Ideál je něco, co současně jest a není.
Lagarde.
Kdo z nás vyrostl na vesnici, pamatuje se na svoje první dojmy z města a z jeho některých zařízení na př. vodovodu, elektrického osvětlení, parků, dlažby, divadla atd. Dokud jsme to neviděli, nepozorovali jsme, že nám to schází; že je velmi příjemné chodit po dobré suché cestě a ne bezedným blátem našich úvozů; že je mnohem příjemnější otočit kohoutkem v kuchyni než za zimního rána dobývat ze zamrzlé pumpy vodu; všimli jsme si, jak příjemně se bydlí v několikapokojovém bytě s velkými okny, jak to zpříjemňuje život, když lze kterýkoli večer ztrávit v pěkném koncertě, kde i na nejlacinějším místě člověk slyší lepší hudbu než na nejdražším místě při koncertě obyčejné venkovské kapely.
Lidé, kteří se vrátí z ciziny, bývají známí jako nespokojenci, oposičníci a reformátoři: viděli jiné věci, které považují (zhusta právem) za lepší, životu prospěšnější, a chtějí je zavést také ve svém prostředí, kde lidé jsou zvyklí na odstranitelné zlo, a proto je považují za dobro a ony reformátory za buřiče, rozkladné živly a pod. Změna prostředí vede člověka k srovnávání toho, co nového vidí s tím, na co byl dosud zvyklý, odtud je malý krok k hodnocení a k pokusům, aby to nové, čemu dává přednost, zavedl si tam, kde se rozhodl anebo kde je nucen žít.
Předpokladem každé reformy je nespokojenost, s tím, co je. Ovšem k této nespokojeností musí přistoupit představa toho, co má být, a prostředků, jak toho dosíci.
Reformy v kterémkoli směru nemohou vznikat jen napodobováním. Napřed musí kdosi vynalézt a vytvořit, co se pak může napodobovat. Kdysi jela první lodička z dutého kmene, první plachetnice, první parník kolový a pak šroubový, první železnice, první automobil, běžel první film, zněl první zvuk přenášený na dálku elektrickou vlnou "bez drátu". Kdysi byla zřízena první akciová společnost, první konsumní družstvo, byla ražena první mince a zřízena první továrna s podílnictvím dělnictva na zisku.
Průkopníci reforem jsou lidé, kteří mají tvůrčí obraznost, takže vidí živě, co jiným ani nenapadá, že považují za uskutečnitelné věci, kterým se jiní smějí, před nimiž varují ("skok do tmy") - vzpomeňme si jen na odpor a výstrahy proti prvním železnicím anebo proti spolurozhodování dělnictva v podnicích.
Pionýři reforem by mohli zvolit k prosazování svých plánů tu metodu, že by svým spoluobčanům ukazovali nespravedlivost, nevhodnost a nepříjemnost dosavadního stavu a způsobilost těch nebo oněch prostředků, aby dosavadní stav byl zlepšen. - První "škola socialistická" - t. zv. utopisté - zvolili však cestu jinou: přenesli své spoluobčany do ideálního státu nebo obce s ideálními občany, s ideální výrobou se spravedlivým rozdělením výrobků, s ideálními zákony, úřady atd., a po prohlédnutí tohoto ideálního státu jim dovolili vrátit se "domů". Tento podivuhodný pokus provedli ovšem jen na papíře: V poutavé knize vypravuje zcestovalý námořník o podivuhodném ostrově, na kterém je uskutečněn společenský ideál; u jiného spisovatele se kdosi probouzí ze sna, v němž prožil několik dnů či let na světě za sto let po své současné době. Spisovatel utopie očekává, že člověk, který se vrátí z téhle smyšlené "ciziny" a bude se rozhlížet kolem sebe, procítí asi to, co člověk, který se vrací z veliké cesty po skutečných krajích cizích do své rodné země: že pak uvidí, v jakém podivném sociálním prostředí žijeme, jak podivně máme zorganisovánu výrobu a spotřebu, rozdělení zásluh a odplat; že pak si lépe všimne toho, co dřív "neviděl" - pro zvyk. Člověk, který se vrátí z jižních krajin, kde viděl samé palmy a cypřiše, všimne si lépe tvaru jabloní a smrků, a tak také člověk, který aspoň v duchu přivykne jiné sociální květeně na utopickém ostrově, po "návratu" si uvědomí, jakou květenou a zvířenou jsme obklopeni v naší době v naší zemi. (Slavný francouzský národohospodář Charles Gide nazval jednou kartely a trusty obludami, jež zplodil železný věk kapitalistický.)
V našem století provedla takové přesazení lidí do jiného prostředí světová válka. Nemyslíme jen na vojáky v zákopech, kteří si tam uvědomili nejen, co je život, ale také, co je to teplý byt, čisté prádlo, kousek cukru - ale myslíme také na civilisty v zázemí, kteří po vypuknutí války si teprve uvědomili, co jsou železnice, kus mýdla, pytel mouky. Ano "pytel mouky" se stal předmětem básníkových úvah. Felix Salten roku 1915 napsal v essayi "Chléb" tyto věty: "Před několika dny přistihl jsem se při tom, že zastavil jsem se na ulici a dělal zevlouna, poněvadž kolem jel vůz s moukou. Nikdy jsem se neohlížel za dvorním kočárem tak dlouho pozorně, jako za tím valníkem. A ke všemu byl to přec jen docela obyčejný vůz s moukou. Jsou na světě věci, jež člověk musí dříve prožíti v jejich významu, aby jim opravdu uvěřil. Uvážíme-li to podrobně, jsou vůbec jen takové věci... Když jsem se nyní díval za vozem s moukou a přistihl se při tom, tu zpozoroval jsem užasle, jak naše smýšlení naprosto se změnilo, jak nyní je založeno na prostých a základních věcech. Co je vůz s moukou? Nic zvláštního. Ale zajisté dějí se ve světě i u nás veliké převraty, ohromné otřesy, abychom jednoho dne tu stáli, a uvědomili si, že je to přece něco zvláštního.
Za světové války miliony a miliony lidi měly příležitost - to je málo řečeno, lépe: byly donuceny přemýšlet o "základních věcech", kolem nichž před tím jsme chodili netečně. Lidé začali při kupování drahých a vzácných vajec, drahého a špatného mléka a bramborů přemýšlet o významu zemědělské výroby pro společnost. Sedlák najednou se stal významnějším činitelem než advokát, a povolání zemědělské najednou dosáhlo uznání jako činitel národní kultury. A co teprv prožili a o čem přemýšleli lidé v zákopech? O tom nám vypravuje takový Barbusse nebo Dorgeles formou uměleckou, prostěji to vyjadřoval skoro každý dopis z fronty.
Mohli lidé po válce klidně pokračovat v tom způsobu života, z něhož je vyrušila válka, z toho života, který mnohým vlastně válka teprve ukázala? Kdo se může divit tomu, že po válce ve všech válčících státech se pozoruje zesílené sociální vření, a že došlo k sopečným výbuchům ve státech, kde sociální poměry s hlediska zdravého rozumu se jevily nejhoršími? -
Metoda utopická není špatná proto, že nás poučuje na smyšlených, neskutečných státech o tom, co je ve skutečných monarchiích a republikách, naopak je to metoda zcela dobrá, protože každý člověk, který tvoří něco nového, srovnává to, co je s tím, co podle jeho mínění má být, a pak mění to, co je, v žádoucím směru.
Tvůrčí fantasie je tak nezbytným předpokladem každého velkého a pokrokového podniku jako železo. Jenom nezkušení lidé považují velké banky, paroplavební společnosti anebo báňské a průmyslové trusty za vrcholný výtvor suchého rozumu a přízemní vypočítavosti. Lidé, kteří poznali náčelníky těchto organisací, říkají o nich, že jsou to lidé s nesmírnou obrazotvorností, že jejich fantasie je tak smělá jako duch velkého umělce nebo učence. Oni v duchu jasně vidí možností tam, kde jiní vidí samé překážky a nemožnosti. Oni se pustí s odvahou a nadějí v úspěch do podniků, ve kterých jiní vidí bezpečnou zkázu a bankrot. Někdy nevyhrají - to je pravda. Bývá to jednou jejich vina, jindy vina malověrných, kteří jim nepomáhali, až konečně mohli říci, že "dobře předvídali, jak špatně to skončí".
Úspěch není sice vždy důkazem dobrého plánu a geniálnosti, ale neúspěch není také vždy důkazem špatného plánu a šílenosti. Mezi "utopisty" a "reálnými lidmi" je proto těžko provést jasný rozdíl, jestliže se všechna pozornost soustřeďuje jenom na konečný cíl. Nám se zdá, že rozdíl je spíš v prostředcích, jaké kdo zná, zamýšlí a dovede vynaložit k dosažení vytčeného cíle. Co pro jednoho člověka je nesmyslným podnikem (na př. pro laika provést operaci šedého zákalu na oku nebo vésti velkou společnost průmyslovou, anebo vymalovat něčí podobiznu), to se může u jiného člověka považovat nejen za možné, ale za velmi žádoucí a nadějné.
Státní samostatnost Čechoslováků jevila se ještě přeď několika lety - před válkou - velké většině našeho národa utopií. Dnes je skutečností. Tuto skutečnost neoddálila nedůvěra některých lidí, kteří neuvěřili v možnost této skutečnosti až do převratu. Ale tuto skutečnost nezpůsobilo vlastenecké horování pří pivě. Utopií učinili skutečností lidé, kteří nejen si tu skutečnost v duchu malovali a po ní toužili, ale hlavně dovedli najít a odvážili se uplatnit prostředky k jejímu vtělení. Obrazotvornost, rozum a odvaha - tyto tři prvky dělají z "utopie" skutečnost. -
Tolik zatím k předběžné informací o "utopistech". Kritiku jejich "utopií" provedeme, až je poznáme aspoň v obrysech a ukázkách.