„A čím jest, tím odvažuje zdáti se.”
Schiller: Marie Stuartovna.
Úkoly strany určeny jsou množstvím činitelů: stavem všeobecného hospodářského, politického, intelektualního a mravního vývoje v okresu jejího působení, povahou stran, které jsou činny vedle ní anebo naproti ní, povahou prostředků, které jí jsou po ruce, a řadou subjektivních ideologických činitelů, v čele její cíl všeobecný a její pojetí o nejlepší cestě k dosažení tohoto cíle. Jest známo, jaké veliké rozdíly ještě trvají v prvém směru mezi různými zeměmi. I v zemích přibližně stejného stupně industrielního vývoje nalezneme velmi značné politické rozdíly a veliké odlišnosti v duševních směrech širokých vrstev lidu. Zvláštnosti geografické polohy, zakořenělé zvyky lidového života, zděděné řády a tradice všeho způsobu plodí různost ideologie, kteráž se jen pomalu podřizuje vlivu onoho vývoje. I tam, kde socialistické strany přijaly původně stejné předpoklady za východisko svého působení, byly průběhem času přinuceny, aby svou činnost přizpůsobily zvláštním poměrům své země. V daném okamžiku lze tedy snad ustanoviti všeobecné zásady politiky sociální demokracie s nárokem na platnost pro všecky země, ale nikoli pro všecky země stejným způsobem platný pracovní program.
Jak bylo v předcházejícím odstavci provedeno, jest demokracie daleko vyšší měrou předpokladem socialismu, nežli se namnoze ještě za to má, t. j. není jím jen jako prostředek, nýbrž i jako podstata. Bez určité míry demokratických zřízení anebo .podání byla by socialistická nauka přítomnosti vůbec nemožna. Bylo by snad dělnické hnutí, ale nebyla by sociální demokracie. Moderní socialistické hnutí, ať kterékoli jeho theoretické vysvětlení, jest fakticky produktem vlivu právních pojmů ve veliké francouzské revoluci a skrze ní k všeobecné platnosti došlých na mezdní hnutí a na hnutí pro dobu pracovní průmyslových dělníků. Toto bylo by tu také bez nich, jako byl bez nich a před nimi lidový komunismus[66] navazují na prvotní křesťanství. Avšak tento lidový komunismus byl velice neurčitý a zpola mystický, a dělnické hnutí pohřešovalo vnitřní souvislosti bez podkladu oněch právních zařízení a právních ponětí, která však jsou alespoň z veliké části nutní průvodčí kapitalistického vývoje. Podobně jako tu, abychom podali obraz přibližně přiměřený, jest tomu dnes v orientálních zemích. Politicky bezprávná, v pověře a s vadným vyučováním vyrostlá dělnická strana, bude snad dočasně revoltovati a v malém kouti spiknutí, ale nebude nikdy utvářeti socialistické hnutí. Jest potřeba jisté šíře rozhledu a přiměřeně vyvinutého právního vědomí, aby se udělal socialista ;z dělníka, který se příležitostně vzpouzí. Vždyť politické právo a škola zaujímají také všude čelné místo v socialistických pracovních programech.
Tolik zcela všeobecně. Neboť není předmětem tohoto spisu podniknouti ocenění jednotlivých hodů socialistických pracovních programů. Co se týče zvláště nejbližších požadavků erfurtského programu německé sociální demokracie, necítím nijakého pokušení, abych stran jich navrhoval změny. Jako snad každý sociální demokrat, nepokládáni všecky body za stejně důležity a účelny. Tak jest na př. můj náhled, že bezplatnost vykonávání spravedlnosti a právní pomoci za dnešních poměrů odporoučí se jen v obmezených hranicích, že sic musí býti učiněna opatření, která umožňují také nemajetnému pohledávati svého práva, že však není žádné nutkavé potřeby k převzetí spousty dnešních vlastnických sporů na státní útraty a advokacii úplně sestátniti. Ani beztoho dnešní zákonodárci, třebas i z jiných důvodů, teprve nechtí o takovém opatření ničeho věděti, socialistické zákonodárství však nepřiblížilo by je k svému provedení bez úplné reformy právnictví anebo jen podle míry vytvoření nových právních řádů, jak tu již jsou dány na př. v živnostenských soudech, může požadavek ten jakožto hlasatel docíleného vývoje zůstati v klidu.
Svým pochybnostem o účelnosti požadavku v nynější jeho formě dal jsem ostatně již r. 1891 výrazu velmi zřetelného v článku o programových osnovách, tehda vzatých na přetřes, i prohlásil jsem že příslušný paragraf podává „příliš mnoho a příliš málo” („Neue Zeit” IX., 2, str. 821). Článek náleží k serii, kterou jsme s K. Kautským tehda jakožto kolektivní práci k otázce programu sepsali a jejíž prvé tři kusy jsou výhradně duševním dílem Kautskýho, kdežto článek čtvrtý mnou sepsán byl. Z něho buďtež zde citovány ještě dvě věty, které vyznačují hledisko, které jsem onoho času zastával ohledně praxe sociální demokracie. a které dopouštějí poznati, jak mnoho či málo se od té doby změnilo v mých názorech:
„Žádati zhola výživu všech bezvýdělečných ze státních prostředků, znamená odkazovati k státnímu žlabu nejen každého, kdo nemůže nalézti práci, nýbrž také každého, kdo nechce práci nalézti. Není skutečně potřebí býti anarchistou, aby se vidělo v těch věčných odkazech na stát, té dobroty přes příliš... Chceme se pevně držeti zásady, že jest moderní proletář sic chudým, ale žádným chudákem. V tomto rozdílu spočívá celý svět, spočívá podstata našeho boje, naděje našeho vítězství.”
„Formu ‚proměna stálých vojsk v národní obranu‘ místo ‚Národní obrana na místo stálých vojsk‘ navrhujeme proto, protože stanoví cíl a přece ponechává straně volné ruce, dnes, kde ani rozpuštění stálých vojsk nejde, již žádati řadu opatření, kteréž alespoň co možná zmírní protivu mezi vojskem a národem, jako na př. odstranění zvláštního vojenského soudnictví, snížení služební doby atd.” (Str. 819, 824, 825.)
Ana se stala otázka „Stálé vojsko či milice” znova předmětem živých rozhovorů, bude na místě, vetkati zde několik poznámek o této věci.
Především se mi zdá. že jest otázka v naznačeném znění nesprávně položena. Mělo by se říci: vládní vojsko či národní vojsko. Tím byla by politická stránka otázky z předu vyznačena beze všeho dvojsmyslu: má tvořiti vojsko nástroj vládnoucích anebo ozbrojenou záštitu národa, má přijímat rozhodné rozkazy od koruny či od zastupitelstva národa, má býti vzato do přísahy na nějakou osobu v čele národa stojící anebo na ústavu a zastupitelstvo národa? Odpověď nemůže býti pro žádného sociálního demokrata pochybna. Zajisté není ani zastupitelstvo národa socialistické, ani ústava demokratická, a tak mohlo by vojska, podléhajícího zastupitelstvu lidu, ještě vždy býti použito k potlačování menšin anebo skutečných většin, které jsou menšinami pouze v parlamentě. Ale proti takovým možnostem není, pokud vůbec jest část národa ve zbraní, která má poslouchati nynějšího zastupitelství národa, žádné spásné formule. I tak nazvané „všeobecné ozbrojení národa” bylo by podle mého soudu při dnešní technice jen ilusorní ochranou proti organisované ozbrojené moci a způsobovalo by, nezabezpečuje-li již složení této moci lid proti znásilňování — čemuž však tak při všeobecné povinnosti branné jest vždy víc — pokaždé jen na obou stranách zbytečné oběti. Kde by dnes ještě nutným bylo, nebylo by nikdy povoleno z důvodů politických, a kde by se dalo vymoci, bylo by zbytečno. Čím více si přeju vychování silného, nebojácného pokolení, tím méně jest mi socialistickým ideálem všeobecné ozbrojení. Zvykáme si na štěstí vždy více na to. vyřizovati politické diference jinak nežli střelbou.
Potud politická stránka otázky. Stran technického vzdělání, stran služební doby ve zbrani a pod., přiznávám otevřeně, že nejsem s dostatek odborníkem, abych měl ustálený úsudek. Příklady z dřívějších časů, které se přimlouvají za armády rychle vyškolené (revoluční války, vojny za svobodu), nemohou býti prostě přenášeny na podmínky dnešního válčení, zouplna změněné, a zkušenosti nové nabyté v řecko-turecké a ve španělsko-americké válce s dobrovolníky nezdají se mi rovněž býti bez dalšího upotřebitelny pro možnosti, s nimiž Německo musí počítati. Neboť třebas i nahlížím, že se v našich kruzích „ruské nebezpečí” někdy přehání anebo se hledá tu, kde snad ho jest nejméně, připouštím přece, že země, jejíž nesmírné množství obyvatelstva záleží ze sedláků bez politického chtění, velice neuvědomělých, vždy může se státi nebezpečenstvím pro své sousedy. V daném případě jde tedy o schopnost co možná nejrychleji přenésti vojnu do země nepřítele a tam jí vésti, ana v moderních zemích válka ve vlastni zemi jest již poloviční porážkou. jest tedy otázka ta, má-li miliční armáda pohotovost k boji, bezpečnost a soudržnost, aby zaručovala onen výsledek, anebo jak dlouhého cvičení v poli by se k tomu požadovalo. Po této stránce dá se dle mého soudu především bezpečně říci jen tolik, že musí při patřičné výchově mládeže k brannosti a při odstranění všech zbytků a zůstatků kamašnické služby býti možným velice značné snížení služební doby: aniž se v nejmenším ublíží branné síle národa. Při tom ovšem hraje velikou úlohu dobrá vůle těch, kteří jsou toho času v čele armády, avšak této dobré vůli může zastupitelstvo lidu již teď tlakem na vojenské hospodářství účinně napomáhati. Jako při zákonodárství továrenském umožnilo by také zde vynucené skrácení služební doby mnoho věcí, které dnes prohlašuje copařství a zvláštní zájmy za „nemožny”. Tak není tedy — pokud se vůbec klade váha na udržování branné moci připravené jak k útoku tak i k obraně — vedle nezbytné změny politického postavení vojska první otázka ta, zda milice či nic, nýbrž jest otázkou, jaké zkrácení služební doby bezprostředně a — postupně — napotom možno jest, aniž se způsobí škoda Německu vůči jeho sousedním státům.
Má však sociální demokracie jakožto strana dělnické třídy a míru zájem na udržení národní brannosti? Z rozličných hledisk jest na snadě pokušení, zodpověděti otázku záporně, zvlášť vychází-li se od věty komunistického manifestu: „Proletář nemá vlasti.” Nicméně tato věta mohla beztoho se hoditi jen pro bezprávného, z veřejného života vyloučeného dělníka let čtyřicátých, ale dnes vzdor nemírně stoupnuvšímu vespolnému styku národů, již pozbyla z veliké části své pravdivosti a pozbude jí vždy víc, čím spíše stane se vlivem sociální demokracie dělník z proletáře — občanem. Dělník, kterýž jest ve státu, obci atd. rovnoprávným voličem a tím spolumajitelem obecného majetku národa, jehož dítky vychovává pospolitost, jehož zdraví ochraňuje, jejž zabezpečuje naproti křivdám, bude míti vlast, aniž tím přestane býti světoobčanem, jako se k sobě blíží národové, aniž tím přestávají vésti život vlastní. Mohlo by se zdáti velmi pohodlným, kdyby mluvili všichni lidé jednoho dne jen jedinou řečí. Ale co kouzla, jaký pramen požitku by tím pro budoucnost lidem ušel. Úplný rozklad národů není krásný sen a zajisté nedá se v lidské budoucnosti očekávati. Jak málo však jest žádoucno, aby pozbyl své samostatnosti kterýkoli druhý z velikých kulturních národů, tak málo může býti sociální demokracii lhostejno, zdali německý národ, kterýž svůj poctivý díl pří kulturní hradí národu vykonal a koná. bude v radě národů zatlačen.
Mluví se dnes mnoho o dobyti politického panství sociální demokracií a není alespoň při síle, k níž tato v Německu došla, nemožno, že se jí tam dostane nějakou politickou událostí v nejbližší době úlohy rozhodující. Právě potom však bude musiti, ani sousední národové ještě nejsou tak pokročilí, býti nacionální na roveň independentům revoluce anglické a jakobínům revoluce francouzské, má-li se ve své vládě udržeti, t. j. musila by svou způsobilost k vůdčí straně, pokud se týče, třídě, tím do tvrditi, že by se ukázala se svůj úkol, pečovati stejně rozhodně o zájmy třídní i o zájmy národní.
Píšu to bez jakéhokoli chauvinistického záchvatu, k němuž vskutku nemám ani podnětu, ani příčiny, spíše jediné při objektivním vyšetření povinností, které by v takové situaci sociální demokracii vzešly. Mně jest mezi-národnost ještě dnes tak vysoce cennou, jako v kteroukoli dobu, a nemyslím také, že by zásadami rozvinutými v předcházejících řádcích jakýmkoli způsobem byla porušena. Jenom, kdyby se obmezila sociální demokracie na naukovou propagandu a na socialistický pokus, mohla by setrvati vůči národně politickým otázkám v postavení čistě kritickém. Politická akce jest však již sama sebou kompromisem se světem nesocialistickým a nutí k opatřením, která nejsou z předu socialistickými. V dalším průběhu bude nicméně národní tak dobře socialistickým, jako obecní. Vždyť říkají si rádi již dnes socialisté demokratických států nacionalisti a mluví bez rozpaků o znárodnění půdy atd., místo aby se obmezili na výraz sespolečenštění, který jest mnohem neurčitější a představuje spíše pomůcku z nouze, než opravení onoho slova.
V předcházejícím jest jíž v principu naznačeno hledisko, z něhož sociální demokracie má za nynějších poměrů zaujati stanovisko k otázkám zahraniční politiky. Ač dělník také ještě není žádným občanem plnoprávným, není přece už bezprávným v tom smyslu, aby mu mohly býti národní zájmy lhostejny. A jakkoli také ještě není sociální demokracie u vesla, zaujímá již přece mocné postavení, které jí ukládá jisté závazky. Její slovo padá na váhu velice důrazně. Při nynějším složení vojska a úplné nejistotě o morálním účinku malokaliberních děl rozmyslí si říšská vláda desetkrát, než se odváží války, která má za rozhodné protivníky sociální demokracii. I bez proslulé generální stávky může tak sociální demokracie pronésti pro mír slovo velice důležité, ne-li rozhodné a učiní to podle starého hesla internacionály tak často a tak energicky, jak toho bude vždy jenom třeba a možno. Zasadí se také podle svého programu v takových případech, kde nastanou konflikty s druhými národy a kde není možné přímé dorozumění, o vyřízení diference prostředkem smírčího soudu. Ale .nic jí neporoučí, aby se přičiňovala o zřeknutí se ochrany německých prospěchů přítomnosti nebo budoucnosti, jestliže anebo protože se nad přiměřenými opatřeními horší angličtí, francouzští anebo ruští chauvinisté. Kde nejde -na straně německé pouze o libůstky anebo zvláštní prospěchy jednotlivých kruhů, které jsou lhostejny obecnému blahu anebo dokonce škodlivy, kde vskutku běží o důležité prospěchy národa, nemůže býti mezinárodnost žádným důvodem slabošské povolnosti naproti pretensím zahraničních interesentů.
Není to pojetí nové, nýbrž prostě shrnutí myšlénkového pochodu, který jest základem téměř všech výroků Marxových, Engelsových a Lassallových o otázkách zahraniční politiky. Není to také chováním ohrožujícím mír, které se tím odporoučí. Národové nejdou již dnes tak snadno do války a pevné vystoupení může býti za okolností prospěšnější míru, než pokračující podajnost.
Učení o evropské rovnováze platí dnes mnohým za přežilé a jest také ve své staré způsobě přežilé. Ale ve změněné podobě hraje rovnováha mocí při rozhodování sporných otázek -mezinárodních ještě dnes velikou úlohu. Přijde příležitě vždy ještě na to, jak silná kombinace mocností zakročí o určité opatření, aby provedení přivodila anebo zamezila. Zabezpečiti si pro takové případy právo slova, považuji za legitimní úlohu německé říšské politiky a zásadní oponování příslušným krokům pokládám za jednání vykračující z oboru úkolů sociál-ní demokracie.
Zvolme si určitý příklad. Pachtování zálivu Kiautschou bylo kritisováno socialistickým tiskem Německa svého času velice nepříznivě. Pokud se tato kritika vztahovala na okolnosti, za jakých se pacht stal, byla právem,ano povinností sociálně demokratického tisku. Neméně bylo správno klásti odpor co nejrozhodněji zavedení anebo podporování politiky rozdělení Číny, protože Německo nemá na tomto rozdělení pražádného zájmu. Zašly-li však některé listy ještě dále a prohlásily-li, že musí strana odsuzovati nabytí zálivu za všech okolností a zásadně, nemohu se doprosta k tomu připojiti.
Německý lid nemá na tom nijakého zájmu, aby byla Čína rozdělena a Německo odškodněno kusem Říše Středu. Ale německý lid má veliký zájem na tom, aby nebyla obchodní politika Číny podřízena zájmu jednotlivé cizí moci anebo koalice cizích mocí — krátce, aby stran všech otázek týkajících se Číny Německo smělo promluviti v to s sebou slovo rozhodné. Jeho obchod s Čínou vyžaduje takového práva odporu. Pokud pak jest získání zálivu Kiautschou prostředkem, aby se mu toto právo k odporu pojistilo a upevnilo — a že k tomu přispívá, bude s těží lze popírati —‚ jest dle mého soudu pro sociální demokracii důvodem, aby se mu zásadně nevzpírala. Nehledě k způsobu, jakým nabytí zahájeno, a k pěkným řečem, jimiž bylo doprovázeno, nebylo nejšpatnějším tahem zahraničné politiky Německa.
Jedná se o pojištění svobodného obchodu s Čínou a v Číně. Neboť nemůže podléhati pochybnostem, že také bez tohoto nabytí by bývala Čína rostoucí měrou vtahována do kruhu kapitalistického hospodářství, také bez něho by Rusko pokračovalo ve své politice obkličovací a při nejbližší příležitosti by zabralo přístavy mandžurské. Byla tedy jen otázka, má-li Německo klidně na to hleděti, jak se dostává Čína utvořením dokonané skutečnosti jedné po druhé pořád více v závislost od Ruska, či má-li si pojistiti posici, na základě níž by mohlo i za normálních poměrů v každý čas zjednati průchodu svému vlivu na utváření věcí v Číně, místo aby se musilo spokojiti s dodatečnými protesty. Potud směřovalo nebo směřuje pachtování zálivu Kiautschou k získání záruky pro budoucí prospěchy Německa v Číně, zač jinak také bylo proklamováno, a potud by je také sociální demokracie mohla schváliti, aniž v nejmenším zadá ze svých zásad.
Nicméně zhola nemůže při nezodpovědnosti řízení zahraniční politiky Německa jednati se o její positivní podporování, nýbrž jen o správné odůvodnění, negativního chování se sociální demokracie. Bez garancií za to, že takovéto podniky nebudou přece přes hlavy zastupitelstva lidu vykořistěny pro jiné, nežli udané účely, snad za prostředek, jímž by se docílil jakýkoli malý denní úspěch, který dává v šanc větší prospěchy budoucnosti — bez takových záruk nemůže sociální demokracie převzíti žádného podílu zodpovědnosti za opatření zahraniční politiky.
Tím zabíhá, jakož vidno, pravidlo zde vyložené pro zaujetí stanoviska k otázkám zahraniční politiky tak trochu v chováni zachovávané dosud sociální demokracii v praxi. Jak dalece se shoduje ve svých zásadních předpokladech se způsobem nazírání převládajícím ve straně, není mým úkolem rozebírati.
V celku hraje v těchto věcech podání úlohu daleko větší, nežli myslíme. Jest v povaze všech stran pokrokových přikládati jen skrovnou váhu změnám již dokonaným. Hlavní jejích zřetel jest vždy obrácen k tomu, co se ještě nezměnilo, pro určité účely — stanovení cílů — velmi správná a prospěšná tendence. Jí proniknuty upadávají však takové strany také snadno ve zlozvyk, lpěti déle než nutno anebo užitečno na zděděných úsudcích, ti jejíchž předpokladů se velmi mnoho změnilo. Přehlížejí a podceňují tyto změny, pátrají pořád víc po skutečnostech, které by přes to nasvědčovahy správnosti oněch úsudků, nežli aby vyšetřovaly na základě souboru příslušných skutečností otázku, nestal-li se úsudek zatím předsudkem.
Takový politický apriorismus, zdá se mi, že také hraje zhusta úlohu při uvažování otázky kolonií.
Zásadně jest dnes pro socialismus a pro dělnické hnutí zcela lhostejno, docílí-li nové kolonie úspěchů čili nic. Představa, že bude rozšíření kolonií zdržovati uskutečnění socialismu, spočívá na konec na myšlénce docela zastaralé, že závisí uskutečnění socialismu od postupujícího súžení kruhu zcela zámožných a ze stoupajícího znuzačení mass. Že ono jest báchorkou, bylo dokázáno v dřívějších odstavcích, a theorie bídy jest nyní tak trochu všeobecně opuštěna, ne-li se všemi důsledky a šmahem, tož přece alespoň ve formě, že se, pokud možná odklizuje výkladem.[67] Avšak i kdyby byla správná, nejsou osady, o které dnes Německu jde, také daleko s to, aby tak rychle nazpět působily na sociální poměry domácí, aby mohly i jen o jeden rok zadržeti případné shroucení se. Po té stránce by se nebylo sociální demokracií koloniální politiky říše německé pranic obávati. A protože tomu tak jest, poněvadž vývoj osad, kterých Německo nabylo (a o těch, které by snad mohlo ještě nabyti, platí totéž), tolik času zabere, že nemůže býti o zpátečném účinkování stojícím za zmínku na sociální poměry Německa na dlouhá léta nižádné řeči, právě z toho důvodu může také německá sociální demokracie o otázce těchto kolonií pojednávati bez předpojatosti. Ani o vážném zpětném účinkování koloniální držby na politické poměry Německa nelze mluviti.
Námořnický chauvinismus na př. jest nepochybně v těsném spojení s chauvinismem koloniálním a bere z něho jistou potravu, avšak on byl by tu bez něho také, jako mělo Německo své námořnictvo mnohem dříve, než pomýšlelo na získání kolonií. Vždycky jest přiznati, že ještě tato souvislost nejspíše jest s to, aby ospravedlnila zásadní potírání osadní politiky.
Sic jest při nabývání kolonií vždycky na snadě důvod k přísnému zkoušení jejich ceny a vyhlídek a k ostré kontrole nad odškodněním domorodců a zacházením s nimi, jakož i nad jinakou správou, ale není důvodu považovati takové nabytí za něco zavržitelného již předem. Sociální demokracii zapovídá její politické postavení přítomným vládním systémem dané, aby zaujala v těchto věcech jiné stanovisko nežli kritisující, a otázka, potřebuje-li dnes Německo kolonií, může stran kolonií kterých vůbec lze ještě získati, býti plným právem zodpověděna záporně. Avšak i budoucnost nemá vůči nám svá práva. Máme-li na zřeteli, že Německo dováží toho času ročně velice značná množství výrobků osadních, musíme si také říci, že může jednou přijíti doba, kde by mohlo býti žádoucno, aby se mohl alespoň díl těchto produktu odebírati z kolonií vlastních. Nechať si představujeme pochod vývoje v Německu rychlým jak jen možno, nemůžeme se přece oddávati žádným klamům o tom, že v celé řadě jiných zemí bude ještě třeba dlouhého času, než přejdou k socialismu. Není-li však zavržitelno, požívati plodiny tropických lánů, nemůže také býti zavržitelno, vzdělávati sám takové lány. Nikoli zda, nýbrž jak jest zde rozhodné. Není ani nutno, aby přineslo obsazení tropických zemí Evropany újmu domorodcům v jejich životních požitcích, ani tomu tak dosud vesměs nebylo. K tomu může býti přiznáno jen podmíněné právo divochů k půdě jimi osazené. Vyšší kultura má tu v nejkrajnějším případě také vyšší právo. Nikoli dobytí, nýbrž vzdělání půdy podává dějinný právní důvod k jejímu užívání[67a]
To jsou podstatná hlediska, která by neměla býti podle mého soudu směrodatnými pro postavení sociální demokracie k otázkám koloniální politiky. Také ona nepřivodí nějakých změn hodných zmínky při hlasováních strany, ale nezáleží, opakuji, jenom na tom, jak se v daném případu odhlasuje, nýbrž také, jak se toto odhlasování odůvodní.
Jsou v sociální demokracii lidé, kterým se zdá každé zakročení pro národní prospěchy chauvinismem anebo porušením mezinárodnosti a třídní politiky proletářstva. Jako prohlásil svého času Domela Nieuwenhuis za chauvinismus známý výrok Bebelův, že v případě útoku se strany Ruska sociální demokracie své muže postaví na obranu Německa, tak shledal také posledně pan Belfort Bax v podobném výroku H. M. Hyndmana zavržitelný jingoismus.[68]
Budiž nyní připuštěno, že není vždy snadno určití hranice, kdy přestává býti zastávání prospěchů vlastního národa oprávněným a kdy přechází ve vlastenčení; avšak lék proti přepjatostem s této strany nespočívá zajisté ve větších ještě upřílišeních se strany druhé. Jest ho raději hledati v čilé výměně myšlének demokracií kulturních zemi a v podporování všech činitelů a ústavů působících pro smír.
Obraťme se však k otázce nejbližších požadavků programu strany. Nebyly-li některé z těchto požadavků v agitací a v parlamentární akci strany doposavad naprosto anebo pouze ve způsobě částečných reforem přivedeny na denní pořádek, byl ohledně jiných tu i tam cíl postaven již dále, než toho žádá program. Tak žádá tento, aby byla výdělečná práce děti pod 14 let zapovězena, na curyšském kongresu dělnickém z r. 1897 bylo označeno 15 roků jakožto nejnižší mez pro výdělečnou práci dětí a rozličným socialistům to jest ještě málo. Jest prozatím mé přesvědčení, že nelze za daných poměrů považovati toto rozšíření za zlepšení. Omezí-li se pracovní doba na míru, jakou mladé tělo beze škody snese a ponechá-li dostatek volného času ku hře, zotavení a dalšímu vzdělání, není počátek produktivního pracování pro mladé lidi, kteří čtrnáctého rokem života dosáhli, žádným velikým zlem, proti němuž by bylo třeba všeobecného zákazu. Záleží zde docela na povaze a podmínkách práce, jak to ostatek zákonodárství zásadně dnes již uznává, zapovídajíc pro jednotlivé živnosti zaměstnávání mladistvých dělníků docela, v jiných živnostech určujíc přesně clonní doby, za kterýchž smí se práce konati. V dalším utvářeni těchto regulací jakož i ve zdokonalení vyučování spatřuji racionelní vývoj ochrany mládeže a nikoli v mechanickém zvýšení věkové hranice pro živnostenskou práci.
Souvislost této otázky s otázkou školskou jest ostatek všeobecně uznána. Od školy a ve spojení s ní jest upraviti otázku mladistvé práce, má-li býti výsledek uspokojivým.[69]
Kde působí živnostenská práce újmu pěstění zdraví a duševním i mravním výchovným úkolům školy, jest ji zapověděti, naproti tomu jest každou zápověď všeobecnou, která se netýče také věkových tříd školou povinným, rozhodně zavrhnouti. Zhola zvráceno jest, dopouští-li se, aby do této otázky zasahovaly takové hospodářské zřetele, jako obmezení výroby anebo dělnická konkurence. Naopak bude vždy dobře, míti na očích, že obsahuje produktivní, anebo, abychom užili výrazu méně obojetného, společensky nutná práce velikou hodnotu výchovnou a již proto nesmí býti považována za věc, proti níž již pro ni samu jest bojovati.
Většího významu, nežli otázka zvýšení požadavků již na programu jsoucích, jest dnes otázka doplnění programu strany. Zde praxe celou řadu otázek položila na denní pořádek, které byly při tvoření programu dílem pokládány jako ještě za velice vzdálené, aby se sociální demokracie specielně s nimi obírala, dílem však také nebyly ve své dalekosáhlosti s dostatek poznány. Sem patří otázka agrární, otázky komunální politiky, otázka společenstev a rozličné otázky práva živnostenského. Veliký vzrůst sociální demokracie v 8 letech od sepsání erfurtského programu, jeho zpětný účinek na vnitřní politiku Německa, jakož i zkušenosti jiných zemí, učinily intimní obírání se těmito všemi otázkami neodbytným a při tom byly mnohé názory, které tehda ohledně nich převládaly, podstatně opraveny.
Co se tkne otázky agrární, změnili i ti, kdož pokládali selské hospodářství za zasvěcené zkáze, značně své názory o časovém určení, kdy dokoná se tato zkáza. V novějších debatách o agrární politice, k níž jest sociální demokracii obraceti zřetel, ice také ještě veliké rozdíly ve smýšlení měly svůj díl, avšak zásadně točily se tyto o to, zda a v daném případě až ke které hranici má sociální demokracie sedlákovi jako takovému, t. j. samostatnému venkovskému podnikateli, přispěti na pomoc naproti kapitalismu.
Otázka jest snáze položena, nežli zodpověděna. Že veliká spousta rolníků, třebas i nikterak nebyli námezdními dělníky, přece náleží k pracujícím třídám, t. j. neodvozují svou existenci z pouhého titulu držby nebo rodové výsady, staví je předem blíže k námezdnímu dělnictvu. S druhé strany tvoří v Německu tak značný zlomek obyvatelstva, že při volbách v mnoha okresích hlasy jejich rozhodují mezi stranami kapitalistickými a socialistickými. Nechtěla-li anebo nechce-li se sociální demokracie na to omeziti, aby byla dělnickou stranou v tom smyslu, že by tvořila v podstatě jen politický doplněk odborového hnutí, musí míti o to péči, aby alespoň ve veliké části rolníků vzbudila účast na vítězství svých kandidátů. To jde při množství malorolníků na trvalo jen tak, že bude se zasazeno o opatření, která jím slibují polepšení pro bezprostřední budoucnost, která jim poskytují bezprostřední úlevu. Ale zákonodárství nemůže pří mnoha opatřeních k tomu směřujících činiti rozdíl mi-mezi malorolníkem a středním statkářem, a na straně druhé nemůže pomoci rolníku jako státnímu občanu a dělníku, aniž jej alespoň nepřímo také jako „podnikatele” podporuje.
Ukazuje se to mezi jiným na programu socialistické politiky agrární,který načrtl Kautsky ke konci svého díla o agrární otázce pod záhlavím „Neutralisování rolnictva”. Kautsky dokazuje přesvědčivě, že by i po vítězství sociální demokracie nebylo pro ni důvodu, aby vysokým tlakem poháněla odstranění selských statků, jest však zároveň rozhodným odpůrcem podpory takových opatření anebo vytýčení takových požadavků, které směřují k tomu , aby vytvořily „selskou ochranu” v tom smyslu, aby rolníka uměle zachovala jako podnikatele. Navrhujeť celou řadu oprav, pokud se tkne, prohlašuje přípustným jejich podporování, které míří k vyvazení venkovských obcí z dluhů a k rozmnožení zdrojů jejich příjmů. Které třídě by však přišla tato opatření v prvé řadě k duhu? Podle vlastního líčení Katutskyho rolníkům. Neboť, jak zdůrazňuje na jiném místě svého spisu, nemohlo by na venkově i za vlády všeobecného hlasovacího práva býti řeči o vlivu proletariátu, zasluhujícím zmínky, na záležitosti obecní. K tomu byl by tam příliš isolován, příliš zanedbán, příliš odvislým od hrstky zaměstnavatelů, kteří ho kontrolují. „Na jinou komunální politiku, nežli na prospěch pozemkového majetku nelze tu pomýšleti. „Rovněž tak nelze mysliti dnes na moderní zemědělské hospodaření prostředkem obcí, na jakýsi společenstevní, zemědělský velkopodnik, provozovaný vesnickou obcí.” („Agrární otázka”, str. 337. a 338.) Pokud a na kolik to správno, budou však opatření, jako „přivtělení honiteb velikých statků k venkovským obcím”, „sestátnění školních, chudinských břemen a mýt” zjevně přispívati k zlepšení hospodářského postavení rolníků, a tím také k utvrzení jejich majetku, prakticky budou tedy přece působiti jako ochrana rolnictva.
Za dvou předpokladů zdá se mi nezávadným, zasaditi se o takovou ochranu rolnictva: Prvé, že bude státi naproti ní mocná ochrana venkovského dělnictva, a druhé, že, což jest beztak přední podmínkou jejího uskutečnění, ze ovládne demokracie ve státě i v obci.[70]
Obojí se také předpokládá u Kautskyho. Avšak Kautsky podceňuje váhu venkovských dělníků v demokratisované obci venkovské. Tak bez pomoci, jak líčí na uvedeném místě, jsou dělnicí jenom ještě v takových obcích, které jsou mimo styky obchodní a jichž počet jest pořád nepatrnější. Vůbec jest si venkovský dělník dnes již s dostatek vědom svých prospěchů, proč sám Kautsky dosti materiálu uvádí, a byl by si jich za všeobecného práva hlasovacího vždy více vědomu. Kromě toho jsou v největší části obcí všelijaké zájmové protivy i mezi rolníky a má vesnická obec mezi řemeslníky a menšími obchodníky živly, které mají v mnohých věcech více interessů společných se zemědělskými dělníky, než se selskou aristokracií. Všecko to dalo by v příliš řídkých případech k tomu dojíti, že by stáli venkovští dělníci sami naproti sevřené „reakční masse”. Trvale musela by spíše i v obci venkovské působiti demokracie ve smyslu socialismu. Povazuji demokracii ve spolku se zpětnými účinky velikých převratů v dopravnictví za mocnější páku emancipace venkovského dělnictva, nežli technické poměry rolnického hospodářství.
Fakticky jest ostatek program Kautskyho v hlavní věci, a sice právě v těch bodech, na které klade největší váhu, pouze použitím požadavků měšťanské demokracie na poměry agrární, posíleným rozšířenými ustanoveními ochrannými pro dělníky venkovské. Po tom, co jsme předeslali, jest na jevě, že to je v mých očích spíše vším, než pokáráním. Také tím nepravím nic, co sám Kautsky výslovně nevytkl. Ano, on myslí, že musí svému programu upříti titulu sociálně demokratického programu agrárního, protože jsou v podstatě obsaženy jeho požadavky na prospěchu venkovských dělníků ve venkovské samosprávě částečně již v požadavcích dělnické ochrany a v nejbližších politických požadavcích sociální demokracie, částečně však vypočítává kromě požadavku sestátnění lesního a vodního hospodářství jen „drobné prostředky”, které jinde z části jsou již provedeny a ohledně jichž se liší sociální demokracie od ostatních stran jen bezohledností, s jakou zastává všeobecný zájem proti soukromému vlastnictví. Nad to nezávisí nikterak od dosahu jednotlivých požadavků, nýbrž od povahy a dosahu veškerosti požadavků v jejich souvislosti, má-li program býti označen sociálně demokratickým či nic. Sociální demokracie může jakožto nejbližší požadavky vytýčiti jen takové, které se hodí na poměry přítomnosti, při čemž jest podmínkou, že nesou v sobě zárodek dalšího rozvoje ve směru společenského řádu, jakého se domáhá. Není však požadavku tohoto způsobu, o který by se ta neb ona nesociálnědemokratická strana také zasazovati nemohla a nezasazovala. Požadavek, který by ve všech měšťanských stranách nutně měl zásadní odpůrce, byl by touto skutečností samou označen jako utopistický. Sociální demokracie může s druhé strany požadavky, které by za daných hospodářských a mocenských poměrů přispívaly spíše k upevnění dnešních poměrů vlastnických a vládních než k uvolnění jih, stavěti jen zřetelem k tomu, že mohou se státi příslušná opatření za jiných poměrů, na pokročilejším stupni vývoje pákou k socialistickému přetváření výroby. Takový požadavek, od něhož Kautsky po pečlivém zkoušení upustil, jest na př. sestátnění hypoték. To není dnes záležitostí sociální demokracie.
Odepru si probrati do všech podrobností program Kautskyho, s nímž, jak již podotknuto, zásadně veskrze souhlasím, myslím však, že nesluší potlačiti některé poznámky na něj se vztahující. Pro mne dají se, jak již vyloženo, hlavní úkoly, které má dnes sociální demokracie vůči rolnickému obyvatelstvu splniti, rozděliti ve tři skupiny. Totiž: 1. potírání všech ještě stávajících zbytků a opor pozemkového feudalismu a boj pro demokracii v obci a v okresu. Tedy zakročení za odstraněním fidejkomisů, statkových obvodů, honebních výsad a p., jako u Kautskyho. V pojetí Kautskyho nejúplnější samosprávou v obci a v provincii‚ nezdá se mi slovo „nejúplnější” dobře voleno a bylo by je nahraditi slovem „demokratickou”. Superlativy mýlí téměř vždy.
„Nejúplnější samospráva” může se táhnouti na kruh účastníků, kdežto, co chce říci, jistě lépe jest pojmenováno demokratickou samosprávou; může se však vztahovati také na oprávnění nařizovací, a tu by znamenalo absolutismus obce, který není ani nutným, ani slučitelným s požadavky zdravé demokracie. Nad obcí stojí všeobecné zákonodárství národa, jež přikazuje jí určité funkce a zastupuje zájmy veškerenstva naproti jejímu zájmu zvláštnímu. 2. Ochrana a vyvazení panujících tříd v zemědělství. Pod toto záhlaví náleží ochrana dělnická v užším smyslu: odstranění čeledního řádu, obmezení pracovní doby různých kategorií námezdních dělníků, zdravotní policie, vyučování, jakož i taková opatření, která polevují malorolníkům jako plátcům berní. Ohledně dělnické ochrany nezdá se mi účelným návrh Kautskyho, zapověděti práci mladistvých dělníkům mezi 7. hodinou večer a 7. hodinou ráno. V letních měsících značilo by toto přeložení prací z ranních hodin do nejparnější denní doby, kdež teď spíše obyčejně práce docela odpočívá. Na venkově se v létě všeobecně záhy vstává a pro určité práce v době žní jest časný počátek nezbytným.[71] Normální pracovní den nedá se na venkově provésti stejným způsobem, jako v průmyslu. Jeho ve skutek uvedení jest jen možné, jak to také sám Kautsky vykládá, prostředkem pracovního plánu, který jest ustanoven pro celý turnus prací ročních, bere zřetel na povahu různých, od počasí atd. závislých prací saisonních, a jemuž se položí za zaklad pro mladší dělníky, rovněž jako pro dospělé, průměrné maximum přípustné pracovní doby. Normálnímu dni osmi hodin pro dospělé odpovídal by normální pracovní den šesti hodin pro mladé lidi. 3. Potírání vlastnického absolutismu a podpora společenstevnictví. Sem spadají požadavky, jako „obmezení práv soukromého vlastnictví k půdě na podporu: 1. separace a odstranění míchanice v položení pozemků, 2. zeměvzdělání, 3. zamezení nákaz” (Kautsky). „Redukce přílišných pachtovních činží soudy k tomu zřízenými” (Kautsky). Stavba zdravých a pohodlných dělnických obydlí obcemi, „Usnadnění společenstevního seskupování zákonodárstvím” (Kautsky). Oprávnění obcí nabývati půdy koupí nebo vyvlastněním a propachtovati ji dělníkům a dělnickým společenstvům za mírnou činži.[72]
Tímto poslednějším požadavkem přecházíme k otázce společenstev. Po tom, co bylo řečeno v odstavci o hospodářských možnostech společenstev, mohu zde býti stručným. Nejde dnes už o to, mají-li společenstva býti čili nic. Jsou tu a budou, ať sociální demokracie chce čili nic. Sice mohla by anebo může váhou svého vlivu na dělnickou třídu zadržovati rozšíření dělnických společenstev, ale tím by neprokázala služby ani sobě ani dělnické třídě. Rovněž tak se nedoporučuje bezcitné manchestrovství, které se mnohdy ve straně přivádí na denní pořádek naproti hnutí společenstevnímu a odůvodňuje se vysvětlením, že nemůže býti žádných socialistických společenstev v kapitalistické společnosti. Spíše dlužno zaujati určité stanovisko a býti si jasným, která společenstva může sociální demokracie doporučovati a podle míry svých prostředků morálně podporovati a která nic. Resoluce, na které usnesl se berlínský sjezd strany z r. 1892 ohledně společenstev, jest nedostatečná už proto, že má na zřeteli toliko jeden jejich svaz, průmyslová společenstva výrobní, naproti kterýmž ovšem jest na místě největší upjatost, pokud jsou myšlena jako samostatné konkurenční podniky naproti kapitalistickým továrnám. Avšak, co platí o jejich možnostech hospodářských, neplatí o jiných tvarech společenského podnikání. Neplatí to o spotřebních společenstvech a o ústavech výrobních s nimi spojených. A jest otázka, není-li to i s venkovským družstvem vratko.
Viděli jsme, jakého mimořádného vzmachu dosahují ve všech moderních zemích u venkovského obyvatelstva úvěrní, nákupní, mlékařská, strojní a prodejní družstva. Avšak tato společenstva jsou v Německu vesměs společenstvy rolnickými, representanty „hnutí středního stavu” na venkově. Že by mohla ve spolku s oblaciněním úrokové míry, které s -sebou přináší stoupající hromadění kapitálu, vskutku o mnoho víc k tomu přispěti, aby uchovala rolnickým hospodářstvím vůči velkopodniku větší schopnost ke konkurenci, pokládám za nevyvráceno. Vždyť jsou také tato rolnická společenstva na největším díle rejdištěm živlů protisocialistických, maloměstských liberálů, klerikálův, antisemitů. Pro sociální demokracii nemají dnes téměř nikde významu, třebas i jest v jejich řadách mnoho malorolníků, jimž jest sociální demokracie bližší, nežli ony strany. U nich udává ráz rolník střední. Měla-li kdy sociální demokracie naději zjednati si prostředkem společenstev mocnějšího vlivu na dotyčnou vrstvu venkovského obyvatelstva, tedy se právě omeškala. Pro ni může anebo mohlo by dnes přijíti v úvahu pouze společenstvo venkovského dělnictva a nejdrobnějších rolníků, jehož forma není ještě nalezena anebo zajisté není ještě vyzkoušena.
Povážíme-li však, že trvalé odborové organisace dělníků venkovských dosavad ani v Anglii nejsou možny, kdež jim nepřekáží žádný čelední řád a žádný koaliční zákaz, že tedy jejich čáky jsou také u nás velmi skrovny, ani se s druhé strany všichni možní agenti dnes namáhají, aby připoutali rentovými statky a podobnými výtvory zemědělského dělníka k hroudě, pak musíme si také říci, že připadá sociální demokracii úkol, aby alespoň cestu ukázala, jakou by se venkovští dělníci stali schopnými, aby obrátili svým vlastním způsobem k svému prospěchu prostředek společenstva. Nejdůležitější náležitosti k tomu jsou: dostatek půdy a otevření možnosti odbytu. Vzhledem k onomu zdá se mi požadavek shora formulovaný, dle kterého měly obce obdržeti právo, nabývati půdy expropriací a jí propachtovati za levných podmínek společenstvům dělnickým, takovým, který jest nejspíš na snadě při demokratickém vývoji. Možnost odbytu mohla by však venkovskému dělnickému společenstvu, pokud by mu bylo zápasiti s boykotem kapitalistického světa obchodního, poskytnouti dělnická konsumní společenstva měst.
Nicméně jsou takto zemědělská společenstva dělnická ještě na papíře, neboť demokracie má teprve býti vybojována. Mohlo by teď ještě býti vzato v úvahu založení takových společenstev svépomocí anebo soukromými prostředky, jak je navrhuje P. Oppenheimer. To však jest věc, která, právě jako zákládání společenstev konsumních, jest pro sociální demokracii jakožto stranu mimo obor jejích úkolů. Jakožto strana politického boje nemůže se pouštěti do hospodářských experimentů. Její úkol jest, odkliditi z cesty zákonité překážky, kteréž jsou v cestě společenstevnímu hnutí dělníků a bojovati pro účelné přetvoření oněch orgánů správních, které jsou eventuelně povolány, aby hnutí podporovaly.
Není-li však povoláním sociální demokracie jakožto strany zakládati konsumní družstva, neznamená to, že jim nemá věnovati žádné pozornosti. Zalíbené prohlašování, že nejsou spotřební družstva podniky socialistickými, spočívá na témž formalismu, kterého bylo dlouho používáno proti odborovým jednotám a který teď začíná pouštěti pole extrému opačnému. Je-li odborová jednota anebo dělnický konsumní spolek socialistickým čili nic, nezávisí od jeho tvaru, nýbrž od jeho podstaty, od ducha, kterýž ho proniká. Nejsou zajisté nikdy lesem, ale jsou stromy, které mohou dodati velmi užitečné součástky a pravé ozdoby lesa. Rečeno neobrazně, nejsou socialismem, ale chovají v sobě jakožto dělnické organisace dostatek živlů socialismu, aby se z nich vyvinuly drahocenné a nezbytné páky socialistického osvobození. Svým hospodářským účelům zajisté dostojí nejlépe, zůstanou-li si úplně zůstaveny ve své organisaci i správě. Avšak jako se nechuť, ano i odpor, který dříve cítili mnozí socialisté naproti hnutí odborovému, proměnily ponenáhlu v přátelskou neutralitu a pak v pocit pospolitosti, podobně bude to se spolky spotřebními — částečně již tak se stalo. Praxe jest také zde nejmocnějším vůdcem.
Ony živly, které jsou nepřátely nejen revolučního, nýbrž každého emancipačního hnutí dělníků, donutily svou výpravou proti dělnickým konsumním spolkům sociální demokracii, aby se jich jako strana ujala. Rovněž ukázala zkušenost, že takové obavy, jako, že by společenstva odnímala politickému hnutí dělnickému intelektuelní a jiné síly, naskrze jsou neodůvodněny. Na jednotlivých místech bylo by tomu tak přechodně, trvale by však vždy -spíše nastal opak. Sociální demokracie může hleděti k zakládání dělnických spotřebních společenstev, kde jsou k tomu hospodářské a zákonné podmínky dány, bez obav, a udělá dobře, věnuje-li jim plnou svou přízeň a bude-li je podle možnosti podporovati.[73]
Jen s jednoho hlediska mohl by se zdáti dělnický spolek konsumní zásadně povážlivým, totiž jakožto něco dobrého, které stojí v cestě něčemu lepšímu, při čemž by se pokládala za toto lepší organisace opatřování statků a obchod s nimi prostředkem obcí, jak jsou k tomu předznačeny skoro ve všech socialistických soustavách. Avšak nejprvé nemá zapotřebí lidový spolek konsumní nijaké zásadní změny, aby všecky členy obce do sebe pojal, v níž jest umístěn, nýbrž jenom rozšíření svých stanov, které jsou naskrze v souhlase s jeho přirozenými tendencemi (v jednotlivých menších místech jsou spotřební družstva již dnes blízka tomu, aby počítala všecky obyvatele obce za členy) ‚ a druhé jest uskutečnění této myšlenky ještě v tak veliké dálce, předpokládá k tomu tolik politických a hospodářských proměn a stupňů vývoje, že by nemělo smyslu, vzdáti se vzhledem k němu výhod, kterých dnes mohou dělníci prostředkem spotřebních spolků dosíci. Dnes může jíti, pokud se bere zřetel k politickým obcím, jen o péči o zcela určité obecné potřeby.
Tím přicházíme konečně k obecní politice sociální demokracie. I tato byla dlouhou dobu pastorkem socialistického hnutí. Není tomu na př. ještě příliš dávno, co byla v jednom, zatím zašlém, socialistickém listu cizozemském, redigovaném velice duchaplnými lidmi, zavrhována s potupou jako maloměšťácká myšlenka, využití municipalit již dnes jako pák socialistické reformní práce a, aniž by se proto pouštěla akce parlamentární mimo zřetel, od obce postupovati k uskutečnění socialistických požadavků. Ironie osudu tomu chtěla, že hlavní redaktor onoho listu dostal se do parlamentu své země jen na ramenou municipálního socialismu. Podobně nalezla v Anglii sociální demokracie v obcích vydatné pole plodné činnosti, dříve nežli se jí podařilo vyslati do parlamentu vlastní zástupce. V Německu byl vývoj jiný, zde dosáhla sociální demokracie práva občanského dávno, nežli v obecních zastupitelstvech zapustila kořeny v míře stojící za zmínku. S rostoucím šířením množily se pak také její úspěchy při volbách obecních rad, tak že se pořád více ukazovala potřeba vypracovati socialistický program municipální, jak byly také již takové programy v jednotlivých státech a provinciích ujednány. Tak shodla se teprve před krátkem, 27. a 28. prosince 1898, konference socialistických obecních zástupců provincie braniborské o programu pro volby do obce, který v celku účelu svému výtečně vyhovoval a v žádném bodě nevyzýval k zásadní kritice. Avšak obmezuje se, jak to také jinak ani nelze od programu akčního očekávati, na požadavky, které spočívají v právích dnes obcím příslušejících, aniž se pouští do zásadního rozboru o tom, jaká by měla býti podle pojetí socialistického práva a jaké úkoly obcí. Na tuto otázku měl by asi na proti tomu několika slovy odpovídati všeobecný municipální program sociální demokracie: Co žádá sociální demokracie pro obec a co očekává od obce? Erfurtský program praví v tomto ohledu jenom: „Sebeurčení a samospráva lidu v říši, v státě, v provincii a v obci, volba úřadů lidem,” a žádá pro všecky volby, všeobecné, rovné a přímé právo hlasovací všech dospělých. O právním poměru uvedených správních těles na vzájem se nevyjadřuje. Nepochybně rozuměl sbor delegátů, podobně jako pisatel svého času této věci tak, že měl postup ve výčtu těles naznačovati jejich právní pořad, takže by měl ve případech konfliktů zákon říšský jíti nad zákon státu atd. Ale tím by bylo sebeurčení lidu v obci z částí zase zrušeno, pokud se tkne, obmezeno. Jak dále shora vyloženo, mám vskutku i dnes ještě za to, že má býti zákon neboli usnesení národa nejvyšší právní instancí společnosti. Nicméně to nepraví, že má býti vymezení práv a pravomocí -mezi státem a obcí totéž, jaké jest dnes.
Dnes jest na př. expropriační právo obcí velice omezeno, tak že nalézá celá řada opatření povahy hospodářské zrovna nepřekročitelnou překážku v odporu anebo přemrštěných požadavcích pozemkových vlastníků. Rozšíření expropriačního práva byl by dle toho jeden z nejbližších požadavků municipálního socialismu. Není zatím nutno, žádati absolutistické, docela neobmezené vyvlastňovací právo. Obec bude vždycky třeba zavázati, aby se přidržela při vyvlastněních předpisů obecného práva, které chrání jednotlivce proti libovůli nahodilých menšin. Vlastnická práva,která připouští obecný zákon, musejí v každé pospolitosti býti nedotknutelnými potud, až kam, tou měrou, jak je všeobecný zákon dopouští. Přípustné vlastnictví jinak, nežli za náhradu odníti jest konfiskací, která jen v případě kromobyčejného nucení okolností (válka, mor) může ospravedlněna býti.[74]
Sociální demokracie bude tedy musiti požadovati pro obce krom zlidovění volebního práva, rozšíření jejich expropriačního práva, velice ještě v různých německých státech obmezeného, má-li býti socialistická obecní politika možna. Krom toho plná neodvislost jejich správy, zejména nezávislost bezpečnostní policie od státní moci. Co jí třeba od obcí žádati, jest ohledně berní a školské politiky v podstatě již obsaženo ve všeobecném programu strany, doznalo však některých cenných rozšíření v programu braniborském (zřízení školních hospod, ustanovení školních lékařů a pod.) Dále dostaly se dnes právem v popředí požadavky, vztahující se na zdokonalení komunálních samopodniků, pokud se týče veřejných služeb a dělnické politiky obcí. Po stránce oné bude vytknou-ti jako požadavek zásadní, že dlužno, aby všecky podniky počítající na všeobecnou potřebu členův obce a mající povahu monopolu, byly obcí ve vlastní režii provozovány, a že má ostatek obec snažiti se o to, aby stále rozšiřovala kruh prací pro své příslušníky. Stran dělnické politiky musí býti na obcích požadováno, aby jako zaměstnavatelé dělníků, nechať se pak jedná o práce ve správě vlastní anebo o práce objednané, dodržely jako nejprvnější podmínku mezdní sazby a předepsanou pracovní dobu a aby zaručily koaliční právo těchto dělníků. Budiž tu zatím poznamenáno, že je-li i jen správno působiti k tomu, aby šly obce jako zaměstnavatelé dělníků podnikům soukromým dobrým příkladem napřed ohledně podmínek pracovních a zařízení blahobytových, bylo by přece krátkozrakou politikou požadovati pro obecní dělníky podmínky tak veliké, že by se dostali vůči svým kolegům z povolání v postavení nad obyčej privilegované vrstvy a že by obec vyráběla značně dráž než podnikatelé soukromí. To by trvale vedlo jen ke korupci a k oslabení ducha pospolitosti.
Moderní vývoj přidělil municipalitám ještě jiné úkoly: zřízení a dohled k místním nemocenským pokladnám, k čemuž přidruží se v době nedaleké převzetí invalidního pojištění. Dále zřízení ústavů pro sprostředkování práce a soudů živnostenských. Ohledně pracovních poptaváren zastává sociální demokracie jako nejnižší požadavek pojištění jejich rovnoprávné povahy a ohledně soudů živnostenských jejich obligatorní zavedení, rozšíření oboru jejich pravomoci. Skepticky, ne-li odmítavě, chová se vůči pokusům obecního pojišťování prázdňového, an převládá názor, že jest toto pojišťování jedním z legitimních úkolů odborových spolkův a že jimi může býti také lépe opatřen. To však může platiti jen pro živnosti dobře organisované, které tvoří pohříchu ještě malou menšinu dělnictva. Veliké množství dělnictva ještě není organisováno a jest otázka, nemůže-li býti pojišťování obecní na případ nezaměstnanosti pomocí odborových spolků tak sorganisováno, že se stane právě prostředkem k jich podpoře, daleko jsouc vsahování do legitimních funkcí těchto-spolků. Zajisté by bylo úkolem sociálně demokratických obecních zástupců, tam, kde byla taková pojištění podniknuta, se vší energií naléhati na převzetí odborovými spolky.
Podle veškeré povahy své jest takto municipální socialismus nevyhnutelnou pákou zdokonalení anebo úplného uskutečnění toho, co jsme označili v předešlém odstavci jako demokratické právo na práci. Avšak bude a musí zůstati kusým dílem, kde jest volební právo obce třídním právem volebním. Tomu však jest tak v daleko více než tří čtvrtinách Německa. A tak ocitáme se i zde, jako vzhledem k sněmům, od nichž přec ve veliké míře obce závisí, a stran jiných orgánů samosprávy (krajů, provincií) u otázky, jak k tomu sociální demokracie spěje aby odstranila třídní volební soustavu pro ni platnou, aby vybojovala její demokratisování?
Sociální demokracie má toho času v Německu vedle prostředků propagandy slovem i písmem, volební právo do říšského sněmu jako prostředek nejpůsobivější k uplatnění svých požadavků. Vliv jeho jest tak mocný, že vztahuje se i na ony sbory, které byly třídě dělnické učiněny volebním právem dle censu anebo třídní soustavou volební nedostupnými, neboť strany musí také tam vzíti zřetel k voličům do říšského sněmu. Kdyby bylo volební právo do říšského sněmu chráněno proti každému útoku, dalo by se tak tedy do jisté míry ospravedlniti, že se považuje otázka volebního práva do sborů jiných za podřízenou, ač by i pak bylo nesprávno, aby se brala na lehkou váhu. Avšak volební právo do sněmu říšského jest velice málo zabezpečeno. Vlády a vládní strany stěží se asi rozhodnou k jeho změně, neboť si ovšem samy říkají, že by musil takovýto krok vzbuditi u množství německých dělníků nenávist a rozhořčení, kterou by různým způsobem velice nepříjemně pocítily při vhodných příležitostech. Socialistické hnutí jest příliš mocné, politické vědomí německých dělníků příliš vyvinuto, aby se s nimi mohlo zacházeti po kavalírsku. Také dlužno předpokládati u veliké části i zásadních odpůrců všeobecného volebního práva jistý morální ostych, vzíti lidu takovéto právo. Jestliže by však za poměrů pravidelných zkrácení volebního práva přivodilo revoluční napjetí se všemi jeho nebezpečími pro vládnoucí, nemůže naproti tomu býti řeči o závažných obtížích technických takové změny volebního práva, která by dopouštěla úspěch neodvislých socialistických kandidatur jenom ještě jako výjimku. Jsou to jediné politické zřetele, které tu rozhodují. Že však jsou situace, kde by byly rozpaky na nich spočívající rozmeteny jako plevy větrem, není tu třeba podrobně vykládati, ani, že není v moci sociální demokracie, aby jim zabránila. Může sic ze své strany provésti do nejzazších důsledků odhodlání, nedati se svésti žádnou provokací k násilným srážkám, ale nemá moci, aby u nich za všech okolností zdržela množství politicky nesorganisované.
Z toho důvodu a z jiných zdá se mi býti správně, že se politika sociální demokracie činí jednostranně odvislou od podmínek a možností volebního práva na sněm říšský.
Nad to jsme viděli, že to i s tímto nejde tak rychle kupředu, jak se dle výsledků v r. 1890 a 1893 souditi mohlo. Kdežto přibylo počtu socialistických hlasů v tříletých obdobích od r. 1887 do 1890 o 87 procent a od r. 1890 do 1893 o 25 procent, stoupl v pětiletí od r. 1893 do 1898 pouze o 18 procent.
Sociální demokracie pak není odkázána výlučně na právo volební a činnost parlamentární. Ostane jí i mimo sněmovny veliké a bohaté pole práce. Socialistické hnutí dělnické bylo by, i kdyby mu byly parlamenty uzamčeny. Nic k tomu neukazuje líp, nežli potěšitelný ruch ruského světa dělnického. Avšak vyloučením ze sborů zastupitelských pozbylo by německé hnutí dělnické velikou měrou vnitřní spojitosti, která dnes poutá jeho různé články, nabylo by povahy chaotické a na místě pokojného, neochablého pochodu v před krokem pevným nastoupily by skákavé pohyby do předu s nevyhnutelnými odrazy a únavami.
Takový vývoj není ani v prospěchu dělnické třídy, ani se nemůže zdáti žádoucím oněm odpůrcům sociální demokracie, kteří došlí k poznání, že nynější společenský řád není sdělán pro věčné časy, nýbrž podléhá zákoutí změny, a že lze se uvarovati katastrofického vývoje se všemi jeho hrůzami a spoustami jen tím, že se ve výrobních a obchodních poměrech a ve vývoji třídním i v právu politickém náležitě vyhoví. A počet těch, kdož to nahlížejí, stále roste. Vliv sociální demokracie byl by mnohem větší, než dnes jest, kdyby měla odvahu emancipovati se od užívání frásí, které vskutku se přežily a chtěla býti, čím dnes ve skutečnosti jest, demokratickou stranou reformní.
Nejde o to, odříci se tak řečeného práva k revoluci, tohoto ryze spekulativního práva, které nemůže žádná ústava paragrafovati a žádný zákonník na světě zakazovati a které potud bude trvati, pokud nás přirozený zákon, vzdáme-li se práva dýchati, nutí umříti. Toto právo, jež není psané a jež nelze předepsati, nebude zrovna tak dotčeno tím, že se stane na půdě reformy, jako nebude právo nutné obrany odstraněno tím, že pořídíme zákony k úpravě našich osobních a vlastnických sporův.
Je-li však sociální demokracie dnes něco jiného, nežli strana, která usiluje o socialistické přetváření společnossti prostředkem demokratické a hospodářské reformy? Po některých projevech, které vůči mně byly učiněny na sjezdu strany v Stuttgartě, mohlo by se tak snad zdáti. Ale v Stuttgartě byl pojímán můj přípis k sjezdu strany jako obžaloba proti straně, že vesluje ve splavných vodách blanquismu, ana byla zatím vskutku namířena jenom na několik lidí, kteří na mě doráželi argumenty a mluvou blauquiovské povahy a chtěli proti tmě na kongresu vymoci slavnostní prohlášení. A dalo-li se několik, jinak klidných a objektivně soudících lidí hřmotem, který způsobily mé články hrubě proti vůli mé a proti mému nadání, přechodně k tomu strhnouti, aby proti mně vystoupili a tak na pohled přitakávali oněm hlasatelům klateb, nedovedlo ně to ani na okamžik mýliti o prchavé povaze této shody. Jak pak jsem měl pojímati vyvrácení svých vývodů proti spekulaci s theorií sřícení se téhož Cunowa jinak, nežli jako plod přechodné nálady, kdyžtě psal ještě na jaře 1897:
„Ještě jsme hezky daleko od konečného cíle kapitalistického vývoje. Žijíce v hlavních střediskách obchodu a průmyslu, majíce před očima nesmírné zvyšování produkce a úpadek liberálního měšťanstva, podceňujeme jen přespříliš rádi vzdálenost a překážky, které nás ještě dělí od cíle. Neboť, v které zemi již vlastní hospodaření kapitalismu tak daleko pokročilo, aby mohla platiti za zralou pro socialistickou formu hospodářskou? V Anglií nikoli, v Německu a Francii teprv ne!” (H. Cunow: Naše prospěchy ve východní Asii. „Neue Zeit”, XV., 1.. str. 806.)
I positivní verdikt stuttgartského sjezdu strany proti mému prohlášení by mě nebyl mátl v mém přesvědčení, že veliké množství německé sociální demokracie daleko jest vzdáleno blanquistických záchvatů. Po řeči Oeynhausenerově jsem věděl, že se nedalo očekávati jiné stanovisko sjezdu strany, než jaké vskutku zaujal, a vyslovil jsem to také předem zcela určitě v dopisech.
Řeč Oeynhauserova sdílela od té doby osud tolika jiných řečí neobyčejných lidí, byla officiosně opravena a s velblouda udělán komár. A v jakém smyslu se vyjádřila strana od dob Stuttgartu? Bebel podal ve svých řečech o atentátech s nejkrajnější energií ohražení proti tomu, že by sociální demokracie zastávala politiku násilí a všechny listy strany zaznamenaly tuto řeč se souhlasem, nikde neozval se protest. Kautsky rozvíjí ve své agrární politice zásady agrární politiky sociální demokracie, kteréžto vesměs jsou zásadami demokratické reformy, komunální program, usnesený v Branibořích, jest demokratický program reformní. V říšském sněmu zasazuje se strana o rozšíření pravomoci a obligatorní uvedení živnostenských smírčích soudů, orgánů k podpoře živnostenského míru. Všemi řečmi jejích zástupců tamtéž vane duch oprav. V témž Stuttgartu, kde byla podle Kláry Zetkinové „Bersteiniáda” doražena, vešli sociální demokraté krátce po kongresu ve volební spolek s demokracií měšťanstva pro volby do obecní rady, a v jiných virtemberských městech následováno jejich příkladu. V odborovém hnutí dochází jeden odborový spolek za druhým k tomu, aby zavedl podporování prázdnících dělníků, což prakticky znamená opuštění ryze koaličního charakteru, a prohlašují se pro rovnoprávné, městské sprostředkovatelny práce, zahrnující podnikatele i dělníky, ano dochází v různých velikých střediscích strany — v Hamburku, v Elberfeldě — k zakládání konsumních družstev socialisty a přívrženci odborových spolčení. Všude akce za reformou, akce pro sociální pokrok, akce k vybojování demokracie — „studují se jednotlivosti problémů dne a hledá se, kde by se nasadily páky, jimiž by se ku předu pobádal vývoj společností ve smyslu socialismu.” Tak jsem psal právě před rokem[75] a nevidím žádné skutečnosti, která by mě pobízela, abych i jediné slovo z toho vzal nazpět.
Ostatek opakuji, čím spíše se sociální demokracie rozhodne chtíti, aby byla tím, čím jest, tím více také porostou její vyhlídky, že provede reformy politické. Bázeň jistotně jest v politice velikým faktorem, avšak klame se, myslí-li kdo, že rozčilení z bázně všechno zmůže. Nedosáhli angličtí dělníci práva hlasovacího, když se hnutí chartistů nejrevolučněji tvářilo, nýbrž dozněla revoluční hesla, až když se spojili s radikálním měšťanstvem k vybojování reforem. A kdo míní namítá, že by podobné nebylo v Německu možné, toho žádám, aby si přečetl, jak psal ještě před patnácti a dvaceti lety liberální tisk o zápasech odborových a dělnickém zákonodárství, a jak zástupci těchto stran na říšském sněmě mluvili a hlasovali, kde otázky k tomu se nesoucí byly řešeny. Snad pak připustí, že není politická reakce nikterak zjevem nejznamenitějším v měšťanském Německu.