Abychom mohli soustavně probírati důležité socialistické nauky, je třeba, abychom si je nějak roztřídili. Nabízí se nám několik hledisk nebo měřítek.
Filosofické nauky se probírávají v dějinném pořadu, jak vznikly. Není to zajisté věc nahodilá, kdy která názorová soustava vznikla. Dnes uznáváme, že jsme tělesně i duševně výsledkem vývoje, jehož počátku neznáme a konce nevidíme. Skutečnosti dnešní vysvětlujeme skutečnostmi dřívějšími, a z dnešních skutečností usuzujeme na budoucnost.
Když se podávají socialistické nauky v historickém sledu, usnadňuje se jejich pochopení ze současných poměrů, a lze sledovati, jak se socialistické poznání společenského zla měnilo a s tím, jak se měnily reformní plány. Vývojové tendence socialismu, na něž jsme položili důraz v kapitole předešlé, vystoupí nejlépe při tomto způsobu podání. Jenže seznáme, že vývoj myšlenek není tak jednosměrný a přímočarý. Jsou sice období, kdy převládá jedna myšlenková soustava, ale jindy jich zápasí spolu několik. Jindy shledáme, že určitá dřívější myšlenka utuchla, zmizela jako Punkva, aby na jiném místě nebo v jiné době se vynořila mocnějším proudem, než jaký měla dřív. Soudíme, že by nebylo vhodné prostě se držet pořadu časového tak jako staří kronikáři, a že bude lépe, když ukážeme důležitou myšlenku v jejím historickém vývoji.
Každý člověk při studiu myšlenkového vývoje zpozoruje rozdíly, způsobené tou skutečností, které říkáme národnost. V socialismu je to přímo nápadné, jak se liší Angličan, Němec, Francouz, Ital a Slovan. Bylo by to velmi poučné zkoumati, jak národní povaha se projevuje v stanovisku k sociálnímu zlu, v čem vidí jeho příčiny a jak mu hledí odpomoci. Člověk pochopí, proč t. zv. marxismus se nemohl zachytit v Anglii a anglické části amerického obyvatelstva, ale proč se rozšířil v Německu a Rusku. Proč vedle přijatého marxismu se v ruské inteligenci projevil takový sklon k anarchismu; největší sociální reformátor ruský L. N. Tolstoj je typický slovanský anarchosocialista.V syndikalismu vidíme výraz francouzské povahy, osobně statečné až k vyzývavé rvavosti, ale bez valného smyslu pro tuhou organisaci a soustavnost. Svépomočácký socialismus anglický ať se projevuje v odborářství (Trade Unionism) málo socialisticky zabarveném, nebo v družstevnictví anebo v gildním socialismu, ostře se odlišuje od "státního kapitalismu", jímž byl převzán kolektivismus marxistický.
Probírat socialismus podle jednotlivých národů by sice osvětlilo souvislost prostředí přírodního i společenského se socialistickými názory, ale při dnešním prolínání myšlenek mezi národy dostali bychom se k často nerozřešitelným otázkám, kde která myšlenka vznikla a v jakém smyslu a souvislostí, kde a jak byla přijata nebo přetvořena. Kapitalismus zavedl mnoho stejných poměrů v t. zv. civilisovaných státech, a proto reformní myšlenky se přejímají a opakují.
Velmi často se roztříďují socialistické nauky podle toho, jaké stanovisko zaujímají k určitým společenským zařízením (institucím) anebo myšlenkám. Obvyklé je dělení socialistů podle jejich stanoviska k vlastnictví. Ti kdo jsou proti soukromému vlastnictví k jakýmkoli statkům, bývají nazýváni komunisté. Ti, kdo jsou proti soukromému vlastnictví k statkům výrobním (půda, stroje a nástroje)‚ ale připouštějí soukromé vlastnictví k statkům spotřebním (oděv, potraviny, byty a p. - ovšem jen pro vlastní spotřebu), bývají nazývání kolektivisté. Ti, kdo jsou pro společné vlastnictví k přírodním zdrojům výrobním (půda, nerosty, vodní síla, léčivá vřídla a p.), ale připouštějí určité soukromé podnikání na státní nebo obecní půdě, s najatou vodní silou pod kontrolou veřejnou, bývají nazývání pozemkoví reformátoři. Mezi kolektivisty najdeme skupinu "státních" socialistů a "obecních" (komunálních) socialistů - snadno se uhodne, že první doporučují postátňování, druzí rozšiřování vlastnictví a podnikání obecního.
Nebo dělívají se socialisté podle svého stanoviska k organisaci výroby a spotřeby. Ti socialisté, kteří chtějí odstranit dnešní soustavu důchodů (v níž si každý musí vydělat, z čeho chce být živ), a místo toho chtějí zavést soustavu, v níž by každý pracoval (zdarma) dle svých sil, ale dostával (zdarma), čeho potřebuje, bývají nazývání komunisty; socialisté ostatní, kteří chtějí důchody podržet a chtějí pouze reformovat způsob, jakým se důchody dnes vydělávají, rozdělují se zas v několik skupin: na př. pozemkoví reformátoři chtějí odstranit důchod z pouhého vlastnictví k půdě (bez práce na ní), jiní chtějí odstranit důchod z kapitálu zvaný úrok a zavést bezplatný úvěr, jiní chtějí odstranit soukromopodnikatelský zisk anebo zvláštní třídu podnikatelskou, chtějí změnit pracovní zřízení a tím především soustavu důchodů pracovních. - Někteří socialisté jsou pro soutěž ve výrobě, jiní jsou proti ní, jsou pro monopol buď státní nebo obecní, anebo pro monopol skutečných výrobců pod dozorem státním.
Velmi rozmanité stanovisko zaujímají socialisté na př. k penězům. Jedni jsou pro jejich odstranění, jiní pro odstranění peněz kovových, někteří vymýšlejí soustavy, v níž by obíhaly jen "peníze pracovní" atd. Značně se různí také stanoviska socialistů k daním. Vyskytuje se u nich tužba po jediné, spravedlivé dani, jenže na př. pozemkoví reformátoři jednoho směru soudí, že by stačila "jediná daň" (single tax) z renty pozemkové (to jest z bezpracného důchodu z vlastnictví k půdě), jiní doporučují vzestupnou (progressívní) daň z důchodů. Kolektivisté a komunisté se ovšem obejdou bez daní, poněvadž v těchto soustavách stát si předem zadržuje, co potřebuje, z výtěžku práce svých občanů.
Je dobře známo, jak se rozcházejí názory socialistů na stát. Od naprostého odmítání státu až k velebení státu jako jediného možného organisátora obecných zájmů, najdeme všechny názory zastoupeny v literatuře socialistické. Je sice pravda, že socialisté jsou většinou demokrati, ale u starších myslitelů najdeme také prvky aristokratického názoru na společnost, ovšem není to aristokracie "rodu", na co se klade důraz, nýbrž aristokracie vědění, schopnosti a obětavosti pro celek. Že ani moderní myslitelé se neuzavírají těmto myšlenkám, vidět na "samurajích" ve Wellsově "Moderní utopii" (čes. překlad. L. Vočadlové-Kruisové vyšel r. 1922 u G. Voleského v Praze). - Nedemokratickým socialismem se ukázal také bolševismus ve své přechodné formě, zvané diktatura proletariátu.
Velké rozdíly bychom shledali mezi jednotlivými směry socialistickými, kdybychom přihlédli k jejich myšlenkovému základu. U některých je sociální zřízení součástí aktivního náboženství (na př. některé komunistické obce ve Spojených státech severoamerických, komunismus prvních křesťanů)‚ jiné vidí v socialismu soustavu nauk a praxe mravní, jiným se zase socialismus jeví převážně jako problém právní, a opět jiným jako nová soustava hospodářská a technická.
Podle metod, jimiž socialisté chtějí zlepšit dosavadní řád, rozdělují se na socialisty revoluční a reformistické (opravářské) - ovšem že je někdy těžko mezi nimi táhnout hraniční čaru. Máme socialisty, kteří se pokoušejí o reformu "obracením" těch, kteří těží z dnešního řádu a proto jej udržuji. Jiní se posmívají této činnosti a soustřeďují svůj zájem na uvědomění a vyburcování těch, kdo dnešním řádem trpí, aby svépomocně se z něho vysvobodili, ať už svépomocnou organisací vycházející od spotřebitelů nebo od výrobců anebo spojující oba tyto póly. Jiní socialisté nevěří ve svépomocnou akci dobrovolně spojených lidí a skupin, a chtějí prosadit reformu pomocí veřejných svazků (s členstvím nuceným)‚ organisovanou mocí vyzbrojených, stálých a rozsáhlých, nad to ještě smlouvami spojených snad po celé zeměkouli. -
*
Jak vidět z předcházejícího, je dosti velký počet rozlišovacích znaků a měřítek k roztřídění socialistických nauk.
Máme-li co možná výrazně rozlišit nejdůležitější proudy v socialistickém myšlení, vyzvedneme v něm tyto tři "školy":
Socialismus básnický a věštecký (utopický a prorocký),
socialismus kritický,
socialismus tvořivý (konstruktivní).
Jménem socialismu básnického a věšteckého rozumíme ony myšlenkové výtvory, v nichž básníci, proroci a filosofové různých národů a věků vyjádřili svoje vidiny ideálních obcí a států. Tito geniové viděli hlouběji a výše než jejich současníci, trpěli ať přímo neb nepřímo více než jiní sociálními zlořády své doby, viděli jejich hluboké a skryté příčiny a dovedli se povznést k představám, jež s hlediska současné skutečnosti se jevily směšnými a bláhovými fantasiemi. Dnes jsou některé z jejich vidin všedními skutečnostmi, jiné pak se nám už nezdají tak neuskutečnitelnými, jako se zdály před staletími.
Jenže k uskutečňování těchto reformních ideálů nestačilo jen drásat lidské city obrazy zla, žhavými obžalobami nevědomosti a krutosti, anebo konejšiti uražené a ponížené luznými přeludy ráje, do něhož přijde celé lidstvo za tisíc let anebo každý z nás sice dřív, ale až po své smrti. Velcí vůdcové lidského myšlení seznali, že ke skutečné reformě společenských poměrů je potřeba přistoupiti po důkladném a klidném studiu skutečnosti. Že místo vášnivého rozhořčení a msty dlužno napřed trpělivě zkoumati povahu a příčiny zla. Že lékař nemoci sociální také si musí napřed mlčky usednouti u postele nemocného, položit mu ruku na tepnu a pozorovat, přemýšlet, srovnávat, zkoušet a ověřovat úsudky. Netrpěliví pacienti a jejich lidumilní přátelé křičí po léku, když svědomitý lékař sedí, pozoruje a přemýšlí. -
Kritická škola socialismu znamená vědecké zkoumání sociálního života - v jeho zdraví a nemoci, jak se říká, když se společnost přirovnává k organismu. Kritičtí socialisté dočasně se vědomě a důrazně odřekli dělati plány reformní. Marxova škola (na kterou zde nejvíce myslíme) činila tak v domnění, že vývoj dnešní soustavy nutně povede k reformě, a proto se soustředila jen na pozorování vývojových směrnic a na předvídání vývojových období. - Jiní socialisté kritičtí odřekli se pouze dočasně dělati plány pro budoucnost, dokud nepoznají dobře předpoklady a úkoly reforem. Kritická škola socialistická vytvořila díla mnohem méně poutavá ve srovnávání s filosofickými a básnickými utopiemi, ale v dějinách socialismu má zabezpečeno čestné místo přes to, že positivní výsledky jednotlivých jejich členů byly vyvráceny nebo opraveny - hlavní věc: metoda kritická ukázala se nepostradatelnou pro činnost opravnou.
Ale právě proto, že v socialismu jde o činnost opravnou, nevystačilo se s pouhou kritikou dnešního řádu společenského. Marx a jeho škola právem zdůraznili význam rozboru společenského zřízení, ale sami ten rozbor špatně provedli, jak dnes se počíná uznávati. Vývoj řádu kapitalistického nejde tak slepě k nastolení řádu socialistického. Jest věcí sociálních politiků, aby mu připravovali cestu. Vedle rozboru a posudku dnešního zřízení je třeba plánů reformních a vynálezů k jejich uskutečněnI. A tak v nejnovější době dochází ke cti onen způsob myšlení, kterému kritická škola posměšně přezdívala "utopismus", "nevědecký socialismus" - protože "vymýšlí recepty pro kuchyň budoucnosti". Není to ovšem starý utopismus, který si vymýšlel předpoklady k ideálnímu zřízení společenskému, jaké zrovna potřeboval - ideální lidí, ideální přírodu, ideální ovládání přírody všemohoucí technikou atd. Je to tvořivý socialismus, který vychází od toho, co je, aby uskutečnil, co být má, a to prostředky, jaké podle zkušenosti se jeví nejlepšími. -
Tyto tři proudy socialistického myšlení nejsou v dějinách zcela odděleny. Poznáme, že v četných "utopiích" je silně zastoupen živel kritický i konstruktivní, a zase ani takový kritický duch, jakým byl Marx, neudržel se, aby nenačrtl, jak by měla sociální revoluce postupovat, jeho žák K. Kautsky zkusil vypsat, jak by mělo být na světě "den po sociální revoluci". Socialisté tvořiví, konstruktivní, buď sami přezkoumávají kriticky svůj materiál i nástroje, anebo přijímají výsledky cizí kritiky. A zdá-li se někdy, že plány jejich konstrukcí jsou příliš smělé, nedivme se: Tvořivý duch už tolikrát rozšířil hranice lidské moci, že "utopie včerejška jsou všedními skutečnostmi dneška".