Není nic, o čem by lidé nemohli býti
přesvědčeni strachem nebo nadějí.
Vauvenargues.
Zrovna před válkou vyšla v Americe kniha nadepsaná jako tato kapitola. Sepsali ji dva političtí odpůrci: marxista Hillquit, předák socialistického hnutí ve Spojených státech, a vynikající katolický bohoslovec Ryan. Kniha obsahuje řadu článků, jež vyšly před tím v "Everybody's Magazine" ("Časopis pro každého"), kde oba spisovatelé provedli ostrou, ale věcnou debatu o socialismu. Názor, že socialism je slib, hájil Hillquit, kdežto Ryan dokazoval, že je hrozbou.
Ponechme stranou, zdali by podobná debata o socialismu byla možná u nás, anebo proč by nebyla. Věnujme svou pozornost těmto dvěma hlediskům na socialism, jež se vyskytují nejen v Americe, ale i u nás a na celém ostatním světě, kdekoli jen lidé něco vědí o socialismu.
Miliony lidí vidí v socialismu slib spravedlnosti a štěstí, a miliony lidí vidí v něm hrozbu mravní i hmotné zkázy lidstva. A poněvadž "není nic, o čem by lidé nemohli býti přesvědčeni strachem nebo nadějí", nalézáme lidi, kteří stejně vášnivě pracují a umírají za socialism, jako jiní zápasí proti němu. Jedni skálopevně věří, že socialism jednou nastane jako dějinná nutnost, ať si ho kdo přeje nebo ne - že přijde jako jaro nebo zima, podle toho, co kdo od něho očekává, zda se těší na odměnu a štěstí, či zda se bojí trestu a odnětí nezaslouženého blahobytu. - Jiní, stejně pevně věří a těší sebe a jiné, že socialism je nemožný, protože lidstvo podle jejich mínění nespáchá takovou nerozumnost ani takový zločin na "nabytých právech", o jaký socialisté usilují.
Pozorovatel těchto protichůdných názorů se však podiví ještě více, když si všimne, jaká názorová různost se vyskytuje mezi samými socialisty! Shledá, že jednotlivé směry socialistické často proti sobě vystupují ne méně bojovně jako proti nesocialistům. U nás jsme zcela zvyklí tomu, že jeden socialista upírá "titul a charakter" jinému socialistovi, za což mu zneuznaný socialista oplácí stejnou mincí. - Komu přísluší rozsoudit, kdo z nich je v právu, kdo z nich je socialista - či zda vůbec některý z nich je socialista?
Jestliže ze dvou lidí každý sám o sobě tvrdí, že je socialista, ale druh o druhu tvrdí, že socialistou není, tu nestranný pozorovatel dospívá především k názoru, že socialismus není vše to, co sami socialisté za socialismus vydávají. - Ale co teď? Má se obrátit k nepřátelům socialismu, aby oni mu pověděli, co socialism je? Není až tuze dobře známo, že se proti socialismu postupuje tak, že se zkreslí buď v nemravnost nebo ve směšnost, aby mohl být snadno "vyvrácen"?
Tolik je jisto, že socialism usiluje o změnu dnešního společenského zřízení v jiné, které podle mínění všech socialistů bude lepší, to jest přinese lidstvu víc štěstí než zřízení dnešní. To aspoň mají společné všechny směry socialistické, že odmítají řád dnešní jako řád nespravedlivý a nehospodárný - čili zavrhují jej s hlediska mravního i ekonomického. Někteří socialisté čerpají z tohoto "svorného" odmítání naději, že se socialistům při rostoucí početní převaze brzy podaří odstranit dnešní soustavu společenskou. Tito posuzovatelé přehlížejí, že různé směry socialistické mají pro svoje odmítání dnešní soustavy zcela různé důvody, a že z nich plynou zcela různé plány na reformu společnosti. Na př. anarchosocialista se "shodne" s kolektivistickým socialistou na tom, že se má odstranit dnešní řád kapitalistický, ale co se má na jeho místo nastolit, to je mezi nimi sporné. Ale poněvadž "odstranit" sociální systém neznamená nic jiného než nahradit jej jiným, nemohou anarchosocialista a kolektivista spolu pracovat, leč z nedorozumění anebo za "skrytého" předpokladu, že v "okamžiku" odstranění kapitalismu odstraní také jeden druhého, a prosadí svou.
Zamítavá kritika dnešního řádu společenského tedy jen zdánlivě sbližuje různé socialistické směry, a naprosto sama o sobě neodůvodňuje naděje v účinnost početní přesily socialistického občanstva. Ve skutečnosti jsou socialisté rozděleni a zapleteni do zásadních sporů, a proto nemohou prosazovati svoje plány. K reformě nestačí odmítati to, co je, dlužno se rozhodnouti pro to, co má být. Bez tohoto kladného programu je reforma nemožná, a trvá dále to, co "svorně" odsuzováno těmi, kteří se nemohou domluvit, co vytvořit na místě řádu odmítaného.
Socialisté sami jsou v celku naklonění podceňovati význam těchto rozdílů, jež se objevují při řešení určité, konkretní otázky (na př., zda mají být v socialistickém státě peníze, úvěr, daně a p.), a zdůrazňují jako společný kladný cíl všech socialistických škol: zavedení spravedlnosti do všech společenských vztahů - proti dnešní soustavě výsad, křivd a náhod; zavedení řádu, v němž by se každému dala rovná příležitost se uplatnit (zásada rovnosti čili rovnoplatnosti); zavedení svobody nejen politické, nýbrž i hospodářské - proti dnešnímu řádu, v němž chudí jsou závislí na bohatých, i když jsou politicky svobodní a rovnoprávní; socialisté touží zavésti bratrství a solidaritu do společnosti místo dnešního boje, který se odehrává na trhu zboží, služeb, úvěru, při najímání a prodávání výrobních prostředků, přejímání risik (v pojišťování) - zkrátka všude, kde lidé spolu hospodaří směnným způsobem. Socialisté všech škol zdůrazňují, že je třeba místo dnešní soustavy soutěže a soukromých monopolů zavést takovou úpravu výroby a potřeby, která by vyhovovala potřebám celku a nevedla k obohacování jedněch ožebračováním druhých.
Tyto všeobecné požadavky - to jsou ony známé sliby socialismu. Proti jejich obsahu lze těžko něco namítat, a také málokterý odpůrce socialismu proti nim něco namítá kromě toho - že jsou neproveditelny. "Ale proč by byly neproveditelny?" říkají socialisté. "Proč máme věřit, že svět na věky musí trpět bídou a křivdou, nezaměstnaností, podspotřebou, nemocmi, jimž lze předejíti, proč má pokrok techniky oblažovati jedny přepychem a druhým ukládati doživotní lopotu? Dokažte nám, že socialismus je nemožný !" Na to odpovídají odpůrci socialismu: "Břemeno důkazu leží na vás, socialistech. Vy musíte dokázat, že socialismus je možný, a jak je možný. Není naší věcí dokazovat nemožnost socialismu, když nám neřeknete, v čem socialismus vidíte a jakým způsobem jej chcete uskutečnit." Tento požadavek nesocialistů je zajisté věcný a správný.
Teď musí socialisté promluvit. Když vyloží své plány anarchosocialista na odstranění "státu", "soukromého vlastnictví", snad i "rodiny" - vyvolá bouři odporu, neboť prý tento stupeň "svobody" znamená úplný rozvrat všeho řádu a vší bezpečnosti sociální, a tím zkázu všech podmínek společenského života. Když však vystoupí socialista kolektivistický se svými plány na postátnění nebo zobecnění všech důležitých výrobních prostředků a zveřejnění téměř všeho podnikání, narazí na neméně příkré odmítnutí se strany odpůrců socialismu, neboť prý chce ze světa udělat jednu velikou káznicí nebo robotárnu, chce zbavit všechny lidí nejdražšího statku: svobody. Promluví-li křesťanský socialista o potřebě uskutečnit příkaz lásky k bližnímu v řízení hospodářském, je prohlášen za neškodného snílka, kterého lze odbýt směnkou, splatnou "na onom světě". Méně shovívavě však je posuzován bolševik se svým hřmotným heslem "diktatury proletariátu", anebo syndikalista se svou hrozbou "generální stávky". I socialista družstevní (kooperativní) a gildní, ač chtějí svých plánů dosíci dobrovolnou součinností lidi, jsou prohlašováni za nepřátele společenského řádu, neboť prý chtějí udusit "soukromé" (totiž kapitalistické) podnikání, jež je "vzpruhou pokroku", zárukou výkonnosti, jakosti a láce.
Zkrátka ať promluví zástupce kteréhokoli směru socialistického, může být jist, že se mu vytkne nějaký těžký poklesek proti ustáleným mravním, politickým, ba i náboženským hodnotám, nějaká hrubá neznalost lidské povahy a neschopnost reorganisovat společnost k lepšímu.
Nesocialisté nedokazují neuskutečnitelnost "socialismu vůbec", ale dokazují neuskutečnitelnost anebo zavržitelnost určitých směrů, nebo požadavků socialistických. Jejich kritika může býti druhdy zcela věcná a oprávněná, neboť socialisté byli, jsou a budou pouze lidé a tedy se budou mýlit. Rozumný socialista se neuzavírá kritice a poučení, třebas přichází od politického odpůrce, neboť chápe, že mu tento odpůrce včasnou kritikou prokazuje lepší službu, než kdyby jej naschvál nechal provést vážnou chybu. Každá chyba se mstí, a v politice nejvíc ta, na kterou někdo předem byl upozorněn. Jenže kritika politického odpůrce nebývá vždy tak upřímná a nezištná, aby se mohla brát za bernou mincí. Člověk musí být schopen přezkoumávat rady jemu dávané, jinak by se stal loutkou v rukách "rádců". Někteří socialisté si velmi usnadnili svoje chování vůči nepříznivým kritikám svých odpůrců: dělali a dělají zrovna to, co jim jejich odpůrci vytýkají. Viktoru Adlerovi se připisuje výrok: "Měšťáci mají vztek - to je znamení, že jsme na dobré cestě." To je názor velmi nebezpečný, ale ne pro měšťáky. Zpozorují-li měšťáci, že socialisté dělají zrovna to, co oni jim vytýkají, zařídí své manévry podle toho: budou "varovat" a "tupit" socialisty, za to, že dělají to a to, aby to dělali! (Takových manévrů užila rakouská vláda nejednou proti Čechům.) -
Socialismus by nebyl dobře hájen, kdyby byl předváděn jen jako slib čehosi tak krásného a dobrého - že to není ani uskutečnitelné. Ale také nelze socialismus vyvrátiti důkazem, že ty a ty instituce společenské vážně ohrožuje. Socialismus hájiti nebo potírati předpokládá především jej řádně pochopiti, rozdělit podstatné od vedlejšího, domyslit důsledky chtěné i nechtěné, vypátrat předpoklady a objevit i opatřit způsobilé prostředky k provedení žádoucích reforem. To, že určité navrhované prostředky reformní jsou nevhodné, nehospodárné a nemravné, nehezké a nezdravé - to vše v daném případě může být pravda. Ale dohromady to ještě nestačí k obhajobě dnešních poměrů taktéž nevhodných, nehospodárných, nemravných, nehezkých a nezdravých - nýbrž nutí to k vymýšlení reforem lepších.
Socialisté nevyvrátí a neporazí holým odsuzováním dnešní řád společenský: musí vymyslit něco lepšího. Odpůrci socialismu však taktéž jej nevyvrátí a neporazí holým odsuzováním jeho chyb - když zůstanou dlužni důkaz, že je dobré to, co dnes je.