Ekonomikám sovětského typu se všeobecně vytýká - a nedělají to jen jejich západní odpůrci - že neuměly reagovat na spotřebitelskou poptávku. Pro naši celkovou argumentaci je tedy důležité ukázat, že plánovaná ekonomika může reagovat na proměny struktury spotřebitelských preferencí - že nedostatek zboží, fronty a přebytky nepotřebného zboží, o kterých toho tolik slýcháme, nejsou inherentním rysem socialistického plánování. V této kapitole rozvíjíme naši koncepci socialistického trhu spotřebních statků.
Jedním způsobem, jak přistoupit k této otázce, je návrat k celkovému popisu plánování, který je obsahem kapitoly 4. Rozlišili jsme tři úrovně plánování: makroekonomické, strategické a detailní. V rámci parametrů daných makroekonomickým plánem a strategickými plány odvětví se detailní plánování zabývá výběrem přesné struktury úkolů pro finální výrobu a zajištěním zdrojů potřebných ke splnění tohoto cíle. Jak se ale mají určovat úkoly pro finální výrobu spotřebních statků? Jaký druh mechanismu je zapotřebí, aby bylo možné upravovat tyto úkoly s přihlédnutím ke zpětné vazbě od spotřebitelů?
Základní princip námi navrhovaného schématu lze vyjádřit velmi jednoduše. Všechny spotřební statky jsou označeny svou pracovní hodnotou, tj. celkovým množstvím společenské práce potřebné přímo i nepřímo na jejich produkci. (Praktický výpočet těchto hodnot jsme probírali v kapitole 3). Ovšem vedle toho budou stanoveny aktuální ceny spotřebních statků (v pracovních poukázkách), a to tak, aby v co největší možné míře vyrovnaly poptávku s nabídkou. Předpokládejme, že konkrétní předmět vyžaduje ke své výrobě 10 pracovních hodin. Bude na něm tedy vyznačena jeho pracovní hodnota 10 hodin, ale pokud po něm bude při ceně 10 pracovních poukázek nadměrná poptávka, cena se zvýší, aby se tento přebytek poptávky (přibližně) odstranil. Předpokládejme, že tato cena bude 12 poukázek. Produkt má tedy poměr mezi rovnovážnou tržní cenou a pracovní hodnotou 12/10, neboli 1,20. Plánovači evidují tyto poměry u všech spotřebních statků. Lze očekávat, že se tento poměr bude u jednotlivých produktů měnit. Někde se bude blížit jedničce, někde bude vyšší (pokud je po produktu silná poptávka), někdy nižší (pokud produkt není příliš populární). Plánovači pak postupují podle následujícího pravidla: zvýšit úkoly finální výroby u statků, které mají poměr vyšší než 1 a snížit úkoly u statků s poměrem nižším než 1.
Jádro věci je v tom, že tyto poměry jsou mírou efektivity společenské práce v jednotlivých odvětvích z hlediska uspokojování potřeb spotřebitelů (produkce užitné hodnoty podle Marxovy terminologie). Pokud u produktu poměr rovnovážné tržní ceny a pracovní hodnoty přesahuje 1,0, znamená to, že lidé jsou ochotni dát za tento produkt více pracovních poukázek (tj. pracovat delší dobu, aby jej získali), než činí celková pracovní doba nutná na jeho produkci. To ale z druhé strany ukazuje, že práce vynaložená na výrobu tohoto produktu má nadprůměrnou „sociální efektivitu”. Když naopak rovnovážná tržní cena klesne pod pracovní hodnotu, říká nám to, že spotřebitelé „neoceňují” produkt jeho plnou pracovní hodnotou: práce vynaložená na toto zboží má podprůměrnou efektivitu. Parita, tj. poměr rovný 1 znamená rovnováhu: spotřebitelé v tomto případě „oceňují” produkt jeho pracovní hodnotou, tedy přesně tou hodnotou, kterou stojí jeho výroba společnost.
Toto je základní myšlenka našeho „marketingového algoritmu”, kterou budeme různými způsoby rozvíjet ve zbývající části kapitoly. Za prvé zvážíme otázku, zda je zavedení rovnovážných tržních cen žádoucí ve všech případech. Za druhé ukážeme vztah mezi marketingovým algoritmem a makroekonomickým plánováním probíraným v předchozí kapitole, přičemž podáme přesnější popis algoritmu. Za třetí budeme zkoumat vztah mezi naším návrhem a ziskovým mechanismem působícím za kapitalismu. Nakonec se ohradíme vůči kritice, kterou vznesl Alec Nove proti myšlence, že v socialistickém plánování může sehrávat užitečnou roli pracovní hodnota.
Rovnovážné tržní ceny jsou ceny, při nichž se vyrovnává nabídka statků (o níž se rozhodlo dříve při sestavování plánu) s poptávkou po nich. Z definice těchto cen plyne, že odstraňují zjevný nedostatek nebo přebytky statků. Vznik nedostatku (nadměrné poptávky) povede ke zvýšení ceny, který způsobí, že spotřebitelé sníží svou spotřebu příslušného statku. Existující nabídka se tedy dostane k těm, kdo budou ochotni zaplatit nejvíc. Vznik přebytku povede ke snížení ceny, což vybídne spotřebitele ke zvýšení poptávky po produktu.
Když je nabídka konkrétního statku nižší než spotřebitelská poptávka, alternativou ke zvýšení ceny je přídělový systém. To lze udělat formálně (pomocí přídělových knížek nebo lístků jako v době války) nebo neformálně tím, že necháme vzniknout fronty nebo čekací seznamy, přičemž se příslušné statky dostanou těm, kdo budou ochotni postavit se co nejdřív do fronty a čekat. Náš marketingový algoritmus vychází z toho, že se budou pravidelně stanovovat rovnovážné tržní ceny a rozdíly mezi nimi a příslušnými pracovními obsahy budou využity jako signál ke zvýšení nebo snížení produkce v následujícím období. Existují ale případy, kdy je spravedlivější vyrovnat se s nedostatkem pomocí přídělů? S tím souvisí také další otázka: náš algoritmus předpokládá, že rovnovážná cena statku má být rovná jeho výrobním nákladům, které udává jeho pracovní hodnota. Existují ale případy, kdy je zapotřebí produkt dotovat, tj. zpřístupnit ho spotřebitelům, dokonce i dlouhodobě, za cenu nižší než jsou jeho výrobní náklady?
Odpověď závisí na rozložení příjmů ve společnosti. Náš názor na vhodnost různých variant cenotvorby a přídělového hospodaření shrnuje tabulka 8.1. Příděly jsou nejlepším způsobem, jak zajistit spravedlivé rozdělování vzácných statků, pokud jsou nerovné příjmy, protože zabraňují bohatým, aby vyháněli ceny vzhůru. Vezměme jako příklad potraviny: přídělový systém zajistí, že každý bude mít dost na to, aby přežil. Jestliže je potravin hojnost, ale někteří lidé jsou tak chudí, že nemají na správnou výživu, potom může být racionálním opatřením nějaký způsob dotování potravin, i když není jasné, zda udržování cen pod výrobními náklady je zrovna tou nejlepší metodou: efektivnější pravděpodobně bude vydávání poukázek na potraviny těm nejpotřebnějším. Pokud se pomocí dotací zavedou nižší ceny potravin v období, kdy je jich nedostatek, celá dostupná nabídka zmizí z obchodů a kdykoli přijde nová dodávka, vytvoří se fronty. To se stane bez ohledu na rovnost nebo nerovnost příjmů. Nezdravá je jak politika Evropského společenství, které uměle zvyšuje ceny potravin ku prospěchu soukromých zemědělců, tak politika bývalého SSSR, který dotoval potraviny s nedostatečnou nabídkou. (V obou případech změny blokuje nebo blokoval silný politický tlak).
Tabulka 8.1: Tržní ceny a přídělové hospodaření
|
Nabídka statku |
Rozložení příjmů |
Nejlepší politika |
|
nedostatečná |
nerovné |
příděly |
|
bohatá |
nerovné |
dotace |
|
nedostatečná |
rovné |
tržní ceny |
|
bohatá |
rovné |
tržní ceny |
Základní myšlenkou je, že pokud existuje rovnost příjmů, tržní ceny pravděpodobně povedou ke spravedlivé distribuci a není tedy důvod k dotacím. Lze si představit mimořádné situace, za nichž bude žádoucí přídělové hospodaření, aby všem zajistilo to nejnutnější, pokud dojde k vážnému avšak dočasnému přerušení dodávek. Celkově ale v socialistickém společenství, které má v podstatě rovnostářské rozložení příjmů, považujeme za nejlepší politiku rovnovážných tržních cen.
V předchozí kapitole jsme hovořili o otázkách souvisejících s rozdělováním společenské práce mezi jednotlivými druhy koncového užití. V tomto kontextu jsme označili celkové množství společenské práce vynaložené na produkci spotřebních statků výrazem Spotřeba. Označme nyní celkové množství pracovních poukázek vydaných na spotřební statky výrazem Spotřeba Poukázek. Cílem makroekonomického plánu je udržovat v největší možné míře vzájemnou rovnost mezi Spotřebou Poukázek a Spotřebou. To předpokládá, že se současně (a) stanoví úroveň zdanění a (b) předvídá vývoj spoření domácností. Plánovači sice mají k dispozici určité prostředky jak ovlivnit čisté úspory domácností, ale vždy zde pravděpodobně zůstane určitý prvek předvídání, což znamená, že asi nebude dosažena naprostá rovnost Spotřeby Poukázek a Spotřeby. Pokud budou čisté úspory nižší než jejich předpovídaná úroveň, pak Spotřeba Poukázek překročí předem stanovenou úroveň Spotřeby. V tomto případě mohou plánovači reagovat v následujícím období tím, že zvýší daně, budou tím či oním způsobem podporovat tvorbu čistých úspor, nebo zvýší alokaci sociální práce na spotřební statky. Plánovači mohou také dojít k závěru, že nižší skutečná úroveň úspor byla pouhým dočasným výkyvem a rozhodnou se nijak nereagovat. Naprosto obdobné úvahy platí pro případ, že úspory přesáhnou očekávanou úroveň.
To znamená, že i když je rovnost Spotřeby Poukázek a Spotřeby trvalým cílem, který má být dosahován v průběhu času „v průměru”, přesný poměr Spotřeby Poukázek ke Spotřebě bude z jednoho období na druhé kolísat kolem hodnoty 1,0. Všimněme si, že tento poměr lze považovat za jakýsi druh agregátní cenové úrovně: představuje průměrný počet pracovních poukázek potřebných k zakoupení produktu jedné hodiny sociální práce na trhu spotřebních statků. Připomeňme nyní, že marketingový algoritmus, o němž jsme hovořili výše, používá jako indikátor pro realokaci zdrojů poměr rovnovážné ceny jednotlivých spotřebních statků k jejich pracovní hodnotě. Při první prezentaci zmíněné koncepce jsme předpokládali, že průměr této hodnoty pro všechna odvětví jako celek bude přesně roven 1. Teď vidíme, že šlo o určité zjednodušení. Pokud stanovíme vážený průměr poměru mezi cenou a pracovním obsahem pro všechny statky za určité období - přičemž tento průměr budeme vážit podílem dané komodity na celkové Spotřebě, bude tento průměr totožný s makroekonomickým poměrem Spotřeby Poukázek ke Spotřebě, který, jak jsme viděli, se od hodnoty 1,0 může do určité míry může odchylovat.
Ve světle této makroekonomické úvahy můžeme nyní přesněji formulovat marketingový algoritmus pro spotřební zboží následujícím způsobem:
Tím se zvýší zdroje věnované na produkci typů statků, u nichž je poměr cena/hodnota vyšší než celkový průměr, přičemž se stáhnou zdroje z produkce statků, u nichž je tento poměr pod celkovým průměrem.
Některé kroky uvedené v tomto algoritmu bude třeba více rozpracovat. Krok 2 předpokládá, že marketingová komise stanoví rovnovážné tržní ceny pro všechny spotřební statky. Udělat to ale nebude snadné. Je jednoduché stanovit pravidlo, jak se přiblížit rovnovážné tržní ceně: zvýšit cenu, pokud je převis poprávky po statku, snížit cenu, pokud je převis nabídky. Jak velká má ale být taková změna? Pokud se neuchýlíme k teoretické fikci ekonomů zvané „Walrasův dražebník”, nelze přímo stanovit soubor všech cen, které uvedou do rovnováhy všechny trhy spotřebních statků. Pro přesnost bychom měli říci, že ceny budou stanoveny přibližně na úrovni rovnovážných tržních cen. Plánovači musí pracovat metodou pokusů a omylů, přičemž budou vycházet z výsledků statistických analýz pružnosti poptávky, a to do značné míry stejným způsobem, jak to dnes dělají kapitalistické firmy při určování své tržní pozice (když stanovují ceny vlastní produkce). Dále není jasné, zda je směřování k „dokonalým” rovnovážným tržním cenám vůbec žádoucí, i pokud by bylo možné. Může způsobovat nadměrné cenové fluktuace. U každé skladovatelné komodity lze tlumit cenové fluktuace změnami objemu zásob. Převis poptávky není nutné řešit výhradně úpravou cen, protože jej lze částečně vyrovnat výprodejem zásob.
Bude také vhodné jít do větších podrobností u kroku 3. V něm se požaduje, aby plánovači zvyšovali nebo snižovali produkci různých spotřebních statků podle toho, zda je jejich poměr ceny k hodnotě vyšší nebo nižší než společenský průměr. Cílem je produkovat právě tolik každé jednotlivé komodity, aby se její rovnovážná tržní cena rovnala její pracovní hodnotě (aby byl poměr rovný jedné). Stejně jako u stanovení rovnovážných tržních cen to bude možné provést jen metodou (informovaných) pokusů a omylů. Stanovení úrovně výroby, která povede k určité tržní ceně, je v obrácené podobě tentýž problém, jako stanovení ceny, která povede k tržní rovnováze při určité předem stanovené úrovni poptávky. Problém lze řešit přímo pouze tehdy, jestliže známe do přesných podrobností poptávkové rovnice pro všechny statky, včetně efektů přesahu, kdy změna ceny kterékoli komodity ovlivňuje poptávku po ostatních. Druhou komplikací je, že samotná cílová pracovní hodnota se může měnit: změna objemu výroby daného produktu může ovlivnit jeho jednicový pracovní objem. Jestliže dominuje hromadná výroba, pracovní hodnota komodity bude s růstem její produkce vykazovat tendenci k poklesu; jestliže jsou dominujícím prvkem klesající výnosy, pracovní hodnota bude s růstem produkce stoupat. Z těchto důvodů musíme chápat marketingový algoritmus pro spotřební zboží jako proces neustále směřující k rovnosti ceny a hodnoty, nikoli jako statický stav, v němž bude dosaženo všeobecné rovnosti mezi cenami a hodnotami.
V této souvislosti si zaslouží pozornost jeden specifický rys algoritmu. Skutečnost, že každý statek je označen jak pracovní hodnotou, tak tržní cenou, může do určité míry vyvolávat spekulaci, která bude mít stabilizující účinek, protože bude omezovat výkyvy tržních cen. Jde o to, že okamžitá pracovní hodnota komodity naznačuje, jaká asi bude v delším výhledu její cena. Předpokládejme, že konkrétní statek se v tomto okamžiku prodává za cenu podstatně vyšší, než je jeho pracovní hodnota. Když to spotřebitel zjistí, možná se rozhodne odložit spotřebu dané věci v očekávání, že její cena klesne. Naopak jestliže se produkt prodává o hodně levněji, než je jeho pracovní hodnota, říká se tím spotřebitelům, že jde o časově omezenou výhodnou koupi, což může zvýšit běžnou poptávku. Takové spekulativní posuny poptávky budou mít tendenci ke snižování rozdílů mezi tržními cenami a hodnotami, protože budou tlumit poptávku po nadhodnocených předmětech a stimulovat poptávku po předmětech s cenou nižší než jejich pracovní hodnota.
Jaký je vztah námi navrhovaného marketingového algoritmu k ekonomickému mechanismu kapitalistického tržního systému? Jsou zde podobnosti i důležité rozdíly. V kapitalistické ekonomice se úroveň produkce prodejného zboží upravuje v čase podle toho, jaké jsou změny ziskovosti, přičemž do odvětví vykazujících nadprůměrné zisky proudí další zdroje a z odvětví s podprůměrnými zisky se zdroje stahují. Náš poměr tržní ceny k pracovní hodnotě zřejmě plní do určité míry podobnou úlohu jako ziskovost. V každém případě se porovnává to, co jsou spotřebitelé ochotni zaplatit za každou komoditu s jejími výrobními náklady (měřenými tím či oním způsobem).
Standardní argumentace ve prospěch kapitalistického tržního systému říká, že tržní ceny registrují „hlasy”, které spotřebitelé odevzdávají dostupnému spotřebnímu zboží. Cena bude vysoká (v porovnání s výrobními náklady), jestliže si spotřebitelé daný předmět vysoce cení, a výsledná ziskovost povede k rozšíření výroby nejvýše ceněných předmětů. Samozřejmá námitka proti této argumentaci vychází z nerovnosti příjmů spotřebitelů za kapitalismu. Bohatí lidé mají mnohem víc „hlasů” než spotřebitelé s nízkými příjmy, a proto je struktura výroby deformována ve prospěch jejich poptávky (ať je jakkoli pošetilá), zatímco skutečné potřeby chudých zůstávají neuspokojeny, pokud poptávka po nich není registrována v peněžní podobě. Pokud je ovšem rozvrstvení příjmů v podstatě rovnostářské, tato námitka padá a analogie s hlasováním má určitou výpovědní hodnotu.
Čím se náš spotřební trh odlišuje od kapitalistického, pokud odhlédneme od rozdílů v rozvrstvení příjmů spotřebitelů? Soustřeďme se na rozdíl mezi naším „indikátorem úspěchu” - poměrem mezi tržní cenou a pracovní hodnotou - a kapitalistickým indikátorem úspěchu, kterým je ziskovost. Zisk z výroby komodity za kapitalismu se rovná rozdílu mezi její tržní cenou a jejími výrobními náklady (v peněžním vyjádření). Tyto „výrobní náklady” se stanoví vynásobením tržních cen každého vstupu do výrobního procesu množstvím tohoto vstupu, který připadá na jednotku výstupu. To znamená, že výpočet výrobních nákladů v kapitalistickém smyslu předpokládá existenci trhů pro vstupy do výroby (v žargonu se jim říká „trhy faktorů”). Na těchto trzích se tvoří peněžní podoba cen práce, materiálu, strojů atd.
V námi navrhované plánované ekonomice podobné „trhy faktorů” neexistují. Je zde trh spotřebních statků, jehož „signály” se využívají k řízení realokace zdrojů na různé typy spotřebních statků. Avšak jakmile se rozhodne o struktuře finální výroby statků, alokace zdrojů potřebných pro tuto strukturu se vypočítá centrálně a požadované zdroje výrobních prostředků a pracovní doby alokuje plánovací komise (viz kapitola 6). Jednotlivé podniky nejsou právními subjekty schopnými vlastnit, kupovat nebo prodávat výrobní prostředky (více o tom v kapitole 14). Zatímco typický kapitalistický podnik získává své vstupy za ceny určované podmínkami, za nichž jsou mu jeho dodavatelé ochotni poskytnout své zboží, projekt socialistické výroby nemusí čelit žádným podobným „danostem”. V socialistické ekonomice se „výrobní náklady” stanoví společenskou kalkulací a podle našeho přesvědčení (které jsme už zdůvodnili) je přiměřenou mírou sociálních nákladů celkový objem přímé a nepřímé práce („pracovní hodnota”).
Námi navržený nastavovací algoritmus má vedle své použitelnosti v nepřítomnosti trhu faktorů i svou významnou výhodu ze socialistického hlediska. Zisk, indikátor "úspěchu" kapitalistického podniku, závisí částečně na stupni vykořisťování práovní síly v rámci podniku. Pokud například stejný produkt vyrábějí dva podniky, používající stejnou technologii, vyššího zisku dosáhne podnik, kterému se daří platit nižší mzdy nebo dosáhnout delšího pracovního dne. Oproti tomu námi navržený poměr tržní ceny k pracovní hodnotě není citlivý na stupeň vykořisťování v rámci podniku. Podnik vykáže zvláště "úspěšný" výkon (vysoký poměr cena/hodnota) pouze (a) výrobou produktů, které jsou atraktivní pro spotřebitele a za něž je spotřebitel ochoten zaplatit prémii (tudíž zvednout tržní cenu) nebo (b) užitím efektivních výrobních postupů, které sníží obsah práce ve výrobku. Podniky nebudou "odměňovány" za výplaty mezd nižších než průměr nebo za prodlužování pracovní doby. (Tento odstavec přeložil M.N.)
Argumenty uváděné v této kapitole, ačkoli nejsou propracovány do všech detailů, hovoří ve prospěch závěru, že socialistická plánovaná ekonomika nemusí být neschopna reakce na spotřebitelskou poptávku. Načrtli jsme mechanismus, který dokáže přizpůsobovat strukturu výroby spotřebních statků proměnlivé struktuře poptávky. I když se tento mechanismus opírá o určitý druh trhu, zcela se odlišuje od kapitalistického mechanismu - nezávisí ani na soukromém vlastnictví výrobních prostředků, ani na tvorbě tržních cen vstupů do výrobního procesu.
Poté, co jsme takto formulovali své základní stanovisko, zvažme kritiku, kterou vyslovil Alec Nove na adresu využívání pracovní hodnoty v socialistickém plánování (Nove, Alec The Economics of Feasible Socialism, London: George Allen and Unwin, 1983). Nove podobně jako řada dalších ekonomů říká, že bez ohledu na zásluhy marxovské pracovní teorie hodnoty o analýzu kapitalismu nemá tato teorie žádný význam pro plánování socialistického systému. I když předpokládáme, že pracovní hodnoty jsou vhodným měřítkem sociálních nákladů výroby, podle Novea jsou zavádějící, protože vůbec neberou ohled na to, jak hodnotí jednotlivé komodity spotřebitelé.
Ve světle všeho, co bylo řečeno v této kapitole vidíme, že uvedená námitka není ani tak falešná, jako nemístná. Skutečnost, že na výrobu konkrétní komodity bylo zapotřebí 3 nebo 300 hodin společenské práce sama o sobě opravdu neříká nic o tom, jak je tato komodita užitečná nebo atraktivní pro spotřebitele. Tato objektivní informace ze sféry výroby musí být prostě doplněna informacemi týkajícími se poptávky. Jestliže víme, že při současném rozsahu výroby má daná komodita pracovní obsah rovný třem hodinám a její rovnovážná tržní cena se rovná třem pracovním poukázkám, pak nám to říká, že její objem výroby je zhruba správný. Jestliže její rovnovážná tržní cena podstatně převyšuje tři pracovní poukázky, znamená to, že objem výroby je příliš malý, a pokud je cena o hodně nižší než tři pracovní poukázky, potom je objem výroby příliš velký. Pak mohou plánovači provést potřebné úpravy. Svévolné stanovení cen na úrovni pracovní hodnoty může opravdu vyvolat nežádoucí důsledky - jak zdůraznili v devatenáctém století ve své kritice podobných návrhů Marx a Engels[34], ale to není jediné možné využití pracovní hodnoty v kontextu socialistického plánování.