Diskuse následně osvětlila skutečnost, že existují určité oblasti, v nichž nejsou žádné funkční tržní mechanismy nebo v nichž je možná víra v samotný trh nevýhodou.
Jedním z takových případů jsou rozsáhlé investice, u nichž nejistá budoucnost, nedostatek důvěry a informací atd. odvádí soukromé podniky od skutečného investování. Sem by právě měl stát vstupovat. Příklady Japonska a Jižní Koreje ukázaly, že státní plánování je schopno rozptýlit takovou nejistotu a povzbudit firmy k investicím.
Účastníci diskuse se shodli, že sociální zabezpečení či ekologické záměry by tak jako tak nebylo možno ponechat na tržním mechanismu. Za zcela absurdní považovali reprivatizace takových přirozených monopolů, jako je zásobování vodou a elektřinou. V první řadě je třeba zdůraznit, že tyto podniky nebyly každopádně nikdy soukromé, takže je pojem „re”-privatizace klamný, nadto nepovede takový krok k žádnému zvýšení efektivnosti. Naopak, je zde nebezpečí, že by soukromá konkurence mohla a) mít negativní dopad na nabídku a b) zvyšovat současně ceny.
Nakonec se diskuse soustředila na bytovou výstavbu, což je oblast, v niž selhal trh i plánování, protože až dosud ani jedna z těchto koncepcí nepřišla s nějakými uspokojivými výsledky.
Je možné klást si otázku, je-li již plánování socialismem, nebo alespoň jednou z jeho integrálních složek. Koneckonců je plánování na pořadu dne i za kapitalismu, jak ukazuje příklad keynesiánského deficitního financování. Plánování je tudíž obecným předmětem hospodářské politiky a nemá a priori co do činění s kapitalismem nebo socialismem jako systémem. Právě tak jsou základní nástroje plánování a hospodářské politiky koordinované v zájmu dlouhodobého fungování spolehlivější z hlediska uplatňování demokratických hodnot a cílů.