Genese sociálně ekonomického obsahu komunistického pojetí „socialismu” má svůj hlavní zdroj v teoretických pracech Marxe; Engelse a Lenina, tzv. klasiků marxismu-leninismu. Nyní je třeba prozkoumat, jak dalece tato koncepce vyhovuje fundamentálním kriteriím rozvoje socialismu v průběhu jeho praktické realizace v Sovětském svazu a dalších socialistických zemích, nebo spíše, zdali se prosadila v podobě sociálně ekonomického rozvoje, jak to očekávali výše zmínění teoretikové.
Abychom mohli začít, musíme si nejprve vyjasnit, že pojem „socialismus” obecně popisuje sociální systém, na který se Marx odvolával jako na „první a nižší fázi komunismu”.[1] Marx vyvodil charakteristiku této nižší formy na jedné straně z historické nezbytnosti vzniku komunismu a na druhé straně ze skutečnosti, že tento komunismus by se přímo vyvíjel z kapitalismu a byl by tedy po relativně dlouhou dobu „první fáze” poznamenaný kapitalismem. Označení „socialistická fáze” nebo v krátkosti „socialismus” pro Marxovo chápání „nižší fáze” se stalo běžným, a proto navrhuji používat jej v tomto smyslu.
Marx a Engels dokládali historickou nezbytnost vzniku komunistické společnosti tím, že kapitalismus by rostoucí měrou bránil dalšímu rozvoji výrobních sil a - jako vždy v dějinách - pouze nové ekonomické a sociální poměry, to je „socialistické poměry”, by vytvořily předpoklady pro to, aby se výrobní síly rozvíjely podstatně rychlejším tempem, než jakým se mohly rozvíjet za kapitalismu. Tento historický pohled vedl ke vzniku základního kriteria pro rozvoj socialistické ekonomiky, které zastával rovněž Lenin. Byl přesvědčen, že vyvlastnění kapitalistů povede k neomezenému rozvoji produktivních sil společnosti a k dosažení vyššího stupně produktivity práce.[2]
Podle klasiků by byl retardační efekt kapitalistických výrobních poměrů na rozvoj výrobních sil výsledkem rozporu mezi soukromým vlastnictvím výrobních prostředků a společenským charakterem výroby. Soukromé přivlastňování výsledků výroby mělo vést k rostoucímu vykořisťování dělníků, k jejích pauperizaci. Výroba nemohla být zaměřena na rozvoj společenské potřeby ex ante, ale byla by vždy pouze korigována ex post v souladu s fluktuacemi tržních cen. Důchody dělníků, které by vždy zaostávaly za růstem výroby v relativním smyslu, a jejich podíl na spotřebě, by zapříčiňovaly opakující se cyklické krize. Růst organického složení kapitálu by vedl k neustále rostoucí nezaměstnanosti a k sestupné míře zisku. Rostoucí koncentrace kapitálu by nejprve vedla k rozvoji monopolů a nakonec k převaze monopolů v ekonomice. To vše by ve stále větší míře bránilo rozvoji výrobních sil a současně by vytvářelo ekonomické a politické předpoklady pro odstranění kapitalistických výrobních poměrů.
Socialismus měl tedy odstranit svůj fundamentální antipól kapitalismus tím, že nahrazuje společenským vlastnictvím výrobních prostředků jejich soukromé vlastnictví. To mělo přizpůsobit vlastnické poměry společenskému charakteru výroby, zatímco soukromé řízení výroby a soukromé přivlastňováni výsledků výroby by bylo nahrazeno jejich socialistickými ekvivalenty. Tržní vztahy měly být eliminovány a výroba jako celek měla být apriori orientována na budoucí rozvoj poptávky pomocí národohospodářského plánování. Bezprostředně společenská práce pracujícího obyvatelstva měla vyústit do rychlejšího růstu produktivity práce než za kapitalismu.
Byl to Engels, kdo poprvé vyvodil závěry o socialistickém státním vlastnictví výrobních prostředků z rodícího se státního vlastnictví za kapitalismu.[3] Předpokládal však, že socialistický (proletářský) stát by pouze uskutečnil vyvlastněni kapitalistů prostřednictvím znárodnění jejich podniků. Po znárodnění výrobních prostředků a zániku rozporu mezí prací a kapitálem měl začít stát zanikat, takže dokonce již v průběhu první (socialistické) fáze by státní organizace, vyznačující se všeobecným státním vlastnictvím, zanikla. Lenin však rozšířil existenci socialistického státu na celou socialistickou etapu[4] a vytvořil teorii vedoucí úlohy státního vlastnictví za socialismu.
Lenin zdůrazňoval Engelsův názor, podle něhož za socialismu je ekonomika něco jako obrovský podnik ve vlastnictví lidu, který je reprezentován socialistickým státem.[5] V tomto obrovském podniku by dělba práce nebyla ovlivňována tržními silami a měla by pouze technickou povahu; jednotlivé části, tj. podniky, by k sobě měly vztah jako oddělení, závody atd. Aktivita všech těchto částí, celková produkce všech podniků, stejně jako rozdělování výrobních prostředků a pracovních sil mezi nimi by muselo být determinováno za pomoci jediného souhrnného plánu. Později byla tato myšlenka netržního a naturálního hospodářského plánování dále rozvíjena především tzv. „trockistickými” ekonomy, jako byl Preobraženskij,[6] Kricman[7] a další.
Ačkoliv Leninův přechod k nové hospodářské politice (NEP) vyústil do znovuzavedení tržních vztahů v ekonomice, nezměnil nic na myšlence nahrazení tržního mechanismu za socialismu systematickým plánováním. Lenin zdůvodňoval znovuzavedení tržních vztahů na základě existence soukromých výrobců během přechodu k socialismu, hlavně mas rolníků. Lenin nikde nenaznačil, že poté, kdy rolníci „dobrovolně vytvoří družstva”, k čemuž směřoval, a po vzniku socialismu na základě společenského vlastnictví ve dvou formách - vedoucí státní vlastnictví a družstevní vlastnictví - by měly tržní vztahy dále existovat. Byl to až Stalin, kdo prosadil násilnou kolektivizaci rolníku, místo aby ji rozvíjel na základě dobrovolnosti. Pak ale nadále trval na formálních tržních vztazích, ačkoliv výrobní prostředky již nebyly v soukromém vlastnictví. S poukazem na to kritizuji dodnes trockisté Stalina za úchylku od marxistické teorie a považuji myšlenku socialistické ekonomiky jako netržní a naturálně plánované ekonomiky za koncepci, která je plně v souladu nejen s marxistickou, ale i s leninskou teorii.
Stalin však chápal zachování tržních vztahu pouze v rovině formálních zbožně peněžních vztahu a eliminoval tržní mechanismus. Ceny neměly být tržními cenami, ale cenami stanovenými na administrativním základě, konkurence mezí podniky měla být odstraněna a důchody dělníků neměly již záviset na tržním důchodu, ale na plánech či plnění plánovacích ukazatelů. Výroba již neměla být regulována trhem, tj. na základě vývoje cen a zisků, ale měla být řízena prostřednictvím plánu. S výjimkou formální kalkulace výroby za pomocí cen tedy Stalin zastával marxisticko-leninskou myšlenku všeobecného hospodářského plánu pro rozvoj výroby a distribuci zboží.
Samozřejmě takovéto plánovací úsilí volá po vybudování hierarchicky uspořádaného systému řízení, v němž jsou závazné úkoly stanoveny plánovacím centrem a poté rozepisovány dolů na podniky, jichž se to týká, prostřednictvím velkého množství institucí. Postupná desagregace a konkretizace centrálních agregátu je v konečné instanci transformována do podoby konkrétních mikroplánů řízením jednotlivých podniků.
Víc než cokoliv jiného vyžaduje takovýto plánovací systém prosazování centrálně stanovených politických cílů, za pomoci přísné subordinace všech nižších úrovní moci centrální vůli. Tato myšlenka nalézá nejjasnější vyjádření u Trockého, který chtěl organizovat socialistickou ekonomiku jako vojenský systém řízení. Hmotné (peněžní) pobídky podnikového kolektivu, které za Stalina procházely různým vývojem, tuto přikazovací ekonomiku také příliš nezměnily, protože veškeré odměňování bylo podřízeno plánování a plnění plánovacích ukazatelů.
Za Stalinovy vlády se vyvinuly některé charakteristické rysy socialistického ekonomického systému, jejichž teoretické odrazy zkostnatěly do podoby dogmat, o nichž pak ekonomové a další vědci v oblasti společenských věd nesměli pochybovat. Tato základní dogmata spočívala v následujících teoretických tezích:
Tato a další základní dogmata měla plnit úlohu při bránění obnově kapitalistického vlastnictví a „ekonomické anarchie” a současně měla zajistit rychlý, efektivní a proporcionální rozvoj socialistické výroby stanovený plánováním. Tato forma výroby měla zajišťovat uspokojování společenské poptávky. Komunistické strany začaly označovat systém organizovaný podle těchto zásad jako „reálný” socialismus.