Reálně socialistická praxe byla založena na falešných teoretických premisách. Předpokládalo se, že vedení socialistických podniků i jejich kolektivy budou vždycky postupovat v souladu s celospolečenskými zájmy. Nový, socialistický člověk měl podřizovat jak své dílčí, tak své individuální zájmy zájmům společnosti jako celku. Jestliže nadřízené ústřední orgány nebyly schopny sestavit konkrétní plány pro výrobní mikrostrukturu, vývoj inovací, hospodárné využití výrobních činitelů atd., pak jejich podřízené podniky měly samy uplatňovat konkrétní opatření v zájmu zajištění optimálního rozvoje výroby.
Ve skutečnosti však má stále socialismus podmínky, v nichž individuální a dílčí zájmy bezprostředních výrobců mají prioritu nad zájmy společnosti jako celku. Dokud přetrvává stará, rigidní dělba práce a nedostatek spotřebních statků, bude bezprostřední zájem o co největší přírůstek důchodu dosažený s minimem práce jak u individuálních dělníků, tak pracovních kolektivů jejich převažující starostí. Jestliže plány shora nemohou být v dostatečné míře konkrétní, není-li zde ani tržní zájem, ani konkurenční tlak a je-li zde neustálá převaha poptávky s nadbytečnou kupní silou (trh prodávajícího), pak budou podniky vždy využívat všech cest, jak co nejvíce zvýšit svůj důchod s co možná nejmenším výkonem, a to i na účet spotřebitelů nebo spíše na účet potenciálně zlepšeného uspokojování poptávky.
Podniky budou zanedbávat kvalitativní a inovativní rozvoj výroby; budou manipulovat výrobními programy tak, aby dosáhly formálního splnění úkolů, dokonce i na účet spotřebitelů, budou vyrábět nehospodárně atd. Pokud by převažovaly skutečné tržní zájmy, skutečný konkurenční tlak a skutečný trh kupujícího, pak by se podniky nemohly chovat tímto způsobem. V podmínkách, v nichž by fungoval tržní mechanismus, by byly dílčí a individuální zájmy podřízeny společenským zájmům mnohem konsistentněji.
Při hledání počátku všech těchto nedostatků teorie a praxe „reálného” socialismu je třeba se vrátit až k Marxově ekonomické teorii. Jíž ona obsahovala předpojatosti, zjednodušeni a chyby, které byly později integrovány do teorie socialismu, jež vedla ke koncepci nového ekonomického systému, o němž se od té doby prokázalo, že je neživotaschopný.
Nejprve ze všeho je třeba v souhrnu říci, že Marx ve své ekonomické analýze v zásadě podcenil význam různých ekonomických zájmů a motivaci ve společnosti a stejně tak i jejich vliv na rozvoj hospodářské aktivity. To se odráží ve skutečnosti, že jsou zde ignorovány tři základní činitele vývoje, což vedlo ke vzniku zjednodušených myšlenek jak ve vztahu ke kapitalistickému, tak i k budoucímu socialistickému hospodářskému systému. V krátkosti na ně můžeme jen poukázat:
Na základě shrnutí všech těchto nedostatků v socialistické praxi i teorii dospívám k závěrům, že socialismus ve svých základních principech podle marxisticko-leninské ideologie zcela ztroskotal a nemá žádnou budoucnost. Přesto však tento závěr nemusí nutně znamenat, že jedinou alternativou k současnému „reálně” socialistickému vývoji musí být návrat ke kapitalistickému systému. Jinými slovy neznamená to, že kapitalismus je bezchybný a že nemá být reformován.
Vážné nedostatky kapitalistického systému přetrvávají dodnes: dlouhá období masové nezaměstnanosti, periodicky vznikající hospodářské krize, neodůvodněně velké rozdíly v důchodech bez vazby na efektivnost, koncentrace soukromých prostředků umožňující jednotlivcům mít mocenský vliv bez demokratické legitimity a odcizení značné části obyvatelstva od kapitálu a ekonomiky atd. Marxismus-leninismus se pokusilo jejich odstranění chybným způsobem, což však neznamená, že nejsou vůbec odstranitelné. Jako vědec se nemohu smířit s myšlenkou, že nemůže být takovým systémovým nedostatkům zabráněno.
Na základě analýzy teorie a praxe socialismu i kapitalismu jsem se dopracoval k myšlence „třetí cesty”, jíž zastávám dodnes.