Na počátku 60. let hlásal Jan Tinbergen svou teorii konvergence,[14] která získala celosvětovou pozornost. Tinbergenovo přesvědčení, že se oba existující systémy, kapitalistický i socialistický, vyvíjejí jeden k druhému v procesu oboustranné konvergence, není v zásadě chybné. Ve své době je však Tinbergen založil na početných zjednodušeních, která zabránila tomu, aby se jeho předpovědi v dalším vývoji splnily. Rád bych dnes upozornil na tato zjednodušení, aby bylo možné dosáhnout po jejich překonání dalšího rozvoje teorie konvergence, jež by měla blíž k realitě.[15]
Především zde byla tři zjednodušení:
V Tinbergenově teorii to vyhlíželo tak, jako kdyby v obou systémech narůstaly pouze takové procesy, které jsou typické pro druhý systém. A naopak, jako by určité, pro daný systém specifické procesy měly tendenci ustupovat. Tímto způsobem by obě strany rozvíjely systémové charakteristiky, které by měly vést k utváření homogenního systému. Tato myšlenka vychází z představ, že tlak na systémové změny v obou systémech je více méně stejný. Ve skutečnosti je však výrazný rozdíl mezi požadavky změn na obou stranách. Požadavky systémových změn budou vždy vyšší v systému, který zaostává za jiným v kvantitativním i kvalitativním rozvoji.
Je to socialistický systém, jenž dnes zcela všeobecně zaostává v hlavních dosažených výsledcích rozvoje za vývojem v kapitalistickém systému. Jak jsme výše ukázali, zvláště co se týče efektivnosti výroby, byly hned od počátku socialistické plánované ekonomiky horší než kapitalistické tržní ekonomiky. Efektivnost socialistické výroby rok od roku dále klesá, což čin i pro socialistické ekonomiky stále obtížnějším zajistit, že může být dosaženo sociálních cílů. Tyto nedostatky ústí do nezbytnosti zásadní reformy socialistického plánovaného ekonomického systému, s jejíž pomocí by měly být eliminovány příčiny tohoto zaostávání ve vývoji.
Neexistence tržního mechanismu a soukromého podnikání jsou rozhodující příčiny nízké úrovně efektivnosti výroby za socialismu. Jak jsme se již dříve zmínili, není centralizované, dirigistické plánování žádným substitutem tržního mechanismu a byrokratická správa nebyla nikdy schopna nahradit soukromou iniciativu v plném rozsahu, co se týče zakládání nových podniků, technického pokroku, pružného zaplňování mezer na trhu atd.
Takové obrovské a stále narůstající nevýhody vyúsťují do potřeby znovu zavést v socialistických zemích v té čí oné míře tržní mechanismus a soukromé podnikání. To je jedna strana konvergenčního vývoje, který byl sice Janem Tinbergenem naznačen, Tinbergen se však nevyjádřil s dostatečnou jasností v tom smyslu, že v socialistických zemích je nezbytný návrat k tržnímu mechanismu spojen s překonáním byrokratické formy vlastnictví.
Nyní se podívejme na kapitalistický systém, který je druhou stranou mince. Vývojové tendence v kapitalistickém systému postupují rovněž ve směru třetí cesty, nikoli však ve směru starého socialistického systému. Ačkoliv se v kapitalistickém systému volá po určitých reformách, jak se dále zmíním, tyto reformy nemají takovou povahu, aby je bylo možno spojovat se zaváděním procesů známých ze socialistického dirigistického plánovacího systému.
Tinbergen viděl druhou stranu konvergenčních procesů v expanzi sektoru státního vlastnictví a státní investiční činnosti v kapitalistických zemích. Tento přístup ke znárodnění ekonomiky jako prostředku proti nedostatkům soukromokapitalistického rozvoje se vrací zpět k jednomu z původních výchozích základních principů marxistického socialistického pojetí ekonomiky.
Rovněž v kapitalistické ekonomice bylo možno pozorovat existenci významných organizaci ve státním vlastnictví. Je však nutno upozornit, že takové státní organizace se zčásti prosadily dokonce před vznikem socialistických ideologií. Abychom byli přesní, bylo to vždycky a všude tam, kde vznikla společenská poptávka po zboží a službách, která z nějakého důvodu nebyla schopná přilákat soukromý zájem nebo pro níž zde nebyl dostatek soukromého kapitálu (železnice, poštovní služba, elektrárny atd.).
Ale ať to bylo kdekoliv, nejen v socialistických, ale rovněž v kapitalistických zemích, vedla taková státní správa ke vzniku byrokratizace a tím k obrovským ztrátám na efektivnosti.
Byrokratická forma hospodářské správy je především správa uskutečňovaná lidmi, kteří nemají žádný bezprostřední, k jejich důchodu se vztahující, zájem na efektivnosti hospodářské organizace, kterou spravují a řídí. Lidé, jejichž osobní důchod ani nevzroste, ani se nebude snižovat, jestliže hospodářství, které řídí, přináší výnosy či prodělává ztráty, nebudou sledovat důsledky svých hospodářských rozhodnutí se stejným zájmem. A naopak, pokud jsou snížení nebo zvýšení osobního důchodu, která zaznamenávají lidé s jistou hospodářskou odpovědností, vázána na zisky a ztráty systému, jehož jsou součástí, budou jejich hospodářská rozhodnutí provázena vysokým stupněm efektivnosti.
Rozdíly v efektivnosti řízení mezi byrokratickou správou na jedné straně a hospodářsky zainteresovanými řídícími pracovníky na druhé straně jsou tak závažné, že nemůže skutečně být překvapením, že se nejen kapitalismus, ale i socialismus obrací ke státnímu vlastnictví a byrokratickému řízení, jež ho provází, zády a pohybuje se místo toho k tržní nezávislosti podniků doprovázené stylem řízení, který se vyznačuje ekonomickým zájmem a odpovědnosti.
Tinbergenovo očekávání konvergence, podle niž by se systémy navzájem přibližovaly v důsledku rozšiřování státního sektoru a státního plánování a dirigismu v kapitalistickém systému, se proto nemohlo stát skutečností kvůli změnám v přístupu, jež bylo možno pozorovat v obou táborech. To však neznamená, že by kapitalismus neměl zvláště ve sféře vlastnictví prodělat určité změny, které by vedly k jinému typu konvergence obou systémů.
Mám na mysli proces zvyšující se účasti zaměstnanců firem na akciovém kapitálu, zisku a rozhodování (všeobecná spoluúčast), která v posledním desetiletí prodělala výrazný nárůst téměř ve všech průmyslových zemích. Jeden z amerických odborníků napři klad ukazuje, že se v USA počet korporací s akciovou účasti zaměstnanců zvýšil od roku 1974 do roku 1985 z 1 600 na 8100, přičemž ve stejné době se počet zaměstnanců, kteří vlastní akcie svých korporací zvýšil z 250000 na 8 milionů.[16] Podobný akcelerující vývoj je možné pozorovat téměř ve všech ostatních průmyslových zemích.
Velmi významně přispěla tomuto vývoji v USA zvláštní hospodářsko-politická opatření. Především to byly účinné formy daňových úlev ve prospěch tzv. plánů akciového vlastnictví zaměstnanců (Employee Stock Ownership Plans - ESOPs), které stimulovaly kapitálovou spoluúčast zaměstnanců a v jejichž důsledku kmenové jmění firem, jichž se to týkalo, prodělalo relativně rychlejší tempo růstu.
Tento vývoj od ráži objeveníi významu ekonomických zájmů, tentokrát rozšířených na všechny zaměstnance. Jedná se o objev, že zaměstnanci s podílem na kapitálu, na ziscích a na rozhodování budou podstatně více zainteresováni na rozvoji efektivnosti svých korporací. Zisky a důchody firem s takovou formou spoluúčastí rostou o hodně rychleji než firem bez spoluúčastí zaměstnanců. Tuto skutečnost prokázala americká analýza rovněž.
Tento vývoj byl nepochybně stimulován rovněž teoretickými díly, která jíž na počátku 60. let upozornila na ekonomický význam všeobecné akciové spoluúčasti. Průkopníkem v tomto ohledu byla kniha L. O. Kelsa a P. Hettera,[17] kteří prokázali, že je reálně možné, aby si rodiny s nízkým důchodem a bez úspor kupovaly akcie za vypůjčené peníze s pomocí daňově zvýhodněných prodejů akcii prostřednictvím zvláštních trastových společností a pojišťovacích ústavů. Fascinujícím dojmem působí autory propočítaná a zdůvodněná možnost, že by jejích plán druhého důchodu v dohledné budoucnosti změnil všechny Američany ve vlastníky značného bohatství v akciích.
Pokud zaměstnanci velkých podniků vlastní dostatečný podíl ve svých firmách, aby mohli být zastoupeni ve vedení a tak mít užší zájem na nezbytné tržní efektivnosti podniku a svém vlastním sociálním postavení, potom to vytváří nový způsob překonávání starého rozporu mezi prací a kapitálem ve společností. Zevšeobecnění vlastnictví výrobních prostředků na základě znárodnění, které následovalo po vyvlastnění vlastníků kapitálu, se ukázalo být cestou, která vedla ke ztrátě tržní efektivnosti, přitom životní úroveň ve stále větší míře zaostávala za životní úrovni tržních ekonomik. Existuje však moderní řešení tohoto starého sociálně ekonomického problému: všichni členové společnosti mohou být přeměněni ve spoluvlastníky výrobních prostředků používaných v souladu s trhem, což znamená, že tržní mechanismus bude zachován a přitom životní úroveň všech bude dosahovat sociálního optima. Tento lidový kapitalismus se ukazuje být uskutečnitelnou utopií!
Vývoj nových technologii a urychlující se přechod k moderní informační společnosti si bude vyžadovat velmi rychlé zvýšení všeobecné spoluúčasti zaměstnanců. V nových podnicích poskytujících počítačové služby bude získávat stále rychlejším tempem půdu pod nohama nezvyklý kooperativní vývoj, tj. vývoj podniků patřících zaměstnancům, které jsem předpověděl.
Vysoká kvalifikace a vysoká úroveň vzdělání pracujících takových podniků poskytujících počítačové služby bude postupné nabývat většího významu, než má reálný kapitál, který si vyžaduje jejich podnikatelská činnost. Vysoce kvalifikovaní odbornici budou stále méně spokojeni s postavením prostých námezdních pracovníků. Sami budou zakládat takové společnosti poskytující služby ve formě družstev; silná tendence tohoto druhu se právě nyní prosazuje v americkém Silicon Valley. Zájem a iniciativa pracujících v průmyslových podnicích, jejichž technický pokrok se stále zrychluje, bude mít rovněž větší význam; to rovněž povede k poměrné rychlému rozšiřování spoluúčasti.
Vezmeme-li v úvahu, že v socialistických zemích postupuje přeměna velkých podniků v nezávislé společnosti působící na trhu souběžně s postupnou spoluúčastí pracujících těchto podniků, představuje to zcela nový typ rozvoje v oblasti konvergence.
Podle mého názoru by mohl postupovat přechod k zásadní spoluúčasti pracujících v socialistických zemích následujícím způsobem. Zaměstnanci by obdrželi roční podíl na zisku podniku ve formě nepřevoditelných osobních akciových podílů. Tyto podíly na zisku by byly používány na čisté investice podniku. Současné by podnik mohl vydávat a prodávat třetím osobám běžné (normální) akcie v zájmu rychlejší kapitálové expanze. Zaměstnanci by dostávali ze svých osobních akcií stejné dividendy jako externí akcionáři.
Nemusíme se dívat podrobné na specifické rysy takových osobních akcií. Stačí uvést v obecné rovině, že jejich alokace, splatnost, osobní povaha, spojení s vyplácením dividend a hlasovacím právem atd. by měla být vymezena právním rámcem, který by vyústil do zásadní změny v postavení zaměstnanců podniku i v jejich vztahu k podnikatelské aktivitě. Ve skutečnosti by se staly základem podniků patřících zaměstnancům, kde jsou si práce a kapitál rovny. Tento postup by měl mimo jiné podpořit zájem pracujících na rozvoji efektivnosti jejich podniku, nikoli však v krátkodobé maximalizaci jejich zisků, ale v optimálním dlouhodobém rozvoji zisků a kmenového jmění. V tomto smyslu by také mělo blahodárný vliv vyplácení dividend bývalým zaměstnancům, kteří již odešli do penze.
Akciová spoluúčast a zásady demokratického hlasování by měly současné vést k účinnější ochraně sociálních zájmů pracujících, tj. ve smyslu kompenzace za čisté sledování efektivnosti. Rozhodnutí ohledně potřebného technického pokroku, změn ve struktuře výroby, zvýšení kapitálové intenzity výroby atd. mohou být kombinována s opatřeními bránícími vzniku nezaměstnanosti a překonávajícími nevyhnutelné přebytky pracovních sil i s přijímáním nové práce v dobách prosperity. Všechny snahy o humanizaci práce, jako je vytváření autonomních pracovních skupin, obohacování pracovní činnosti a střídavé pracovní zařazení by našly mnohem lepší uplatnění prostřednictvím vytvoření zaměstnaneckých vlastnických struktur.
Na tomto základě by mohl rozvoj podniků se silnou participaci zaměstnanců (zaměstnaneckých podniků) a demokratizace ekonomiky vést k vytvoření podmínek, v nichž by byl princip efektivnosti nejen zachován, ale dále posílen, přesto však by byl současné spojen s humanizací světa práce. Pokud by tento vývoj získal v socialistických zemích půdu spolu se současnou obnovou malých a středně velkých soukromých podniků, vytvářelo by to předpoklady pro rozvoj ve směru demokratické a humánní ekonomiky. V připadá obdobného, ale s velkou pravděpodobností mnohem pomalejšího rozvoje všeobecné spoluúčasti v kapitalistických ekonomikách by tento proces představoval konvergenci obou systémů bez státní byrokracie, která je tradičně nepřátelská k efektivnosti.
Takový rozvoj spoluúčasti v podnikové sféře by například umožňoval a současně podporoval makroekonomické programování, jehož jsem zastáncem. Přírůstky v důchodech by již nezávisely na krátkozrakých mocenských zápasech mezi odbory a svazy zaměstnavatelů, ale mohly by být přesně vymezeným způsobem vázány na vývoj produktivity. Tímto způsobem by bylo možné lépe zajistit vyrovnané tempo růstu ekonomických proporci spotřeby a investic. Jinými slovy, bylo by možné zdokonalit koordinaci rozpočtové, úvěrové, peněžní a důchodové politiky. Jsem přesvědčen, že taková dlouhodobá koordinace hospodářské politiky dříve nebo později v kapitalistických ekonomikách prorazí.
Pro shrnutí, je to záležitost rozvoje určitých systémových vlastností, které jsou svou povahou rozdílné v každém systému, představovaly by reformy, ale současně by způsobily konvergenci obou systémů. Reformy socialistického systému jsou však zásadnější a rozsáhlejší než reformy kapitalistického systému. Nadto jsou postupně vynucovány stále více zřejmými výhodami v oblasti efektivnosti, které má tržní ekonomika.
Kapitalistické systémy nejsou vystaveny tlaku, aby zaváděly reformy, které jsou požadovány na podkladě výhod, které má jiný systém. Reformy v kapitalistických ekonomikách převážně vycházejí z vědomí přínosu v efektivnosti, který by byl dosažitelný na základě všeobecné spoluúčasti v podnikové sféře. Dokonce i v podmínkách dlouhodobě programované koordinace hospodářské politiky se takové reformy uskuteční pouze tehdy, pokud jsou považovány za výhodné z hlediska efektivnosti. Je však možné argumentovat, že rostoucí tlak ve směru humánního řešení nezaměstnanosti a problémů znečištění životního prostředí urychlí rozvoj spoluúčasti a makroekonomického programování zároveň.
Zavádění všeobecně spoluúčasti si však vyžádá v kapitalistických systémech relativně dlouhou dobu, takže sociální rozdíl mezi zájmy kapitálu a práce bude ještě po určitou dobu existovat. Nicméně je možné mluvit o změně ve směru ekonomické demokracie i v tomto systému. Tento vývoj je urychlován novým technickým rozvojem.
Ekonomika všech národů je bohužel neoddělitelně spojena s politikou a ekonomický rozvoj je kriticky závislý na tom, zdali jsou u vesla konzervativní nebo progresivní sily. Právě tento úzký vztah je tím, co Jan Tinbergen podcenil ze všeho nejvíc.
Funkci ekonomické vědy je mimo jiné odhalování určitých vztahů v ekonomikách, které si lidé neškolení v ekonomické teorii, což je rozhodující většina obyvatelstva, nebudou schopni uvědomovat. Příliš často však ekonomické objevy příčin negativních procesů (jež učinila ekonomická teorie), tj. procesů, které jsou v rozporu se zájmy velké většiny obyvatelstva, vedou k reformním požadavkům, které jsou v rozporu se zájmy často pouze malých, ale politicky vlivných sociálních skupin. Dokud si takové skupiny udržují politickou moc a dokud ekonomové nemají žádnou šancí přesvědčit rozhodující většinu obyvatelstva o užitečnosti určitých reformních procesů, budou reformy narážet na obrovské potíže, i když se o nich předpokládá, že budou sloužit většině společnosti.
Dokonce i v podmínkách politické demokracie není vždy jednoduché seznámit převážnou část obyvatelstva se složitými ekonomickými vztahy a určitými reformními požadavky. V politických diktaturách, kde skupiny u moci požívají rozsáhlá ekonomická privilegia a jsou tedy zainteresovány na udržení existujícího systému beze změn, je tato vládnoucí skupina schopna téměř zabránit tomu, aby obyvatelstvo bylo osvíceno, co se dlouhodobých výhod týče. To je jedna z rozhodujících příčin, proč v socialistických zemích nemohly počátky konvergence správně identifikované Tinbergenem (tj. tendence k tržně orientovaným změnám ve výrobě) získat půdu s důsledností, která by byla výsledkem skutečného ekonomického zlepšení. Pokud mají tržní mechanismy přinést přírůstky efektivnosti, pak si to vyžaduje tak dalekosáhlé a komplexní změny systému, aby to podkopalo rovněž základy moci a privilegií vládnoucí sociální skupiny. Právě tyto skupiny dokázaly až dosud vždy takové komplexní reformy zadusit.
Pokud je však zavedení tržního mechanismu pouze částečné, je-li řekněme kolektivu podniku zaručen podíl na zisku (dán ziskový motiv) a je rozšířena jeho autonomie ve výrobních rozhodnutích, zatímco ceny jsou i nadále stanoveny centrálně, nebude na trhu žádná konkurence, výroba je organizována monopolisticky, je zachován trh prodávajícího a vlády neúnavně dotují ztrátové podniky a uskutečňují protekcionistickou politiku atd. - v takovém případě povede reforma s větší pravděpodobnosti ke ztrátám než k při nosu pro společnost.
Ve všech zemích, kde byly určité reformy zavedeny (v Jugoslávii, v Číně, v současnosti v SSSR a dalších zemích „reálného socialismu”), ale kde změny nebyly buď dostatečně promyšleny ve všech svých podstatných vzájemných souvislostech nebo byly politicky okleštěny co se požadované komplexnosti týče, zvýšily zcela jistě ztráty. Reformy se staly nepopulární u obyvatelstva a upadly v nemilost. Všechny takové dílčí reformy byly a jsou spíše ke prospěchu konzervativních politických sil než progresivních. Konec konců to vždy byly tyto staré dogmatické a byrokratické síly, které hledaly způsob, jak zničit reformy socialismu již v zárodku.
Tinbergen tehdy neobjevil tento úzký vzájemný vztah mezi politikou a ekonomikou, ani neodhalil zhoubné důsledky pouze polovičatých, nedůsledných (vnitřně rozporných) reforem ve směru tržního mechanismu. To je zásadní důvod, vedle těch, které byly uvedeny dříve, proč se teorie konvergence nepřeměnila ve skutečnost.