Snad to některého čtenáře překvapí, kde až hledáme kořeny socialismu, který přece je vyhlašován za plod století devatenáctého. Jistě málokdo začne studium socialismu podrobným studiem proroků; ale máme-li porozumět některým zcela základním myšlenkovým proudům u sociálních reformátorů dnešní doby, nezbývá než jíti hodně nazpět. Najdeme totiž na př. v bolševismu nejen stopy ale silnou žílu mesiášství a v t zv. křesťanském socialismu k nám nemluví jen Kristus ale i nejstarší proroci Starého zákona.
Čteme-li význačné proroky a snažíme-li se jejich projevy chápat s hlediska jejich doby, shledáváme, že to byli radikální reformátoři mravních, politických a v neposlední řadě i hospodářských poměrů své doby. Přirovnali bychom je dnes k vůdcům politických stran anebo k redaktorům velkých novin, vlivným filosofům a spisovatelům.
Skoro všichni se obracejí proti mravním zlořádům ať v lidu, ať u králů a kněží, zatracují modloslužbu, bezuzdnost pohlavního styku, ale zhusta se soustřeďují na nepravosti v hospodářském životě.
Proroci vyvstávají, když mravní úpadek lidu israelského nabýval nebezpečných rozměrů. Proroci někdy chápali přepych, chamtivost a útisk pracujících chudáků jako následek toho, že bohatí odpadli od Hospodina, ale nezřídka čteme už u proroků, že náboženství samo záleží v spravedlivém plnění sociálních funkcí, že Bohu se nelíbí oběti zápalné a složité obřady, Bůh nestojí ani o zlato a kadidlo, ale o to, aby lidé byli spravedlivě živi.
Nejstarší z proroků starozákonních, Amos, praví: "Slyštež to vy, kteří shlcujete chudého, abyste vyhladili nuzné ze země, říkajíce: Skoro-liž pomine nov měsíce (= svátek), abychom prodávali obilé, a sobota, abychom otevřeli obilnice, abychom ujímali efi a přivětšovali váhy a faleš provodili vážkami falešnými, kupujíce za peníze nuzné a chudého za pár střevíců, nad to, abychom plevy obilné prodávali?" (8, 4.) - Viděti z těchto slov, že v době Amosově (střed osmého století př. Kr.) převládali v Izraeli výdělkáři, kteří nechtěli zachovávat dnů svátečních, pracovali s falešnými vahami, falšovali zboží a ukrutně vymáhali své pohledávky - když třeba k vůli nezaplacení páru bot musel chudý člověk do otroctví. "Poklady skládají z nátisku a loupeže na palácích svých," "lehají na ložcích slonových..., jídají berany ze stáda a telata nejtučnější..., pijí z bání vinných a drahými mastmi se maží, aniž jsou čitelni pro potření Josefovo;" "... dí Hospodin: V ohavnosti mám pýchu Jakobovu i paláců jeho nenávidím, pročež vydám město i vše, co v něm jest." "Nebo jste proměnili soud v jed a ovoce spravedlnosti v pelyněk, vy, kteří se veselíte, ano není z čeho, říkajíce: Zdaliž jsme svou silou nevzali sobě rohů?"... To jsou citáty z Amosa, ale u jiných proroků to nezní mírněji, na př. Ozeáš (asi 25 let po Amosovi) praví: "Zpurné je činí nápoj jejich, velice smilní, milují: Dejte." U Izaiáše (740-700 př. Kr.) čteme slavná slova proti hromadění pozemkového vlastnictví: "Běda vám, kteříž připojujete dům k domu a pole s polem spojujete, takže místa jiným není, jako byste sami rozsazeni byli k přebývání uprostřed země" (5, 8). Stačí jen připomenouti, že už u proroků se najdou mnohá místa proti ženské modě: "Proto, že se pozdvihují dcery sionské a chodí s vytaženým krkem a pasou očima protulujíce se a zdrobna kráčejíce, i nohama svýma lákají, protož okydne Pán prašivinou vrch hlavy dcer Sionských, a Hospodin hanbu jejich obnaží. V ten den odejme Pán okrasu těch nástrah, totiž poučníky a halže, jablka zlatá a spinadla, čepce, biréty a zápony, tkanice, punty a náušnice, prsteny a náčelníky, proměnná roucha i plášťky i roušky i váčky í zrcadla i čechlíky i věnce i šlojíře" (Izaiáš 3, 16-23). -
U proroka Aggea nalézáme ostré výtky Židům, že pro soukromý přepych ve svých "táflovaných domech" nechtějí přispět na znovuzřízení chrámu jeruzalemského, v jehož výstavbě se viděl zájem veřejný. U Izaiáše I, 11-17, (stejně i většiny proroků) čteme: "K čemu jest mi množství obětí vašich? dí Hospodin. Syt jsem zápalných obětí skopců a tuků krmných hovad a krve volků a beránků a kozlů nejsem žádostiv... Učte se dobře činiti, hledejte soudu, pozdvihněte potlačeného, dopomozte k spravedlnosti sirotku, zastaňte vdovy." Tato slova jsou zrovna motem dnešního křesťanského socialismu. Teprve někteří proroci pozdní, úpadkové doby kladou důraz na náboženské obřady, na "čistotu" obětí a pod. Celkem zdůrazňují bratrství a vzájemnou pomoc (ovšem mezi Židy).
Charakteristickým znakem proroků je, že považují udržování sociálního zla za hřích anebo následek hříchu, a proto bojují proti sociálním zlořádům hrozbami, že Hospodin strašně ztrestá hříšníky a s nimi celý národ. Ale skoro v každém proroctví se objevuje smírný akord: až národ odpyká tresty za své hříchy, Hospodin se slituje, "zdvihne stánek Davidův a vzdělá jej jako za dnů starodávních".
Proroci nebouří lid proti vykořisťovatelům sociálním, oni jen vyhrožují pomstou boží. Jenže tato pomsta čili trest stihá pak vinné s nevinnými (aspoň podle starší představy o společné odpovědností celého kmene za přestupky jeho členů a dětí za viny otců). Teprv u Jeremiáše (činný asi v letech 656-586 př. Kr.) shledáváme myšlenku osobní odpovědnosti: "Těch časů nebudou říkati více: Otcové jedli hrozen trpký, pročež zubové synů laskominy mají, nýbrž raději: Jeden každý pro nepravost svou umře." (31, 29-30.) Ještě jasněji to řekl Ezechiel (působil asi v l. 593-570 př. Kr.): "Duše, která hřeší, ta umře. Syn neponese nepravosti otcovy, aniž otec ponese nepravosti synovy; spravedlnost spravedlivého při něm zůstane, též bezbožnost bezbožného na něj připadne..." (18, 20). - Tato myšlenka osobní odpovědnosti za hříchy byla zvrácena v křesťanství mythem, že Ježíš se musil obětovati za hřích prarodičů v ráji (za který ostatně pykala všechna následující pokolení). -
Není pochyby, že hrozby proroků bývaly velmi nepříjemné králům a bohatým šlechticům. Neboť snadno mohly ponouknouti někoho, aby jako "nástroj Boží" (za jaký také proroci se vydávali) provedl trest Hospodinův na hříšnících. Nejeden král izraelský zahynul násilnou smrtí - "za své hříchy". Proto bývali proroci krutě pronásledování, obviňování ze zrady národa, i popravování - zcela jako sociální reformátoři novověcí.
Hojně se také vyskytovali "falešní proroci", jež bychom nazvali moderním slovem "demagogové". Ti lichotili králům anebo "majestátu lidu", chválili mu jeho neřesti a tupili proroky, kteří horlili pro rozumný, spravedlivý čili zbožný život. Falešní proroci věděli, proč to dělali: byli rádi viděni u těch, jimž lichotili, a měli se dobře, když velebili neřest, zatím co mravokárci byli zesměšňováni, žalářováni a kamenováni. - Tito proročtí příživníci se v některých dobách tak rozmohli, že jejich způsoby byly příliš křiklavé a proto upadali do opovržení sami, chodili z města do města a "prorokovali" asi jako potulní šumaři. Některé "prorocké školy" zřídily si společné osady se zvláštní organisací a životosprávou připomínající buď kláštery anebo "socialistické obce" z posledního století. -
V projevech proroků zasluhuje zvláštní zmínky myšlenka Mesiáše. Pod Mesiášem si představovali proroci židovského knížete, který vyvstane v době tísně, vytrhne národ z područí cizáků i z neřesti a bídy, a nastolí rázem zlatou dobu izraelskou, která pak už potrvá až do konce. Věštby tohoto způsobu nalézáme u Izaiáše (11-12), Deutero-Zachariáše (9, 9) a j. Někteří jej líčí jako hrozného učtovatele s těmi, kdo do té doby hřešili a křivdili národu izraelskému, jiní zdůrazňují, že to bude kníže pokoje, "spravedlivý, spasení plný, chudý a sedící na oslu"; "rozhlásí pokoj národům a panování jeho bude od moře až k moři a od řeky do končin země".
Nejeden prorok představuje si spravedlnost jako obrácenou křivdu (na př. Ioel, Trito-lzaiáš): ti, kdo bili, budou biti, kdo hodovali, budou hladovět, a kdo byli utiskováni, budou pak utiskovat - to bude spravedlnost! - Neslyšíme v těchto názorech tytéž myšlenky, které byly nedávno hlásány v programu "diktatury proletariátu"? -
Z představ o Mesiáši se časem vytvořily celé báje o zlaté době, která jednou přijde. Těmto skladbám se říká apokalypsy. Velká většina jich jsou podvrženiny a nebyly pojaty do Písma - kromě Zjevení Janova. Apokalypsy přehnaně krásným, třebas hodně zmateným a podivínským líčením budoucnosti dodávaly naděje lidem těžce zkrušeným, ale nebudily je k činnosti, neboť neukazovaly žádných prostředků k uskutečnění "ideálů" přespříliš fantastických. Tím hlavně se lišili jejich skladatelé od proroků, kteří se snažili o zlepšení současného stavu mravním otřesem, hrozbami a sliby boží odplaty. -
Kdo se začte do starozákonních proroků, sezná, že tito společenští reformátoři považovali "otázku sociální" ve svých dobách především za otázku náboženskou. Jejich představa o Bohu a jeho poměru k vyvolenému národu i jeho členům, určovala jejich myšlení o podstatě sociálního zla a jeho prostředcích. Toto hledisko nalezneme také v evangeliích.