V zájmu zajištění rovnosti a skutečné demokracie volali účastníci diskuse po rovnosti vlastnictví v tom smyslu, že výrobní prostředky by neměly být po vzoru jugoslávského modelu ve vlastnictví určitého specifického subjektu, ale měly by být vlastněny všemi zároveň v podobě společenského vlastnictví.
V diskusi došlo k rozlišování mezi primárními a sekundárními vlastnickými právy. Sekundární vlastnická práva znamenají, že společnost, představovaná orgány státu, je právním vlastníkem podniku, zatímco primární vlastnická práva vyjadřují skutečné právo disponovat výrobními prostředky podnikovým kolektivem. Ta by měla být svěřena kolektivu, aby mohl využívat všech práv a povinností; řídící orgány a osazenstvo podniku by samozřejmě měli plnit své funkce odpovědně. Jako v jugoslávském modelu by bylo řízení ustaveno a kontrolováno spíše kolektivy podniků než státem, a nikoli malými zájmovými skupinami, které na sebe navzájem dozírají, jak je tomu na Západě. Protože by důchod společně patřil všem zaměstnancům, byla by zajištěna spoluúčast zaměstnanců v odpovědnosti a mohlo by být dosaženo vyššího stupně efektivnosti. Byla by zaručena nezávislost řídících orgánů, pokud jde o každodenní hospodářskou činnost (podnikání); kolektivem by měla být sankcionována pouze zásadní dlouhodobá rozhodnutí nebo rozdělování důchodu. Tímto způsobem by mělo být zaručeno, že a) každý by měl výhodu z přírůstku zisku v nejširším slova smyslu ve stejném měřítku, b) aristokracie by byla nahrazena reálnou demokracií. Jinak řečeno, samosprávná firma by mohla všechno, co může kapitalistická firma a ve skutečnosti ještě o něco víc.
Tato myšlenka byla zpochybňována s poukazem na to, že jugoslávský model ve skutečnosti nefunguje, což musí být připisováno nedostatkům imanentním tomuto systému spíše, než pouze neadekvátnímu převedení teorie do praxe nebo autoritářskému politickému systému stalinského typu. Myšlenka společenského vlastnictví je filosofická abstrakce, která zakrývá skutečnost, že stát zůstává vlastníkem výrobních prostředků.
Kritizována byla rovněž skutečnost, že v praxi přetrvává vliv státu a politiků. Protože politikové byli odpovědní také za zaměstnanost, za sociální zájmy pracujících a za regionální rozvoj, pokoušeli se čas od času bránit své „vlastní” podniky pomocí protekcionistických opatření, dotací, nebo dokonce přímých zásahů do řízení. Podniky nejsou ve skutečnosti vystaveny skutečnému tržnímu tlaku. Monopoly jsou tolerovány, ztrátovost hospodaření je zakrývána, automatické zajištění před potenciálním krachem je běžnou záležitostí a v důsledku toho musí nutně efektivnost zaostávat za soukromými podniky. Jinými slovy, jugoslávské zkušenosti ukazují, že imanentně v systému existuje objektivně rozpor mezi jednostrannými zájmy výrobců a komplexními společenskými zájmy. Politikové dávají vysokou prioritu politické moci, spíše než ekonomické efektivnosti. Proto by se mělo stát cílem upevnění ekonomických zájmů vlastníků kapitálu a omezení vlivu státu na minimum a zásadní boj proti objektivně nežádoucím vývojovým tendencím, jako jsou monopoly.
Socialistická teze o přeměně každého ve vlastníka a o likvidaci nevlastnictví je správná, ale tito vlastníci musí mít „právní postavení”, tj. být zaměstnanci - spoluvlastníky nebo malými akcionáři s bezprostředním ekonomickým zájmem v podnicích, jichž se to týká. Jinak by zde byla tendence ke stavu každý = nikdo, čímž by byla teze o společné odpovědnosti zpochybněna.
Rovněž byly zdůrazněny ostatní problémy ve spojení se samosprávou, jako jsou případy restrukturalizace, přebytku pracovních sil a fúzí. Za nevyhnutelné předpoklady efektivní hospodářské činnosti byly také považovány volné trhy kapitálu a práce. Mobilita by neměla být navíc omezována perspektivami, že je možno sklízet plody dnešních investic pouze až za mnoho let. V krátkosti řečeno, bylo kritizováno to, že jugoslávský model samosprávy představuje idealizovaný systém, jenž ponechává stranou nezodpovězeno mnoho otázek a pouze nedostatečně vyhovuje požadavkům tržní ekonomiky, která je nezbytná.