Českému čtenáři se dostává do rukou nejúspěšnější práce jednoho z nejvýznamnějších současných amerických ekonomů.
Nestává se často, aby se kniha profesionálního ekonoma stala bestsellerem roku, jako tomu bylo s Galbraithovou „Společností hojnosti“ po jejím prvním vydání v USA roku 1958.
Stylem, literární brilantností, vědomým akcentováním a uplatňováním interdisciplinárního pohledu na soudobou americkou společnost a především humanisticky orientovanou kritikou jejích neduhů Galbraithova kniha vysoce převyšuje běžný americký průměr a znamená další průlom do tradice společenskovědní produkce v USA.
V minulosti byla totiž americká společenská věda, inspirovaná většinou ryze utilitárními a pragmatickými cíli společenského výzkumu, silně poznamenána duchem empirismu a pozitivismu. Mohla se tedy - v porovnání s Evropou - pochlubit poměrně vysokou úrovní exaktního poznání mnoha dílčích stránek společenské reality, ale neměla - na rozdíl od Evropy - žádného většího myslitele, který by syntetičností a komplexností svého pohledu výrazněji ovlivnil směr světového vědeckého výzkumu problémů moderní průmyslově vyspělé společnosti.
V poslední době nastává v tomto směru patrná změna. Také v americké společenské vědě se objevuje tendence ke konstrukci obecnějších teorií, které se pokoušejí zobrazit a vysvětlit příčiny, projevy, dosah a smysl všech hlubokých strukturálních a institucionálních změn, jež soudobá kapitalistická společnost prodělává.
Není náhoda, že právě v USA, které jsou industriálně nejvyspělejší zemí současného světa, také nejvíce zdomácněl pojem tzv. industriálně vyspělé společnosti, který se stává centrálním pojmem současné západní společenské vědy vůbec.
Některé nejranější verze teorie industriální společnosti, které ovlivnily způsob, jímž se dodnes uvažuje o problémech vyvstávajících v souvislosti s vědeckotechnickým pokrokem, s růstem státního intervencionismu, pokračující koncentrací a centralizací ekonomické a politické moci atd., jsou dokonce amerického původu.
Už ve čtyřicátých letech se zrodila například koncepce tzv. manažerské revoluce, v níž Američan J. Burnham upozornil na některé důsledky industriální vyspělosti na třídní strukturu moderní společnosti, a zejména na zrod „nové třídy“ či vrstvy „manažerů“, kteří se postupně ujímají faktického řízení společenské výroby a začínají tím výrazně ovlivňovat celkový vývoj a tvářnost společnosti.
Tato teorie byla sice v mnohém poplatná tradičnímu historicko-filosofickému schématu, jež převládalo v 19. století; měla i celou řadu jiných slabin a lze dokonce říci, že její zhruba desetiletá popularita a módnost pramenila spíše z funkce, kterou ve své době - svým vysloveně protisocialistickým ideologickým zaměřením - plnila. Nicméně je faktem, že tato původem americká koncepce dala mocný impuls široce založenému světovému výzkumu povahy; role a významu této „nové třídy”.
Velmi významnými představiteli americké společenské vědy, jimž rovněž náleží primát v komplexnější analýze některých důležitých aspektů západní industriálně vyspělé společnosti, jsou například A. Berle a G. Means, kteří dokonce již v počátcích třicátých let postřehli a proanalyzovali velmi závažné změny, k nimž došlo ve sféře vlastnictví od okamžiku, kdy se rozhodující ekonomickou silou USA staly moderní průmyslové velkopodniky v podobě všemocných korporací,.Jedině předstih USA v průmyslové vyspělosti ve srovnáni s evropskými kapitalistickými zeměmi vysvětluje, proč se výsledků zejména Berleho analýzy mocensko-vlastnických konfliktů uvnitř korporace začínají evropští teoretikové intenzívně dovolávat teprve nyní, kdy se průmyslově nejvyspělejší kapitalistické země západní Evropy začínají střetávat s analogickými problémy jako svého času USA.
To platí i v některých jiných ohledech. Například americký ekonom a sociolog P. Drucker, který patří bezesporu k nejlepším znalcům vnitřního života korporace, byl mimo jiné poradcem General Motors pro otázky řízení a je spoluautorem organizační struktury této patrně nejúspěšnější a nejefektivnější korporace USA, stává se v současné době v Evropě nejčastěji citovaným autorem v pracích teoretiků zamýšlejících se nad problémy místa a významu průmyslových velkopodniků v ekonomice země, nad problémy ekonomických, sociálních a politických konfliktů uvnitř těchto podniků a zejména nad možnostmi a způsoby jejich řešení.
V tomto výčtu amerických teoretiků, kteří sehráli či hrají v současné orientaci společenských věd úlohu jakýchsi pionýrů, nelze nejmenovat také například E. Maya a jeho žáky W. F. Whytea a G. Homanse, kteří patří k tvůrcům teoretické koncepce tzv. mezilidských vztahů. Tato koncepce byla často a dlouho ironizována. Ani my jsme včas nepostřehli, že od Mayových dob, kdy se snad mohla jevit jako pouhá abstraktní konstrukce či jako šlechetný a o to více beznadějný apel romantizujícího sociologa, se v posledních letech rozvinula ve velmi propracovaný systém rozsáhlých praktických opatření, která ve svém souhrnu nejen zefektivňují, ale v mnoha směrech také skutečně humanizují lidskou práci v systému moderní průmyslové velkovýroby.
Má-li být tento stručný přehled amerických autorů, kteří svým syntetičtějším a komplexnějším pohledem na problémy moderní společnosti viditelným způsobem ovlivňují světovou společenskou vědu,více či méně úplný, zbývá jmenovat - kromě J. Galbraithe - ještě E. Fromma. Tento vědec, povoláním psychoanalytik, založením filosof s výrazným sociologickým sklonem - patří k hlavním tvůrcům nového proudu i nové orientace psychoanalýzy, jež klade rozhodující důraz na úlohu společenských, ekonomických a kulturních faktorů v tvorbě psychiky člověka 20. století. Lze říci, že E. Fromm patří k autorům, kteří dokonale vyzbrojeni filosofickým odkazem K. Marxe - podali nejhlubší analýzu příčin a projevů odcizení člověka v moderní technicky, průmyslově a ekonomicky vyspělé společnosti. Není zajisté třeba zvláště rozvádět, že za určitý předstih, který v tomto směru americká věda získala, vděčí především skutečnosti, jež byla a je předmětem její analýzy.
J. Galbraithe je nutno rozhodně zařadit do této, zatím nepříliš početné plejády originálních amerických teoretiků, a to tím spíše, že - jak pozorný čtenář při důkladnějším studiu této knihy zajisté postřeh ne - Galbraith absorboval a ve své analýze americké společnosti tvořivě uplatnil mnohé objevy a kritické postřehy všech shora jmenovaných amerických autorů.
J. Galbraith nazval americkou společnost zámožnou společností či společností hojnosti.
Dávno před ním už vzniklo mnoho jiných pojmenování, jimiž západní nemarxistická věda chtěla terminologicky nebo pojmově vyjádřit změny, které kapitalismus prodělal. Kapitalismus se přeměnil ve společnost, označovanou za lidový, státní či pozdní kapitalismus, za manažerskou společnost, manažerský neokapitalismus, společnost masové výroby, konzumní společnost, otevřenou společnost, pluralistickou společnost, společnost volného času atd.
V poslední době si - vzhledem k USA - razí cestu pojem „postindustriální společnost“, který je v podstatě obsahově totožný s Galbraithovým pojmem „společnost hojnosti“.
Je skutečností a myslím, že je na čase si to přiznat, že jsme si donedávna polemiku s autory těchto „pojmenování“ velmi zjednodušovali. Uniklo nám mimo jiné, že většina těchto výrazů sloužila v pracích seriózních ekonomů a sociologů pouze jako pracovní pojmy; byly to pojmy vytvořené pro účely analýzy některých problémů, které vznikají v průmyslově vyvinuté společnosti, nebo pojmy, jež byly již zčásti výsledkem analýzy určitých procesů či stránek moderní společnosti. Jakmile se však těchto pojmů zmocnili profesionální buržoazní agitátoři a propagandisté například v USA, okamžitě z nich udělali součást tzv. exportní ideologie pro propagaci amerického způsobu života. Pomlčeli o tom, že snad s výjimkou „lidového kapitalismu“ a „manažerské revoluce“, a to pouze v její nejpovrchnější, Burnhamově verzi, byly názory tvůrců těchto pojmů vůči společenské realitě velmi kritické a mohlo jich být propagačně zneužito pouze falzifikováním jejich skutečného obsahu.
Tak je tomu také s pojmem zámožná společnost. Čtenář uvidí, že pro Galbraithe je bohatství USA východiskem k hluboké a pronikavé kritice veškerého oficiálního či konvenčního ekonomického myšlení a veškeré hospodářské, a zejména sociální politiky státu, založené na principech konvenční moudrosti. Pro propagační mašinérii, která je myšlenkově sterilní a jíž nezbývá než krýt se jménem mužů vědy, je to slovo, kterým omračuje „chudý svět”.
Ve své dřívější práci „American Capitalism - The Concept of Countervailing Power“ (1951), kterou, mimochodem řečeno, Galbraith již tehdy velmi výrazně ovlivnil americké hospodářské a zejména politické kruhy, dokazoval, že americká ekonomika funguje vcelku dobře, a to především díky „rovnovážné moci” (countervailing power). Mechanismus této rovnovážné moci chápe Galbraith jako výsledek či důsledek oligopolu. Je to nový typ konkurence, nový mechanismus „neutralizace jedné moci druhou”, neboli jakási „odvetná moc“, jež čelí moci druhé a je jí současně vyvolávána. Podle Galbraithe je omezením moci jedné firmy nejen její konkurent, tj. výrobce téhož zboží, nýbrž odběratel a dodavatel. „Neutralizující moc“ nejde tedy z téže strany trhu jako za klasické konkurence, nýbrž ze strany opačné. Monopol na jedné straně trhu vyvolává odvetnou moc na druhé straně trhu - dodavatelé a odběratelé se brání monopolu výrobce. Americký systém tedy měl a má - podle Galbraithe - mechanismus zabezpečující ekonomickou rovnováhu.
Ve „Společnosti hojnosti” Galbraith dokazuje. že americký systém nemá však dosud mechanismus, který by zabezpečoval společenskou rovnováhu.
Galbraith obšírně dokazuje a názorně demonstruje, že americká společnost vstoupila do stadia, kdy se rozpor mezi bohatstvím hmotných statků a chudobou veřejných služeb, rozpor mezi investicemi do výroby a investicemi do lidí vyhrotil v takové míře, že se stává pro USA prvořadým problémem. A ač bylo od doby, kdy tato práce vyšla, ve Spojených státech učiněno mnohé - částečně pod vlivem Galbraithových myšlenek - zůstává a zůstane tento problém a mnohé další, které z něho plynou, závažným problémem americké společnosti ještě i v budoucnu.
Čtenář-neodborník bude obsahem Galbraithovy knihy překvapen a udiven. Ekonomická věda ve společnosti, v níž se intelektuálněji a senzitivněji založení lidé obávají spíše přílišné než nedostatečné efektivity systému, v níž vzniká více problémů z nadbytku zemědělských produktů než z jejich nedostatku. v níž jsou společenské důsledky bohaté hmotné spotřeby neméně hrozivé než důsledky bídy a v níž výrobce musí spíše prosit o přízeň spotřebitele než naopak, v takové společnosti má ekonomie a sociální věda vůbec poněkud jiné starosti a problémy než,v zemích průmyslově méně vyvinutých a ekonomicky méně efektivních.
Ani čtenáři-laikovi není však nutno obsah knihy nějak přibližovat a usnadňovat. Hlavní myšlenky této práce jsou prosté. Navíc je Galbraithův výklad věcně i literárně tak dokonalý, že si čtenář přečte pasáže, jimž neporozuměl napoprvé, ochotně vícekrát.
Čtenáři-odborníci naleznou v této práci nejeden podnět k zamyšlení. Některé Galbraithovy úvahy jsou až překvapivě nové a ukazují, jak se mnohé souvislosti jeví ve zcela jiném světle, jestliže se - v souladu se změnou objektivních podmínek „bohaté společnosti“ - změní teoretická východiska a předpoklady. Metodologicky mají jeho úvahy širší význam a platnost než pouze pro USA.
Zvláště jeho kritika konvenční moudrostí a nesmyslných důsledků, které plynou z její praktické aplikace, je nemilosrdná a dokonalá. Lze dokonce říci, že pasáže knihy, v níž Galbraith odhaluje a ostře kritizuje paradoxy společnosti hojnosti, patří k tomu nejlepšímu, co bylo v současné společenské vědě na Západě napsáno. Galbraithova práce je tak jen dalším svědectvím skutečnosti, že v moderní době má šanci stát se vůdčí postavou sociální vědy ten, kdo je kritikem, a nikoli apologetou statu quo.
Lze si ovšem představit hlubší kritiku chorob americké společnosti hojnosti, než jak ji podává Galbraith. Galbraith např. obchází tu závažnou skutečnost, že paradoxy, které tak věcně. zasvěceně a přesvědčivě odhaluje, nejsou důsledkem hojnosti jako takové, nýbrž důsledkem kapitalistické cesty, jíž Amerika k hmotné hojností dospěla.
Galbraith také není prvním kritikem konvenčního způsobu myšlení a není prvním, jehož ústy vyslovuje nemarxistická ekonomie trýznivou sebekritiku.
Prvním takovým kritikem v dějinách moderní ekonomie byl J. Keynes. Založil svůj systém na kritice všech základních východisek tradiční ekonomie. Rozdíl mezi světem Ricarda - jehož ekonomii si Galbraith zvolil jako synonymum ekonomie bídy - a světem Keynese je značný. Ricardo žije ve světě klasické konkurence. Keynes ohlašuje jeho konec. Oba však žili ve světě chudoby. Proto se i „Keynesovy názory (ve světě- hojnosti) staly náplní nového konvenčního způsobu myšlení“ (Společnost hojnosti. kap. XIII, str. 186).
V tomto směru však Galbraith Keynesovi poněkud křivdí. Keynes se stal hlavou nemarxistické ekonomie v třicátých letech proto, že ukázal, k jakým zhoubným koncům vede nesprávná diagnóza chorob společnosti, a zejména jak katastrofální mohou být ve svých důsledcích zásahy státníků a politiků, vychovaných v zásadách staromódního liberalismu. Je to tedy spíše vina Keynesových žáků, kteří znali recepty svého učitele, ale neměli jeho diagnostické schopnosti, že se Keynesovy názory staly v jiném světě náplní nového konvenčního způsobu myšlení.
Galbraith podobně jako Keynes analyzuje choroby své společnosti. Jeho diagnóza je však přesným opakem diagnózy Keynesovy. Přirozeně že i opačná je terapie. To je důsledek rozdílu, nikoli ovšem jediného, mezi světem Keynesovým a Galbraithovým. Je dobré to zdůraznit, abychom si uvědomili, že Keynesova slova nejsou posledními, které vyřkla nemarxistická ekonomie.
Čtenáři-odbornici (a nejen oni) dále postřehnou, že mnohé z toho, co říká Galbraith, nebylo neznámo již před ním.
Nesmyslnost výroby stále většího množství stále zbytečnějších věcí, jejichž konzum může být zabezpečován jen psychologickým zpracováváním lidí nákladnou mašinérií komerční a jiné reklamy, destruktivní sociální a psychologické účinky takového způsobu života, který redukuje sám smysl existence člověka na honbu za stále bohatší spotřebou apod. - tyto a mnohé jiné problémy rozebrali četní sociologové i psychologové již před Galbraithovou Společností hojnosti
Mimochodem celé moderní americké umění je tematicky přímo založeno na ideji, že lidé nejsou nijak šťastnější proto, že jsou hmotně bohatší, a nezdá se, že by toto tematické zaměření amerického moderního umění bylo na ústupu; spíše naopak.
Konečně Galbraith sám prozrazuje, že to byl guvernér Luis Muños-Marin, který ho jako prvý přesvědčil, aby vzal v potaz, nakolik je moudré zaujetí stále větším množstvím zboží jako cílem. K tomu lze dodat, že přesvědčit o tom mohli Galbraithe mnozí jiní, a to dříve, než to učinil guvernér Muños-Marin.
Pravdou však je, že kritiku nesmyslnosti takovéto orientace výroby vyslovovali vždy spíše umělci, psychologové, sociologové a filosofové, nikoli ekonomové. Konvenční ekonomická moudrost, z níž vycházeli nejen šéfové podniků a manažeři korporací (ti jsou v jejím zajetí většinou dosud, a nelze se tomu ani divit), ale také tvůrci státní hospodářské politiky, zůstávala nedotknuta. A protože konvenční způsob myšlení neotřesitelně vládl, nikdo valně nedbal těchto výstrah a varování.
Převládalo mínění, že tento vývoj je nezměnitelný a zcela přirozený. Musel přijít ekonom, který vysvětlil, že takový vývoj není přirozeným a nezměnitelným důsledkem ekonomické nutnosti, nýbrž důsledkem politiky založené na idejích, které byly ukovány v jiném světě. Musel přijít ekonom, který dokázal, že „děláme mnohé z toho, co není nutné, mnohé, co je nemoudré, a několik málo věcí, jež jsou přímo šílené” (Společnost hojnosti, kap. I, str. 24).
Galbraith tedy ekonomickými argumenty rozbil konvenční a vládnoucí ekonomické představy. Tím učinil celou kritiku nesmyslné orientace výroby přesvědčivější a znemožnil zejména, aby ti, co totéž dokazovali v rovině filosofické a psychologické, zůstávali nevyslyšeni či pohodlně prohlášeni za romantiky a snílky, kteří prostě neporozuměli zákonům ekonomické nutnosti.
Myslím, že v tom tkví nejvlastnější Galbraithův přínos. To však není důvod k přílišnému sebevědomí ekonomů, neboť Galbraith-ekonom pouze signalizuje fakt, že ekonomické myšlení dospělo do stadia, kdy se musí, nechce-li se stát faktorem dějinné regrese, zabývat také tím, čím se dříve nezabývalo - totiž smyslem a cílem výroby.
Jednou z nejvážnějších chorob amerického systému je to, že nutí lidi k takovému spěchu, že nemají čas se zastavit, zamyslit a prozkoumat, zda samotný cíl, za nímž se překotně ženou, není absurdní.
„Zájem o nové cíle, když už ty staré začaly být podezřelé, není pouze jedlejší záležitostí filosofie...“, poznamenává Galbraith (kap. XX, str. 264).
Tím vlastně zároveň ekonomy varuje. Neboť je-li výroba nějakého zboží nesmyslná, protože uspokojuje nepotřebnou potřebu, nebo jestliže se jeho výroba tím, že je nadměrná, stala nesmyslnou, je nesmyslná a společensky zbytečná i činnost ekonoma, který tuto výrobu svými bilančními a technickými propočty obsluhuje.
Ještě nedávno vytyčovali ekonomové zcela jiný program a formulovali zcela jinak předmět svého bádání. Např. Joan Robinsonová se domnívá (či snad domnívala?), že ekonom je anebo by měl být odborníkem v logice, resp. odborníkem v aplikaci logiky na vlastní oblast zkoumání. „Ekonom... rozebírá následky a zkoumá prostředky k dosažení daného cíle, nikoli cíl sám. Musí být spíše navigátorem lodi než jejím majitelem. Není jeho úkolem, aby rozhodoval, kam má loď plout; jeho úkol tkví v tom, aby - jakmile je její cesta určena - ukázal, kde jsou mělčiny a úskalí, místa, kde lze očekávat bouři, musí nalézt průplavy a bezpečná kotviště.”
Nuže, Galbraith pochopil, že tyto úkoly již nejsou jedinými, a snad ani hlavními úkoly ekonoma v dnešní době.
Dospěl k závěru, že hmotné bohatství samo o sobě nevede k sociálnímu optimu. Amerika tak stojí nejen před problémem vytvořit takový mechanismus rovnovážné moci, který by napomáhal ustavit sociální rovnováhu, ale i před problémem nesnadné likvidace těch deformací a trhlin, které se v jejím sociálním organismu objevily v době, kdy si ještě skutečnost sociální nerovnováhy ani neuvědomovala.
A nejsou to nepatrné, zanedbatelné deformace. Jsou to deformace takového rázu a hloubky, že vedou v Evropě stále větší počet lidí (a zdaleka ne již pouze humanisticky vzdělané intelektuály) k tomu, že si při veškerém obdivu k efektivnosti amerického ekonomického systému kladou spíše s obavou otázku, zda Spojené státy jsou předobrazem budoucnosti Evropy.
Některé pasáže knihy J. K. Galbraithe jsou přirozeně sporné a vyvolávají četné odborné diskuse. V USA a v některých západních evropských zemích měla Galbraithova kniha velkou odezvu. Většinou, jak již bylo řečeno, to byla odezva kladná; nechyběly však kritické hlasy, které mu vytýkaly jednostranné zdůrazňování problémů, jež plynou z hojnosti, a zanedbávání neméně vážných problémů plynoucích z bídy. Významný švédský ekonom G. Myrdal dokonce považoval za nutné reagovat na Galbraithovu „Společnost hojnosti” spisem, který výmluvně nazval „Výzva k hojnosti” (Challenge to Affluence). Myrdal v něm přímo i nepřímo polemizuje s Galbraithem a svou hlavní výhradu formuluje takto:
„Pro značnou menšinu není společnost hojnosti nic než pouhým mýtem. Jsem přesvědčen, že kdyby můj přítel K. Galbraith se svým pronikavým smyslem pro potřeby dne a odporem vůči konvenční moudrosti psal svou »Společnost hojnosti« dnes, napsal by zcela jinou práci, napsal by knihu, jež by byla výzvou některým názorům, kterým sám napomohl k tomu, aby se staly konvenci: že Amerika je zámožná a že vzrůst výroby již není hlavním problémem“ (cit. dílo, str. 57-58). Myrdalova výtka je zčásti zcela oprávněná. Navíc se mu nepřímo podařilo odhalit příčinu paradoxního jevu. Totiž že kniha, která je vůči americké skutečnosti velmi kritická, kritičtější než by patrně bylo libo průměrnému Američanovi, hrdému a domýšlivému na bohatství USA, měla právě u tohoto průměrného Američana tak obrovský úspěch. To je ovšem paradox pouze zdánlivý. Pochybuji, že by průměrný Američan Galbraithovu knihu četl, natož studoval. Uvítal prostě, že mu i tak významný a vážený muž vědy, jako je J. K. Galbraith, titulem své knihy potvrdil, co si takový Američan sám myslí: USA jsou bohatou, nejbohatší a tedy nejlepší zemí na světě.
V zájmu objektivnosti však dodejme, že v některých směrech jsou Myrdalovy výhrady nespravedlivé. Ostatně čtenář sám uvidí, že Galbraith nijak nepodceňuje fakt, že v USA je - a nemalá - bída. V jistém smyslu právě Galbraithův důraz na bohatost USA umožnil postihnout specificky novodobé projevy a příčiny bídy ve Spojených státech, jakož i odhalit tu smutnou skutečnost, že postavení chudých je a bude nezmění-li se politika vycházející z konvenčních představ - stále tragičtější.
Jedině podstatné zvýšení veřejných výdajů (zejména na školství a vzdělání v širokém slova smyslu) a nikoli pouze a snad ani hlavně zvýšená výroba je cestou likvidace bídy, která v USA existuje.
Požadavek likvidace bídy se tak kryje s potřebou politiky směřující a usilující o společenskou rovnováhu, jejíž problematice věnoval Galbraith svou „Společnost hojnosti“.
Galbraithova kniha vyvolá zcela určitě četné odborné i laické spory také u nás. Budou jistě podnětné a plodné, neboť Galbraith je velmi silným partnerem pro vědecký spor.
Nicméně již v této předmluvě nelze nechat bez povšimnuti tu kapitolu knihy, v níž Galbraith rozebírá a komentuje marxismus.
Je překvapivé, jak jednoduše, ba až ledabyle odsunul Marxe do XIX. století. Jeho kritika Marxovy koncepce se v podstatě ničím neliší od obvyklého schématu běžné kritiky těch, kteří si Marxe nejdříve zjednoduší a tento zjednodušený marxismus pak - přirozeně úspěšně vyvrátí. Dokonce i logika jeho kritiky je podobná. Nejdříve několik slov o tom, že Marx hluboce zapůsobil jak na ty, kdo jeho systém nepřijali, tak na ty, kteří nejméně předpokládali, že by k tomu byli náchylní. Potom několik slov o „ohromující velikosti jeho díla, které nemá v sociální teorii obdoby” (kap. VI, str. 82-83).
Poté už následuje kritika. Že se Marx v některých svých předpovědích zmýlil, resp. že se historický vývoj v některých ohledech ubíral jinak, než si představoval Marx, je dnes pochopitelně jasné a stěží se najde marxista, který by tvrdil opak. To Galbraith Marxovi ani nevytýká bylo by to ostatně stejně směšné jako kritizovat Newtona za to, že neznal teorii relativity.
Udivuje však, že Galbraith, který si tak cení nekonvenčního myšlení, tj. myšlení, které nekráčí slepě za vývojem události, nýbrž které vývoj událostí předbíhá, nedovedl ocenit ty Marxovy anticipace, jež jsou - a to i podle názorů mnohých amerických vědců - zjevně relevantní dvacátému století, a snad zejména realitě dnešní Ameriky.
Dvojnásob překvapuje, že si Galbraith těchto anticipací ani nepovšiml. Chtě nechtě vzniká dojem, že Galbraith Marxe nezná a čerpá své znalosti o něm z druhé ruky. Přímé konfrontaci Marxových anticipací s realitou XX. století se vyhnul sice obratně, ale nijak originálně.
„Jak ale doktrína - ptá se Galbraith - která tak nápadně nabyla charakteru dogmatu, může přitahovat zvídavé a rozumové bytosti?” (kap. VI, str. 87). Lze mu odpovědět otázkou. Co když se tyto zvídavé a rozumové bytosti seznámily s Marxem dříve, než jeho, učení nabylo charakteru dogmatu? Nebo co když se tyto zvídavé bytosti právě proto, že jsou zvídavé, seznámily s Marxem přesto, že měl mnoho dogmatických vykladačů. resp. seznámily se s Marxem právě proto. že měl mnoho dogmatických následovníků?
Tak tomu vskutku u zvídavých lidí bylo. Proto mimo jiné pochopili, že Marx jako nejvýznamnější postava sociálního myšlení XIX. století vytyčil a formuloval otázky, které se staly akutními (řešitelnými a řešenými) teprve ve XX. století. Stěží si lze představit seriózní práci o problémech např. charakteru práce, odcizení či humanizace vztahů mezi lidmi, která by nepřihlédla ke vkladu, jenž do řešení podobných otázek vnesl Marx.
Jestliže byl guvernér Luis Muños-Marin vskutku první, kdo Galbraithe přesvědčil, aby zkoumal, nakolik je moudré americké zaujetí stále větším množstvím zboží jako cílem, pak lze litovat, že Galbraith neznal originální práce K. Marxe. Byl by pak inspirován daleko dříve a postřehl by choroby americké zámožné společnosti, které tak skvěle analyzuje ve „Společnosti hojnosti”, už tehdy, když existovaly teprve v zárodečném stadiu, a nikoli ve stadiu, které si vyžádá velmi svízelnou a dlouhodobou léčbu.
Václav Müller