Myšlenka socialismu je častým předmětem útoků. Dovolte mi začít klasifikací povahy kritických výhrad, které se zakládají na širokém spektru zkušeností, ideologií a myšlenek.
1. Sovětský socialismus si vedl špatně a je zcela zřejmě neschopen poradit si s problémy moderní společnosti, byl úzce spjat s totalitarismem a despotismem. Je zřejmé, že hospodářský monopol strany a státu měl jako své protipóly nejen ekonomickou neefektivnost, ale též umrtvující stupeň dohledu nad lidským chováním. Jeden ze sovětských kritiků uvádí: „mohou zde existovat nějaké pevné záruky lidské svobody nebo demokracie, když jsou všichni členové společnosti zaměstnávání proletářským státem a neexistuje žádný nezávislý způsob, jak by si zajišťoval i živobytí?”[1] „Socialismus” je ztotožňován se sovětskou zkušeností jak antisocialistickými ideology na Západě, tak rovněž mnoha lidmi na Východě, což je ostatně možné rychle zjistit během neformálních rozhovorů s příslušníky mladší generace sovětských ekonomů. Tento názor je dobře vyložen v pozoruhodném článku S. Andrejeva: „Je-li socialismus schopen dojít pouze k dezintegraci (hospodářství). pak žádná slova vyřčená na jeho obranu nemohou vyrovnat demoralizující vliv našeho negativního příkladu na ostatní země... Proděláváme jasný úpadek, blízký krizi v sociální i hospodářské sféře”.[2]
2. Zkušenosti reformy, alternativních nebo modifikovaných forem „socialistického” řizení mají, jak se ukazuje, pouze omezené výsledky. Díváme-li se na chaos v Jugoslávii, rostoucí krizi v Maďarsku, smíšené výsledky reformy v Číně, zmatek v Polsku a zklamání z reformy v Sovětském svazu, můžeme z toho vyvodit závěry, že systém je buď nereformovatelný, nebo že reformovaný systém není životaschopný. To opět diskredituje „socialismus” a podporuje postavení neoliberálních myšlenek v těchto zemích (srovnej například Andrzej Walicki).[3]
3. „Rozvojový socialismus” trpěl v mnoha zemích třetího světa důsledky nezdravé politiky. Úspěšné hospodářství, jako je Jížní Korea, Tchaj-wan, Singapur a Pobřeží Slonoviny, je možné charakterizovat jako tržní ekonomiky, zatímco různé „socialistické”, nebo pseudosocialistické programy v zemích třetího světa (například v Tanzanii, Mali, Alžírsku, Chile za Allendeho vlády, na Jamajce) byly pozoruhodně neúspěšné. Zvláště katastrofické byly pokusy kolektivizovat nebo zavést družstevní formy v zemědělství.
Je zcela jasné, že státní reglementace, například importní povolení, může rychle degenerovat do podoby korupčního prodeje licencí, povolení atd.
4. Útok „nové pravíce” je zvlášť patrný ve Velké Británii, ale v různých formách se s ním můžeme setkat všude. Nepřátelství k „socialismu” vede také k systematickému útoku na veřejné služby včetně těch, které byly dávno založeny konzervativními vládami a municipalitami, a k privatizaci dokonce i takových přirozených monopolů jako je distribuce vody a plynu. Vědecké instituce, jimž vláda naslouchá, káží „metodologický individualismus” v jeho nekrajnější formě: celek není ničím jiným než souhrnem svých částí, „společnost neexistuje” (M. Thatcherová).
Ideologie trhu vede k jeho rozšiřování i do takových oblastí, jako je školství a zdravotní péče a k opatřením ve směru co možná největšího omezení státu blahobytu. To je provázeno propagandou takových ideologicky angažovaných ekonomů, jako je Milton Friedman, a velkým počtem pojednání od pravicových vědeckých institucí, které ztotožňují učebnicovou optimalizaci s kapitalistickým trhem a přitom bagatelizují jeho nedostatky, buď ignorují nebo ospravedlňují počáteční nerovné rozdělení vlastnictví, ospravedlňují rovněž výstřelky finanční manipulace, vyvlastňování a fúze a dokonce i „uplácení”. Tvrdí se, že soukromé vlastnictví výrobních prostředků je rozhodující pro pokrok a pro podnikání, reformovaný nebo tržní socialismus je zatracován jako nutně neefektivní, což je provázeno (bohužel) početnými příklady uváděnými na podporu tohoto názoru.
5. Levicová kritika ještě přetrvává, ale je mnohem slabší a také méně sebejistá. Několik tak zvaných „trockistů”, jako je E. Mandel pokračuje v kritice myšlenky tržního socialismu (nebo smíšené ekonomiky) jako neslučitelné se socialismem, jak si ho představovali Marx a Engels. V tom mají ovšem pravdu. Ale, jak již několik sovětských ekonomů v tisku připustilo, Marx s Engelsem se mohli mýlit! (viz například A. Sergejev[4] a G. Popov).[5] Několik nevyléčitelných dogmatiků však přežívá, i když se jejich počet velmi snížil od té doby, co jsem napsal svou „Economics of Feasible Socialism”. (Ekonomická teorie uskutečnitelného socialismu)[6] na počátku 80. let (tím nechci říci, že se zde jedná o příčinu a důsledek!). Například Charles Bettelheim již nezastává názory, které měl před deseti lety.
Co tedy mluví ve prospěch socialismu? A jakého typu socialismu? Zkusme uvést nejdůležitější faktory.
1. Ekologie, či „zelený socialismus” nás odvádí daleko od Marxovy vize hojností. Jedná se o určitý druh socialismu sdílejícího vzácnost, který je založen na představě, že nekontrolované sledování soukromého zisku a růstu a cílevědomá stimulace poptávky prostřednictvím reklamních kampaní je receptem na katastrofu pro „planetu Zemi”. Existuje zřejmý rozpor mezi maximalizaci zisku a péči o životní prostředí. Musíme však uznat dvě obtíže související s tímto argumentem. Za prvé, existující „socialistické” země jsou vinny vážným zanedbáním ekologie, znečištěni je v mnoha sovětských městech na vysoké, do očí bijící úrovni (jak dokazuje mnoho publikovaných zdrojů). Za druhé, může zde vznikat rozpor mezi ekologií a demokracií. Pokud by každý měl automobil, došlo by k ekologické katastrofě, ale přesto je poptávka po větším počtu automobilů všude velmi silná (a když dva z mých synů mají po dvou automobilech na rodinu, jak mohu argumentovat, že by Indové, Číňané, či Mexičané neměli mít alespoň jeden?).
2. Ostatní „externality” a veřejné statky. Ty bývají někdy označovány jako „tržní selhání” a představují dlouhý přehled případů a okolností, pro něž je „metodologický individualismus” vysoce neadekvátní paradigma. Městská doprava je názorným příkladem; pokud se všichni budou pokoušet dostat do práce autem, dosáhnou společně ochromení dopravy. To je důvod, proč je (s výjimkou ideologicky extrémní Velké Británie M. Thatcherové) veřejná doprava obvykle dotována a řízena veřejnou správou na základě kritérií fungování a efektivnosti, která nejsou úzce finanční. Existuje plánováni měst: elegantní třída nebo ulice v Paříži, Bathu, Edinburgu nebo Turínu nemůže být pojímána jenom jako celkový souhrn části, které jí tvoří, protože každý zásah, který změní jednu z těchto složek, působí zpětně a má vnější důsledky pro ostatní; proto je intervence omezující přání individuálního vlastníka stavět nebo bourat v obecném zájmu. Proto je plánování měst a urbanismus podstatný, dokonce i tehdy, když mohou pravicoví ideologové uvádět příklady, kdy plánovači udělali chyby. Potom se zde naskýtá širší problém „,megalopoli”, z nichž Mexiko a Sao Paulo mohou sloužit jako příklady. Ponechány volné hře „tržních sil” se tato města sama zadusí (obyvatelstvo Mexiko City má brzy dosáhnout 20 miliónů); regionální politika vlád je nezbytná pro pokus napravit ekologicky a sociálně nebezpečné nerovnováhy. Dále je zde infrastruktura, ekonomická a sociální; kanalizace, zásobování vodou, silnice, rychlá městská doprava, přístavy, parky, osvětlení ulic, ukládání odpadků, které si z důvodů, jež by měly být zřejmé, vyžadují, aby veřejná správa jednala v obecném zájmu jednak kvůli pozitivním externím efektům (nebo negativním, když jsou ulice neosvětlené a odpadky nikdo neodváží) a rovněž proto, že soukromé firmy ponechány samy sobě by neshledaly jejich poskytování ziskovým.
Ačkoliv by veřejná správa mohla samozřejmě najmout soukromníky, pokud by to byl nejhospodárnější způsob, jak tyto služby zajistit. Sem patří rovněž argument o „přirozených monopolech”. Bylo by obrovským mrháním zdroji pokládat „konkurenční” vodovody nebo elektrické kabely ve stejných ulicích. Ten, kdo poskytuje tyto služby je tedy monopolistou, což je důležitý argument ve prospěch veřejného vlastnictví nebo přinejmenším pro veřejnou regulaci. Dokonce i ortodoxní neoklasická ekonomie uznává problém „jezdce bez placení” (free rider). Jako příklad může dobře posloužit vědecký výzkum a technický výcvik. Jsou-li výsledky a produkty dosažitelné pro jiné firmy, potom tyto firmy získávají bezplatně výhody z výzkumu a výcviku a tak se každé firmě „nevyplatí” vynakládat dostatečné prostředky na takové účely. Lze však doložit, že výzkum i výcvik poskytuji významné „externí úspory”. (A přesto ideologové M. Thatcherové ostře omezovali státní výdaje na výzkum a vývoj se zdůvodněním,. že soukromý zisk je nejvhodnějším vodítkem. Tím přispívali úpadku britského průmyslu.)
Pravicová antisocialistická odpověď dnes rovněž nabývá podoby variací na téma teorie „veřejného výběru” (public choice): veřejní zaměstnanci sledují své vlastní zájmy, proto je chybné stavět proti nedostatkům trhu dokonalý stát, protože veřejná správa se dopouští chyb, korupce atd. Je jistě užitečné mít na paměti zla, která mohou a skutečně vznikají na základě mocí státní byrokracie. Sovětské a východoevropské zkušenosti mohou v tomto směru poskytnout množství příkladů. Teorie „veřejného výběru” je však založena na velmi zjednodušeném pojetí lidské povahy; muž i žena maximalizují svůj osobní užitek s výjimkou několika málo případů, kdy u nich převáží „altruismus” a tak, když to řekneme syrově, mysli státní, čí veřejní zaměstnanci pouze na sebe. Tento naivní světový názor se týká i soukromého sektoru, ale tady sledování sobecké výhody slouží veřejnému blahu z důvodů, které již byly dávno známy Adamu Smithovi („Nevděčím za svůj chleba dobročinnosti pekaře” a tak dále.) Dočista zde chybí další rozměry uspokojení z práce, jako je hrdost nad dobře vykonanou práci, věrnost, snaha přispět oblasti, za niž jsme odpovědni, které ovlivňuji výkonnost ve veřejném sektoru. To může vést a skutečně vede státní (i soukromé) úředníky a manažéry k tomu, aby usilovali o získání většího množství zdrojů pro jakoukoliv oblast, za níž jsou odpovědni. To není maximalizace individuálního užitku, nejsou-li tato slova chápána jako tatuologie (děláme všichni to, čemu dáváme přednost, ať je to cokoliv).
3. „Socialistická” politika ve třetím světě. Vybudovat opravdu socialistickou Etiopii, Nikaraguu nebo Barmu je jistě velmi obtížné, protože se jedná o autsajdry. Ve jménu socialismu bylo v příliš mnoha rozvojových zemích uděláno velké množství hrubých chyb a výstřelků. Nejprve je však třeba vzít v úvahu, že alternativa by mohla být ještě horší: zkorumpovaní vojenští diktátoři, eskadry smrti, Duvalier, Marcos, reálné znevolněni rolnictva na latifundiích atd. Je možné uvést dva příklady z relativně demokratické Brazílie, oba proběhly západním tiskem a slouží jako doklad mezer v pravicové ideologii laissez-faire; „Cubatao poblíž dálnice Sao Paulo - Santos je jedním z nejvíce znečištěných měst na světě... Dvacet tři továrny, z nichž mnohé produkují petrochemii, chrli dým do mraků smogu nad městem. Tisíce holých stromů stoji na okolních kopcích a příležitostné skládky odpadků v oblasti přispívají kouřem. Defekty při narození a další zdravotní problémy mezi obyvatelstvem, jehož počet je odhadován na 90000, jsou výjimečně časté”.[7]
Další přiklad publikoval nedávno Wall Street Journal.[8] Zločiny a vraždy jsou zřejmě přímo i nepřímo spjaty s třídním antagonismem v této rozdělené zemi, kde nejbohatší 1 % obyvatelstva má stejně velké bohatství jako nejchudších 50 % ... Lidové masy Brazilců žijí jako pariové ve velkých městech, kde se blízkost bohatství a chudoby stává explozivní... Mnoho chudáků již dospělo až k bodu, kdy považují násilí za akt sociální spravedlnosti... Situace Ria se stala zvláště nebezpečnou, protože mnoho jeho slumů je přilepeno na úpatích kopců, které vystupují ze středu bohatých čtvrtí ... Možná dokonce i Milton Friedman a Fridrich von Hayek by za takových okolností byli na pochybách, než by dospěli k závěru, že státní intervence je nutně i zde chybná. Taková intervence by však vyžadovala ospravedlnění v podobě určitého typu doktríny se socialistickým charakterem, zatímco odpůrci takových opatření, by uváděli Hayekovu „Cestu do otroctví” a podobná díla. Dokonce i v takové zemi „prvního světa”, jako je Velká Britanie, rychle vzrostl počet lidí bez domova díky tomu, že vláda prosazovala prodej obecních domů s nízkým nájemným a odmítala povolit výstavbu dalších, ačkoliv nájemné na volném trhu je daleko nad možnostmi lidí s nízkými příjmy (důsledky těchto opatření na nabídku učitelů, zaměstnanců pošt, železničního personálu atd. jsou záležitostí, kterou ti, pro něž existují pouze „tržní síly”, neberou vůbec v úvahu).
4. Investice, výzkum a „makro” rovnováha. Nezvětši slabinou konvenční teorie je skutečnost, že neanalyzuje dostatečně investice. Nezbytně si to vyžaduje ohled na riziko a odhad nejisté budoucnosti. Jaké budou ceny výrobků a potřebných vstupů, úroková míra, úroveň poptávky, rozhodnutí konkurentů a potenciálních zákazníků za pět nebo za deset let? Při dostatečně vysokých úrokových mírách je možné dosáhnout bez jakéhokoliv rizika dost vysokou míru výnosu. Představa, že se adekvátní úroveň produktivních investic vy tvoři automaticky není nic jiného než přelud, vezmeme-li v úvahu takové nejisté veličiny jako cena ropy, devizové kursy a inflace. Ve Velké Britanii a Americe existuje rozsáhlá literatura o tzv. „tendenci ke krátkodobosti” („shortermism”), t. j. soustředění se na běžnou míru zisku na úkor dlouhodobých investic. Tato tendence je posilována nebezpečím „nepřátelského převzetí jinou firmou” a převahou institucionálních investorů bez dlouhodobého závazku k podniku (kontrast s Japonskem je až zarážející). Stojí za zaznamenání, že v takových zemích, jako je Jižní Korea, Japonsko, ale i Francie, vládni instituce organizují, koordinují a plánují. Zpráva NBER mluví o „aktivní intervencionistické vládní politice, která byla důvěryhodná, konsistentní a koherentní. Investice na podporu vývozu dostaly vysokou prioritu a hospodářství podstoupilo zásadní strukturální přestavbu průmyslu. Úzké spojení mezi vládou a podnikateli v Koreji vedlo k úspěchu této strategie. Jejím základem byl rozsáhlý exportně orientovaný investiční plán. Nechci tím naznačit, že je Jižní Korea „socialistická”, ale že není zásadně laissez-faire. Je zcela zřejmé, že byly investiční zdroje v SSSR zneužívány. V administrativně řízeném a centralizovaném systému měla alokace investic tendenci být založena na vlivu a postavení toho, kdo je požadoval, spíše než aby byla dělána v souladu s nějakou přísně ekonomickou kalkulaci. Je rovněž možné kritizovat socialistické ekonomiky za nedostatek příležitosti pro uplatňování podnikatelské iniciativy. K tomuto bodu se vrátíme později.
Nicméně je úloha státu a investiční nebo rozvojové strategie často zásadním předpokladem úspěchu. Zvláště, je-li to spojeno s výzkumem. V tomto směru škodí thatcherovští ideologové perspektivám britské ekonomiky tím, že výrazně omezuji státní podporu vědeckého výzkumu a z ideologických důvodů se odmítají nad plánováním investic zamýšlet vůbec.
Vážným problémem je možnost nebo dokonce pravděpodobnost opakování krachu na burze z roku 1987. USA a Velká Britanie mají rozsáhlé obchodní deficity. K „automatickému” přizpůsobování prostřednictvím devizových kursů nedochází (ve skutečnosti hodnota dolaru v současnosti roste). I když jsme daleci toho, abychom prorokovali čas T „poslední krize kapitalismu”, měli bychom vidět, že existuje vážné riziko otřesu ve světové ekonomice. Toto nebezpečí je o to větší, že „keynesiánská” nápravná opatření vyšla z módy, devizové kursy se vyvíjejí nepředvídatelně cik-cak a spekulanti na tom vydělávají miliony. Někteří ekonomové na Západě jsou přímo posedlí rovnovážnými modely založenými na „racionálních očekáváních”, ačkoliv je zde pranepatrná spojitost mezi těmito modely a reálným světem. V tom směru můžeme citovat Charlese Goodharta: „Jsou-li přirozené síly vedoucí ekonomiku k (jediné) rovnováze v praxi mnohem slabší, než jak se dříve předpokládalo, nebo jestliže dokonce v určitých dobách nepůsob i nebo jsou vyváženy jinými tržními vlivy, pak zde musí být mnohem větší prostor pro intervenci a mnohem větší potřeba rozhodování na úrovni vládních institucí, protože nemohou pouze přihlížet a ponechat vývoj na racionálních subjektech působících na efektivních trzích.”[9]
Obhájci lassez-faire argumentují tím, že neregulované spekulační aktivity budou mít tendenci omezovat výkyvy. Avšak jak na trzích kapitálu, tak v zahraničním obchodě je skutečnost právě opačná.
5. Sociální služby a nezaměstnanost. Jeden sovětský ekonom dal na otázku, čeho až dosud socialismu dosáhl, velmi chytrou odpověď. Řekl, že donutil kapitalismus, aby přijal lidskou tvář. Asi to není náhoda, že spolu s diskreditaci myšlenky socialismu v SSSR a dalších zemích útočí nyní nová pravice dokonce i na veřejné školství a poskytování zdravotnických služeb, pokouší se o snížení dávek sociálního zabezpečení a usiluje také o privatizaci širokého spektra veřejných služeb. Rázná ochrana sociálních služeb by měla být dělána z důvodů, které jsou zřejmé a zde je nebudeme rozvádět.
Měli bychom se rovněž zabývat nezaměstnaností. V tomto směru se nás opět ideologové nové pravice pokoušeli přesvědčit, že se „trhy práce vyčíslují” hned, jakmile je vyloučena intervence státu a odborů. Není to z mnoha důvodů pravda. Jedním z nich je skutečnost, že v konkurenční ekonomice nejen, že se trhy nevyčíslují, ale ani by se neměly vyčíslovat. Jestliže zde nejsou žádné nevyužívané zdroje, s čím si zde lze pak konkurovat? Mnohem závažnější je však další výhrada. Je úplně možné si představit situaci, za níž může být práce plně zaměstnána i při mzdách, které jsou pod existenčním minimem (a i to by si možná vyžádalo vytvoření dostatečných pracovních míst, tedy investice). Stačí uvést dva příklady. Jedním z nich jsou koně. Ti byli nahrazeni mechanickou koňskou silou, protože krmení a udržování koní je nákladnější. Jiným příkladem jsou banány. Pokud poptávka z jakéhokoliv důvodu klesá, vyplatí se vlastníkům zrušení některých banánových plantáží. Lidské bytosti však není možné početně redukovat, jako by to byli koně nebo banánovníky! Vláda by měla být odpovědná za to, že zajistí udržování nezaměstnanosti na tolerovatelné úrovni. Samo se to nestane a zvláště ne ve věku rychlého technického pokroku.
Poslední kapitolu své knihy „Ekonomická teorie uskutečnitelného socialismu” (poznámka č. 6) jsem věnoval nástinu možného systému, který by bylo možné označit za socialistický, ale který by se vyhnul deformacím spojovaným se sovětským modelem. V té době byly tyto myšlenky považovány za nebezpečné kacířství prakticky ve všech zemích, které se označovaly za socialistické. Časy se však změnily. Čínský překlad se měl objevit v roce 1989 (ačkoliv nedávné události v Pekingu tomu mohou zabránit), maďarský překlad se připravuje a značný počet sovětských ekonomů přišel s podobnými myšlenkami jak o utopické povaze některých Marxových a Engelsových myšlenek o socialismu, tak o potřebě smíšené ekonomiky s významnou úlohou trhů, družstev a také (omezeného) soukromého sektoru. Nedávným příkladem je článek S. Menšikova.[10] „Budoucnost socialistické ekonomiky se mi jeví jako kombinace různých forem státních, družstevních a soukromých podniků”. Podobných publikovaných názorů v Maďarsku a Polsku není rovněž nedostatek. (Přímé požadavky na obnovení kapitalismu se v tisku v Sovětském svazu neobjevují, ale takové názory určitě existují. Odpovídá jim tento žert: „Co je socialismus?” - „Nejdelší cesta od feudalismu ke kapitalismu”). Menšikov považuje za socialistické takové hospodářství, v němž, jak říká, je většina výrobních prostředků ve veřejném nebo družstevním vlastnictví, ale připouští rozsáhlý soukromý sektor s právem zaměstnávat pracovní síly (sovětský právní systém to zakazuje, ale v Číně, NDR, Polsku a Maďarsku je to povoleno). Mezi jeho obecnými myšlenkami a mou vlastní poslední kapitolou (v práci „Ekonomická teorie uskutečnitelného socialismu”) vidím velmi malý rozdíl. Snad on a ti, kteří myslí podobně, jsou skutečně více než já ochotni definovat „socialismus” velmi široce. Napsal jsem, že nepovažuji Švédsko za socialistickou republiku „a nejen proto, že tam mají krále”. Možná, že se mýlím. Švédsko je pravděpodobně ve skutečnosti nejbližší formou kvazi-socialismu, která by mohla být přijatelná pro západoevropské voliče (a to ještě jen tehdy, je-li zde vážná krize), a je zřejmé, že pro mnoho sovětských reformátorů švédský typ státu blahobytu se smíšenou ekonomikou nejen představuje výrazné zdokonalení ve srovnání s jejich vlastním modelem, ale mohl by být považován za socialistický nebo přinejmenším „sociálně-demokratický” .
V době, kdy jsem si přečetl následující projev velmi známého spisovatele Čingize Ajtmatova[11] na Sjezdu lidových poslanců, jsem již měl výše uvedený paragraf napsán. C. Ajtmatov zde řekl: „O socialismu, nejsvatějším ze svatých v našich teoretických doktrínách. Nepřeměňujme teoretickou koncepci socialismu na ikonu. Neměli bychom se k socialismu modlit; socialismus ve své lépe navržené a rozvinuté formě by měl sloužit lidské tvořivosti a blahobytu. Zatímco jsme hádali, diskutovali a přemýšleli, co by socialismus mohl a nemohl být, jiné národy ho již dosáhly a šťastně užívaly jeho plodů. My jsme jim dobře posloužili našimi zkušenostmi, tím, že jsme jim ukazovali, jak se nemá socialismus budovat. Mám na mysli prosperující právní společnosti ve Švédsku, Rakousku, Finsku, Norsku, Holandsku, Španělsku a nakonec i za oceánem v Kanadě. Nemluvím o Švýcarsku, to je ideál. Pracující v těchto zemích vydělává v průměru čtyřikrát až pětkrát tolik než naši dělníci. O úrovni sociálního zabezpečení a blahobytu pracujících v těchto zemích můžeme jenom snít. To je skutečný dělnický odborový socialismus, ačkoliv se tyto země samy nenazývají socialistickými, nijak jim to nevadí”. Ajtmatov není žádný ekonom, ale to, co řekl, bylo přenášeno televizí a otisknuto a slyšela to a četla snad polovina obyvatelstva Sovětského svazu. (Někteří ekonomové jsou známi tím, že mají podobné názory, ale zatím je raději nezveřejňují.) Zdá se mi rovněž, že Italská komunistická strana se postupně přeměňuje v umírněnou sociálně-demokratickou stranu s programem, který se příliš neliší od „Švédska”. Smíšená „tržní socialistická” ekonomika by přirozeně ve Východní Evropě vyhlížela velmi rozdílně vzhledem k tomu, že zde nejsou velcí kapitalisté a vlastníci půdy.
Úspěšní drobni podnikatelé by se však nepochybně rozrostli ve větší, pokud by jim v tom nebylo aktivně bráněno. V Menšikovově (a mojí) vizi tržního socialismu má stát i nadále velmi významnou úlohu a zůstává zde potřeba plánování. Z důvodů, které jsme již uvedli, nemá hospodářství automatickou samoregulační povahu, investice a technický pokrok nemusí v dostatečné míře vznikat, pokud jsou ponechány jen na tržních silách. („Trhy kapitálu” v Londýně a New Yorku jsou velmi kritizované a ne bezdůvodně.) Družstevní a státní podniky s různými stupni samosprávy pracujících by si konkurovaly navzájem i s rozsáhlým soukromým sektorem, ale nebyly by zde žádní vlastníci disponující obrovským bohatstvím. Zemědělství může být rovněž založeno na koexistenci státních farem, skutečných družstev všech typů a soukromých rodinných farem. Zároveň by zde byl významný státem ovládaný (centrálně nebo na úrovni nižších správních orgánů) sektor, který by pokrýval přirozené monopoly jako je zásobování elektřinou, plynem, vodou, veřejná doprava atd. Ekologii by měla být dána priorita, protože každý podnik (samosprávný, družstevní či jakýkoliv jiný) by mohl zvyšovat zisky a svůj důchod znečisťováním životního prostředí. To vše by mohlo být chápáno jako sledování socialistických cílů, protože to popírá čistě ziskově orientovanou, individualistickou ideologii laissez-faire a současně směřuje k mnohem spravedlivějšímu rozdělování vlastnictví a k vyloučení přílišné koncentrace moci v rukou soukromých společnosti a multimilionářů (včetně ovládání tisku a sdělovacích prostředků; ve Velké Britanii několik málo vlastníků novin zajišťuje, že zhruba z 80 % dostávají čtenáři denní dávku thatcherovské propagandy).
Bylo by zde adekvátní místo pro podnikání? Možná, že ne, ale bude vůbec v „zeleném” kontextu v relativně bohaté společnosti potřebné? Je neomezený technický pokrok vždycky jen dobrý? Ve skutečnosti může být racionální omezit prostor pro reklamu a výdaje na ni, i kdyby jen pro to, abychom ušetřili papír a tím zbývající lesy. Nejdůležitější je výběr spotřebitelů a ten si vyžaduje dodavatele, kteří si konkurují.
Je „socialismus” vnitřně neschopný zajistit konkurenci tam, kde je potřebná? Musí být nutně spojen s frontami, nedostatkovostí na trhu a neefektivním rozdělováním? Mám za to, že tomu tak nutně být nemusí.
Dokonce ani v SSSR. V Moskvě je okolo 30 divadel soutěžících o diváky. Diváci mají skutečný výběr a za těchto podmínek není vlastnictví divadel záležitostí rozhodujícího významu. Na rozdíl od Kornaie (a dávno před ním Bazarova) myslím, že zde není žádná objektivní nutnost pro převahu poptávky nebo nedostatkovost. Není však určitě náhodné, že tento jev byl tak často nalézán ve společnostech sovětského typu. Tyto společnosti však byly ovládány „novou třídou”, jejímž cílem byla industrializace a růst téměř za každou cenu, spotřeba byla považována za reziduum. Rovněž nám to pomáhá vysvětlit jejich lhostejnost k ekologickým škodám. Nejsou to však priority socialismu vlastní. Jak jsem byl upozorněn v Praze, dokonce i v dnešním Československu (a NDR) je skutečně jen velmi málo nedostatkových výrobků; zboží, které je k dispozici, je prodáváno prostřednictvím státního obchodu pravidelně a celkem s malým počtem front. Pokud existuje konkurence mezi státními, pronajatými, družstevními a soukromými obchody, není zde žádný důvod, proč by měla mít maloobchodní síť špatnou kvalitu. V případě Sovětského svazu byly pokračující podmínky trhu prodávajících (deficit) zhoršeny téměř šedesáti lety, v jejichž průběhu byl „obchod” podceňován, špatně placen a nedostatečně vybaven. Platové sazby byly takové, že by nikdo nepracoval v obchodě nebo ho neřídil, pokud by nalezl lepší práci někde jinde nebo pokud neočekával, že si přivydělá díky korupci. Není proto divu, že se zde běžně setkáme se špatnými službami i organizaci.
Je však třeba dodat, že rostoucí počet kritiků v SSSR a Východní Evropě zpochybňuje vnitřní slučitelnost reforem tržního typu a státního vlastnictví výrobních prostředků. Uvedu zde jeden přiklad, ale ten může být pohotově doplněn mnoha dalšími. V článku nazvaném „Demokratizace nebo denacionalizace?” argumentuje A. Mamutov, že „pokusy rozvinout zbožně-peněžní vztahy na základě převahy celospolečenského vlastnictví jsou totéž, jako když se snažíme do nějakého systému zavést části, které jsou s ním neslučitelné... Dokud nepřestane být státní vlastnictví dominantní, nebude trh (reforma) fungovat”.[12] Jaká je však alternativa? Diskuse se zde i na jiných místech točí kolem určité formy družstevního nebo společného vlastnictví. Ryžkov ve své řeči v Nejvyšším sovětu[13] mluvil o akciových společnostech, pravděpodobně s akciemi vlastněnými zaměstnanci, ale také s perspektivou trhu akcií a směnek a s podniky, které investují do, nebo nakupují akcie, jiných podniků.
Jaké však budou mocenské vztahy a podíl na rozhodování mezi zástupci zaměstnanců a vlastníky akcií, kteří nejsou v podniku zaměstnáni? Jaký má být vztah mezi těmi zaměstnanci, kteří vlastní akcie a těmi, kteří je nevlastní? Je zřejmé, že si celá tato otázka vyžaduje mnohem podrobnější výklad, než jaký se ji může dostat v rámci referátu na konferenci.
Až dosud jsem se nezmínil o zahraničním obchodě. Socialistická tržní ekonomika musí být chápána jako otevřená ekonomika, se skutečným společným trhem, jaký budou mít Evropská společenství v roce 1992 nebo jaký prosazují reformátoři ve Východní Evropě. Ve skutečnosti je to jediný způsob jak zajistit konkurenci, vyloučit nadvládu několika monopolních výrobců ve středních a malých zemích. To samozřejmě volá po realistických devizových kursech, celních sazbách na zboží pocházející z nečlenských zemí unie a směnitelnosti měny. Skutečné zkušeností východoevropských zemí byly opět negativní; tvrdá importní omezení, nekonvertibilní měna, ve značné míře marné pokusy dosáhnout integrace v rámci RVHP, široká propast mezi světovými cenami a vnitřními cenami (a mezi vnitřními cenami jednotlivých členských zemí RVHP). To je však možné vidět jako vedlejší produkt centralizovaného „přikazovacího” plánování, které je charakteristické pro hospodářství těchto zemí.
Situace by byla zcela jiná pokud, a až budou přijaty reformy tržního typu. Ty všude předpokládají mnohem otevřenější ekonomiku s trhem i pro zahraniční měny a úplně jiný cenový systém. A nakonec je třeba položit otázku, jaká budoucnost „socialismus” čeká? V Západní Evropě mnohé závisí na budoucnosti kapitalismu, jeho schopnosti vyhnout se desintegraci díky krachům na burze, rozkolu mezinárodních obchodních vazeb, masové nezaměstnanosti nebo ekologickým katastrofám. Pokud se to vše podaří úspěšně zvládnout, pak většina obyvatelstva dá zřejmě přednost ďáblovi, kterého zná (dokonce i když bude mít podobu M. Thatcherové a jejích ideologických extrémistů). Za této situace má hnutí demokratického socialismu malou šanci posunout vývoj dokonce jen ve směru Švédska. Ve Východní Evropě ztotožňovala po desetiletí oficiální propaganda „socialismus” se systémem zavedeným komunistickou stranou, tedy s nízkou kvalitou, přehlížením zájmů spotřebitelů, neefektivnosti, nadměrnou centralizaci a (v SSSR a Rumunsku zvlášť) s prázdnými regály v obchodech a nekvalitními službami. To vytváří politický problém pro ty, kdo by chtěli, aby obyvatelé těchto zemí podporovali jiný typ socialismu, protože již se slovem samotným jsou spojeny nepříjemné asociace.
Několik sovětských ekonomů při kritice utopismu klasiků upozornilo, že Dühring (kterého Engels napadl v práci „Anti-Dühring”) měl mnohem realističtější pohled na to, co by mohl být socialismus (že by měl mít stát, policii, zákony, ceny, trhy, peníze a dělbu práce). Prvým, kdo to udělal byl V. Kiselev[14] a tento argument byl opakován Lisičkinem a dalšími radikálními reformátory. Ale není vůbec náhodné, že se „dühringismus” nestal ideologií socialistické revoluce; pro budování barikád je nezbytná víra (v nějakou podobu neuskutečnitelné utopie)!
Usilovat o socialismus, kde většina občanů má rozumný stupeň kontroly nad svým životem a svou prací a kde extrémně bohatí vlastníci a velké anonymní společnosti nemají nadměrnou moc (ideolog „friedmanovského” typu si myslí, že pouze stát má moc, která může být zneužívána) není přece utopií, je realistický. Je možné si představit smíšenou ekonomiku, v níž „malé je krásné”, kde malé a středně velké podniky v soukromém, družstevním a veřejném (samosprávném) vlastnictví si konkurují a kde přímá státní kontrola a regulace je omezena na velmi velké výrobní jednotky a přirozené monopoly. Je s tím spojeno množství nevyřešených problémů? Samozřejmě, ale těch mají naše západní společnosti velmi mnoho a budou mít jistě brzy ještě více.
[1] Tsipko, A.: Nauka i žizň, Č. 11, 1988.
[2] Andrejev, S.: Nova, Č. 1, 1989.
[3] Walicki, A.: Critical Review, vol. 2. no. 1, New York, Winter 1988
[4] Sergejev, A.: Voprosy ekonomiki, č. 7. 1988
[5] Popov, G.: Příspěvek k diskusi o Engelsově: Anti-Dühringu” Voprosy ekonomiki, č. 9, 1988
[6] Nove, A.: Economics of Feesible Socialism. George Allen and Unwin, Londýn 1983, str. 198.
[7] New York Times, 25. února 1984
[8] Wall Street Journal, 10. května 1989.
[9] Goodhart, Ch.: Economic Journal, červen 1981, str. 335.
[10] Menšikov, S.: Ekonomičeskaja struktura socializma - čto vpěredi. Novyj mir, č.3. 1989,str. 121.
[11] Ajtmatov, C.: Pravda, 4. června 1989.
[12] Mamutov, A.: „Demokratizace nebo denacionalizace?”. Litěraturnaja gazeta, 6. září 1989.
[13] Ryžkov, N.: Pravda 3. října 1989.
[14] Kiselev, V.: Inogo ně dano. Ju. Afanasjev (ed.), Moskva 1988, str. 357-8.