ji v souhlas se skutečností umělým, smysl porušujícím výkladem. Avšak byla by anebo bude pak kapitola sama, čím více pokročí skutečný vývoj, pořád bezvýznamnější. Neboť její theoretický význam netkví v stanovení všeobecné tendence ke kapitalistické centralisaci a akkumulaci, která byla zjištěna již dávno před Marxem měšťáckými národohospodáři i socialisty, nýbrž vězí v popisu okolností a tvarů, Marxovi vlastním, v jakých se měla na vyšším stupni uskutečňovati, a v líčení výsledků, k nimž měla vésti. Po této stránce však plodí skutečný vývoj, stále nová zřízení a síly, pořád nové skutečnosti, vůči nimž jeví se ono líčení nedostatečným a ztrácí přiměřenou měrou schopnosti, býti předznačením vývoje příštího. To jest pojetí mé.
Lze však kapitole rozuměti i jinak. Lze ji bráti tak, že všecky zmíněné opravy a snad ještě následující opravy skytají jenom dočasné odpomoci proti potlačujícím snahám kapitalismu, že znamenají nepatrné modifikace, které nedovedou trvale nic důkladného zpoříditi proti přiostření protiv, konstatovanému Marxem, toto přikročení spíše konec konců přece — třebas ne doslovně, tož přece v podstatě — v líčeném způsobu nastane a povede k naznačenému katastrofálnímu převratu. Toto pojetí mohlo by se odvolávati na kategorické pojetí závěrů kapitoly a nabývá jistého potvrzení tím, že posléze přece se zas odkazuje na Komunistický manifest, kdyžtě krátce před tím i Hegel se objevil svým záporem záporu — obnovením individuelního vlastnictví, popíraného kapitalistickým způsobem výroby, na novém základě.
Po mém názoru jest nemožno prohlásiti zhola jedno pojetí za správné a druhé za absolutně mylné. Mně vysvětluje spíše kapitola ta dualismus, který vine se celým monumentálním dílem Marxovým a dochází výrazu způsobem méně význačným i na místech jiných. Dualismus, který záleží v tom, že chce dílo býti vědeckým zkoumáním a přece chce dokázati thesi hotovou dlouho před jejím sepsáním, že jest mu základem vzorec, v němž resultát, k němuž měl vývoj vésti, byl postaven na jisto již předem. Návrat ke Komunistickému manifestu poukazuje tu na skutečný zůstatek utopismu v Marxově soustavě. Marx přijal v podstatě řešení utopistův, ale uznal jejich prostředky a důkazy za nedostatečné. Podjal se tudíž revise jejich a to s pílí, s kritickou bystrostí a láskou genia v pravdě vědeckého. Nezatajil ni jediné důležité skutečnosti, pomíjel také, pokud neměl předmět vyšetřování žádného bezprostředního vztahu ke konečnému cíli, důkazního schema, aby násilně umenšoval dosah těchto skutečností. Až potud zůstane jeho dílo prosto všeliké tendence, poškozující nezbytně vědeckost.[78] Neboť všeobecná sympatie s emancipačními snahami pracující třídy, není sama o sobě vědeckosti v cestě. Ale, jak se Marx blíží k takovým bodům, kde přichází onen konečný cíl vážně na potaz, tu stává se nejistým a nespolehlivým, tu dochází k takovým odporům, na jaké bylo v tomto spise poukázáno m. j. v oddíle o pohybu důchodů v moderní společnosti, tu se ukazuje, že tento veliký vědecký duch přece byl na konec zajatcem doktriny. Vystavěl, abychom to vyjádřili obrazeně, v rámci nalezeného lešení mohutnou budovu, při jejímž budování se tak dlouho přidržel zákonů vědeckého stavitelství, pokud nepříčily se podmínkám, které mu předpisovala konstrukce lešení, jich však nedbal anebo je obcházel, kde bylo lešení příliš úzké, aby dopouštělo šetření těchto zákonův. Místo, aby tu, kde lešení vykazovalo stavbě nepřekročitelné meze, následkem nichž stavba nemohla docíliti volnosti, sám lešení rozbil, poopravoval sám stavbu na vrub souměrnosti a tak ji teprv hodně učinil závislou od lešení. Bylo to vědomí tohoto neracionelního poměru, kteréž dávalo mu od dohotovení díla vždy zase odcházeti k opravám jednotlivostí? Ať jakkoli tomu, mým přesvědčením jest, že, kdekoli se onen dualismus objevuje, musí lešení padnouti, má-li budova přijíti k svému právu. V tom, a nikoli v onom spočívá to z Marxe, co zasluhuje, aby dále žilo.
Nic mě neutvrzuje víc v tomto pojímání, nežli úzkostlivost, s kterou hledí právě hloub založení z oněch marxovců, kteří ještě dosud nedovedli se rozloučiti s dialektickým schematem díla — to jest řečené lešení —‚ státi nepohnutě při jistých vývodech „Kapitálu”, předstižených skutečností. Toliko tak si alespoň mohu vysvětliti, že mně mohl Kautský, hlava jinak ke skutečnému obrácená, v Stuttgartě na poznámku, že počtu majetných rok co rok přibývá a neubývá, namítati: „kdyby to byla pravda, pak by byl čas našeho vítězství posunut netoliko velice do dálky, pak bychom vůbec cíle nedošli. Přibývá-li kapitalistův a nikoli nemajetných, pak oddalujeme se pořád víc od cíle, čím více vývoj postupuje, pak upevňuje se kapitalismus, nikoli socialismus.”
Bez souvislosti s Marxovým původním schematem byla by mi tato věta, kterouž ovšem pan Plechanow jako „výtečnou” zouplna podpíše, v ústech Kautského nepochopitelna. V podobném pojetí namítala mi již slečna Luxemburgova ve svých článcích nahoře zmíněných, které náležejí po stránce methody k nejlepšímu, co bylo proti mně napsáno, že by při mém způsobu pojetí socialismus přestal býti objektivní historickou nutností a že by obdržel zdůvodnění idealistické. Přes to, že obsahuje její dovozování několik logických skoků, nad nimiž vlasy vstávají a že vybočuje ve zcela libovolné stavění idealismu na roveň utopismu, přece potud dotýká se jádra věci, že pokud vskutku nečiním vítězství socialismu závislým od jeho „tkvící v něm hospodářské nutnosti”, spíše nepokládám ani za možné, ani za nutné, abych mu dával odůvodnění čistě materialistické.
Že přibývá počtu majetných a neubývá, není objevem měšťanských národohospodářů harmonie, nýbrž skutečnost od berních úřadů vyslíděná, často velice k mrzutosti těch, jichž se týče, na níž dnes docela nic více nechá se viklati. Co však má dokázati tato skutečnost pro vítězství socialismu? Proč má záviseti od ní, pokud se tkne, od jejích vyvrácení uskutečnění socialismu? Jednoduše proto, že — jak se zdá — tak předpisuje dialektické schema, protože hrozí nebezpečí, že jedno bidlo z lešení vypadne, připustí-li se, že jest přivlastňován společenský nadvýrobek nikoli ubývajícím, nýbrž vzrůstajícím počtem majetných. Ale pouze spekulativní nauka jest dotčena touto otázkou, pro faktická snažení dělníků jest docela vedlejší. Ani jejich boj za politickou demokracii, ani jejich boj za demokracii v živnostech nejsou tím dotčeny. Vyhlídky tohoto boje nezávisejí na bidle sestřeďování kapitálu v rukou scvrkajícího se počtu velmožů, ani od celého dialektického lešení, k němuž patří toto bidlo, nýbrž od vzrůstu společenského bohatství, pokud se týče společenských sil výrobních ve spojení se všeobecným pokrokem sociálním, obzvláště s intelektuelní a mravní zralostí samotné třídy dělnické.
Kdyby záviselo vítězství socialismu od neustávajícího scvrkání se počtu kapitálových velmožů, musila by sociální demokracie, chtěla-li by jednati důsledně, ne-li všemi prostředky podporovati nakupení kapitalií v pořád umenším počtu rukou, tož přece by musila alespoň všeho nechati, co by mohlo toto scvrkání zdržovati. Ve skutečnosti dosti často činí naopak. Tak, kde záleží na jejích hlasech, v otázkách daňové politiky. Se stanoviska theorie sřícení se byl by vůbec veliký díl její praktické činnosti prací Penelopinou. Avšak není to ona, kteráž nemá v tomto ohledu pravdu. Chyba vězí v nauce, pokud tato popřává místa představě, že závisí pokrok od zhoršení poměrův.
Kautský obrací se v předmluvě své agrární otázky proti těm, kdož mluví o nutnosti překonati marxismus. Spatřuje sic vynořovati se pochyby a rozpaky, avšak ty samy neznamenaly ještě vývoj přes dosažený vývoj.
To jest pravdou potud. pokud nejsou pochybnosti a rozpaky ještě positivním vyvrácením. Ale mohly by býti prvním krokem k němu. Než, jde vůbec o překonání marxismu, či nikoli spíše o vymýcení jistých zbytků utopismu, která s sebou marxism ještě vleče, a v nichž nám jest hledati pramen odporů v theorii a v praxi, které byly marxismu od jeho kritiků dokázány? Tento spis stal se již objemnější, nežli býti měl, musíme si tudíž odepříti, dotknouti se všech bodů sem spadajících. Avšak tím spíše považuji to za svou povinnost prohlásiti, že pokládám celou řadu námitek s druhé strany pronesených proti jistým jednotlivostem Marxova učení za nevyvrácenu, některé za nevyvratny. A mohu tak učiniti tím spíše, any jsou tyto námitky pro snahy sociální demokracie zcela nepodstatny.
Měli bychom býti po této stránce poněkud méně citliví. Přihodilo se již vícekrát, že byly od rnarxovců s velikou horlivostí potírány vývody, o nichž se domnívali, že by odporovaly diametrálně učením Marxovým, kdežto se posléze objevilo, že domnělého odporu namnoze ani nebylo. Mám tu mezi jiným na mysli polemiku, která navázala na zkoumání zesnulého Dra Stiebelinga o účinku zhuštění kapitálu na podíl vykořisťovací. Jak ve způsobu projadřování, tak také v jednotlivostech svých výpočtů dopustil se Stiebeling velikých chyb, jichž objevení jest především zásluhou Kautského. Naproti tomu ukázal třetí svazek „Kapitálu”, že základní rnyšlénka prací Stibelingových: ubývání vykořisťovacího podílu s rostoucím zhuštěním kapitálu, nebyla s naukou Marxovou v onom odporu, jak se většině nás tehdá zdálo, třebas i jest jeho odůvodnění zjevu jiné, než u Marxa. Svým časem však bylo Stibelingovi slyšeti, že je-li správným, co dokazuje, jest mylným theoretický základ dnešního dělnického hnutí, nauka Marxova. A vskutku mohli se ti, kteří tak říkali, odvolávati na rozličná místa z Marxa. Rozbor sporné otázky, která se pojila k článkům Stibelingovým, mohl by vůbec velice dobře přispívati k znázornění rozličných odporů nauky o hodnotě.[79]
Podobné odpory stávají stran ocenění poměru hospodářství a moci v dějinách a nacházejí svůj protějšek v odporech v posuzování praktických úkolů a možností dělnického hnutí, které byly již na jiném místě vyloženy. Jest to bod, k němuž třeba zde ještě jednou se navrátiti. Avšak nesluší zkoumati otázku, jak dalece původně a v dalším průběhu dějin moc určovala ekonomii a opačně, nýbrž jediné otázku tvorné síly moci v dané společnosti. Kdežto dříve byla marxovci příležitostně v tom přiřčena moci úloha čistě negativní, lze dnes pozorovati upřílišení ve směru opačném, moci přičítá se bezmála tvůrčí všemohoucnost a objevuje se zdůraznění politické činnosti přímo jakožto tresť „vědeckého socialismu” — anebo také „vědeckého komunismu”, jak nový vkus výraz opravil, ne zrovna k prospěchu jeho logiky.
Bylo by teď nechutno vraceti se k předsudkům dřívějších generací stran schopností politické moci, neboť by i zde znamenalo, jíti nazpět ještě za ně. Předsudky, které utopisté na př. v tom ohledu chovali, měly svůj dobrý důvod, ano, lze sotva říci, že byly předsudky, neboť spočívaly na faktické nevyspělosti pracujících tříd doby, vůči níž byla možná jen přechodná vláda luzy na jedné a návrat k třídní oligarchii na druhé straně. Za těchto okolností musilo se odkazování do politiky jeviti jako zavádění od naléhavějších úkolův. Dnes jsou tyto předpoklady částečně odstraněny, a proto nebude mysliti žádný příčetný člověk na to, aby chtěl kritisovati politickou akci argumenty oné doby.
Marxismus, jak jsme viděli, především věc opáčil a prohlašoval, poukázav na potencielní způsobilosti průmyslového proletářstva, politickou akci za nejvznešenější úkol hnutí. Avšak pohyboval se při tom ve velikých odporech: I on uznával a rozeznával se tím od demagogických stran, že dělnická třída nedosáhla ještě zralosti k osvobození svému žádoucí a že nebyly také ještě dány přední hospodářské podmínky k tomu. Nicméně však přikloňoval se vždy zase k taktice, která obě přední podmínky považovala skorem za splněny. Přijdeme v jeho publikacích na místa, kde jest nevyspělost dělníků zdůrazněna s ostrostí, která se málo liší od doktrinarismu prvých socialistův a brzo potom na místa, podle nichž bylo by domýšleti se, že všecka vzdělanost, všecka inteligence, všecka ctnost jen v dělnické třídě jest k nalezení, která činila nepochopitelným, proč neuměli míti pravdu nejvýstřednější sociální revolucionáři a anarchisté násilí. Přiměřeně k tomu směřuje politická akce vždy zase k revoluční katastrofě, očekávané co možná brzo, vůči níž jeví se práce zákonitá dlouho pouze jako pis allez, pouze dočasné vysvětlení. A pohřešujeme všelikého zásadního rozboru otázky, co lze očekávati od akce zákonné a co od akce revoluční.
Že převládají v tomto ohledu veliké rozdíly, bije na první pohled do očí. Avšak bývají obyčejně hledány jenom v tom, že zákon anebo postup zákonité opravy jest zdlouhavějším, postup moci revoluční rychlejším a radikálnějším.[80] To však jest případno jen podmínečně. Záleží zcela na povaze opatření, na jejich vztahu k rozličným třídám lidu a obyčejům lidu, zda-li jest slibnější cesta zákonitá či revoluční.
Obecně lze zde říci, že koná postup revoluční (vždy ve smyslu revoluční moci) práci rychlejší, pokud jde o odklizení překážek, které staví privilegovaná menšina sociálnímu pokroku v cestu: že tkví jeho síla ve stránce negativní.
Ústavní zákonodárství pracuje v tom ohledu z pravidla pomaleji. Jeho postup jest z pravidla kompromis, nikoli odstranění, nýbrž odškodnění nabytých práv. Avšak jest mocnější než revoluce tu, kde se staví obmezený obzor veliké massy jako překážka do cesty pokroku sociálnímu, a poskytuje větších výhod tu, kde jde o vytváření zřízení hospodářských, trvalého života schopných, jináče řečeno, pro positivní sociálně-politickou práci.
V zákonodárství v pokojných dobách rozum vládne citu, v revoluci cit vládne rozumu. Jest-li však cit často vadným řídičem, jest rozum těžkopádným motorem. Kde hřeší revoluce ukvapením, tam hřeší obyčejné zákonodárství protahováním. Zákonodárství působí jako moc záměrná, revoluce jako moc živelní.
Jakmile národ dospěl k politickému stavu, kde přestalo právo majetné menšiny tvořiti vážnou překážku sociálního pokroku. kde negativní úkoly politické akce ustupují za positivní, tu stává se odvolání se na násilnou revoluci bezobsažnou frásí.[81] Lze povaliti vládu, privilegovanou menšinu, však nikoli lid.
I zákon s veškerým vlivem autority, chráněné ozbrojenou mocí za sebou, jest namnoze malomocným proti zakořeněným mravům a předsudkům lidu. Zlé hospodářství v dnešní Italii nemá svou poslední příčinu nikterak ve špatné vůli anebo v nedostatku dobré vůle savojského rodu. Oproti tradiční korupci úřednictva a lehkomyslnosti lidu selhou zhusta zákony a nařízení nejlépe míněná. Podobně ve Francii, v Řecku a v míře ještě silnější v Orientu. I ve Francii, kde republika mnoho vykonala pro pokrok národa, přece netoliko nevyplenila jisté rakoviny národního života, nýbrž ještě ji rozmnožila. Co se zdálo za měšťanského království neslýchanou korupcí, čte se dnes jako nevinná hříčka. Národ, lid, jest jenom pojmovou jednotou, zákonně prohlašovaná svrchovanost lidu nečiní z něho ještě ve skutečnosti činitele určujícího. Může uvésti vládu v závislost právě od těch, proti kterým měla by býti silna: proti úředníkům, politikům z obchodu a vlastníkům tisku. A to neplatí méně o vládách revolučních, nežli o vládách konstitučních.
Diktatura proletářstva značí tam, kde nemá dělnická třída již velice silných organisací vlastních povahy hospodářské a kde nedosáhla vyškolením v samosprávných sborech vysokého stupně duševní samostatnosti, diktatura klubovních řečníkův a literátův. Nepřál bych těm, kdož spatřují v potlačování a chikanování dělnických organisací a ve vylučování dělníků ze zákonodárství a správy, vrchol vládního umění, aby jednou zakusili v praxi tento rozdíl. Rovněž tak bych toho nepřál dělnickému hnutí samému.
Přes veliké pokroky, které učinila dělnická třída v ohledu intelektuelním, politickém a živnostenském od těch dob, kdy psali Marx a Engels, nepokládám jí přece ani dnes ještě dosti vyvinutou, aby ujala politické panství. Vidím se tím spíše povzbuzen, abych to vyslovil otevřeně, an se právě vkrádá v tomto ohledu do socialistické literatury cant, který hrozí udusiti každý rozumný soud, a vím, že nejsem nikde tak bezpečen, že setkám se s objektivním posouzením svých vývodů, jako u dělníků, kteří tvoří předvoj v osvobozovacím boji své třídy. Ještě od žádného dělníka, s kterými jsem mluvil o problémech socialistických, neslyšel jsem v tomto bodě náhledů podstatně odchylných. Jenom spisovatelé, kteří nebyli nikdy v důvěrném styku se skutečným dělnickým hnutím mohou v tomto ohledu souditi jinak. Odtud — abych neužil výrazu ostřejšího — komický vztek pana Plechanowa proti všem socialistům, kteří nevkládají v celou třídu proletářstva z předu to, čím státi se, jest jeho dějinným povoláním, kteří vidí ještě problémy, kde on má již řešení. Neboť — proletariát jsem já. Kdo nesmýšlí o hnutí tak, jako on, jest učenec a šosák. Je to stará písnička, kteráž však svým stářím nijak nezískala půvabů.
Utopismus jsme ještě nepřekonali tím, překládáme-li spekulativně do přítomnosti to, co má státi se v budoucnosti, pokud se tkne, jestli to pro přítomnost vybájíme. Dlužno nám bráti dělníky tak, jak jsou. A oni nejsou ani tak všeobecně ochuzeni jak to bylo předpovídáno v Komunistickém manifestu, aniž tak prosti předsudkův a slabostí, jak by chtěli jejich dvořané nám k věření předkládati. Mají ctnosti a neřesti hospodářských a sociálních podmínek, v nichž žijí. A ani tyto podmínky, ani jejich účinky nedají se přes noc odstraniti.
Nejnásilnější revoluce dovede všeobecnou úroveň veliké většiny národa jen velice pomalu proměniti. Jest zcela správno odpůrcům socialismu na jich famosní výpočty, jak málo by stejnoměrné rozdělení důchodů změnilo na důchodu široké masy, odpověděti, že tvoří takové rovnoměrné rozdělení nejmenší část toho, co se pokouší socialismus uskutečniti. Ale nesmí se zapomenouti, že druhé, zvyšování výroby, není věcí, která se tak lehce improvisuje. „Teprva na jistém, pro poměry naší doby dokonce vysokém stupni vývoje společenských výrobních sil bude možno napnouti výrobu tak vysoko, že může být odstranění třídních rozdílů skutečným pokrokem, že může býti trvalým, aniž přivodí uvíznutí, anebo docela úpadek ve společenském způsobu výroby.” Který šosák, který učenec to napsal, pane Plechanowe? No, nikdo jiný, než Bedřich Engels.[82]
Dosáhli jsme již výše vývoje produktivních sil, žádoucí k odstranění tříd? Vůči fantastickým číslům, která byla v tomto ohledu dříve uváděna, a jež spočívala na sevšeobecněních vývoje industrií obzvlášť hýčkaných, usilovali v nové době socialističtí spisovatelé, aby na základě pečlivých výpočtů, vnikajících do podrobností, dospěli k věcným odhadům výrobních možností socialistické společnosti, a přece výsledky jejich i od těchto čísel velice rozdílně znějí.[83] O všeobecném snížení pracovní doby na pět a čtyry nebo docela 3 a 2 hodiny denně, jak dříve bylo přijímáno, nemůže býti v dohledné době ani řeči, nemá-li býti všeobecná životní míra značně uskrovněna. I při kolektivistické organisaci práce bylo by dlužno velmi záhy počíti s pracemi a mohly by přestati teprve ve věku velice pokročilém, mělo-li by býti možno sestoupiti při stejném množství výrobků a služeb značněji pod osmihodinnou pracovní dobu.
Krátce, nelze celou pracující třídu průběhem několika let připraviti do poměrů, které se velmi podstatně liší od těch, v nichž dnes žije. To měli by vlastně nahlédnouti právě ti, kteří si libují stran číse1ného poměru nemajetných tříd k majetným v dalekosáhlých upřílišněních. Avšak kdo přemýšlí racionelně v jednom bodě, činí to zrovna tak v druhém. A proto také se docela nedivím, jestliže má týž Plechanow, kterého pobuřuje, když vidí postavení dělníkovo vylíčené jako nikoli beznadějné, pro mé vývody o nemožnosti, aby bylo upuštěno pro dohlednou dobu od zásady hospodářské vlastní odpovědnosti schopných k práci, jen zdrcující soud „šosácký”. Nejsme nadarmo filosofy neodpovědnosti.
Kdo však obhlédne se po skutečném dělnickém hnutí, shledá také, že sproštění těch vlastností, které se zdají strojenému proletáři, pocházejícímu z buržoasie, šosáckými, tam velice málo se cení, že se tam nijak nemazlí s morálním proletářstvím, nýbrž naopak velice se žehrá na to, že se dělá z proletáře „šosák”. S nestálým proletářem bez domova a rodiny nebylo by možné trvalé, řádné odborové hnutí; není to předsudkem buržoasním, nýbrž přesvědčením, získaným v desítiletích organisační práce, které udělalo z tolika anglických vůdců dělnictva — socialistův i nesocialistů — horlivých stoupenců hnutí střídmosti.[84] Dělničtí socialisté znají vady své třídy a daleci toho, aby je oslavovali, hledí je svědomití mezi nimi všemi silami potírati.
Musím zde vrátiti se ještě jednou k slovu Liebknechtovu, že jsem si dal imponovati velkolepým vzrůstem anglické buržoasie. To jest pravda jen potud, pokud jsem se o nesprávnosti údajů dříve literaturou obíhajících na nedostatečné statistice spočívajících, o mizení středních tříd nepřesvědčil. Avšak samo to nestačilo pohnouti mě k revisi mých názorů o rychlosti a povaze vývoje k socialismu. Mnohem důležitější bylo, o čem mě poučila dokonalejší znalost klasického hnutí dělnického nové doby. I aniž nekriticky sevšeobecňuji, přesvědčil jsem se a bylo mi z mnoha stran potvrzeno, že na pevnině není tomu zásadně jinak, než v Anglii. Nejde o národní, nýbrž o sociální zjevy.
Nemůžeme žádati od třídy, jejíž veliká většina žije v těsných příbytcích, špatně jest zpravena, má nejistý a nedostatečný výdělek, onen vysoký, intelektuelní a morální stav, jaký předpokládá zřízení a trvání socialistické pospolitosti. Nechceme je tudíž také třídě té přibásniti. Těšme se z velikého fondu inteligence, odříkání a úsilí, jež moderní dělnické hnutí s část odhalilo, s část zplodilo, avšak nepřenášejme, co platí o elitě — řekněme o stotisíci, nekriticky na davy, na miliony. Nechci uváděti výrazy, které mi uštědřeny byly dělníky vzhledem k tomuto bodu ústně i písemně, nemám také potřebí hájiti se mezi rozumnými lidmi proti podezření farisejství a školometství. Avšak doznám rád, že tu měřím trochu dvojí měrou. Právě, že očekávám od dělnické třídy mnoho, posuzuji všecko, co směřuje k porušení jejího mravního soudu, daleko přísněji, nežli se po té stránce děje ve vyšších třídách a vidím s velikým politováním, jak se v dělnickém tisku tu i tam roztahuje ton literárního dekadentství, který může působiti jenom zmatky a na konec i korupci. Třída toužící výše potřebuje zdravé morálky a ne úpadkovou otupělost. Představuje-li si konečný cíl zbarvený, jest, jakmile sleduje své blízké cíle s energií, konečně podřízenější. Důležito jest, že jsou její cíle naplněny určitou zásadou, která vyjadřuje vyšší stupeň hospodaření a celého společenského života, že jsou proniknuty sociálním pojetím, které značí ve vývoji vzdělanosti pokrok, vyšší mravnost, vyšší pojetí práva.
Při tomto pojetí nemohu podepsati věty: „na dělnické třídě není, aby uskutečňovala ideály”, spíše spatřuji v ní jen plod sebeklamu, není-li pouhou slovní hříčkou svého skladatele. A v tomto smyslu jsem svým časem volal proti cantu, který snaží se v dělnickém hnutí zahnízditi a jemuž poskytuje hegelovská dialektika pohodlný útulek, ducha velikého filosofa královeckého, kritika čistého rozumu. Návaly vzteku, v něž jsem tím pana Plechanowa přivedl, posílily mě jenom v přesvědčení, že sociální demokracii třeba nějakého Kanta, který bude souditi zděděné články víry s plnou ostrostí, kriticky je pořádaje, který ukáže, kde jest její zdánlivý materialismus ideologií největší a proto nejsnáze zavádějící, přesvědčily mě dále o tom, že povrhování ideálem, vynášení materielních činitelů za všemohoucí moci vývoje jest sebeklam, kterýž od těch, kteří jej hlásají, skutkem při každé příležitosti také jako takový byl a bývá odkryt. Takový duch, který s přesvědčivou břitkostí odhalil, co jest z díla našich velikých předních bojovníků hodno dalšího života a co jest určeno k dalšímu životu a co musí padnouti a co padnouti může, umožnil by nám také nepředpojatější soud o oněch pracích, které, ač nevycházejí z východisk, která se nám dnes objevují směrodatna, přece týmž úkolům jsou určeny, za které sociální demokracie bojuje. Že socialistická kritika v tom ještě namnoze velikých zůstavuje pochyb a prozrazuje všecky stinné stránky epigonství, nebude zapírati nikdo, kdo nestranně přemýšlí. Učinil jsem v tomto směru sám, co bylo poctivě na mě, a neházím tudíž po nikom kamenem. Avšak právě, protože jsem z této školy, domnívám se býti oprávněn, abych dal výrazu potřebě reformy. Kdybych obávati se nemusel, že mi bude špatně rozuměno (ovšem, jsem na to připraven, že budu nesprávně vykládán), napsal bych na místě „zpět ke Kantovi” „zpět k Langemu”. Neboť právě, jako nejde pro filosofy a přírodozpytce, kteří trvají při onom heslu, o návrat až do písmenky k tomu, co královecký filosof napsal, nýbrž o základní zásadu jeho kritiky, tak nemohlo by se ani pro sociální demokracii jednati o návrat ke všem sociálně politickým náhledům a soudům Bedřicha Alberta Lange. Co mám na mysli, jest sloučení upřímného a neohroženého stranění pro emancipační úsilí dělné třídy s vysokou vědeckou nepoddajností, jakéž Langea vyznačuje a kteréž sloučení bylo vždycky ochotno doznati omyly a uznati nové pravdy. Snad jest k nalezení taková vnímavost, jaká na nás ze spisů Langeových září, jen u lidí, kterým se nedostává oné pronikavé bystrosti, která jest vlastnictvím duchů, razících nové dráhy, jako jest Marx. Než každá doba nepřinese Marxy, a i pro muže stejného genia bylo by dnešní hnutí dělnické příliš veliké, aby mu zjednalo onoho místa, které zaujímá Karel Marx v jeho dějinách. Dnes potřebuje, vedle bojovných duchů, duchy pořádající a sestavující, kteří jsou dosti povzneseni, aby mohli odloučiti plevy od zrní, a dosti vysoce smýšlí, aby uznali i květinku, která vyrostla v jiném sadě, nežli jejich, kteří snad nejsou v říši socialistické myšlénky králi, avšak vřelými republikány.