O tom není sporu, že socialismus je název pro soustavu společenské reformy, anebo ještě lépe pro několik soustav společenských reforem, které přes všechny rozdíly mají cosi společného. Jenže každá společenská reforma nemůže být nazvána socialistickou. Také odpůrci socialismu chtějí společnost zreformovat. Záleží na tom, co kdo ve společenském zřízení považuje za špatné, co chce tedy zreformovat a jakým způsobem chce změny provést. Známe lidi, kteří říkají, že lidé v dnešním státě mají tuze mnoho volnosti, že není kázně, vědomí povinnosti - jiní naproti tomu obviňují dnešní stát, že příliš mnoho omezuje svobodu svých občanů, že jim ukládá samé povinnosti, ale nedává jiných práv než "platit daně, sloužit ve vojsku a být uvězněn". Podle těchto názorů na stát pak vypadají navrhované reformy státního zřízení.
Co považují socialisté za vadu dnešního zřízení společenského? Poznamenali jsme v minulé kapitole, že v odmítání dnešního řádu jsou socialisté celkem zajedno, ale nicméně v kritice tohoto řádu jsou mezi nimi rozdíly.
Většina socialistů dnes povyšuje zájem celku nad zájem jednotlivce. Všichni socialisté ve svých plánech zdůrazňují, že zájem společenského celku musí mít vrch nad zájmem jednotlivců. Tím se právě liší socialismus od individualismu (politického)‚ že individualismus činí cílem reformní činnosti uspokojení zájmu jednotlivcova. Když se to takto vysloví, tu se zdá, že mezi socialismem a individualismem je propast nepřeklenutelná. A přece tomu tak není. Někteří individualisté dobře vědí, že jednotlivec je nemožný jako osamocená jednotka, jako "jediný" - že by ani nevznikl, ani netrval, kdyby nebyl členem nějakého společenského celku. Tito individualisté tedy chápou jednotlivce jakožto člena celku, a při podporování jeho zájmů nevybočuji z této členské funkce a přihlížejí k členským zájmům druhých také-jednotlivců a také-členů. A v tom se potkávají se socialisty, kteří přicházejí z protější strany.
Bývali a sem tam ještě jsou socialisté, kteří nepovažovali jednotlivce za nic, "společnost" za všecko, a bez rozpaků obětovali jednotlivce "celku". Tito socialisté (zrovna jako někteří individualisté) věřili, že zájem jednotlivců a zájem celku se navzájem vylučují, a že není jiné volby než jednu stranu obětovat - a v této situaci individualisté "obětovali" celek - socialisté "obětovali" jednotlivce... Při těchto obětech někdy tekla krev, ale většinou jen inkoust. A tak jako individualisté poznali, že jedinec bez celku je nemyslitelný a nemožný, tak také socialisté poznali, že celek bez jednotlivců je něco takového jako les bez stromů, a že má-li se udržet v zdraví a síle celek, je třeba se starat o jeho členy. Socialisté poznali, že zájem celku je vlastně souborem členských zájmů těch jednotlivců, kteří celek tvoří. Socialisté poznali, že není správné dělati protiklad: celek - jednotlivec, nýbrž že je dlužno vypátrat, v čem jsou trvalé zájmy celku, tedy jeho členů a jaký je trvale nejlepší způsob jejich uspokojování. Socialisté dnes došli k názoru, že nejen nerozumní nebo nespravedliví jednotlivci ohrožují a poškozují členské zájmy druhých i svoje, když uplatňují bezohledně svou vůli proti všem, ale že také nezřídka špatně vedený celek ohrožuje a poškozuje členské zájmy svých členů a tím také sebe, a že nestačí uplatňovat "zájmy celku", jak komu napadne, kdo je zrovna u moci, nýbrž že je potřeba zkoumat, po případě i zkoušet, v čem ty zájmy celku záleží a jak sluší je uplatňovat.
Když si toto stanovisko některých socialistů srovnáme s oním stanoviskem individualistů, kteří taktéž uznávají členské postavení jednotlivců, seznáme, že zmizela "propast" mezi ctiteli "jednotlivce" (totiž jednotlivců) a ctiteli "celku". A docházíme tím - jen tak mimochodem - k poznání, že lidé nejsou rozdělováni od sebe věcmi nýbrž slovy: "-ismy". Kdyby místo hádání o individualismus a socialismus si lidé řekli, co kdo chce jako socialista nebo jako individualista, totiž co určitého chce, ukázalo by se často, že si svoje drahé "-ismy" mohou navzájem vyměnit bez nejmenšího zisku nebo ztráty.
Tím si také vysvětlíme zajímavý zjev, že někteří lidé, kteří psali proti socialismu - na př. Proudhon, po smrti byli vzati do socialistického nebe (nebo pekla) - dnes totiž jsou "uznáni" za socialisty. Ač se bránili anebo brání názvu "socialista", byli a jsou jím lidé cejchováni - tak jako nadávku si člověk nemůže vybrat, tu "dostává"; někdy to tak bývá i u vyznamenání. -
*
Řekneme-li předběžně, že socialisté hledí změnit dnešní společenský řád, aby v něm zájem celku byl trvale co nejlépe uspokojován, je toto určení ještě tuze všeobecné. Na čem záleží, je právě bližší určení onoho zájmu celku a stanovení prostředků k jeho dosažení. Poznáme celou stupnici názorů na to, v čem záleží zájem celku, a ještě pestřejší je sbírka prostředků, doporučovaná různými školami socialistickými.
K tomu ještě dlužno poznamenati, že socialismus není uzavřená kapitola lidských dějin (tak jako individualismus není uzavřenou kapitolou). Naše generace viděla vznik dvou nových směrů socialistických - anglického gildního socialismu a ruského bolševismu, vidí obrození socialismu křesťanského i kooperativního (družstevního), a nikdo nemůže vědět, kolik směrů a škol socialistických ještě vznikne.
Proto nelze postaviti přesnou definici, "co je socialism", nýbrž bylo by pouze možno vysloviti, čím až dosud socialismus byl. Ale takový výměr sám o sobě by byl málo platný. Každému člověku - ať je dnes k socialismu přitahován nebo od něho odpuzován - záleží na tom, aby správně předvídal, co socialismus bude, to jest k čemu bude. Studujíce socialismus, chceme vědět, čím pro nás bude v našem životě. Nechceme se "informovat" pouze o tom, čím socialismus byl, nýbrž chceme k němu v dalším svém životě - soukromém i veřejném - zaujmout stanovisko. Nejsme pouze sběrateli květin, kteří škubou a lisují pro svoje herbáře všechno se stejným zájmem, nýbrž pěstujeme si svoji národní, evropskou, světovou zahradu, a chceme vytrhat jen býlí aneb odstranit zvadlé lodyhy a ztrouchnivělé překážející kmeny.
Tento zájem nás vede ke zkoumání vývojových snah, jak se projevují v dějinách socialismu. Srovnávejme, co učili a žádali socialisté dříve, co se v jejich učení a programech měnilo, co se odkládalo a přibíralo. Všímejme si důvodů, jež byly dosud uváděny pro ty neb ony socialistické reformy. Pozorujme, co bylo z nich vyvráceno a co dosud stojí. Možná, že toto studium bude pro nás užitečnější než "štípání vlasů" k nějaké siligránské definici.
*
Ještě by bylo třeba připomenouti, že socialismem nerozumíme politickou stranu, anebo strany, jež se nazývají socialistické. Přes to, že dnes skoro nikdo nepopírá, že socialistické plány nelze uskutečniti bez organisovaného hnutí společenského, a že socialistické strany jsou nutné, nesmíme upadnout do omylu, že stranický program té neb oné strany nebo všech dohromady, představuje úplný, pravý a čistý socialismus. Kdo by ztotožňoval socialismus s programem nebo činností socialistických stran, dělal by stejnou chybu jako člověk, který by ztotožňovat křesťanství s katechismem a praxí křesťanských církví. Tak jako křesťanství je živá myšlenka, kdežto katechismus jest mrtvá litera, tak i program strany je spíš něco, co má být oživováno, nežli co oživuje její stoupence. Ať mluvíme se stoupencem kterékoli strany, obyčejně zjistíme, že mu "program strany nevadí", ba že ho ani nezná, ale že se mu líbí myšlenkové ovzduší strany a že má důvěru v určité její osobnosti.
Osud socialismu není vázán na osud některé socialistické strany. Kolikrát odpůrci socialismu jásali nad porážkou socialismu, když některá socialistická strana prohrála volby - a ejhle za pár let zas ta strana volby vyhrála, čili - podle oněch kritiků - socialismus zas zvítězil. Ve skutečnosti v početném vítězství socialistické strany nelze vidět vítězství socialismu tak jako v její volební prohře neprohrává socialismus. Po válce v několika zemích evropských se dostaly socialistické strany k velké, někdy k rozhodující moci, a přece uskutečnily socialismu dost málo, ba můžeme říci, že nezřídka zkompromitovaly socialismus hrubými chybami. Socialismus je veliký a složitý úkol společenské reformy, není to pouze nastavění organisací a naplnění jejich pokladnic, sekretariatů a redakcí - když se neví, k čemu se to všechno organisuje, peníze sbírají a vydávají. Socialistou není ten, kdo je organisován v socialistické straně, "plní řádně své povinnosti k straně", volí se stranou, odebírá list strany a chodí na její schůze a demonstrace. Také přece není křesťanem, kdo si chodí posedět do kostela, platí církevní daň a vyplňuje pří sčítání rubriku "vyznání". Co socialistu dělá socialistou, že činná účast na myšlenkovém hnutí, které směřuje k prozkoumání a pochopení dnešního řádu společenského a zlepšení jeho v tom směru, aby prospěch celku (organisovaného souboru členů) byl trvale podporován a zabezpečen.