Většina účastníků se shodla na tom, že by demokratické většiny pro prosazování odlišných sociálních zájmů a priorit, které jsou na jejich základě odvozeny, měly být určeny pouze prostřednictvím demokratické diskuse mezi politiky a nezávislými stranami. Tyto strany by měly mít stejnou příležitost, co se týče získávání informací a zveřejňování svých programových cílů. Pouze takový postup by umožňoval demokratický výběr i pokud jde o makroekonomické plány. Budoucí vývoj by tedy měl být výsledkem diskusí a kompromisů mezi širokým spektrem názorů.
V rámci pouze jedné jediné strany je skutečná diskuse o alternativách v konečné instanci nemožná. Stranická disciplína sama o sobě zabraňuje skutečnému formování opozice. Demokratizace politického života a zrušení cenzury by měly jít ruku v ruce s ekonomickými reformami. Názor, že nepopulární reformní opatření by bylo možné prosazovat pouze prostřednictvím „vedoucí úlohy komunistické strany” je dogma, které upevňuje moc nomenklatury. Demokracie je nezbytná již v průběhu reformní fáze, aby byla omezena moc byrokracie. A naopak, pouze vláda nebo byrokracie, která má demokratickou legitimitu a která se těší důvěře lidu, je s to zavádět nepopulární opatření. Příklad Číny nedávno ukázal, že dlouhodobě není autoritativní režim schopen potřebné reformy uskutečňovat.
Pouze systém více stran může dlouhodobě zajistit, aby nejvyšší místa byla obsazována novými, dobře kvalifikovanými lidmi. Dokud dělá všechna rozhodnutí týkající se obsazování vrcholných pozic v politice i ekonomice jediná strana, bude zde nepotismus a názory, které se odlišují od generální linie, budou vyloučeny. V monopolním politickém systému musí nutně platit zákon průměrnosti a dokonce podprůměrnosti, což znamená, že vedoucí místa jsou v zásadě obsazována lidmi s nanejvýš průměrnou intelektuální kapacitou, takže je bezpečně zabráněno tomu, aby se objevili potenciální konkurenti. Tento přístup byl uplatňován po desetiletí, takže se nyní v procesu přechodu stal ostrý nedostatek kádrových alternativ zvlášť naléhavým problémem.
Přes zásadní shodu mezi účastníky nebyl tento názor zcela bez výhrad. Unáhlené zavádění systému více stran je podle některých názorů spojeno s mnoha problémy. Především je zde nezbytné přechodné období pro to, abychom se seznámili s parlamentním systémem. Kromě toho je třeba upevnit intelektuální síly pro boj s konzervativní mocí. Se zvláštním odvoláním na Sovětský svaz a Jugoslávii bylo upozorněno na skutečnost, že v systému více stran mají tendenci získat převahu dílčí zájmy, které pak ohrožují jednotu země jako celku. Tento vývoj jde na ruku konzervativním silám. Obecně řečeno nemůže být politická kultura, která je nezbytně potřebná, předpokládána jako samozřejmost.
Leninova myšlenka sovětského státu jako spojení legislativní a výkonné moci v jedno je zřejmě od počátku pěrestrojky nepoužitelná. Je možné zaznamenat tendenci k uznání Montesquieuho oddělení moci. V důsledku toho již starý systém není schopen držet krok s novými myšlenkami a bude tedy muset být překonán.
Nové myšlenky povedou logicky k různým seskupením a nakonec k systému více stran. Na to ukazuje rovněž vývoj polských odborů „Solidarita”. Zkoumaný proces se vyznačuje nezávislostí a je založen na dobrovolnosti a spontánnosti a nemůže být tedy řízen shora. Musí být také ostře odmítnut pesimistický názor sovětských reformátorů, podle něhož by bez silného vůdce, bez „osvíceného absolutismu” nic nefungovalo.
Na závěr je možné říci, že účastníci diskuse se shodli na tom, že politické reformy jsou přinejmenším tak významné jako ekonomické reformy. Bez politické obnovy jsou ekonomické reformy nakonec odsouzeny ke ztroskotání. Pouze skutečně demokratický vývoj může předejít nebezpečí návratu ke starému byrokratickému stavu.