Vzhledem k tomu, že se modelová myšlenka mé „třetí cesty” stala všeobecně známou, omezím se na krátkou charakteristiku jejich principů. Nejprve se chci soustředit na otázku, zda by měl tento model být vůbec označován jako socialistický. Na tuto otázku není tak jednoduché odpovědět, protože to bezprostředně vede k nové otázce, co pojem „socialismus” znamená. Označení „socialismus” musí být rozhodně odmítnuto, jakmile je tento pojem spojován se vším, co se vyvinulo pod vlivem Marxe, Engelse, Lenina a Stalina a vyznačuje se výše zmíněnými principy socialistického ekonomického systému - byť jsem se až dosud nezabýval stalinským politickým systémem.
Protože je termín „socialismus” velkou části obyvatelstva na východě a na Západě ztotožňován s „reálným” socialismem, který vznikl za Stalinovy vlády a který byl poprávu zprofanován, nebylo by koneckonců šťastné nazývat „socialistickým” nový systém, který se odlišuje jak od „reálně” socialistického, tak od kapitalistického systému. Z tohoto důvodu jsem označil navrhovaný cílový model, který by měl být vybudován na základě reforem, založených na myšlenkách „třetí cesty” jako „humánní hospodářskou demokracii”.[10]
Předpokládám však, že reformy v některých socialistických zemích, např. v SSSR, budou z politických důvodů označovány jako „demokratizace socialistického systému”. To, co se v daném momentu stane politickým vyjádřením, nemusí být vždy vědecky korektní. Podstatné však není používané politické označeni (jako je systém „demokratického socialismu”), ale obsah cílového modelu, k němuž se směřuje, Tento model by měl překonat jak nedostatky „reálně” socialistického, tak i kapitalistického systému. Nyní uvedu krátký nástin své myšlenky základních principů takového cílového modelu a soustředím se na jeho realizaci v socialistických zemích. Přitom však budu muset ponechat stranou obtížné problémy přechodu k těmto cílovým podmínkám, které budou každopádně vykazovat mezi jednotlivými zeměmi značné rozdíly.
Cílový model musí vytvářet podmínky, v nichž může fungovat co možná nejdokonaleji tržní mechanismus. To si primárně vyžaduje existenci nezávislých podniků, jejichž konkrétní činnost nesmí být reglementována žádnou diferencovanou státní intervencí. Stát by se měl omezit na vydávání všeobecně platných, základních právních norem upravujících hospodářskou činnost nebo by měl usilovat o prosazování ekonomických a sociálních cílů nástroji hospodářské politiky. Diferencované dotace by měly být jednotlivým podnikům a průmyslovým odvětvím poskytovány pouze ve všeobecně uznávaných a zdůvodněných výjimečných případech.
Konkurence by měla fungovat co možná nejlepším způsobem, tak aby každý podnik cítil tlak vykonávaný kupujícími, kteří mají takové postavení, že mohou uplatňovat svůj výběr na domácím i zahraničním trhu. S ohledem na tento cíl by měl stát během přechodného období uskutečňovat opatření k vlastnické změně podniků; měl by rovněž zavést účinnou antimonopolní politiku, a to jak v bezprostřední budoucnosti, tak v dlouhém období. Návrhy na taková antimonopolní opatření jsem formuloval na jiném místě.[11] Ceny by se měly vyvíjet jako tržní ceny, jež jsou v podmínkách fungující konkurence svobodně stanoveny prodávajícími pod tlakem kupujících: Státní regulace by měla sloužit pouze antimonopolní politice, tj. odhalovat skryté nebo otevřené cenové diktáty monopolů a provádět antimonopolní opatření. Existující trhy prodávajících (velká přebytečná poptávka s tomu odpovídající kupní silou) by však měly být v průběhu přechodného období přeměněny na trhy kupujících, aby byly vytvořeny podmínky pro funkčnost těchto opatření, ale i konkurence samotné.
Trh by neměl fungovat pouze jako trh zboží a práce, ale rovněž jako trh kapitálu. To si vyžaduje existenci akciových společností, především u velkých podniků. Zároveň by měly začít působit obchodní banky se ziskovým zaměřením. Měla by být rovněž dána k dispozici soustava burzovního prodeje akcií.
V podnikové sféře by se mělo vyvinout široké spektrum forem vlastnictví, měly by zde být soukromé, družstevní, smíšené, akciové a státní společnosti. Aby se však zabránilo formování nadměrné koncentrace soukromého kapitálu doprovázené současným odcizením rozsáhlých vrstev společnosti od kapitálu, bylo by třeba hned od počátku usilovat o přímou akciovou účast zaměstnanců na všech tržních podnicích. Akciové spolupodílnictví, podíl zaměstnanců na zisku a na řízení je tím, co popisuji jako všeobecnou spoluúčast. V té či oné formě by měla tato všeobecná spoluúčast existovat ve všech podnicích s výjimkou malých soukromých firem s minimálním rozsahem kapitálu.
Všeobecná spoluúčast může mít podobu jak kolektivního vlastnictví se strany zaměstnanců (družstevní podniky, podniky s neutralizovaným kapitálem), tak individuálně vyjádřeného akciového vlastnictví se strany zaměstnanců (akciové společnosti). Bylo by výhodou, pokud by velké podniky, které byly dříve ve vlastnictví státu, dostaly formu akciových společností, jejichž zaměstnanci jsou spoluvlastníci a mají silný vliv na jejich činnost. Na jedné straně to bude zajišťovat rozvoj nezbytného trhu kapitálu. Na druhé straně by silná akciová účast zaměstnanců (zájem držitele akcií) doplněná demokratickými právy spojenými s podílem na řízení a hlasování umožnila vytvořit rovnoprávné příležitosti pro uplatňování zájmů kapitálu i práce.
Soukromé zakladatelské iniciativy by měly být podporovány státem (právní pomoc, daňové úlevy atd.). Jakmile však dosahuje míra zisku určité vysoké úrovně, měl by být zaveden pro zaměstnance podíl na zisku, zčásti v podobě podílů na zisku, jež zůstávají jako zaměstnanecký kapitál (neutralizovaný nebo podílový kapitál) a zčásti ve formě podílů na zisku, které mají být vyplaceny (dividendy v akciových společnostech). To by si rovněž vyžadovalo zavedení daňového systému a opatření k regulaci podílu na zisku, která by zajistila soukromým podnikatelům zvyšující se zisky, tak aby byli dostatečně motivováni ke zvyšování efektivnosti.
Sovětské rozhodnutí, že soukromé podniky smí zaměstnávat pouze nejbližší příbuzné a nikoli cizí osoby, protože by to znamenalo kapitalistické vykořisťováni cizí práce, je výrazem vlivu marxistické teorie nadhodnoty, která vysvětluje vykořisťování. Již jsem se zmínil, že nepovažuji Marxovu teorii hodnoty a jeho teorii nadhodnoty za vědecky udržitelnou a že je považuji za ta dogmata, která se komunistické hnutí zvlášť snaží udržet při životě. Protože však není na tomto místě možné rozvíjet diskusi o této fundamentální teorii, omezuji se na to, že upozorním na jeden z Marxových vlastních teoretických názorů, jenž by vytvářel prostor pro mnohem větší pružnost v sovětském přístupu k rozvoji soukromé výroby.
Marx považoval činnost soukromých podnikatelů i technickou přípravu výroby, řízení a organizaci výroby, dozor nad prací atd. za produktivní činnosti, které rovněž vytvářejí pracovní hodnotu.[12]Vzhledem k tomu, že se jedná o typ práce vyžadující zvlášť vysokou kvalifikaci, tvoři tato práce rovněž v rámci daného počtu pracovních hodin relativně vysokou pracovní hodnotu. Je proto možné v souladu s Marxem argumentovat, že v případě relativně malého počtu zaměstnanců je zisk soukromého podnikatele převážně vyjádřením pracovní hodnoty, kterou sám vytvořil, a proto tedy nepředstavuje vykořisťování.
Je-li tedy soukromá výroba povolena včetně zaměstnávání pracovních sil bez omezení (s pomoci „zaměstnanců třetí strany”) a pokud si mohou soukromí podnikatelé přivlastňovat zisk v souladu s pravidly danými zavedením podílu na zisku zaměstnanců nad danou míru zisku, potom to nemusí být vůbec v rozporu s marxistickou teorií. Znamená to, že nad určitou míru zisku je část zisku přeměněna do podoby podílu zaměstnanců na zisku, který je následně opět rozdělen na akciové podíly zaměstnanců (podíly na zisku přeměněné na čisté investice, tj. přírůstek kapitálu) a do podoby podílů na zisku, které mají být vyplaceny. Na tomto základě by přivlastňování zbývajících zisků soukromými podnikateli neznamenalo vykořisťování, a to dokonce ani podle čisté Marxovy teorie.
Dogmatikové v Sovětském svazu, kteří se staví proti zaměstnávání cizí práce (práce třetí strany) soukromými podnikateli, nemohou tedy jako základnu pro ospravedlněni svého postoje dokonce uvést ani marxistickou teorii vykořisťování. Současně ignoruji význam soukromého podnikání, odbornosti, organizačních schopností, řídících schopností i tržní iniciativy podnikatelů atd., které si takové činnosti vyžadují a s nimiž by mohla být rychlým tempem zlepšena sovětská nabídka zboží.
Vývoj soukromého podnikání provázený zajištěním podílu na zisku zaměstnanců s akciovou spoluúčasti by měl být provázen demokratizaci podnikového systému řízení. To znamená, že zaměstnanci by byli zapojeni do zásadních rozhodovacích procesů v podniku (politiky podniku) s volenými radami v soukromých, neakciových společnostech a s volenými představiteli do řídících orgánů nebo dozorčích rad v akciových společnostech; soukromí podnikatelé a řídicí orgány by nesly odpovědnost za běžné rozhodování.
Zaměstnanci by se měli zúčastnit na rozhodovacích procesech jak v řídících orgánech, tak v autonomních pracovních skupinách. V těchto autonomních pracovních skupinách by byly uplatňovány takové systémy, jako je střídavé pracovní zařazení či obohacování práce. Pracovní skupiny by byly dále významné i z hlediska iniciativy při hledání práce pro zaměstnance, kteří ztratili svoji práci v důsledku strukturálních změn.
Vývoj důchodu by měl být ekonomicky determinován na základě plánovaného zvyšování průměrných mezd. Podíly na zisku, které by měly být vypláceny, a dividendy by byly také vázány na skutečné zisky na základě předem stanoveného pravidla. Plánováni důchodů by bylo podstatnou složkou makroekonomických programů rozdělování a důchodové politiky.
Hlavním cílem takových makroekonomických programů rozdělování by bylo uplatňování hospodářsko-politických opatření v souladu s trhem, přitom by sledovala hledisko dosažení určitých cílů sociálně-ekonomického rozvoje. U příležitosti voleb by měla být obyvatelstvu dána možnost vybrat si z mnoha alternativních plánů, které by se navzájem odlišovaly kombinacemi hlavních cílových faktorů (růst soukromé a veřejné spotřeby, ochrana a zlepšování životního prostředí, rozvoj zaměstnanosti, zkracování pracovní doby atd.) a jež by mohly být realizovány pomocí opatření důchodové, rozpočtové, cenové, úvěrové, peněžní a měnové politiky.
Očekává se, že regulace funkčního rozdělováni důchodu, tj. regulace růstu důchodu, koeficientu podílu na ziscích, koeficientu pro užívání částí zisku pro spotřebu podnikatelů, rovněž tak rozdělení úvěru na investiční a spotřební půjčky, bude schopna udržet rovnováhu vývoje investic a spotřeby v ekonomice. Určení alokace zdrojů by bylo ponecháno výlučně na podnicích a tržním mechanismu.
Spojení trhu a hospodářsko-politických programů by mělo zachovat všechny výhody tržní ekonomiky, zvláště pokud jde o vysoce efektivní, poptávkově orientovanou a inovativní výrobu. Současně by mělo makroekonomické programováni pomoci překonávat poruchy při makroekonomických nerovnováhách, vzniku rozsáhlých přebytečných kapacit, masové nezaměstnanosti, hrozící destrukci životního prostředí a rovněž nejistotě lidí o budoucnost.
V souhrnu muže být řečeno, že „humánní ekonomická demokracie” představuje ideální typ systémového modelu s následujícími charakteristikami:
To jsou hlavní rysy modelu humánní hospodářské demokracie, jež by mohla vzniknout ze socialistického reformního úsilí.[13] V této souvislosti vzniká otázka, do jaké míry by takový vývoj přispěl ke konvergenci systému?