„Naše teze říká, že je představa autoregulačního trhu čirá utopie,
žádná
taková instituce by nemohla existovat delší dobu bez toho,
aby zcela nezničila
lidskou a přirozenou podstatu společnosti.
Zničila by fyzicky člověka a změnila
jeho okolí v poušť. Společnost
nutně přijímá opatření na svou ochranu, ale
ať přijme jakákoli
opatření, která narušují autoregulaci trhu, rozvrací průmyslový
život
a ohrožuje tak společnost zase jinak.”
(Karl Polanyi: Velká přeměna)
Autoregulující trh zanikl začátkem století. Neomylným znamením smrtelné choroby byla I. světová válka a „ránu z milosti” zasadila hospodářská krize z let 1929-1933. Hlavní příčinou choroby bylo to, že autoregulační trh obsahoval příliš utopických prvků. Základní podmínkou jeho existence byl zlatý standard, jehož zachování záviselo na příštích politických a hospodářských podmínkách. Rovnováha sil v těchto podmínkách zanikla za II. světové války.
Všechno toto jsou pouze příznaky. Hlavním problémem bylo to, že autoregulační trh rozdrtil a zničil fyzické a společenské prostředí lidstva. Funkce auto regulačního trhu nedovolovala zasahovat do žádného z prvků konkurence řízené poptávkou a nabídkou, ani do ochrany společnosti či lidského prostředí. Například Polanyi dosti přesvědčivě ukazuje, že „Speenhamlandův zákon”, který zajišťuje dělnickým rodinám existenční minimum, ohrožuje funkci „čistého” autoregulačního trhu.
Hledání východiska prakticky postupovalo dvěma hlavními směry. Jedním z nich byla politika Nového údělu založená na keynesiánských doktrinách. (Byl tu také třetí pokus: fašistická korporativistická soustava, avšak to zde nemá žádný význam.)
Pokusy typu Nového údělu - neomezené ani v nejmenším jen na USA, jelikož zde byly stejně tak jejich francouzské a anglické protějšky - se ukázaly životaschopné. V jiných změněných podobách pokračoval Nový úděl nekompromisně po II. světové válce a nakonec se přeměnil v politiky „hospodářství blahobytu”značné části rozvinutých kapitalistických zemí. Hlavním prvkem těchto politik bylo úsilí dosáhnout nejvyšší míru existenční jistoty. Nejprve pomocí postupného přiblížení se plné zaměstnanosti a prostřednictvím toho udržování trhu v podstatě rozpočtovými metodami. Ty ovšem také zahrnovaly využívání možností, které nabízejí peněžní a úvěrové nástroje. V určitých případech necouvly vládní orgány dokonce ani před státními zásahy.
Velmi mnoho lidí je toho názoru, že ropná krize z roku 1973 a následující hospodářský pokles znamenaly konec této politiky. Avšak o tomto názoru lze pochybovat. Skutečnost je taková, že od druhé poloviny 70. let je na postupu nová liberální hospodářská politika, která vpodstatě spočívá na neoklasických teoretických základech, a mnozí lidé hovoří o vítězství neoklasické školy.
Tato neoklasická škola dává přednost peněžnímu a úvěrovému řízení, což je důvod, proč se jejím nejdůslednějším stoupencům říká monetaristé. Tato myšlenková škola nemůže dosáhnout v žádném případě stupně liberalismu, který byl charakteristický pro liberální stát založený na klasické škole 19. století. Nicméně bude fungovat i tento typ řízení. Znamená dosahovat toho v podstatě peněžními a úvěrovými nástroji, avšak nevynechávat ze svých zdrojů rozpočtové řízení, a kdyby měla vzniknout situace, že by to vyžadovaly zájmy národa, sáhlo by se bez váhání k praxi přímého zasahování státu nehledě na to, že se takové zasahování veřejně neuznává.
Socialistické plánované hospodářství představuje druhou důležitou tendenci snažící se překonat rizika vznikající ze živelnosti autoregulačního trhu. Ve své první vnější podobě, tj. v SSSR 20. let, vzniklo jako hospodářství sledující přímé příkazy plánu. Jeho hlavním prvkem je splnit za každou cenu plán, který je výsledkem práce plánovačů. Splnění plánu se dosahuje realizací centrálně koncipovaných příkazů.
Ve svém prvním období se tato soustava ukázala velmi účinná, protože plán zahrnoval jen několik málo priorit: vybudovat průmysl v průmyslově zaostalém zemědělském hospodářství za okolností zvyšující se autarkie v izolaci od ostatního světa. To znamená, že to je, nehledě na důležitost, při nejhorším jen zanedbatelný rušivý faktor. Avšak tyto podmínky byly historicky snesitelné jen velmi krátkou dobu. Jen do konce II. světové války, anebo při nejlepším až do skončení období obnovy. Koncem tohoto poměrně krátkého období se stalo brzy zjevné, že direktivně plánované hospodářství znamená rizika jako autoregulační trh.
Nejdůležitější z těchto nebezpečí jsou tato:
Když hledáme východisko z této situace, musíme se snažit nalézt ve vývoji hospodářství jak socialistických, tak kapitalistických zemi společný jmenovatel, kterým by mohlo být toto:
Pro mne z toho plyne, že svět postupuje v důsledku plánování k trhu řízenému politikou hospodářského rozvoje, jejímž cílem je pokus sjednotit v sobě výhody jak plánování, tak autoregulačního trhu, a držet pevně na uzdě rizika obou (s větším či menším úspěchem).
Podle teorií různých škol mají největší význam tyto tradiční regulátory:
Dnes se ekonomové na celém světě - a ovšem také v Maďarsku, které si čím dál víc uvědomuje funkci trhu - zabývají otázkou, jaké spojení mezi rozpočtovým a peněžním a úvěrovým řízením je dnes a jaké bude v budoucnu.
Já sám jsem toho názoru, že peněžní a úvěrové řízení skutečně dává možnost a prostor k působení v zájmu rozvoje, avšak je zde větší tlak na rozpočtové řízení. Na druhé straně může být přímé zasahování státu „nutné zlo”. Otázka je jen vědět „kde a kdy”. Zdá se mi, že soustava, ke které směřujeme, je řízený trh, jehož regulátory představují pouze část tradiční škály nástrojů peněžního a úvěrového a rozpočtového řízení, které ale jsou neoddiskutovatelné.
Řízení zahrnuje některé prvky, které nelze tradičně považovat za regulátory, ale které hrají nicméně rozhodující praktickou roli v rozvoji jak hospodářství, tak společnosti jako celku. Zajímají mne tu v prvé řadě některé obory činnosti, které spadají v terminologii socialistického hospodářství pod záhlaví „infrastruktura”, zatímco západní literatura o nich hovoří jako o společenském režijním kapitálu. Tyto dva pojmy se značně překrývají. Určení obou výrazů je ale dosti mlhavé a jejich použití je u různých autorů různé. V maďarské literatuře pojem infrastruktura obecně zahrnuje: vzdělání, veřejné zdravotnictví, telekomunikace, dopravu a přepravu, řízení zásobování vodou, ochranu životního prostředí, výzkum a vývoj. Na druhé straně pojem společenského režijního kapitálu zahrnuje: jurisdikci, ochranu veřejného pořádku, vzdělání, veřejné zdravotnictví, dopravu, telekomunikace, energetiku, řízeni zásobování vodou, závlahy a kanalizace. Je jasné, že se oba pojmy do jisté míry překrývají, avšak mají i jiný společný rys:
V socialistických zemích se takřka dokonale chápe, že je vybudování infrastruktury přímou povinností státu. Přívrženci tržního hospodářství jsou také obecně toho názoru, že stát může nejlépe podpořit funkci tržního hospodářství tím, že vybuduje odpovídající infrastrukturu, zatímco hospodářské činnosti se zdrží v co největší možné míře.
Na druhé straně - ač zde není shoda zdaleka jednoznačná - jsou četní odborníci toho názoru, že by se měly činnosti, které se vztahují ke společenskému režijnímu kapitálu, postavit pod společenskou kontrolu, zatím co by chtěli současně s tím dát státu větší funkci při budování a udržování provozu infrastruktury.
Já sám bych poukázal na dvě z tohoto okruhu činností. Jejich úloha je pro společensko-ekonomický rozvoj - podle mého názoru - klíčová: vzdělání a výzkum a vývoj.
Pro odborníky z oblasti hospodářské politiky je zcela zjevné, že vzdělávací soustava hraje rozhodující úlohu při formování pracovní struktury, při řízení trhu práce a při formování strukturální adaptibility celého hospodářství. Při formování struktury společnosti a při rozvíjení společnosti se poměrně vzácně zabýváme regulační funkcí této soustavy. Pro odborníka je však zjevné, že jde-li o teorii spravedlnosti a realizaci teorie stejné příležitosti, je vzdělání rozhodující. Pouze demokratická soustava vzdělání s vysokou úrovní je schopna zajistit, že se mladá generace neocitne tváří v tvář nějaké vážné formě diskriminace, anebo jinak řečeno, že budou příslušníci mladé generace moci začít svůj aktivní život za zhruba stejných příležitostí.
Tento požadavek je úzce spojen s úlohou, kterou hraje vzdělávací soustava při realizací práva na práci. Mezinárodní zkušenosti říkají, že v případě nezaměstnanosti anebo ochablého trhu práce mají osoby s kvalifikací mnohem větší vyhlídky nalézt vhodné zaměstnání či práci vůbec, nežli nekvalifikovaná práce. Je také dobře známé, že osoba s adaptibilními znalostmi má mnohem lepší vyhlídky nežli někdo, jehož praxe je příliš jednostranná a specializovaná. Následkem toho má školská soustava rozhodující význam jak pro přiblížení se k plné zaměstnanosti, tak při realizaci plné a efektivní zaměstnanosti.
Není asi zapotřebí žádný zvláštní výklad funkce vzdělávací soustavy při formování stratifikace společnosti. Sociologové si jsou dobře vědomi zvyšující se úlohy úrovně vzdělání mezi kriterii vytváření společenských vrstev.
Konečně podávají mezinárodní srovnání důkaz o souvislosti mezi vzděláním a demografickými procesy.
Další velmi důležitý regulátor trhů nových průmyslových společnosti je výzkum a vývoj, který se vyvinul v nezávislý hospodářský obor. Bez uspokojivého fungování výzkumu a vývoje by zde nebyl nikdy žádný hospodářský či společenský rozvoj. Problém nelze řešit prostým převzetím výzkumu a vývoje a jeho výsledků dosažených v jiných zemích, protože zavést to, k čemu se dospělo jinde, vyžaduje rovněž domácí základnu výzkumu a vývoje s kvalifikovanými odborníky.
Když se určitý počet domácích projektů výzkumu a vývoje posílí, zatímco jiné se oslabí, pak to má zjevně velký přímý vliv na strukturu výroby. Hospodářství se bude snažit takový postup podporovat, protože pak se může opírat o odpovídající základnu v podobě výzkumu a vývoje. Snahy, které nemají takovou základnu a jsou proto nezpůsobilé aplikování nové technologie, nenaleznou stejný stupeň podpory.
Činnost na úseku výzkumu a vývoje neovlivňuje však pouze hospodářství: má také vliv na společnost. Tyto vlivy se neprojevují tak nepřímými účinky, jaké vyvolává v každé dané společnosti změna struktury hospodářství, ač tyto mohou být zjevnější a očividné. Činnost na úseku výzkumu a vývoje má na strukturu společnosti spíše přímý účinek: zčásti prostřednictvím vzdělávací soustavy zvýšením úrovně znalostí, zčásti prostřednictvím soustavy veřejného zdravotnictví prodloužením pravděpodobné délky života, a konečně - nikoli ale v poslední řadě - prostřednictvím reorganizace a rozšíření vzájemných vztahů uvnitř společnosti a mezi nimi. V důsledku technického pokroku se nezkracují neuvěřitelně pouze vzdálenosti, ale i čas. Tok informací, který vyžadoval k rozšíření po celém světě několik dní, týdnů, roků či dokonce desetiletí, vyžaduje nyní jen několik málo minut.
Cestování do ostatních zemí celého světa a jejich znalost předpokládaly velmi dlouhé putování na velké vzdálenosti, zatímco dnes ve věku hromadné turistiky se staly takové cesty krátkou každodenní činností, která často netrvá více než několik hodin. Za těchto okolností se stala izolace prostě nemožná.
Zcela jasně se nabízí možnost společenské intervence (v určitých případech státem kontrolované). Zamýšlí-li země podpořit činnosti v oblasti výzkumu a vývoje, aby zabezpečila, že alespoň některé základní obory jejího hospodářství nebudou horší či pokulhávající za vývojem v ostatním světě, pak bude taková země zajisté chtít podpořit tyto akce výzkumu a vývoje a usměrní odpovídající zdroje správným směrem. Podpora tohoto druhu může mít podobu subvencí, avšak častěji to je nějaký jiný druh nepřímé podpory státu. Dokonce ani v nejrozvinutějších průmyslových zemích nelze nepřikládat význam tomu, je-li tato podpora přímá či nepřímá. Je tomu tak z velmi prostého důvodu: finanční nároky výzkumu a vývoje rychle rostou a vyhlídka na úspěch na tomto poli je současně s tím značně velká. Podle statistik pochází kolem 50 % zdrojů činných ve výzkumu a vývoji ze státního rozpočtu.
Riziko, které je vlastní dnešní činnosti v oblasti výzkumu a vývoje, není ale pouze finanční povahy. Od Černobylu se nikdo nepře o rizika atomové energie. (Jako kdyby k tomu, abychom je brali na vědomí, nestačil přiklad Hirošimy.) Zdá se ale, že atomová energie není v žádném případě nezbytná k ukojení hladu lidstva po energii. Nikdo nepochybuje o tom, že by se měly činnosti, které s sebou nesou takové ohromné riziko, podřídit společenské kontrole. Nanejvýš lze klást otázku, je-li vládní kontrola jedinou a nejúčinnější formou kontroly. Nejlepším důkazem neúčinnosti národní kontroly je to, že v oblasti jaderné síly vznikla více či méně účinná mezinárodní kontrola, která neváhá sahat jak přes národní hranice, tak přes hranice mezi společenskými soustavami.
Jiná dobře známá tendence výzkumu a vývoje s velkou budoucností je biotechnický a biologický výzkum. Výsledky těchto činnosti nepovedou v přiměřené době pouze ke skoncování s nemocemi, které se dříve považovaly za nevyléčitelné, ale i k vyřešení globálních problémů zásobování potravinami, stejně tak jako ke vzniku činností, v dnešní době zatím reálně neznámých, které ovlivní bytí lidstva jako celku. To však není bez příslušného nebezpečí. Jejích zneužití, tj. lidská nezodpovědnost, je může zaměřit špatným směrem - jako v případě atomové energie - a následkem toho mohou přinést nebezpečí destrukce lidstva. Dříve či později se stane nevyhnutelné postavit je pod společenskou kontrolu. Nejprve v národním a později v mezinárodním rámci, jako v případě jaderného výzkumu.
Ve výčtu však můžeme pokračovat. Před zraky obyčejných lidí probíhá tzv. elektronická revoluce. Výsledkem toho je vznik nových soustav hromadných sdělovacích prostředků, automatizace, robotizace a růst používání počítačů. Po celém světě zakouší každý důsledky vyvolané zčásti rostoucí produktivitou, zčásti vlivem zvětšování volného času a současně s tím jeho využívání.
Kromě prospěšných účinků je v tomto případě třeba brát v úvahu i účinky nepříznivé. Neznamená to jen nebezpečí nezaměstnanosti soustavně pozorovaného v případě ztráty pracovních míst, kdy se lidé stávají přebyteční a pak shledávají obtížným nalézt zaměstnání, které by vyhovovalo jejich uznávané kvalifikaci. Nepromyšlené používání elektroniky je spojeno s dalšími sociálními nebezpečími: vytváří možnost zasahovat do lidských práv, kontrolovat život jednotlivce. Mimo to se staly v některých zemích známým jevem elektronické zločiny. Zde je rovněž společenská kontrola nepostradatelná, i když se nezdá, že by bylo v tomto stadiu jasné, jakou by měla mít formu, aby byla uspokojivá.
Mohl bych pokračovat ve stejném duchu o průzkumu vesmíru, znečišťování kosmického prostoru a obecně vzato znečišťování prostředí, a to s poznámkou, že se může znečišťovat nejen přírodní, ale i společenské prostředí (korupce, byrokracie, terorismus, drogy atd.). Všemu tomu zabránit vyžaduje rovněž společenskou kontrolu.
Rád bych ale zdůraznil, že nemám úplnou jistotu ohledně nejúčinnější a nejprogresivnější formy společenské kontroly v případě kontroly vládní. Jedna forma by se zdála nejvíce se nabízející: lze zřídit četné přechodné druhy různých kolektivních kontrolních funkcí, jejichž rozvoj by pravděpodobně ovlivnil (v konečné instanci rozhodujícím způsobem) tvorbu celé struktury různých společností, včetně jejich struktur politických.
Řízení zahrnuje ještě jinou oblast, o které se často hovoří, avšak o níž jsme se zatím nezmínili: úlohu typu kontroly, která ovlivňuje hospodářské činnosti založené na řízeném trhu. To, oč zde jde, je struktura hospodářství v souladu s jeho vlastnickými sektory. Dnes se vyskytuje v každé více či méně rozvinuté zemi na jednom konci spektra státní sektor a na druhém konci sektor soukromý. Mezi těmito dvěma sektory je „pestrá” masa lidí spjatých s kolektivním vlastnictvím. Máme tendenci si myslet, že v socialistickém světě soukromý sektor nemá anebo nemůže mít místo. Jiní jsou toho názoru, že není v tzv. „tržních hospodářstvích” prostor pro vládní sektor, jelikož to odporuje soustavě. Skutečnost ale ukazuje jiný obraz. Všude v socialistických zemích se vyskytuje nějaký druh soukromé činností. Někdy, zejména v dřívějšku, byla její přítomnost skrytá, ale nyní ji můžeme čím dál víc pozorovat veřejně. Díky různým historickým důvodům je vládní sektor do jisté míry přítomen všude. Dokonce i v kapitalistických zemích. Jaké to může mít důvody?
Se vší pravděpodobností není soukromý sektor vždycky ochoten podstupovat v dlouhém období velká rizika a stát je tudíž nucen brát tato rizika v té či oné formě na sebe. Na druhé straně vykazují státní podniky (obvykle velkých rozměrů) menší pružnost a přizpůsobivost. Soukromé podniky se přizpůsobují náhlým změnám na trhu mnohem rychleji. Zvláště nejsou-li takové změny příliš velké. Současně s tím mohou být velké státní podniky velmi efektivní. Zvláště při využívání výhody velkovýroby a zčásti při prosazování cílů centrální hospodářské politiky. Proto je kapitalistické hospodářství schopno prosazovat účinně svůj společný národní zájem prostřednictvím státního sektoru a státu samého. Na druhé straně může socialistické hospodářství využívat soukromý sektor, aby dosáhlo větší pružnosti celé hospodářské sféry, a také k podněcování konkurence.
Všechno to lze přirovnat k automobilu, jehož parametry řízení jsou spojitě určeny poměrem tří různých aspektů. Je-li státní sektor příliš těžkopádný, hospodářství „takřka nejede”. Je-li soukromý sektor silnější než státní, je „téměř nezvládnutelné”. První vůz může snadno změnit směr na každé silnici. Se druhým bude těžké vybrat dokonce i tu nejširší zatáčku. Pravděpodobně lze dosáhnout ideálního rozdělení odpovídající vahou středního sektoru, tj. kolektivního vlastnictví, která by odpovídala dobře známé vynikající udržitelnosti vozu na silnici u automobilů s umístěním motorů uprostřed.
Pokud víme, směšuje se velmi často problém těchto tři vlastnických sektorů se strukturálním problémem jiné povahy: otázkou struktury podle velikosti palety hospodářských jednotek. Skladba hospodářství podle velikosti jeho podniků není stejná. Tvoří ji velké podniky, malé podniky a mezi nimi jsou společnosti středního rozsahu známé jako družstva. V této polovině světa má tato směsice tendenci jevit se tak, že velké znamenají vymezením státní, malé znamenají soukromé, zatímco družstva jsou většinou středního rozsahu.
Je dostatečně zjevné, že lze obdobou použitou s ohledem na státní a soukromý sektor použít víceméně přesně i na strukturu podle velikosti. Hospodářství s převládajícími velkými podniky pravděpodobně „takřka nepojede”, zatímco hospodářství, kde převládají malé podniky, bude mít sklon k „téměř nezvládnutelnosti”.
Praxe zjevně činí zcela nemožným považovat oba druhy struktur za shodné. Je bez diskuse, že státní sektor má v kapitalistickém světě podobu velkých podniků, avšak v soukromém sektoru jsou velké podniky neméně významné. Je stále více pravdou, že v současných socialistických hospodářstvích tvoří soukromý sektor hlavně malé podniky. Avšak méně jednoznačná je situace, pokud jde o současné tendence.
Je zcela zjevné, že se musí formování všech těchto činností a struktur, které mají vztah ke kontrole, vědecky plánovat v rámci dobře organizovaného procesu plánování. Není třeba zdůrazňovat, že takové plánování nemůže zahrnovat jen hospodářské, ale i společenské činnosti.
Vraťme se k obdobě automobilu. Manévrování vozu ovlivňuje několik faktorů: řízení, rozložení hmotnosti a četné jiné skutečnosti. Co však má nemenší význam, je povaha vozovky. Teorie cesty růstu byla rozpracována do nejmenších podrobností. Zdálo by se, že v mnoha zemích celého světa funguje tato praxe porovnávání procesu růstu se silnicí či vozovkou docela dobře. Dráhu či silnici nastiňuje hospodářská politika. Chci říci, že můžeme hovořit o případech, kde má plánování a tvorba hospodářské politiky v profesionální a institucionální soustavě své místo. Je-li tu taková soustava s vědeckou a technickou průpravou odpovídající úloze vypracovávat analýzy a předpovědí, které jsou potřebné pro tvorbu hospodářské politiky, pak můžeme hovořit o institucionalizovaném plánování, ať se tímto jménem skutečně označuje, či nikoli. Úkolem takového plánování je nastínit sociální a hospodářské cíle, jichž chce politika dosáhnout v konzistentní soustavě, a to nehledě na poslání, se kterým mohou tento soubor spojovat taková slova jako „plánování” či „hospodářská politika”.
Podstata plánování nevyplývá z označení, ani nezávisí na tom, je-li v rámci institucionální soustavy plánování nějaká organizace nazvaná plánovací úřad či ministerstvo plánování. Je možné, že má nějaká země plánovací úřad, který neprovádí žádné opravdové plánování (což je dnešní stav v některých socialistických zemích). Jiná země může mít skutečný plánovací úřad, který se zabývá plánovacími činnostmi, avšak rozhodování o hospodářských politikách se dělá v jiných politických sférách (např. Japonsko). Pak tu jsou zase země, které nemají ministerstvo plánování, avšak vážně se zabývají plánovacími činnostmi (např. Velká Británie). Aby zde nebyl v této věci žádný omyl: plány týkající se hospodářské politiky přijímají či zamítají na celém světě „politikové”. Není ale totéž, byl-li takový plán vybrán z rozmanitých plánů, které byly vypracovány v procesu pečlivě připravené práce plánovačů (zajištující jistou konzistentnost), či bylo-li rozhodnutí přijato libovolně na arbitrérní bázi. Podle mého názoru dochází k oběma těmto případům jak v socialistických, tak kapitalistických hospodářstvích.
Není tedy mezi socialistickým a kapitalistickým plánováním žádný rozdíl? Pokud jde o metodologii, pak z teoretického hlediska žádný pozoruhodný. Teoreticky lze použít pro oba typy zemí stejné modely. Pokud jde o obsah, rozdíl zde přirozeně je. Kolik zemí, tolik soustav. Každé modelování - ať už matematické či logické - nutně vyžaduje rozšíření: zdůraznit určité části reality a jiné pominout či potlačit. Z toho tedy plyne, že musí být metoda plánování v zemi, kde mají všechny tři společenské sektory zhruba stejnou váhu, jiná než v zemi, kde jeden sektor převažuje nad ostatními.
V průběhu historického vývoje se stala charakteristickým rysem socialistických zemí převaha státního sektoru, zatímco u kapitalistických lze totéž říci o sektoru soukromém. Dochází mezi oběma soustavami ke sbližování? Řekl bych, že ano, avšak v určitém smyslu.
Nikoli v tradičním. Pro obě soustavy je typická výše zmíněná asymetrie struktur, způsobu chápání úlohy vládnoucího sektoru a stejně tak společenského režijního kapitálu a infrastruktury. Současně s tím je ale pro ně příznačné i víceméně podobné chování těchto sektorů v rámci hospodářských politik či při jejich plánování.