Konečně je třeba zdůraznit, že shledávám vznik nového hospodářského systému v socialistických zemích realistickým pouze tehdy, je-li provázen vytvořením podmínek pluralitní demokracie.
Přechod k ekonomickému systému, v němž tržní mechanismus se vrátí k plnohodnotnému fungování a kde jak soukromé, tak družstevní podnikatelské iniciativy mohou mít volné pole pro rozvoj, kde však by mělo být zabráněno koncentraci moci soukromého kapitálu a odcizení pracovních sil od kapitálu, je nesmírně obtížným procesem, který možná bude pro značnou část obyvatelstva bolestivý. Mnoho nevyhnutelných změn, které zpočátku povedou k nepříjemným důsledkům pro veřejnost (přírůstky cen, vyšší úroveň pracovních výkonů, strukturální změny vedoucí k uzavření mnoha podniků aj.) jsou ve skutečnosti důsledky předchozí, neracionální hospodářské činnosti. Je však třeba je podstoupit, má-li se stát tržní mechanismus opět efektivní, má-li ekonomická efektivnost vzrůst a má-li později i životní úroveň prodělat rychlý růst. Tyto obtíže, s nimiž se budeme setkávat během přechodného období, budou konkrétnějším způsobem ilustrovány v dodatku, kde slouží problematika uskutečňování reforem jako přiklad.
Takové obtížné reformy však mohou být zavedeny pouze politickým vedením, které je schopné získat silnou a trvalou podporu obyvatelstva. Bez skutečné demokratizace politického systému a bez naprosto svobodného rozšiřování informaci ve společnosti to bude nemožné. Lidé si mohou být jisti, že již nejsou vydáni na milost byrokratické mocí, ale že jsou skutečně suverénní pokud se týče kontroly svých politických reprezentantů pouze tehdy, jsou-li veřejně odhaleny příčiny obrovských ztrát v minulosti, pokud sdělovací prostředky mohou bez omezení poskytovat prostor diskusi a kritice, pokud jsou všechna důležitá místa ve společnosti obsazována lidmi, kteří byli demokraticky vybráni a zvoleni, pokud mohou lidé zakládat svobodně skupiny a organizace a pokud jsou sestavovány a poté porovnávány různé návrhy a programy pro řešení sociálních problémů a budoucího vývoje.
Komunistické vedeni, které takovouto demokratizaci dosud odmítá, není schopné pochopit, že bez iniciativy a zájmu lidových vrstev a bez pocitu svobody není zřejmě možné očekávat žádnou vysoce efektivní hospodářskou činnost. Čínské komunistické vedení nepochopilo, že čistě přikazovací systém podřízenosti a poslušnosti založený na strachu a disciplině a upevňovaný na základě trestu a drilu možná vytváří vhodné základy pro vojenskou organizaci, nepovede však ke vzniku inventivních, podnikavých a hospodářských činností, jež budou rovněž zahrnovat odvahu převzít riziko. Dokonce i v Číně již minuly časy, kdy stačilo mobilizovat masy lidí v obrovských zástupech, aby dělali stále stejnou, primitivní práci v zemědělství, v továrnách, při výstavbě silnic atd., a ovládat je za pomoci armády dozorců. Tímto způsobem nikdy nebude zvýšena produktivita práce a kapitálu a v důsledku toho ani životni úroveň širokých vrstev obyvatelstva. Dnes jsou potřebné takové vlastnosti, jako je tvořivost intelektuálů, spontaneita podnikatelské aktivity a iniciativa miliónů lidi při vynalézání a zlepšování. To vše však nemůže vzkvétat v podmínkách strachu, špehování a udávání.
Až dosud Gorbačovovo vedení odmítá nezbytnost pluralitní demokracie v Sovětském svazu. Přesto však není možné přehlížet, že zavedením glasnosti, nového volebního systému a dalších opatření udělal Gorbačov určité významné kroky ve směru demokratizace. Je třeba doufat, že to nebyla poslední slova. Bez systému více stran jsou i nadále možné hrůzné recidivy. Nadměrné množství dogmatiků v aparátu monopol ni strany sabotuje perestrojku, provokuje konflikty a pokouší se podkopat postavení Gorbačova. Pouze za podpory nově organizovaných nedogmatických sil z lidu bude schopen prosadit své politické záměry.
Protireformní komunistické vedení některých dalších socialistických zemí nemůže objektivně vyvrátit úplné zhroucení stalinistického plánovacího systému. Ještě v menší míře jsou schopni vedoucí představitelé těchto zemí „reálného socialismu” nadále prohlašovat své výlučné monopolní politické vedení za zákonné, dokonce i když se odvolávají na tvz. „vědecký charakter své teorie”. Ze strachu před demokracii jím nezbývá než pokusit se udržet starý systém za pomoci násilí a represálií. To je krátkozraká politika nutně odsouzená k nezdaru. Čím později však se zhroutí, tím větší budou škody a tím větší bude rozsah lidského utrpení v zemích, jichž se to týká.