Příčiny naší předkrizové ekonomické situace jsou hluboce zakořeněny v krizi ideologie. Bez překonání této ideologické krize není možné dosáhnout žádných zlepšení v materiální sféře. Jaké jsou projevy naší ideologické krize? Podle mého názoru na prvním místě „materialistický charakter“ našeho myšlení. Tím mám na mysli hluboké přesvědčení o tom, že čím více užitných hodnot produkujeme, tím lépe pro každého. Skutečnost poskytuje důkaz o opaku. Mimoto, čím víc produkujeme, tím chudšími se stáváme v relativním srovnání. Je známo, že naše země produkuje více ropy a plynu než USA.
Pokud jde o železo a ocel, produkujeme téměř dvakrát více než USA, traktorů - pětkrát víc, kombajnů - 112 000 v SSSR a pouze 14 000 v USA. Zkrátka, naše materiální a technická základna je velmi silná.
Bylo by možné předpokládat, že finanční základna, váha sovětského rublu, je také velká. Příjmy z vývozu ropy a ropných produktů dosáhly během desetiletí 1974-1984 astronomické hodnoty 176 mld. dolarů.[1] Kromě toho, vzhledem ke vrozené skromnosti, se nechlubíme našimi zlatými rezervami a těžbou zlata, kterou vševidící oči našich sousedů odhadují na 250-350 tun ročně. Export zlata pro získání volně směnitelné měny se v období uplynulých dvou desetiletí odhaduje na 200 tun ročně, reservy na 1 400-2 000 tun. Stojí přitom za zmínku, že cena zlata je na světovém trhu dnes 12-13krát vyšší než před 20 lety.[2]
Nuže, jsme-li tak bohatí, nikdo by neměl mít žádné problémy - mohl by říci kdokoliv seznámený s těmito údaji. Ale víme, že naše situace je zcela odlišná. Co je tedy špatného? Ideologie!
Co s tím má co dělat ideologie? - mohl by se zeptat pragmaticky uvažující člověk. Ale je to právě množství teoretických dogmat, která vězí v našich myslích a zamotávají tak naše pochopení reality života a brání nám v provádění zdravé praktické politiky.
Jedním z těchto dogmat je bezdůvodná víra, že rychlá a úspěšná socialistická revoluce je možná v řadě zemí stejného regionu světa. Tuto víru jsme zdědili od klasiků marxismu. Marx a Engels takto uvažovali ve své době, kdy se duch komunismu šířil Evropou. V roce 1907 napsal Lenin s odkazem na Marxův a Engelsův odhad revoluční situace v Evropě: „Ano, Marx a Engels učinili řadu chyb, když určovali blízkost revoluce, chovajíce naději a posilujíce víru ve vítězství revoluce (např. v Německu v roce 1848 věřili v blízkost německé ,republiky‘). Spletli se v roce 1981, když zkoušeli ,pozdvihnout jih Francie, ...obětovali a riskovali všechno, co bylo v lidských silách...‘. Ale takové chyby velikánů revolučního myšlení, kteří pozvedali a pozvedli proletariát celého světa nad jejich každodenní drobné problémy, jsou tisíckrát vznešenější, historicky cennější a pravdivější než banální moudrost státotvorného liberalismu, který pěje, vříská, který káže a hřímá o marnosti revolučních marností, o bezpředmětnosti revolučního boje, a o půvabech kontrarevolučních ,konstitučních‘ tlachů.“[3]
Lenin zpočátku rovněž předpokládal, že vítězství revoluce v Rusku roznítí bezprostřední revoluční výbuch v Evropě. Ale po porážce Rudé armády u Varšavy (1920) se jeho názor na bezprostřední perspektivu mezinárodní proletářské revoluce radikálně změnil. Přesvědčil se, že evropské země nejsou ještě připraveny pro rozhodnou sociální transformaci a že kapitalismus je silnější než bolševické, marxistické myšlenky. Uvědomění si objektivně nezralých podmínek pro světovou proletářskou revoluci přimělo Lenina radikálně změnit představu o socialistické výstavbě. Ve svém článku ,O družstevnictví‘ přímo říká: „Musíme si uvědomit radikální změny našeho vlastního pohledu na socialismus“.[4]
Výsledkem těchto skutečností byl NEP (Nová ekonomická politika). V našich představách je NEP obvykle redukován na nahrazení systému přivlastňování přebytků státem naturální daní. To je zjednodušené pojetí, které neodpovídá na otázku o podstatě nové představy o socialismu. Ve skutečnosti NEP znamenal komercionalizaci celého ekonomického života, změnu nezbožní koncepce socialismu. Ve stejné době, v rámci sítě vztahů NEPu, došlo k desateronásobnému snížení armády a k hluboké finanční reformě, objevila se orientace na ekonomickou spolupráci s kapitalistickými zeměmi, započaly rozhovory o společném zaměření akcí se sociálními demokraty atd. Všechny tyto akce odrážely novou představu o socialismu a zaměření na dlouhou mírovou koexistenci s kapitalismem.
Naneštěstí mnoho, ne-li většina stranických vůdců nepochopilo význam rozbití dřívějších představ o bezprostřední světové revoluci a nezbytnost nové strategie za podmínek, které se neočekávaně změnily. Považovali Leninovu novou ekonomickou politiku za dočasný ústupek, za obratný taktický ústup za účelem přeskupení sil pro následný finální úder mezinárodnímu a světovému kapitalismu. Z těchto hledisek je zajímavá Bucharinova řeč na IV. kongresu Kominterny. Navrhoval do programu zahrnout následující teze: „Každý proletářský stát má právo na Rudou intervenci“, protože „expanze Rudé armády je expanzí socialismu, proletářské revoluce“.[5] A ačkoliv tyto návrhy byly odmítnuty, IV. kongres přesto přijal výzvu ,Rudé armádě a námořnictvu RSFSR‘, která obsahovala: „... jednohlasně vás pokládáme za bojovníky komunistické Internacionály, hrdiny společného boje všeho lidstva ... doba všeobecného odzbrojení, doba ukončení války ještě nenastala“.[6]
Podobné názory přetrvávaly doslovně až do odchodu našich vojsk z Afganistanu. Ten nás znovu přesvědčil o nesprávnosti odhadu o revoluční situaci ve světě, který nás zavedl do komplikovaného a drahého konfliktu, vytvářejícího atmosféru nevyhnutelné akcelerace závodů ve zbrojení. Zde se nachází první velká trhlina v naší ekonomice, která přetrvává vzhledem k dlouhému životu dogmatických očekávání socialistické revoluce v zemích některých regionů. Naštěstí nyní, v kursu ,přestavby‘, je vyvíjeno velké úsilí k pohřbení tohoto dogmatu a k vytvoření mírových, vzájemně výhodných vztahů se všemi zeměmi světa, k zastavení jak přímého, tak i nepřímého vměšování do jejich vnitřních záležitostí.
Úžas, pokud se týká naší chudoby srovnané s naším bohatstvím, je nejcharakterističtější pro ty, kteří s mateřským mlékem sáli pravdu o tom, že výrobní síly nejsou pouze nejpohyblivějším a nejrevolučnějším prvkem výroby. Jsou rozhodujícím prvkem rozvoje výroby.
„Výrobní vztahy musí odpovídat výrobním silám“, obzvláště v zemi, která je „... příkladem plného (podtr. aut.) souladu výrobních vztahů s charakterem výrobních sil ...“[7] To je to, proč přesvědčení super-materialisté shledávají nevysvětlitelným fakt, který přitahuje pozornost každého, kdo není zaslepen vznešeností Stalinova teoretického odkazu: skutečnost, že majíce takové bohatství - ne potenciální, ale reálné bohatství - se stáváme ve srovnání v rostoucí míře postupně chudšími. Ačkoliv náš národní důchod se ztrojnásobil ve srovnání s rokem 1950, je 1.7krát menší než v USA a podíl jeho užití na hlavu v osobní spotřebě je téměř třikrát menší v této zemi než ve Spojených státech.[8] Specifická spotřeba zdrojů na jednotku národního důchodu je v této zemi mnohem vyšší než v rozvinutých státech. To je rovněž jeden z důvodů pomalého růstu našeho bohatství a slabé pozice sovětského rublu.
Pro ty, kteří propadli Stalinovu teoretickému dědictví méně, se stalo zřejmým už dávno, že k dosažení plného souladu výrobních vztahů a výrobních sil zbývá ujít ještě velký kus cesty. A seriózní důkaz pravdivosti tohoto prohlášení je poskytován mezerou mezi silou našeho výrobního potenciálu a naší životní úrovní. Souhlasit s tímto evidentním faktem je neočekávaně obtížné, protože uznat diskrepanci mezi výrobními silami a výrobními vztahy znamená ne méně, než uznat skutečnost, že státní vlastnictví není synonymem veřejného vlastnictví, že naše zespolečenštěná výroba není tak zespolečenštěná, jak vypadá, že výrobou ne hodnot, ale užitných hodnot se pleteme do výroby - a proto musíme být připraveni žít tak, jak nyní žijeme.
Později se pokusím dokázat, že všechna tato zdůvodnění mají daleko ke scholastičnosti, jelikož jsou přímo ve vztahu k persekuci jistých starých dam a zmrzačených lidí, kteří si troufali stavět primitivní soukromé skleníky, družstev, která nyní obdržela rozšířená práva, ale nemají žádné materiální zdroje pro jejich realizaci, kolektivních hospodářství, která konečně získala nový statut, který dokonale připouští pokračování předešlých chybných praktik zabraňujících jim v práci moderním způsobem. O tom všem budu mluvit později. Ale nyní zkusme vyjasnit, v jaké míře je naše zespolečenštěná výroba skutečně zespolečenštěnou a stanovit platnost našeho názoru, že za našich podmínek je státní vlastnictví nejvyšší formou organisace výroby, zatímco ostatní formy jsou pouze rudimenty dosavadního vývoje.
Marx a Engels důsledně rozlišovali mezi dvěma typy zespolečenštění: ekonomickým a administrativně vynuceným. První je založeno na prohlubující se dělbě práce, kde každá pracovní operace je oddělena jako nezávislý druh aktivity, organicky spojené se všemi ostatními za účelem rozšíření výroby a snížení jejích nákladů. Marx ukázal, že dokonce i v manufakturním stádiu dochází k takovémuto rozdělení a organisaci oddělených pracovních operací, což vyúsťuje v rychlém růstu produktivity práce. A ve výrobě kosmických lodí dosáhlo zespolečenštění takového vysokého stupně, že vzájemná závislost oddělených dělníků a koordinace jejich činností může být srovnána pouze s tímtéž u roje včel nebo v mraveništi. Engels ukázal, že výroba jednou dosáhne takového stupně zralosti, že stát jednoduše bude muset vzít na svá ramena řízení takovýchto druhů výroby, protože ta přerůstá nejenom soukromé, ale také akciové kapitálové vlastnictví. V tomto případě je postátnění výhodou umožňující pokrok.
Ale dokonce i v mnohem dřívějších dobách se projevil určitý druh zespolečenštění. Engels napsal v Anti-Dühringu: „...Protože Bismarck se vrhl na postátnění, objevil se specifický falešný socialismus, který tu a tam degeneroval do určitého druhu dobrovolného přisluhování a prohlásil, že každá forma postátnění, dokonce i ta Bismarckova, je socialistická. Jestliže státní monopol na tabák je socialismus, potom Napoleon a Metternich by mohli být považováni za zakladatele socialismu.“[9] Takovéto zestátnění založené na násilí je neschopné urychlení rozvoje výroby; naopak, pozoruhodně ho brzdí.
Mnohé z našeho skutečného neštěstí pochází právě z faktu, že marxistická idea dvou typů zespolečenštění nebyla pochopena těmi, kdo po úspěchu Říjnové revoluce museli vytvářet socialistickou ekonomiku. Okolnosti byly takové, že během občanské války se prakticky celý průmysl, obchod, stejně jako bankovnictví dostaly do rukou státu. Existovaly podniky, které byly buďto opuštěny svými majiteli anebo konfiskovány vzhledem k protisovětské činnosti jejich vlastníků. Z hlediska ekonomického zespolečenštění nebyla větší část postátněné produkce zespolečenštěna. Lenin to viděl a chápal. Pokoušel se otevřít oči svým soudruhům, aby viděli situaci reálně, ale jak historie ukazuje, mnoho z nich mu neporozumělo. Časně z jara roku 1918 napsal: „Hlavní obtíž v ekonomické sféře je zajistit všezahrnující účetnictví a kontrolu výroby a rozdělování zboží, zvýšit produktivitu práce, zespolečenštit výrobu ve skutečnosti“.[10] Lenin varoval, že „dokonce i největší ,rozhodnost‘ není dostatečná pro přechod od postátnění a konfiskace k zespolečenštění“.[11]
Leninovo rozlišení reálného rozdílu v úrovni výrobního zespolečenštění mu umožňovalo nalézt místo pro zbožní výrobu a zbožně-peněžní vztahy, a také rozlišit pět sektorů v ekonomice, které se až na rolnická hospodářství zdály být homogenním státním monolitem se všemi vztahy naturalizovanými. A tak zatímco Lenin vypracovával v rámci vztahů NEPu odlišné podmínky tržního řízení pro každý sektor v souladu s úrovní jeho zralosti, druzí směřovali k řízení této heterogenní ekonomiky jako jedné továrny. Brzy po Leninově smrti začal chybný pohled na zespolečenštění chápané jako volní akt absolutně převládat.
Tento pohled se projevil ve vynucené kolektivizaci spotřebních a výrobních družstev, v kampani za sloučení kolektivních hospodářství do větších celků, v politice přeměny kolektivních hospodářství ve státní, v degeneraci účetnictví ve formální kategorii, v politice ignorování trhu a regulující funkce zákona hodnoty. Nyní platíme vysokou cenu za všechny tyto úchylky, a situace se nezmění, dokud se nevrátíme k marxistickému chápání zespolečenštění.
Co to znamená ,vrátit se‘? V první řadě to znamená omezit státní sektor jeho přirozenými ekonomickými hranicemi. V rámci těchto hranic může být na rozpočtové bázi rozřešeno množství nekomerčních ekonomických a sociálních problémů. Výdaje na základní teoretický a hlavní experimentální výzkum, na vojenské účely, na vzdělání, na zdravotnickou péči a na udržování veřejných záležitostí by měly být neseny celou společností, zosobněnou státem.
Běžné komerční činnosti by se měly odehrávat na základě družstevního, akciového a dokonce i soukromého vlastnictví. To by nemělo být posuzováno z emocionálně laděného hlediska, ale z hlediska skutečně marxistického.
Je známo, že marxisté kritizovali soukromé vlastnictví jako sociálně nespravedlivé. Takový přístup nemá nic společného s marxismem. Dokud určitá forma vlastnictví nevyčerpala svůj tvořivý potenciál, měla by být využívána v plném rozsahu.
Zrušit soutěživou formu vlastnictví je právě tak marnotratné a zločinné jako zničení staré budovy, kterou je snadné modernizovat. Engels napsal: „Pouze když určitý druh výroby již silně upadnul, když je napůl vyčerpán, když podmínky jeho existence hojně zmizely a jeho nástupce klepe na dveře - teprve pak se bude rostoucí nerovnost rozdělování zdát nespravedlivou, teprve pak se začnou lidé odvolávat na tzv. věčnou spravedlnost, na zastaralou realitu. Tato výzva k morálce a spravedlnosti nás neposune směrem k vědecké perspektivě; morální rozhorlení, na cokoliv zaměřené, může být pouze příznakem, a ne důkazem v ekonomické vědě. Úkolem této vědy je zjistit, že projevující se zlořády společenské organisace jsou nevyhnutelným důsledkem existujícího způsobu výroby ...“.[12]
Můžeme prohlásit (obzvláště bereme-li v úvahu zkušenosti dalších zemí), že soukromé vlastnictví je neaktuální ve všech sférách? To by byla velká chyba. Neustálý pokrok technologie, mikroelektronika, genetické inženýrství dávají soukromému vlastnictví ,druhý život‘. A pouze lidé, připraveni k hladovění, aby zůstali věrni dogmatu, mohou odmítnout výhody užívání soukromého vlastnictví, když toto může efektivně fungovat. Pochybuji, že malí soukromí vlastníci by chtěli soutěžit se státem ve využití vesmíru, a věřím, že stát by se příliš nenamáhal, aby dokázal svoji převahu ve výrobě smirkového papíru nebo leštidla na boty.
Nemáme žádný důvod bát se malých soukromých vlastníků, protože při správném řízení národního hospodářství jsou zřejmě tak ,domestikováni‘, tak integrováni do společenské tkáně, že se prakticky stávají ,společenskými domácími dělníky‘. To měl na mysli V. I. Lenin ve své práci ,,O družstevnictví“, ale není to jeho jediná poznámka, kterou jsme až dosud zanedbali.
Uvědomit si odlišné stupně zespolečenštění naší výroby znamená uvědomit si objektivní mnohasektorovou podstatu našeho hospodářství, a proto jeho smíšený a přechodný charakter.
Mohlo by se zdát, že v současnosti přijímané zákony o státních podnicích, o individuální pracovní činnosti a o novém statutu kolektivních hospodářství jsou právnickou reflexí výše zmíněné objektivní reality. Ve skutečnosti jsou od ní značně daleko. Navzdory všem těmto zákonům zůstalo beze změny zachováno dominantní postavení a monopol státního vlastnictví, což vede k dalšímu rozvoji negativních procesů v ekonomice. Státní podniky zůstávají neomezenými monopolisty ve sféře materiální a technické nabídky.
Zbytek si musí vybrat, co zůstane. Státní sektor má rovněž prioritu v získávání jak investic, tak i práce. Je zbytečné říkat, že družstvům a malým soukromým výrobcům je dovoleno zabývat se pouze třetiřadými výrobními záležitostmi. Za dnešních podmínek nemohou dělat ani strojařské, ani ocelářsko-slévačské práce, aby nevytvořily kontrast se situací v podobných státem vlastněných podnicích. Družstevníci by mohli úspěšně organisovat malosériovou výrobu minitraktorů, minikombajnů atp., a i kdyby snad měli mít výhody z využití odmítnutých výrob - které státní podniky nejsou a nebudou schopny dělat - každý by na tom mohl pouze získat.
Státní vlastnictví si ostražitě drží svá privilegia a nedovolí ostatním sektorům kritiku prostřednictvím zdravé konkurence. Toto se dosahuje nejenom tím, že ostatní sektory nejsou připouštěny ke ,společnému koláči‘, ale také ovlivňováním zpracování různých instrukcí, které regulují aktivitu potenciálních konkurentů. Kdo by si mohl představit řízení, jímž jsou podmínky ekonomické soutěže určovány jedním ze soutěžících? Ale státní komise a ministerstva spřádají síť instrukcí za účelem zaplést do ní ty, kteří by mohli vyrušovat ze spánku státní monopoly. Poznání smíšené podstaty naší ekonomiky vyžaduje následující rozhodný krok: uzákonění rovných práv pro každý sektor naší ekonomiky při rozdělování materiálních zdrojů, investic, práce a při daňových odvodech.
Pouze skutečná konkurence při alokaci zdrojů může zlomit dnešní škodlivý monopolismus, který ,umožňuje‘ tak nízkou účinnost naší ekonomiky. Ale k tomu musíme odmítnout dogma, které a priori prohlašuje státní vlastnictví za vrchol dokonalosti. V Polsku, mimochodem, byly v současnosti učiněny první praktické kroky směrem k rovným právům všech sektorů, což vedlo k počátku konsolidace zdravých sil v ekonomice. Rozvoj maďarské reformy zamířil stejným směrem. Věřím, že zkušenosti tohoto druhu budou užitečné i pro nás. Skutečná rovnost jednotlivých sektorů je jednou z hlavních podmínek pro úspěch přestavby.
Každý dnes haní voluntarismus a byrokratismus. A čím je silnější kritika - tím víc tyto jevy prosperují. Věc je v tom, že tato kritika je hlavně verbální. Žádné skutečné překážky voluntarismu a byrokracii nebyly dosud vytvořeny. Jestliže výrobní prostředky nejsou zbožím (jak jsme se učili, a jak jím stále zůstávají), jestliže zařízení nemůže být objektem koupě - prodeje, jestliže půda a voda nemají cenu, jestliže investice jsou rozdělovány prostřednictvím banky bez ohledu na komerční úvahy, potom vlny anarchie, voluntarismu a byrokratismu budou růst tak dlouho, dokud nás desátá vlna nespláchne z jedné šestiny pevniny. Stále více a více vědců a pracujících to začíná chápat a začíná volat po rozvoji trhu výrobních prostředků a kapitálu. Předpokládejme, že jejich návrhy budou přijaty a dogma, podle něhož v našich podmínkách pouze cibule, brambory a hlávkové zelí mohou být zbožím (a pouze na trhu družstevních rolníků) bude opuštěno.
Je lehké si představit podnik, šťastně situovaný blízko dálnice a nedaleko od zdrojů levných surovin, podnik, který pečlivě rozpracoval jedinečnou technologii pro výrobu nějakého zboží s dobrými vyhlídkami. Krátce - podnik se všemi objektivními technickými a ekonomickými možnostmi pro práci na světové úrovni, které mu dovolí získat dostatečný úvěr na konkurenční základně. Potom začne přizpůsobování nové výrobě a přinese nemálo zklamání, jejichž příčiny budou mít daleko k technologii: buďto se, vzhledem k systému pasové registrace, nedostanou nezbytní lidé do města, v němž se nachází diskutovaný podnik, nebo tam nebudou ze stejných důvodů chtít jít (je lehké opustit dobré místo, ale obtížné se vrátit). Bylo by možné si myslet, že problém je pouze v nedokonalosti pasového systému v této zemi, ale ta je pouze vnějším projevem mnohem vážnějších defektů.
V našich podmínkách pracovní kapacita není zbožím stejně jako všechny ostatní faktory výroby. Z tohoto důvodu se lidé nemusejí přemisťovat z jednoho města do druhého, z podniku do podniku při hledání svého skutečného povolání. Stěží můžeme očekávat v našem dynamickém věku u kteréhokoliv zboží takovou středověkou ,stabilitu‘, takovou rychlost proudění krve v naší ekonomice, která je podobná jako u přezimující žáby. A pracující mohou dát velké množství příkladů jedinečného dovezeného zařízení, které pracuje velmi špatně pouze z důvodu absence rozvinutého trhu práce; to nedovoluje zainteresovat nezbytné specialisty, bez nichž je toto zařízení pouze hromadou železa. A tento problém nemůže být vyřešen velkoobchodem, kooperací atd.
Síla zděděných dogmat je určována skutečností, že jsou kvalifikovaně krášlena demagogií. Návrh uznat reálný status pracovní síly jako zboží se setkává se stejnými námitkami jako velkoobchod s výrobními prostředky. Otázka zní: „Co, a od koho, budu kupovat?“, když všechno kolem mne je tak či onak ,moje‘. Odpověď může znít, že pracovní síla musí být koupena kolektivem takového podniku, který s její pomocí může získat větší užitek z výroby, větší užitek pro lidi zde pracující a pro společnost jako celek.
Někteří lidé říkají, že uznat pracovní sílu za zboží znamená legalizovat vztahy vykořisťování, což je neslučitelné s ideály socialismu. Z našeho pohledu je to rovněž nepřesvědčivá námitka.
Za prvé, uznáme-li že pracovní síla je zbožím, dostaneme přinejmenším objektivní kriterium - jeho náklady - k určení mzdy. To uzavře cestu voluntarismu a spekulantství na tomto obzvláště choulostivém poli sociálně-ekonomické činnosti.
Za druhé, účast na podnikovém zisku odstraní odcizení pracovníka od jím vytvářeného produktu a odstraní horní hranici mzdy určovanou náklady na práci.
Za třetí, budou vytvořeny podmínky pro neformální demokratizaci společenského života. Jestliže člověk nemá žádnou možnost určovat skutečnou cenu svého hlavního majetku - své schopnosti pracovat - a určovat způsob reálného materiálního zhodnocení své kvalifikace a toho, kde může být nejlépe využita, pak všechno ostatní je čistě a jednoduše demagogie pro hlupáky a blázny.
Uplynulo dost času na to, abychom viděli, že umělé pozlátko mnoha Stalinových dogmat oprýskalo. A měli bychom zkusit ne restaurovat pozlátko, ale odhodit tato dogmata a nahradit je obrazy skutečného života. To je nezbytné nejenom pro to, abychom učinili jasnější abstraktní pravdu, ale abychom zlepšili naší těžkou ekonomickou situaci. Platíme velmi vysokou cenu za zachovávání dogmat. Tuto cenu je dokonce možné spočítat. Stačí říci, že zásoby zmrazené v systému materiálně-technického zásobování dělají více než 450 mld. rublů. To je téměř polovina celého hrubého národního produktu. Dalších 14 mld. rublů je zmrazeno v neinstalovaném zařízení a navíc 9 mld. v nedokončených mimoplánových stavebních pracech. Všechno to, stejně jako mnoho dalšího, nás nečiní bohatšími, ale ničí nás.
[1] Izvestija, 25. 11., 1988
[2] Izvestija, 30. 11., 1988
[3] Lenin, V. I.: sv. 15, s. 249 (všechny odkazy jsou na ruské vydání citovaných prací)
[4] Lenin, V. I.: sv. 45, s. 376
[5] IV. kongres Kominterny. Vybrané spisy, Moskva 1923, s. 196
[6] IV. kongres Kominterny. Vybrané spisy, příloha, s. 8-9
[7] Stalin, J. V.: Krátký kurs VKS(b), s. 118
[8] Izvestija, 7. 8. 1988
[9] Engels, B.: Anti-Dühring, sv. 20, s. 289
[10] Lenin, V. I.: sv. 36, s. 171
[11] Lenin, V. I.: sv. 36, s. 293
[12] Engels, B.: sv. 20, s. 153