Plato byl řecký filosof, žák slavného filosofa Sokrata, a žil v l. 427-347 př. Kr. Zanechal nám velký počet spisů, které veskrze mají formu rozhovorů Sokrata s jeho žáky. Jedním z těch rozhovorů je "Kniha o státu" (Politeia). Věnujeme jí zvláštní pozornost, protože měla na socialistické myšlení pozdějších dob silný vliv. Jistě hlavně pod dojmem Platonových myšlenek se rozšířilo přesvědčení, že komunismus je ideální soustava společenská, které snad lidé proto nevytvoří, protože jsou na ni příliš špatným materiálem.
Plato nepopisuje tento stát jako něco uskutečnitelného, nýbrž jako ideál státu, který snad existuje někde v nebi, ve světě idejí (abstraktních pojmů). Také neagituje pro rychlé provedení komunismu, nýbrž pouze rozpřádá myšlenky o ideální společenské organisaci, v níž by všichni lidé byli šťastni.
Organisace a správa státu jeví se mu tak těžkým a vznešeným, úkolem, že jen nejlepší mudrci mají býti jím pověřeni. "Buď filosofové budou vládnouti ve státech anebo králové a vladaři (tak zvaní), budou filosofovati obeznale a schopně a tak vjedno splyne politická moc a moudrost - jestliže ne, pak myslím, že nemálo zla přijde na státy a na lidské pokolení."
Štěstí státního celku - stejně jako štěstí jednotlivcovo - záleží na určitých vlastnostech, především na vědění, odvaze, pilnosti a šetrnosti. Tyto vlastnosti v ideálním státě mají být vyjádřeny ve stavech, do nichž je obyvatelstvo rozděleno: vládcové mají být moudří a stateční, ovládaní zas pilní a spořiví. Dělba práce je tak výhodná pro všechny, kdo se jí účastní, že je samozřejmou zásadou organisační. Každý člověk má dělat to, k čemu je nejschopnější, ale má si být vědom, že závisí na druhých tak jako oni na něm. Blaho celku závisí na blahu členů jeho. Ti se mají k sobě chovat bratrsky. Osobní zájmy mají ustupovat zájmu celkovému, společnost má být jako jedna rodina, ba docela jako jeden člověk.[2]
Plato myslí, že by v ideálním státě měly být dva stavy: vládcové a vojáci čili strážci na jedné straně, rolníci a řemeslníci na druhé. Mezi vládci a vojáky je jistý rozdíl - vládcové jsou nejvybranější lidé, talentovaní, vzdělaní a ušlechtilých mravů, vojáci (strážci) jsou sice taktéž vzdělaní, ale u nich spíš záleží na udatnosti a spolehlivosti než na samostatném přemýšlení, a jejich úkolem je provádět správu a hlavně střežit stát před nepřáteli.
Vedení státu závisí hlavně na jakosti vládnoucí vrstvy. Plato soustřeďuje svou pozornost hlavně na ni.
V této vrstvě má být potlačeno všechno, co působí mezi lidmi rozbroje, a to jsou peníze a soukromý majetek, a pak rodina. V této vrstvě má být úplný komunismus majetku, žen a dětí. Vztahy mezí pohlavími mají být upraveny podle vědeckých zásad: Účelem jich je plození zdravých dětí. - Úřad rozhodne, který muž s kterou ženou se má spojit.
Pro plození dětí je určen ženám věk 20-40 let, mužům 25-55 let Děti ze spojení nedovolených a děti nedochůdné buďtež utraceny. Všechny děti patří státu. Není vyloučeno, aby děti manželů nižšího postavení byly pro výborné vlastnosti vřazeny ve výchově mezí děti z "vyššího rodu". Nebezpečí z degenerace následkem sňatku blízkých pokrevných Plato předvídal, a hleděl je zmírnit předpisem o kontrole doby narození a spojování lidí stejného věku. - Tento rodinný komunismus Plato v pozdějším spise, nadepsaném "Zákony", opustil.
Co zaslouží zvláštní pozornosti u Platona, je myšlenka úplné rovnosti pohlaví. Ženy jsou tu považovány zásadně za schopné ke každému povolání, na př. i k válečnictví, jen se přiznává, že jsou tělesně slabší. Jejich výchova a výcvik má být tudíž úplně stejná jako výchova mužů. Komunismus dětí má m. j. za účel zbavit matky starosti o děti. (Americký spisovatel Hertzler k tomu poznamenává, že to značí udělat ze všech dětí nalezence.)
Velmi přísně zakazuje Plato vládnoucí vrstvě soukromý majetek a užívání zlata a stříbra ať k jakémukoli účelu. Vládnoucí nemají mít vůbec soukromého majetku a do jejich bytů a špižíren má mít každý volný vstup. Mají dostávat od občanů (státu), kolik rozumně potřebují na úhradu běžných potřeb, ale nemá jim nic zbývat, když se rok s rokem sejde (tedy žádné úspory!). Mají se stravovat společně tak jako vojsko v poli. Zlato a stříbro mají mít v duši, ale ne na těle nebo v bytě. Nemají být "pod jednou střechou" se žádným zlatým nebo stříbrným předmětem, nemají drahokamů užívat k ozdobě oděvu ani z nich pít. Kdyby strážcové měli vlastní majetek nemovitý nebo movitý, tu - jak se obává Plato - stali by se drsnými pány nad svými spoluobčany, nikoli jich spojenci a ochránci. Ztrávili by život nenávidíce druhých a jsouce špehováni, a víc by se obávali nepřítele vnitřního než vnějšího, až by takto celý stát uvrhli v záhubu.
Ze soustavy Platonovy jsou tedy odstraněny peníze - není zde kupování ani prodávání, jest "přidělování". Peníze zplodily podle Platona mnoho hanebných skutků.
Co překvapuje u Platona, jest veliký důraz na vzdělání rozumu i citu a na pěstování duševních i tělesných vloh. Plato soudí, že nemoci a neřesti vznikají hlavně z nevědomosti lidí, a proto doufá, že se vzděláním a výchovou zlepší lidský rod.
Užitečné a krásné je totéž. Ošklivé je tolik co škodlivé. Plato je pro cílevědomou výchovu; doporučuje k vzdělání krasocitu, aby mládež v 14-16 letech byla vedena ke studiu básnictví a musiky, ale doporučuje jen díla lyrická, poučující a řečnická - nikoli básně výpravné (epos) a drama, protože tyto básně vzbuzují vášně a zhusta nedůstojně líčí bohy. - Platonův cíl ve výchově jest vzdělati člověka k činnosti filosofické, nanejvýš ještě uschopniti jej ke správě věcí veřejných. O výchovu řemeslníků a rolníků pro jejich povolání se nestará. Výchova se týče jen povolání "strážců", t. j. vládců a vojáků. Podle výsledku, jakého které dítě dosáhne, je zařazeno do vrstvy vládců nebo vojáků a úředníků.
U Platona nacházíme už myšlenku, že úkolem vládců - podobně jako lékařů - jest předstihovati vznik zla, a ne čekati, až vznikne sociální choroba a pak teprv ji léčit a potlačovat. Plato vystupuje už tedy pro něco jako sociální hygiena; neskládá všechno na zákony, ale zdůrazňuje právě výchovu občanů jako záruku jejich spravedlivého života. Hertzler, který napsal knihu o dějinách utopického myšlení, srovnává Platona s proroky starozákonními; dospívá k tomuto úsudku: Proroci byli velcí v procítění chyb své doby, v síle svého výrazu a ryzosti svědomí, ale ulpěli na kázání všeobecných ideálů a zásad, neukazovali (s výjimkou Ezechiela) prostředky k reformě, zdůrazňovali osobní mravnost, ale nechápali významu společenských zařízení, ba ani prostředků, jak vštípit národu správné zásady, tak aby se staly zvykem. Plato ve svých zásadách, jak zlepšit tělesnou a duševní jakost lidu, jeví se reformátorem, který se stará především o solidní základnu ideálního státu. Proroci se ztráceli ve všeobecninách a vidinách, tak jako tak četní náboženští myslitelé pozdějších dob, ale neměli smyslu pro konkretní společenské opravy. Také to dlužno vyzvednouti, že Plato nedoporučoval násilné uskutečnění svých reforem, nýbrž vykládal jejich přednosti a ponechával čtenářům, aby se rozhodli. -
Tato Hertzlerova charakteristika Platonova učení zdá se nám správná. V dalším seznáme, které rysy utopické Plato vtiskl svým následovníkům, a v čem tito jej opustili. Platonova Politeia byla ovšem napsána se zřetelem k současným poměrům řeckým. Byla to doba přebujelého individualismu a politické rozeštvanosti národa řeckého. Plato chtěl povznést mysl svých krajanů k jednotícímu ideálu státního celku.