Obecně řečeno, je třeba si položit otázku, je-li možné udržet zájem zaměstnanců dlouhodobě bez vlastnického podílu nebo zdali by kolektivní vlastnictví přesto, že je uskutečnitelné v malých podnicích, brzy dosáhlo svých mezí v podnicích velkých. Což je totéž, jako když řekneme, že by cíle v podobě překonání odcizení člověka od práce nebylo dosaženo. Je zde spíše nebezpečí, že společenské vlastnictví by bylo chápáno jako příliš abstraktní, protože je společnost nakonec představována státem. Společná odpovědnost, přijímání rizika atd. by se tedy vytrácelo až k bezvýznamnosti, vlastnictví by nebylo v dostatečné míře skutečně prožíváno.
Zkušenosti ukazují, že na rozdíl od středně velkých podniků, jejichž organizační struktury jsou stále ještě jasně rozpoznatelné, vyvolává spoluúčast na zisku ve velkých podnicích zájem zaměstnanců na zisku, ale nevzbuzuje žádný skutečný zájem na dlouhodobém udržování a rozvoji kapitálu. Naopak, zájem zaměstnanců je vázán na co možno nejrychleji a za každou cenu rostoucí zisky a tím na úkor investic. Dokonce i zanedbávání kapitálových aktiv by se z tohoto důvodu jevilo jako přijatelné.
Účastníci kolokvia požadovali všeho všudy koexistenci různých forem vlastnictví v souladu s požadavky a situací každého jednotlivého podniku. Soukromé vlastnictví by pravděpodobně bylo smysluplnější v malých podnicích, zatímco spoluúčast zaměstnanců na kapitálu, což je smíšená forma vlastnictví, by měla smysl zejména ve středně velkých podnicích. Velké podniky by však měly fungovat jako akciové společnosti s podstatným akciovým podílem zaměstnanců. Současně je možné si představit i různé formy družstev a rovněž státní vlastnictví. Vlastnictví akciového podílu znamená též, že jednotlivci nemohou být nuceni, nad své pracovní úsilí, spoluúčastnit se na kapitálu podniku. Primární vlastnická práva musí být interpretována tak, že poskytuji zaměstnancům rozhodné slovo v dozorčích radách. V zájmu vyloučení chyby jugoslávského systému zde musí být jasný rozdíl mezi státem a podnikem. Povinnosti státu spočívají ve vytváření účinných obecných podmínek a v podporování svobodné konkurence, spíše než v podkopávání konkurence prostřednictvím subjektivních zásahů, protekcionismu a dotací.
Byly zdůrazněny zkušenosti s podniky ve vlastnictví zaměstnanců na Západě a rozebrána široká škála cest, kterými mohou být takové formy vlastnictví zaváděny a podporovány. Zdá se, že je velmi důležité zajistit, aby byly z těchto zkušenosti vyvozeny závěry ve prospěch budoucí formy vlastnictví, zahrnující zaměstnance. Neexistuje žádný důvod, proč bychom měli znovu vynalézat kolo.
Tato část diskuse dospěla k závěru, že se zdá být dosti smysluplnou konkurence různých forem vlastnictví. Nejlepší, nejefektivnější řešení by převažovalo v závislosti na situaci. Přesto však všichni účastníci diskuse považovali spoluúčast zaměstnanců na kapitálu podniku za možnou, žádoucí a slučitelnou s vývojovými tendencemi kapitalistického systému, i když efektivnost samozřejmě zůstává převažujícím kriteriem.