Díky tomu vznikl další předmět diskuse, kterým se stala otázka, je-li plánování vhodné nebo dokonce potřebné v procesu přechodu od plánované k tržní ekonomice.
Na jedné straně zde byly názory, že bez makroplánování ve vztahu k rozdělování důchodů a jejich růstu by nebylo možné vstřebat rozsáhlý inflační potenciál a přeměnit trh prodávajících do podoby dobře fungujícího tržního mechanismu.
O socialistických zemích bylo řečeno, že mají další výhodu v tom, že jsou schopny prosadit přechod k fungujícímu tržnímu mechanismu za pomoci souhrnného plánu a na tomto základě lépe koordinovat politiku a ekonomiku. Vzhledem k tomu, že je úplná reprivatizace zvláště v odvětvích masové výroby stěží v krátké době dosažitelná pro nedostatek kapitálu samotného, a proto, že změny v organizační struktuře nemohou být ponechány na samotných státních podnicích, by si tato transformace vlastnických vztahů rovněž vyžadovala státní plánování. Odpovídající spojení mezi plánováním a trhem by současně zabránilo koncentraci soukromého kapitálu a moci v rukou jednotlivců.
Tyto názory byly zpochybňovány na základě tvrzení, že je výrazně problematické, jestli si vůbec přeměna veřejného sektoru do podoby tržního systému státní plánování nadále vyžaduje. Je-li základním principem teze, že podniky by měly být nezávislé, pak by to mělo být zcela v protikladu k reglementaci investic, spotřeby apod. V zemích, kde tyto reformy probíhají, by hospodářská politika měla být rovněž omezena na pobídky v nejširším slova smyslu. Kromě toho by zde byly problémy legitimity, obzvláště v etapě přechodu, v jejímž průběhu je proces obnovy demokracie stále ještě na samém počátku.