Vývoj socialistického hospodářství probíhal v Sovětském svazu kolem 70 let, což je doba dostatečně dlouhá na to, abychom mohli zkoumat, v jakém vztahu je teorie socialismu k realitě. Nebylo dosaženo ani jednoho z cílů, které byly v průběhu socialistického rozvoje stanoveny. Nebyl to však především důsledek subjektivních chyb, které udělalo stranické a státní vedení v oblasti hospodářské politiky; byl to naopak spíše důsledek nedostatků obsažených v systému, který byl již ztělesněn v marxisticko-leninské teorii.
Nebylo dosaženo ani takových cílů, jako je rychlejší rozvoj výrobních sil, proporcionálnější a hospodárnější forma výroby a uspokojováni individuálních a společenských potřeb, tedy zlepšení ve vztahu ke kapitalistickému systému. Propočty pro srovnání jsem publikoval ve své knize Wirtschaftssysteme (Hospodářské systémy).[8]
Rozhodující důkaz, na jehož základě byla ospravedlňována nezbytnost socialistického systému - tj. myšlenka, že v porovnáni se socialistickým systémem kapitalistický systém neumožňuje rychlejší rozvoj výrobních sil, není možné podat. Socialistická výroba v rostoucí míře zaostává za kapitalistickou výrobou, zvláště co se kvalitativního rozvoje, inovací výrobních sil, technického a vědeckého pokroku týče. V důsledku toho se také v rostoucí míře zpomaluje kvantitativní růst výroby, či spíše se mění do podoby fiktivního (skrytě inflačního) růstu.
V porovnání s kapitalistickou výrobou má socialistická výroba následující nedostatky, které způsobuji její zaostávání:
Pokud se výroba vyvíjí tímto způsobem, je možné pouze neadekvátně uspokojovat potřeby obyvatelstva a životní úroveň nejširších vrstev musí ve stále větší míře zaostávat za průmyslovými zeměmi Západu. Kvantitativního a kvalitativního úspěchu bylo dosaženo pouze ve výrobě zbrani a v rozvoji kosmického výzkumu, protože tato dvě odvětví dostala ve všech ohledech preferenci. Přesto však je jejich efektivnost velice nízká a růst výroby zbraní je ve stále větší míře uskutečňován na úkor růstu spotřeby.
Oficiální ekonomická teorie nebo spíše ideologická propaganda v SSSR, stejně jako v ostatních socialistických zemích, po léta ignorovala nebo zakrývala tyto nedostatky. Fungovalo to pouze za podmínek rychlého růstu objemu výroby v počátečních letech. Současně se však přehlížely ztráty efektivnosti, které hned od počátku narůstaly. Mnoho socialistických reformátorů rovněž dělá chybu, když tvrdí, že dirigistický systém plánování fungoval dobře v počátečních letech socialistického vývoje, tzn. v době extenzívního růstu. Podle jejich názoru zjevně zklamal až ve vývojové fází, která si vyžaduje intenzivní růst.
To však neodpovídá skutečnosti. Pravdou je pouze tolik, že plánovací systém za pomoci extenzivního rozšiřování činitelů průmyslové výroby dosáhl v počátečním období relativně rychlého růstu produkce. Hned od počátku tento systém zajišťoval pouze relativně pomalé kvalitativní zdokonalování a inovace zboží, a proto, s výjimkou výroby zbraní a výzkumu kosmu, pouze neadekvátní technický pokrok, zatímco se produktivita kapitálu dlouhodobě snižovala. V důsledku toho byl vyžadován neobvykle velký a výrazně rostoucí objem investic v zájmu extenzivního růstu výroby a na úkor růstu spotřeby.
Již od svého počátku bránil plánovací systém vysoce efektivnímu investičnímu rozvoji, nejen kvůli pomalému technickému pokroku, ale také proto, že znemožňuje výběr nejefektivnějších projektů z velkého počtu substitučních možností, které jsou ve svobodné tržní ekonomice velice početné. Centrální plánování investic a alokace investičních fondů jsou uskutečňovány prostřednictvím primitivního bilancování vstupů a výstupů bez existence takového množství substitučních variant, jaké existuje ve svobodné tržní ekonomice a bez selekce optimální rentability.
Plánovací systém konečně od počátku bránil spotřebitelům ovlivňovat rozvoj výroby prostřednictvím trhu a oceňovat výkon jednotlivých podniků za pomoci tržního výběru. Pouze v podmínkách, kde nakupování předpokládá výběr mezi různými produkty s fungující konkurencí ve všech odvětvích, jsou výrobci nuceni vyrábět mnohem efektivněji a pružněji. Jak v tržním, tak i v plánovaném ekonomickém systému musí vznikat nerovnováhy mezi nabídkou a poptávkou u některých komodit. V tržním systému jsou však výrobci nuceni co nejrychleji tyto nerovnováhy překonávat, mají-li dosahovat zisků a nebýt ztrátoví. V plánovaném ekonomickém systému je rozsah nerovnováh podstatně větší a jsou překonávány nepopsatelně pomaleji, pokud vůbec. Neustále nedostatečná nabídka mnoha zboží ve vztahu k poptávce po něm, je doprovázena nadměrnou výrobou mnoha jiných statků, s rozsahem výroby, který není požadován a který se odráží v růstu zásob, jež jsou třikrát až čtyřikrát tak velké jako zásoby v kapitalistickém systému.
Hned od počátku se tyto enormní ztráty efektivností prosazovaly na úkor rozvoje spotřeby a souběžně s výrazným a zbytečným zvyšováním výroby kapitálových statků. Byla to výroba spíše pro výrobu než pro optimální rozvoj spotřeby, růst výroby se stal cílem sám o sobě. Zní to jako výsměch, když oficiální propaganda tuto výrobu charakterizuje jako proces zaměřený na zabezpečení maximálního uspokojování hmotných a kulturních potřeb společnosti.
Dokud tento rozvoj výroby sloužil k dosažení co nejvyššího přírůstku vysoce preferované výroby zbraní, byl udržován bez ohledu na ztráty efektivností. Jakmile však sovětské závody ve zbrojení s USA hrozily, že dojde k absolutnímu snížení již tak ubohé životní úrovně sovětské populace, vytvořilo to podmínky pro ty síly v SSSR vedené Gorbačovem, které pochopily neefektivnost a neudržitelnost stalinského plánovacího systému.