Stejně jako dřívější proroci vystoupil Kristus v těžké době národa izraelského. Zbavený politické samostatnosti, sužovaný daněmi ve prospěch cizinců, rozeštvaný uvnitř náboženskými a politickými spory - tak vypadal národ židovský za doby Kristovy.
Když Kristus počal kázati, byl od některých svých krajanů považován za organisátora politického odboje, ale tuto domněnku Ježíš výslovně odmítal známými slovy, že "království jeho není s tohoto světa".
Dnes zas se mnozí křesťané domnívají, že Kristus nemá se socialismem nic společného, protože prý byl reformátorem náboženským! Kdo si pozorně přečte evangelia, jistě uzná, že náboženská reforma, o jakou Kristus usiloval, je nemožná bez reformy sociální. Pozná, že reforma náboženská v Kristově smyslu není méně nýbrž více než reforma sociální. Říká-li kdo, že Kristus byl pouhým reformátorem náboženským, ale ne sociálním, dává tím na jevo, že tu slovem náboženství myslí stavbu a vydržování kostelů a nedělní podřimování v nich bez jakýchkoli následků pro život všedního dne. Za života Kristova však nebyl postaven ani jeden "křesťanský" chrám, Kristus kázal, kdekoli se lidé sešli; Kristus nikomu neuložil, aby zachovával nějaké obřady jakožto podmínku spasení, ale hřměl do svědomí lidem, aby odložili přetvářku vůči Bohu, aby člověk člověka miloval bez ohledu, z kterého je národa, aby lidé nehromadili bohatství, a dokonce ne vykořisťováním bližních, aby se nepokoušeli sloužit Bohu i mamonu.
Kristus poznal velmi dobře hlavní sociální zla své doby. Pocházel z tesařské rodiny na venkovském městě, vyučil se tomuto řemeslu a pravděpodobně se jím živil. Poznal práci i chudobu, poznal opovržení prací a útisk pracujících. Sympatisoval vždy s chudými, pracujícími, utiskovanými a opovrženými, ne proto, že byli opovrženi, ale proto, že nebyli svou bídou a opovržením vinni. Kristus dělal dobrý rozdíl mezi špatným skutkem a vinou. Odpouštěl těm, kdo nevěděli, co činí, anebo kdo nemohl jednati lépe, ale nemilosrdně pronásledoval tvrdošíjné vinníky. Dovedl sáhnout i k násilí, když neřest nebylo lze odstranit po dobrém, jak ukazuje známá příhoda s penězoměnci v chrámě jeruzalemském. -
Pro posouzení, v jakém poměru je učení Kristovo k dnešním naukám socialistickým, dlužno se zastaviti především u Ježíšova názoru na chudobu a útisk sociální. Kristus sice zbožnil chudobu i všechno jiné nezaviněné utrpení, ale uložil každému povinnost mírniti a odstraňovati je. V tom je shledáván jistý protimysl: Je-li chudoba tak dobrým stavem, proč ji odstraňovat? Jestliže "snáze jest velbloudu skrze jehelnou dírku projíti, než bohatému vjíti do království božího" (Luk. 18, 25), pak bychom neměli chudé činit bohatými! Neznamenaly ty výzvy k boháčům, aby rozdali své jmění chudým, asi tolik, aby se sami na útraty a nebezpečí chudých dostali do nebe?
"Běda vám, bohatým, nebo vy již máte potěšení své. Běda vám, kteří jste nasyceni, nebo lačněti budete. Běda vám, kteří se nyní smějete, nebo kvíliti a plakati budete. Běda vám, když by dobře o vás mluvili všickni lidé; nebo tak činívali falešným prorokům otcové jejich" (Luk. 6, 24). - Za to chudým je dána všechna naděje na věčnou blaženost: "Blahoslavení chudí, nebo vaše jest království Boží. Blahoslavení, kteří nyní lačníte, nebo nasyceni budete. Blahoslavení, kteří nyní pláčete, nebo smáti se budete..." (Luk. 6, 20).
Je pravděpodobno, že v evangeliích nemáme zachována vlastní slova Kristova, a že se musíme na vlastní nebezpečí hledět dopátrat jejich smyslu. Ale z celého ducha evangelií je vidět, že Kristus nechtěl ochuzením boháčů obohatit chudé tak, aby naděje na nebe přešla s dřívějších chudáků na ožebračené boháče. Oč Kristus zřejmě usiloval, to bychom dnes vyjádřili názvem "spravedlivé rozdělení důchodů" (heslo "redistribuce důchodů"), aby jedni neměli ohromně mnoho a druzí nesmírně málo. Kristus viděl sociální důsledky nerovnosti majetkové a proto snad mluvil vždy o "rozdělení" bohatství chudým. Toužil po tom, aby byli všichni lidé stejně bohatí čili chudí - neboť v takovém stavu ztrácí chudoba a bohatství svůj obvyklý smysl. Tak totiž se dodnes chápe bohatství: že znamená "mít víc než druzí", kdežto chudoba znamená "mít méně než druzí". V tomto smyslu také se užívá těchto názvů v Písmě. -
Jenže už před staletími chápala se chudoba a bohatství také jinak: chudoba znamenala tíživý nedostatek prostředků k životu, bohatství nadbytek jich. S tohoto hlediska je velmi důležitý rozdíl mezi programem "udělat všechny lidi stejně bohatými" anebo "stejně chudými". Program první znamená zabezpečiti všem lidem stejný nadbytek prostředků k živobytí, program druhý: uvrhnouti lidi do stejného hladu a bídy.
Kristus stejně jako dřívější proroci viděl znemravňující vliv přepychu, který je obvyklým důsledkem majetkové nerovnosti. Ale nikterak nechtěl zbaviti lid rozumné životní míry. Vždyť několikrát se postaral o nasycení několika tisíc posluchačů svých, a v Káni Galilejské dokonce obstaral svatebčanům další víno, když hostitelům zásoba došla.
Kristus chválil a doporučoval poctivý výdělek a odsuzoval línou chudobu, jak vidět z podobenství o zakopané hřivně. Z něho také vyplývá, že Kristus byl pro to, aby každý pracoval podle sil: kdo dovede víc, ať pracuje víc, ale kdo dovede málo, nesmí zahálet.
Pamětihodné je stanovisko Kristovo v otázce spravedlivé mzdy. Je obsaženo v podobenství o vinaři (Mat. 20, 1-16). Hospodář najal během dne několik skupin dělníků: na úsvitě, pak o hodině třetí, šesté, deváté a konečně jedenácté. S prvními smluvil denní mzdu, ostatním pak prohlašoval‚ vždy, že jim dá, "co bude spravedlivého". Večer ‚ vyplácel nejdříve posledním - a dal jim mzdu celodenní, a pak postupně všem ostatním stejně. Ti, kdo pracovali celý den, reptali, že vinař učinil je rovny těm, kdo přišli poslední, ač "nesli břímě dne i horko". Ale hospodář odpověděl: "Příteli, nečiním tobě křivdy. Zdaliž jsi z peníze nesmluvil se mnou? "Vezmiž, co tvého jest, a jdi přece, já pak chci tomuto poslednímu dáti jako i tobě. Zdaliž mi nesluší v mém učiniti, což chci? Čili oko tvé nešlechetné jest, že já dobrý jsem? Takť budou poslední první a první poslední; nebo mnoho jest povolaných a málo vyvolených."
Čin vinařův je Kristem zřejmě chválen. Odůvodnění tohoto skutku však je podáno od evangelisty tak, že z něho vidět nepochopení toho, co Kristus zamýšlel. Vinař sliboval přece spravedlivou mzdu pozdějším dělníkům, nikoli dobročinnou almužnu, nic libovolného ani blahovolného. Zdá se nám, že Kristus v jednání vinařově ukázal zásadu spravedlnosti v novém smyslu, hlubším, než evangelista mohl pochopit: Dělník, který je k práci ochoten a schopen, ale bez své viny práci najít nemůže, zasluhuje spravedlivého platu, ne almužny. - Kristus nebyl stoupencem stejné mzdy za různou zásluhu (viz přirovnání o hřivnách), ale mnohem častěji zdůrazňoval, aby odměna odpovídala zásluze. Ze slov "hoden jest dělník své mzdy" (Luk. 10, 7), vyvozují vykladači, že Kristus se vyslovuje proti zkracování dělnictva na mzdě. Jenže ze souvislosti, v jaké jich Kristus užil, vyplývá ještě něco jiného, co pro vývoj myšlení socialistického má význam. Kristus na tomto místě vybírá si sedmdesát učeníků, rozesílá je po kraji a ukládá jim, aby hlásali jeho učení, nestarajíce se o živobytí: "Nenostež pytlíka, ani mošny, ani obuvi, a žádného na cestě nepozdravujte. A do kteréhožkoli domu vejdete, nejprvé rce: Pokoj domu tomuto... a v témž domě ostaňte, jedouce a pijíce, což u nich jest, nebo hoden jest dělník mzdy své..."Zde Kristus dává na jevo, že kdo pracuje k prospěchu obecnému, může očekávat od kohokoli "mzdu", to jest slušné živobytí. V hořejším podobenství o vinicí proniká stejná myšlenka: přes to, že vinař nezavinil nezaměstnanost dělníků, jednal spravedlivě, když ze své kapsy jim zaplatil, co bez jeho viny ztratili svou nezaměstnaností. Tyto názory se nám dnes příčí, pokud zůstáváme smýšlením v dnešní soustavě. Jsme zajisté pro to, aby pracovník dostával spravedlivou mzdu, ale přemýšlíme o tom, kdo jest povinen mu ji dát. Jsme na př. proti tomu, aby určitý průmysl zaměstnával děti nebo ženy za bídnou mzdu, která k živobytí nestačí, a která musí být doplňována z mzdy jejich rodičů nebo manželů. My dáváme důraz nejen na to, aby dělník dostával, co je pro něho slušné a spravedlivé, ale také aby to dostával od osoby, jež k tomu povinna podle zásady spravedlnosti.
Tato ukázka Kristova smýšlení je příznačná pro jeho soustavu sociální reformy. On nestaví na myšlence práva, jak je dnes chápeme, nýbrž na myšlence lásky. (Janet.)
Spravedlivé je podle Krista, aby vinař zaplatil dělníkům celý den, ač pro něho pracovali jen hodinu. Spravedlivé je, aby kdokoli pohostil jeho učedníky, kteří hlásají spasení nejen hostiteli, ale celému městu, které jim za to nic nedá.
Odplata za zásluhu je základní myšlenka spravedlnosti, která se táhne Starým i Novým zákonem, ale u Krista je vedlejší, kdo tu odplatu dává. Každý je vázán přikázáním lásky k bližnímu, a má jej milovat "jako sebe samého" - to je klíč k výpočtu mzdy - bez ohledu na hodiny, bez akordu, bez prémií.
Kristus nikde neprojevil obavy, že by výroba utrpěla, kdyby její výsledky měly být rozdělovány podle přikázání lásky. Na jednom místě odbývá Kristus obavy z nedostatečné výroby poukazem na ptactvo nebeské a květiny polní. Snad už za života Kristova někteří lidé počali hmotně těžit z jeho učení, jak ukazuje tento citát (Jan 6, 26): "Hledáte mne, ne proto že jste divy viděli, ale že jste jedli chleby a nasyceni jste. Pracujte ne o pokrm, který hyne, ale o ten pokrm, kterýž zůstává k životu věčnému, kterýž Syn člověka dá vám... Jáť jsem ten chléb života."
Kristus své přikázání lásky k bližnímu hlásal na všechny strany. Když mluvil o nebezpečí bohatství, obracel se první řadě k boháčům. Někteří z Kristových následovníků si však jeho učení "vyložili" jinak: Hlásali přikázání lásky těm, kdo byli utiskováni: "milujte nepřátele své, dobrořečte těm, kteří vás proklínají, dobře čiňte nenávidícím vás a modlete se za ty, kteří vás utiskují a vám se protiví..." (Mat. 5, 44). A tak se stalo toto učení lásky záštitou útisku. Nauka o třídním boji, kterou poznáme u Marxe, je odmítnutím takto hlásané "lásky k bližnímu". Kristus sám ovšem nikdy útisku nehájil a nedoporučoval ovčí trpělivost vůči řezníkům. Kristus nedoporučoval chudobu chudým, ale bohatým! Příkazem, aby bohatí rozdělili své bohatství mezi chudé, dal dost jasně na jevo, že chudobu - ve smyslu nedostatku prostředků k slušnému živobytí - považuje za stav smutný a nežádoucí. Kristus hlásal lásku k bližnímu především těm, kdo nejméně bližního milují. Utiskovaní, pravda, mají podle Krista také milovat své nepřátele, a dávat jim příležitost, aby se obrátili a polepšili. Zůstanou-li tvrdošijní - nemine je trest po smrti. Bůh jim neodpustí, ale strašně je potrestá, tak strašně, jak není v moci žádného člověka někoho potrestat. Také Kristovi se příčí myšlenka, aby nespravedlivý měl prospěch ze své nespravedlivosti, a protože na tomto světě ten prospěch vskutku mívá, hrozí Kristus věčnou škodou po smrti.
Slova Kristova o neodporování zlu (Mat. 5, 39) byla předmětem velkých debat. Některým lidem záleží na tom, aby zjistili, zda Kristus doporučil neodporovat zlu vůbec nebo neodporovat zlu násilím - aby se podle toho zařídili, co kázal Kristus. Jiní - a těch je asi víc - mají svoje mínění o odporování zlu a chtějí "výkladem" Kristových slov (z evangelií) sebe ospravedlnit. Považujeme obě tyto metody za nevědecké.
Náš dnešní způsob zacházení se zlem a zlými lidmi nemůže se řídit prostě a jednoduše radami Kristovými, jejichž původního znění a smyslu se ostatně dnes nedopátráme, protože nemáme přesných a spolehlivých pramenů. Co je zlem (totiž, co trvale škodí celku), poznáváme zkušeností, a zkušenost nás také učí, jak s tím kterým zlem si máme počínat.
Není důvodu, proč bychom nepřipustili, že Kristus byl proti násilí jako prostředku k potírání zla. Dal ve svém životě tolikrát příklad nesmírné trpělivosti, že ta rozčílená scéna vymrskávání penězoměnců z chrámu může být považována za "výjimku, která potvrzuje pravidlo". Ale toto stanovisko Kristovo k násilí nás nezavazuje k tomu, abychom se jím řídili, když naše zkušenost nás přesvědčuje, že bychom takto zlo jen upevňovali a rozšiřovali. My se dobře rozmýšlíme, kdy potrestat zločince trestem podmínečně uloženým, a kdy bezpodmínečně, kdy jej potrestat vazbou nebo peněžitou pokutou, kdy doživotním odloučením od společnosti (deportace, doživotní žalář, po případě trest smrti).
Kristus, jak ukazují evangelia, hleděl sice zreformovat život lidí ve společností podle přikázání lásky, ale tím, že mravní sankci (odměnu a trest) položil až za hrob, značně zeslabil účinnost svých reforem. V onom přirovnání o vinaři a příkazu sedmdesáti učedníkům, aby se dávali živit od kohokoli, vidět, že Kristus, jak nám jej líčí evangelia, smýšlel vysloveně komunisticky, nedbal o skutečné pohnutky lidí k práci, výrobě a spotřebě, a upíral své oči stále k ideálu lásky "žít pro druhé": to si jeho učedníci měli vyložit jako příkaz kázati druhým a přijímati od nich potravu, byt a oděv - jejich posluchači si to měli zas vyložit tak, aby vyráběli a dávali. Bohatí mají rozdávat, chudí mají přijímat. Když před Krista postavili problém, má-li se daň platit císaři čili nic, vyhnul se řešení otázky o spravedlivé dani svou odpovědí "dávejte, co jest císařovo, císaři, a co jest Božího, Bohu". (Ovšem, že tazatelům tehdy nešlo o poučení, nýbrž o zaskočení Krista; proto jeho odpověď byla chytrá.)
Kristovo učení se považuje za evangelium čili "dobrou zvěst" chudým, utiskovaným a laskavým lidem. To je zřejmé zkomolení jeho poslání. Kdysi Kristus na dotaz farizeů, "proč jí s celnými a hříšníky", odpověděl: "Nepotřebujíť zdraví lékaře, ale nemocní. Jdouce pak, učte se, co jest to: Milosrdenství chci a ne oběti. Nebo nepřišel jsem volati spravedlivých ale hříšných ku pokání." (Mat. 9, 11).
Kristus svým učením chtěl obrátit boháče, vykořisťovatele, hýřivce, pokrytce a hříšníky všeho druhu. Ale pamětihodnou hrou osudu se stalo jeho evangelium vírou chudých a utlačených: jim přinášelo útěchu nadějí na posmrtnou odplatu. "Pojdtež ke mně všickni, kdo pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám. Vezměte jho mé na se a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým. Jho mé zajisté jestiť rozkošné a břímě mé lehké." (Mat. 11, 28.)
Kristus se stal Bohem chudých. Narodil se ve chlévě, žil v chudobě a zemřel na kříži. Málo chudáků prožilo život tak tvrdý. Příklad je silnější než kázání. Kristův životopis silněji dojímal než nejkrásnější jeho "kázání na hoře".
Svátky vánoční jsou každoroční oslavou Kristovy lásky a chudoby. Jsou to svátky, kdy člověk bohatý se stydí za bohatství, a aspoň chvilku a trošku se "dělí" se svým bližním. Chudý aspoň v ten jediný večer v roce prožívá cosi jako odlesk onoho ohně, který Syn člověka marně zapaloval v srdcích dětí Božích.
Kolík chudých - dětí i dospělých - by si přálo, aby vánoční nálada trvala ve všech srdcích lidských celý rok! Nuže: Křesťanství je založeno na tom snu, že po této očistné pohodě zatouží i všichni bohatí.
*
Bude snad vhodno vložit na toto místo několik slov o sociálněreformním vlivu Kristova učení. Názory se o tomto předmětě rozcházejí. Jedni přehánějí tento vliv a říkají, že všechno zlepšení sociálních poměrů v křesťanských zemích dlužno připsati vlivu křesťanství, druzí zas ukazují, že v četných zemích nekřesťanských sociální poměry nebyly a nejsou horší než ve státech "západoevropské civilisace", a že mnoho zlořádů sociálních nejen trvalo ve zbožných zemích křesťanských, ale že byly přímo hájeny křesťanskými panovníky, kněžími a bohoslovci. Tak na př. otroctví nebylo zrušeno vlivem křesťanství, neboť trvalo staletí ve státech zcela křesťanských, a když došlo k jeho rušení, bývali otroci křesťanských klášterů a kostelů poslední mezi propouštěnými. Ještě uprostřed 19. století v boji za zrušení otroctví v Americe byly křesťanské církve (kromě Quakerů a "Spojených bratří") baštami otrokářství. Ovšem najde se v dějinách dosti křesťanských filosofů a bohoslovců, kteří podporovali propouštění z otroctví. Slavný finský sociolog Westermarck píše o praksi církevní v raných dobách křesťanství: "Zatím, co církev propouštění otroků z majetku laiků podporovala, starala se o to, aby zabránila osvobození svých vlastních otroků. Tak jako lékař, nepolykala medicinu, kterou předpisovala druhým...
A to je způsob, který ztěžuje jasný důkaz o stanovisku křesťanských církví a jejich představitelů o vlivu Kristova učení na sociální reformu. Kdo chce dokázat, že Kristovo učení působilo k radikální, ba revoluční změně sociálních poměrů, sahá k citátům takových církevních Otců, jakými byli sv. Augustin, sv. Ambrož, sv. Jeroným a jim podobní. Jak tito soudili na př. o majetku, ukazují tyto věty: Sv. Jeroným - "Osobní majetek lidí je vždy ovocem krádeže, a jestliže to neukradli majitelé sami, ukradli to jejich předkové."[1] "Jaký je to majetek, o němž mluvíte? Odkud máte ty věci, které vlastníte? Jaké bohatství jste přinesli s sebou, když jste přišli na svět? Ježto země je dána k společnému užívání všem lidem, nemůže se nikdo nazývati vlastníkem věcí, které jsou nad jeho přirozenou potřebu, které odňal z obecního majetku. Vzpomeňte si, že nazí opustili jste lůno své matky, a že nazí vejdete zpět v lůno země." Nebo sv. Augustin z Hippo: "Přebytky boháčů jsou na úkor nezbytných potřeb chudých. Ti, kdo mají přebytečné věci, mají statky, které patří druhým." - Sv. Basil z Cesaree: "Zdali člověk, který oloupí druhého o jeho šaty, nebude nazván zlodějem? A zdali pak člověk, který může, ale odmítne ošatiti nahého, zasluhuje jiného názvu?
Chléb, který u sebe zadržujete, patří hladovému; plášť, který chováte v truhle, patří nahému; boty, které chátrají ve vašem majetku, patří bosému; zlato, které skrýváte v zemi, patří nuznému. Tudíž kdykoli jste schopni druhým pomoci a odmítnete to, tolikrát jim pášete křivdu." Papež Řehoř Veliký napsal: "Když dáváme nezbytné věci nuzným, neudělujeme jim naše statky; my jim vracíme jejich vlastní; plníme spíš závazek spravedlnosti nežli milosrdenství." - A takových dokladů bychom našli víc.
Kdo však chce dokázati, že křesťanství samo o sobě znamenalo pro sociální pokrok velmi málo, že se vzdalo radikalismu Kristova a jeho apoštolů, a že z mnohých jejich zásad obratným "výkladem" nezbylo skoro ničeho, poukáže na ony četné bohoslovce, kteří hleděli spojit oheň a vodu, Boha i mamon.
Tak Klemens z Alexandrie ve spise "Který boháč může býti spasen" uklidňuje boháče, znepokojené slovy Kristovými o "uchu jehly". Píše: "Jak se má rozuměti slovům: Prodej, cokoli máš? Znamená to, abychom odvrhli všechno své bohatství, všechno své jmění? Nikoli, nýbrž abychom vypudili z mysli liché předsudky o bohatství, bezuzdnou lásku ke zlatu, nečistotu lakomství, nepokoje a ostny světské. Není to nic velikého nemíti bohatství. Jinak by ti, kteří jsou zbaveni všech prostředků životních, kteří jsou odvrženi na cesty jako žebráci, neznajíce Boha a spravedlnosti Boží, již proto, že stiženi jsou chudobou, byli nejšťastnějšími a nejnábožnějšími lidmi... Není-li lépe, aby každý zachovávaje prostřední bohatství, vystřehl se pro svou osobu protivenství a přispěl ku pomocí těm, kdož jsou potřebni? Jaké dělení by mohlo býti mezi lidmi, kdyby nikdo neměl nic? Nemůžeme-li splniti povinností křesťanské lásky bez peněz, a je-li nám zároveň nařízeno, odvrhnouti bohatství, není-li to tolik, jako říci nám zároveň: dávej a nedávej, živ a neživ, děl a neděl? A to jest přemrštěné... Protože bohatí nejsou sami sebou ani dobří ani zlí, nemají se nijak kárati... Když nám je nařízeno zříci se všeho bohatství a prodati všecky své statky, jest vyrozumívati slova ta o vášních a špatném smýšlení našeho ducha..."
Mínění současné církve katolické není jistě radikálnější, nežli jak promluvil papež Lev XIII. r. 1891 v encyklice "O poměrech pracovních": "Když člověk se dostatečně postaral o své nezbytnosti a potřeby své životní míry, tu jest povinnost dávati nuzným z toho, co zbývá. Není to povinnost přísné spravedlivosti, vyjímaje případ krajní nouze, ale povinnost křesťanské lásky." (V starší encyklice "O socialismu, komunismu a nihilismu" z r. 1878 týž papež napsal: "Církev staví bohaté pod přísné přikázání, aby dávali své přebytky chudým.")
Každý si dovede najít a zvážit rozdíly v těchto názorech, které se najdou mezi křesťanskými spisovateli v téže církvi. Také ve velikých církvích protestantských najdeme křídla radikální a kompromisní. Je na př. známo, že Luther v bouřích selských zaujal stanovisko proti utiskovaným sedlákům, přes to, že nepopřel, že vrchnosti jim křivdí. A proti komunismu Tomáše Münzera napsal: "Evangelium sice žádá obecenství statků, toliko však od těch, kteří to sami od sebe dobrovolně učiniti chtějí, jakož činili i apoštolové a učedníci. Ti však nepožadovali, aby i statky cizí Pilátovy a Herodesovy obecnými byly, jako toho křikem vymáhají nesmyslní naši sedláci. Sedláci však chtějí si i cizí statky vzíti v obce, a vlastní pro sebe podržeti, to jsou čistí křesťané. Myslím, že už není čertů v pekle, protože všichni vjeli do sedláků..."
Sociální radikalismus nalézáme v těch církvích a společnostech křesťanských, které jsou malé, a netouží po velikosti a okázalosti, nestaví a nevydržují nádherných chrámů a spousty úředníků-kněží, neboť k vůli takovým tužbám po velikosti a okázalosti se musí lákat do církve boháči za cenu ústupků, jež oni vyžadují.
Není sporu o tom, že křesťanství nejen bezprostředně po smrti Kristově ale i ve středověku a novověku - až na naše dny - dalo a dává vznik sociálněreformním, někdy i revolučním hnutím. Komunism prvních křesťanů, středověký život klášterní a skoro všechna církevně-reformátorská hnutí měla svoji složku sociální. Uveďme Begyně v 11. století v Nizozemsku a Flandřích, bratry a sestry "Volného ducha" v 13. století tamtéž, Lollardy v Anglii ve 14. stol., reformaci, u nás především hnutí husitské, v Německu kromě hnutí vyvolaného Lutherem dlužno uvést zvlášť vystoupení Tomáše Münzera a hnutí novokřtěnců; nejedna utopie socialistická byla napsána pod vlivem křesťanské mravouky. V novověku vizme, jak křesťanské bratrství se uplatňuje buď prostřednictvím sekt náboženských uprostřed ostatního obyvatelstva (jako na př. jsou Čeští bratři, Quakeři a j.), anebo vede zvlášť zanícené duchy k zakládání náboženskosocialistických obcí oddělených a žijících co možná pro sebe. Z velkých sociálních reformátorů poslední doby stačí uvést Lva N. Tolstého jako příklad osobnosti, proniknuté křesťanstvím pojatým zcela sociálněreformátorsky.
Ke konci předešlého století však se už jasně vidí, že nejen křesťanství vykonávalo a vykonává vliv na sociální hnutí, ale že také navzájem moderní socialismus v druhé polovině 19. století působí na praksi křesťanskou. Ve všech křesťanských církvích vynořují se horlivci, kteří označují dnešní sociální řád za nekřesťanský, a vidí svoji úlohu ne ve starém theologickém hádání o přijímání pod jednou či pod obojí, ale v účinné lásce k bližnímu, a ta dnes žádá od křesťana něco víc než dávat almužnu žebrákovi. Slyšíme dnes v křesťanských církvích hesla: "křesťanský socialism" nebo "sociální křesťanství". Přes to, že bylo řečeno, že království Ježíšovo není s tohoto světa, a přes to, že kompromisní bohoslovci "vykládali" zásadu bratrství jen jakožto "bratrství v Kristu" (t. j. duchovní), počínají se křesťanští myslitelé starat o spravedlnost tohoto světa, a svoje bratrství a lásku k bližnímu chtějí nejen slyšet v nedělních kázáních, ale také ji chtějí vidět v kolektivních smlouvách pracovních, v úpravě činže, úroku a jakýchkoli cenách, jež kdo žádá nebo platí.
Tento způsob křesťanského učení se počíná odchylovati od Kristova přikázání lásky, v níž se pořád cítí cosi dobrovolného, a blíží se zásadě spravedlnosti, která zavazuje většinu lidí silněji než láska. (V Kristově pojetí ovšem láska k bližnímu byla závazná neméně než spravedlnost.) V čemž taktéž se ponenáhla moderní křesťanské hnutí za sociální spravedlnost počíná odchylovati od učení Kristova, jest metoda sociálněreformní práce. Kristus se obracel k boháčům a hleděl jich srdce obměkčit domluvou i hrozbami, chudé a utištěné těšil bratrskými slovy a slibem věčné odměny. Hnutí socialistické stále více se zříká naděje, že by náprava sociálních zlořádů mohla být provedena tím, že by ti, kdo z nich mají prospěch, vzdali se ho dobrovolně, z lásky k vykořisťovaným bližním. Socialism stále více se obrací k vykořisťovaným, vede je k poznání zla i prostředků nápravných, uvědomuje utištěné o jejich síle, a buď nenásilnou organisací svépomoci družstevní nebo metodou zákonitého "boje" na trhu práce anebo v parlamentě, anebo konečně revolučním násilím hledí odstranit vykořisťování. Moderní křesťanství se neubránilo vlivu těchto metod a dnes máme křesťanské odboráře, křesťanské družstevníky i křesťanské revolucionáře. (Našli se i vysocí církevní hodnostáři křesťanští, kteří veřejně projevili své sympatie bolševismu.)
Z křesťanských socialistů směru katolického jsou nejznámější Le Play (1806-1882; zakladatel "Školy sociálního míru") ‚ Buchez (hlasatel družstevnictví) ‚ Lamennais, Ketteler, z Čechů Dr. Reyl. Protestantský směr představují Ch. Kingsley (1819-75) ‚ F. D. Maurice, H. F. Ward, Sherwood Eddy, Stöcker, Göhre, Naumann, Ragaz, z Čechů Dr. A. Boháč.
*
Poměr křesťanství a socialismu je problém, který - promýšlíme-li jej - vede nás do otázky, jaký je poměr mezi socialismem a náboženstvím Tyto dva pojmy se nevylučují. Náboženstvím rozumíme snahu přibližovat se nebo přizpůsobovat se Bohu. Boha si ovšem nepředstavujeme jako nějakou bytost podobnou člověku, nýbrž jako věčný řád všehomíra, věčnou příčinu, zákonitost všeho dění, všeho života. Je to pojem dokonalosti. Lidská společnost jest jedním z článků dění světového. Její řád by měl býti v souladu se zákonem života vesmírného. Řád mravní a řád přírodního dění jest v souvislostí, třebas ne tak hrubě makavé, jak to někteří lidé v dobrém či špatném úmyslu karikují. (Na př. říkají: Slunce svítí stejně vlídně na vrahy jako na dobré lidí; - když Stvořitel přírody zde nerozlišuje, jaké právo má člověk, aby vrahy zavíral do temnic?) Naše mravní pravidla jsou ve skutečnosti odůvodněna naším poznáním přírodního dění a naší lidské role v něm. Řád lidské společnosti by měl ve své dokonalosti dobře zapadat do řádu světového. Socialismus jest jedním z mnoha pokusů, jak zavést soulad do lidské společností a do jejího poměru k přírodě (zejména k půdě a jejímu bohatství). Hlavním předmětem náboženského zájmu je ujasnit člověku jeho vztah k celému světu (zejména k lidem) a tento vztah učinit ne pouhým poznáním rozumovým nýbrž vzpruhou jeho činností, celého jeho života. Nic není v náboženství důležitějšího než upevnit v člověku činné vědomí povinnosti k bližnímu a k celému světu. A bez tohoto činného vědomí povinností je socialism nemyslitelný. Najdeme hodně socialistů, kteří se prohlašují za lidi bez náboženství. Po chvilce rozhovoru s nimi seznáme, že oni socialism ztotožňují s tím, co jsme v hořejších řádcích nazvali náboženstvím. Pak ovšem mohou říkat nejen, že "náboženství nemají", ale dokonce, že ho ani "nepotřebují". Dle našeho mínění je socialismus důsledek náboženství, totiž onoho činného vědomí našeho vztahu k světu a zejména k lidem. Socialism pro socialistu není něco, co může mít a nemusí, co může odložit, když by to bylo nepohodlné. Socialism je pro socialistu tak nerozlučnou součástí jeho "světového názoru" (nebo názoru na život), jaký byl liberálům (ctitelům řádu politické svobody a právní rovnosti) jejich liberalism. Jsou to důsledky náboženství. Náboženství je dnes mezi některými lidmi slovem ohmataným až do špinavosti, takže citliví lidé se ho štítí užívat. Jiní zase si jím hrají jako nějakou modní skleněnou cetkou a staví na odiv jeho nicotný, vnější třpyt. Na slově nezáleží: Chce-li někdo svůj poměr k vesmíru a k lidem nazývat náboženstvím, filosofií, socialismem nebo liberalismem, je docela lhostejno. Běží o to, aby ten poměr byl správný, to jest aby dobře odpovídal řádu života vesmírného a sociálního v něm. Slov užíváme jen k dorozumívání, sami pro sebe můžeme si věci nazývat, jak chceme, anebo myslit o nich beze slov. Jen debatujeme-li s někým o socialismu a náboženství, řekněme mu, co si tím sami myslíme, a zeptejme se ho, co těmi slovy myslí on. Je velmi pravděpodobno, že takto se spíš domluvíme o tom, na čem nejvíc záleží, totiž jak máme žít, co máme dělat. Pro sebe si pak to každý může pojmenovat, jak chce. Někdo nazve tutéž zásadu křesťanstvím, jiný socialismem. Jeden druhému třeba nebude chtít "povolit" ten "druhý" název. Na tom nezáleží, jen když budou tu zásadu zachovávat, jeden jako křesťan, druhý jako socialista. První bude říkat: "Já jsem křesťan, nepotřebuji socialismu" a druhý mu odpoví: "Já jsem socialista, nepotřebuji křesťanství". A budou mít možná oba pravdu, totiž v tom případě, budou-li spravedlivě živi.