Jestliže byl socialismus ve svém pojetí jako teoretická koncepce jednomyslně označen za omyl, je logickým důsledkem ptát se, co teď? Měla by se teorie omezit na poskytování přesných analýz příčin a nedostatků? Má snad přispívat k hledání potřebných řešení tím, že bude vypracovávat normativní teorie? Bylo by rovněž možné představit si čistě pragmatický způsob uskutečňování reforem a obejít se bez teoretického modelu. Vždyť by ekonomická teorie neměla být přetěžována hodnotami.
Jestliže problém formulujeme tímto způsobem, mohla by základní otázka současných reforem v socialistických zemích být formulována následovně: Je to, co zamýšlíme zavést jako budoucí hospodářskou reformu, svou podstatou odlišné od dnešních hospodářských systémů v Západní Evropě? Západní systém, a v tomto ohledu se všichni účastníci kolokvia shodli, není koneckonců v přísném slova smyslu socialistickým systémem. Dokonce přesto, že například ve Švédsku byly socialistické hodnoty uskutečněny ve vyšším stupni než v Sovětském svazu.
Projevil se zde skeptický názor, že by sice mohlo být žádoucí mít odlišný systém, ale že se nezdá být dosažitelný. Vzhledem ke složitosti není možné nastínit sociálně ekonomický model, který by bral v úvahu adekvátně všechny různé problémy. Z tohoto důvodu by se měla teorie omezit na iterativní řešení jednotlivých částí každého problému.
Systém, který se pokouší vyloučit rozdíly v moci, v důchodech, společenském postavení atd., zůstává nerealistickým ideálem, který nemůže být již z praktických důvodů uskutečněn. Tento přístup zpochybňuje všeobecně alternativy k západnímu kapitalismu. Rozhodujícími faktory nejsou formy vlastnictví a koordinace nebo organizace výroby, ale rozdělování jejich výsledků a vyloučení nežádoucích vývojových tendenci. Měly by být připuštěny všechny představitelné formy vlastnictví. Konkurence by potom měla zajistit, že ty nejvhodnější a nejefektivnější z nich by se staly převažujícími. Sociální a hospodářská politika by měly působit ve směru spravedlivého rozdělování.
Ačkoliv je zdůvodnění zásadně nových, alternativních systémů jako je jugoslávská koncepce samosprávy, nebo také Šikova „třetí cesta” neoddiskutovatelné, je naprosto rozhodujícím faktorem úspěch, efektivní výroba atd. Každý nový systém, o nějž usilujeme, by měl smysl pouze tehdy, pokud by překonával známé nedostatky dnes existujícího společenského řádu. Kromě toho by zde byly problémy, je-li slučitelný s otevřeností vůči světovému hospodářství.
Je nutné připustit, že i jugoslávský systém ve své současné podobě může být stěží brán jako základ modelu pro nový společenský řád. V důsledku toho i z čistě praktických důvodů je stěží možno očekávat široce pojaté experimenty od států východního bloku, pro něž jsou problémy reforem a transformace ekonomického systému v současné politice nejdůležitější.
Proti tomuto směru argumentace byla postavena teze, že teorie a praxe na sebe působí stále, a to dokonce i v dobách velkých sociálních změn, a že ekonomie nemůže být jednoduše spokojena s popisem principů chování nebo politických opatření ve vývoji. Analýza praxe by měla vyústit do podoby návrhů alternativních řešení, které by měly být následně předmětem demokratického hlasování. Odborníci by měli být požádáni o vyjádření svých názorů, aby návrhy týkající se nových vývojových tendencí nebyly ponechány pouze na politicích a byrokratech. Teorie by měla ukazovat spojitosti a důsledky různých hospodářskopolitických opatření. Bez formulování teorií by neexistoval žádný ekonomický rozvoj. Hospodářská politika včetně odmítnutí reformních modelů a obracení se ke kapitalismu západoevropské povahy je vždy založena na teorii. Bez ohledu na to, jestli se jedná o keynesiánskou stimulaci poptávky, monetaristickou regulaci nabídky peněz nebo spoluúčast zaměstnanců spojenou s daňovými úlevami, byla praxe vždycky výsledkem určitých teoretických úvah.
Ekonomická teorie, musí vytvářet nástroje a instituce nezbytné pro to, aby tržní mechanismus fungoval optimálně, a které by souběžně vylučovaly nežádoucí vývoj. V tomto kontextu byly zmíněny trhy práce a kapitálu, soukromé podnikání atd. jako pozitivní příklady, protekcionismus a monopoly jako negativní.
Teorie by nadto měla vysvětlovat, proč rozpor mezi prací a kapitálem vede ke ztrátám na efektivnosti v podobě krizí, mzdových konfliktů nebo nedostatku zájmu o rozvoj firmy, zatímco spoluúčast zaměstnanců by mohla zároveň zvýšit motivaci, efektivnost a pocit sounáležitosti zaměstnanců s firmou.
Ekonomové by se však měli omezit na to, že ukáží alternativy a jejich důsledky. Zvláště v zemích východního bloku nesmí být všemocný stát nahrazen všemocnými reformátory.