Vzhledem k této části diskuse soustředíme pozornost na ty aspekty jugoslávského modelu samosprávy, které jsou spjaty s motivacemi zaměstnanců. Do popředí se dostal názor, že společenské vlastnictví výrobních prostředků doplněné o předání tzv. primárních vlastnických práv zaměstnancům zajišťuje nejvyšší stupeň zájmu a efektivnosti. Kolektiv podniku má účinnou kontrolu nad výrobními prostředky, zaměstnanci zaměstnávají a kontrolují vedení podniku. Zaměstnanci jsou placeni na základě hrubého důchodu podniku. Rozdělování hrubého důchodu na investice, dividendy atd. je předmětem demokratických rozhodnutí, která dělá shromáždění zaměstnanců. Je tedy na odpovědnosti podnikového kolektivu, aby zajišťoval investice a tím garantoval dlouhodobý rozvoj podniku. Jakékoliv rozlišování mezi platem, mzdou a ziskem je zbytečné, protože spoluúčast na výsledcích hospodaření zaručuje stejné zájmy a motivace jako účast na ziscích.
Tento přistup byl kritizován jako idealistický a nerealistický. To, že zde není rozlišení mezi mzdou a ziskem, vede k nedoceňování specifických signálních funkcí mzdy na trhu práce ve vztahu k pracovní činnosti a k výběru povolání. Kromě toho vedou výrazné rozdíly v odměnách za stejnou práci v rozdílných podnicích k rostoucí nespokojenosti, a jak je možné pozorovat v Jugoslávii, k inflačnímu tlaku na mzdy. Rozdíly v důchodech jsou předpokladem pro to, aby práce s rozdílnou kvalitou a obtížností byla ve společnosti vykonávána. Z důvodů efektivnosti je i nadále jasné oddělení platu a zisku nezbytné tak, aby v zájmu zaměstnance mohl být uplatňován princip „stejná odměna za stejnou práci”. Odměna musí být v souladu s prací, která byla vykonána.
Zájem zaměstnanců na vyšším stupni efektivnosti a zlepšených výsledcích podniku jako celku na trhu musí být vzbuzován spoluúčastí na zisku. Odchylky příjmů zaměstnanců od jejich odměn za práci by měly být výlučně výsledkem spoluúčastí na zisku. Zatímco vývoj mezd a platů je předmětem ekonomických úvah, účast na zisku by závisela na tržních kritériích, tj. na hospodářských výsledcích.
Zůstává zde každopádně cíl překonat krátkodobé ziskové úvahy kapitalismu a zajistit a dlouhodobě optimalizovat rozdělování vytvořeného důchodu na funkční důchody. Bez smyslu pro odpovědnost budou mít jednotlivci tendencí trvat na krátkodobé ziskové maximalizaci a rozdělování. Nezbytná ochrana investic, udržování a rozvoje kapitálu by nebyla v tomto případě zaručena.
Kontrola řízení podniku kolektivem se jeví rovněž velmi problematická, protože vedení podniku využívá výhod přístupu k informacím. To představuje paralelu k úloze dozorčí rady v kapitalistickém systému, která má tendenci zaznamenat chybný vývoj nebo špatné řízení až příliš pozdě. Odpovědnost pracujících může být vztažena pouze k jejich bezprostřední činnosti, pouze s omezenou odpovědností za podnik jako celek. Výkony v podobě účinné kontroly řízení není možné očekávat, protože i profesionálové považují dosažení těchto cílů za obtížné.
Kvůli efektivnosti musí existovat volný trh práce a kapitálu, na tom se účastníci kolokvia široce shodli. Přece však jsou oba ve zřejmém rozporu s požadavkem kolektivního vlastnictví. Efektivní trhy práce si vyžadují svobodný pohyb práce a její mobilitu. Rozdíly v důchodech v Jugoslávii by ztratily mnoho na své výbušnosti, pokud by byly předmětem skutečně svobodné konkurence, protože každý by mohl podle své vůle měnit práci a konkurence by vedla k jednotné úrovni důchodů. Na jedné straně je volná konkurence pravděpodobně zvláště na trhu práce co do povahy poněkud teoretická, zatímco na druhé straně jsou časté změny zaměstnání v rozporu s odpovědným dlouhodobým rozvojem podniku a nezbytných investic. Jediným logickým důsledkem by byla krátkodobá maximalizace zisku ze strany zaměstnanců.
Volný trh kapitálu se v obdobném smyslu nezdá být slučitelný s kolektivním vlastnictvím výrobních prostředků. Smyslem efektivních trhů kapitálu musí být zajištění podniků rizikovým kapitálem. Je demokraticky legitimní a dává ekonomický smysl, aby byly trhy kapitálu přístupné všem. I tak nebude nikdo slepě svěřovat své peníze jakémukoliv podniku, aniž by požadoval určitý stupeň kontroly, jenž by však byl v systému čisté samosprávy neuplatitelný. Trh kapitálu by byl zatížen výjimečným handicapem a zdá se pochybné, zdali by mohl skutečně fungovat, nebo zdali by nestagnoval na úrovni úspor a úvěrů.
Fúze a rekonstrukce kapitálu by ve skutečnosti byly rovněž nemožné, protože zpravidla zahrnují reorganizace a často vznik nadbytku pracovních sil. Reorganizace jsou v ostrém rozporu se samoorganizací zaměstnanců a v případě přebytku pracovních sil by každý jednotlivec ve skutečnosti měl hlasovat ve prospěch svého propuštění. Argument, podle něhož by konečně nesli zodpovědnost zaměstnanci, by se zdál být poněkud altruistický. Ve skutečnosti by ztráty stále volaly po státní pomoci.