Jestliže se po teorii chce, aby poskytovala modely, vede to k otázce, jaké konkrétní ideje a modely jsou myslitelné jako alternativy ke kapitalistickému systému západoevropského typu. Diskuse začala tezí, že rozhodujícím cílem socialismu je odstranění „nevlastnictví” výrobních prostředků. Vlastnictví výrobních prostředků o sobě nemusí být zatracováno, avšak skutečnost, že velká část obyvatelstva je z vlastnictví vyloučena, by měla. Koncentrace moci, vykořisťování atd. jsou logickými důsledky tohoto stavu. Neexistence reálné rovnosti je zvláště významná.
Požadavek zavedení kolektivního vlastnictví však neznamená automatické převedení soukromého vlastnictví do podoby státního vlastnictví, tj. znárodnění. Marx chtěl spíše zespolečenštění, tj. rozvoj nového společenského uspořádání vlastnických vztahů, které by zahrnovalo kolektivy, družstva v nejširším slova smyslu a státní vlastnictví pouze jako jednu z mnoha možností. Dogmatická fixace této specifické varianty může být jasně vystopována zpět k Leninovi a zvláště pak ke Stalinovi; ta je v rozporu s původními myšlenkami o socialismu. Státní vlastnictví musí být skutečně považováno za jednu z příčin všemocnosti byrokracie a nomenklatury a rovněž tak současné krize. Na druhou stranu však zde byly argumenty, že pokud je Marxova analýza platná, pak se zřejmě ještě společnost dostatečně nerozvinula. Z toho by vyplývalo, že na dnešním stádiu vývoje nemůže být ještě soukromé vlastnictví zrušeno.
Otázka vlastnictví je skutečným klíčovým problémem socialistické teorie, z něhož jsou všechny ostatní problémy vyvozeny. Marx nepovažoval vlastnictví pouze za právní vztah mezi lidmi - vlastníky a předměty, ale byl to pro něj navíc charakteristický rys mezilidských vztahů samotných. Marx považoval každý problém vyplývající z procesu výroby, směny zboží a rozdělování nadhodnoty za problém vlastnictví. Pro Marxe je pojem „vlastnictví” totožný s pojmem výrobní vztahy, protože v konečné instanci je problematika vlastnictví odpovědná za optimální rozvoj výrobních sil.