"...přemnoho je věcí v obci Utopie,
jichž si pro naše státy víc přeji,
než v jejich splnění mohu doufati."
Poslední slova Morovy "Utopie".
Jméno "Utopie" přešlo snad do všech jazyků civilisovaného světa. Razil je Tomáš More čili Morus, kancléř anglický, a pojmenoval jím smyšlený ostrovní stát s ideálním zřízením. Překlad tohoto slova by byl přibližně "nikde na světě", nebo "neskutečné místo" - příliš krásné, dokonalé, než abychom mohli věřit v jeho skutečnost.
Utopií Tomáše Mora začíná dlouhá řada skladeb, které zprvu mají ráz cestopisů nebo líčení vzdálených krajin, později dostávají románový děj, ač stále proniká úmysl spisovatelů líčit společenská zařízení ideálních obcí, nikoli napínat čtenáře dějem.
Utopie T. Mora dala všem těmto skladbám jméno ne ani proto, že byla první, nýbrž proto, že byla znamenitým dílem, které dodnes neztratilo svoji filosofickou a politickou hodnotu, ač uplynulo tři sta let od jejího sepsání. Kdokoliv studuje socialismus, musí poznat tuto knihu. Český překlad Dra Jiřího Foustky vyšel ve Světové knihovně. Podle něho zde citujeme.
Několik slov o Tomáši Morovi: Narodil se r. 1478 v Londýně jako syn soudce při vrchním dvorním soudě, dostal dobré vychování v domě kardinála Mortona, studoval na Oxfordské universitě a pak na právnické škole. Zamýšlel oddat se životu klášternímu, ale brzy z kláštera vystoupil a stal se advokátem. Již v 26. roce svém byl zvolen do parlamentu. Za Jindřicha VIII. byl donucen vstoupiti do služeb královských. R. 1516 jako člen poselství vyslaného do Flander sepsal "Utopii". Ve službě postupoval, až r. 1529 stal se lordem kancléřem čili prvním ministrem. Dostal se však do sporu s králem Jindřichem VIII., který přál reformaci (mimo jiné též z důvodu, aby se mohl rozvést se svou manželkou). Morus se vzdal místa kancléřského, setrval v katolictví, a když odmítl přísahu poslušnosti králi, byl popraven mečem r. 1535. Důvěrným přítelem Morovým byl slavný filosof Erasmus Rotterdamský.
Doba Tomáše Mora patří k nejrušnějším epochám evropských dějin. Byla to doba renaissance, onoho období, v němž křesťanské lidstvo začalo přehodnocovat převzaté hodnoty životní, počalo si uvědomovat duševní svobodu, chápat krásu a radost ze života, rozšiřovat vědomosti o přírodě, o světě; vyrůstá kult dobrodružné odvahy proti autoritám i proti přírodním živlům. Za života Morova šířil se vynález knihtisku a papíru Evropou, Španělé, Portugalci a Angličané podnikali plavby po neznámých mořích a objevovali nové tajemné země. Byla to doba Kolumbova, Vasca di Gama, Koperníkova a počínající náboženské reformace.
Rámec Utopie tvoří vypravování dobrodružného cestovatele Rafaela Hytlodea o jeho zkušenostech, získaných na cestách, zejména pak o ideálním státě na ostrově Utopii. Toto vypravování je plné narážek na současné poměry anglické, a můžeme říci, že spisovatel zrovna vypichuje poměry utopické jakožto opak poměrů anglických. Na počátku i konci knihy se přímo vyslovuje proti největším zlořádům své doby a svého státu.
Začněme s Morovou kritikou společnosti. Překvapí mnohého hned jeho jasný důkaz, že chudoba a nejrozšířenější zločiny nejsou zaviněny osobní vinou chudých a zločinců, nýbrž sociálními poměry, v nichž jsou nuceni žít. Tyto poměry nejlépe charakterisuje Morova slavná poznámka o zemi, ve které lidé byli sežráni - ovcemi. V současné Anglii totiž se počalo vyplácet šlechticům, aby svou půdu odnímali pachtýřům, kteří na ní pěstovali obilí; pak přeměňovali ji v pastviny pro ovce. Bezbranní nájemníci půdy ztráceli živobytí a tlačili se do měst, kde nemohli najít zaměstnání a propadali bídě a zločinu. Bylo proti nim zakročováno hroznými tresty, ale ovšem marně. Byli věšeni na veřejných místech (Morus praví, že byli "křižováni"!), ale neubývalo jich. "Určují se zlodějům těžké a hrozné tresty, ač mělo by se mnohem spíše starati o to, aby měli nějaké zdárné zaměstnání na obhájení živobytí, a aby nikdo nebyl tak krutou nutností doháněn zprvu ke krádeži a pak ovšem též ke ztrátě hrdla"... "Což je to, táži se, než že děláte zloděje a pak je trestáte?" Zatím co na jedné straně lidé z nedostatku práce a výdělku jsou tlačeni do bídy, žebroty a zločinu, bují na druhé straně vyzývavý přepych a radovánky, zemí vysilují stálé armády, pro něž - aby zahálkou nezlenivěly - se uspořádají čas od času války. Králové a knížata "starají se též daleko více o to, jakým způsobem - ať již právem či bezprávím, získali by si nových království, než aby získaná dobře spravovali." O společenských příživnících vznešeného rodu píše takto: "... velký zástup šlechticů, kteří jako trubci, nic nedělajíce živí se prací jiných a nájemce svých statků stálým zvyšováním poplatků až na kost vyssávají. Znají pouze tento způsob šetření, ti lidé, kteří by v jiných podmínkách se musili chopit žebrácké holi." "Nechť méně lidí žije v zahálce, ať rolnictví je obnoveno, podobně tkalcovství, aby bylo čestné zaměstnání, v němž by pracovaly zahálčivé ony zástupy."
Morus má dokonce už oko pro nezamýšlené účinky zákonů, jimiž povrchní politikové hledí poměry zlepšovat, ve skutečností je však zhoršují. Tak poznamenává, že když je na malý zločin (krádeže) vysazen trest smrtí, že lidé se odvažují vraždit toho, koho olupují, protože se jim nic horšího nemůže stát - a konečně zavražděním oloupeného zmenšují risiko usvědčení z loupeže nebo krádeže. "A tak, co se snažíme přílišnou krutostí zloděje zastrašit, pobízíme je jen ke zkáze dobrých." Morus dokonce píše pro podmínečné odsouzení a pro pokusy sociální. Řezavým vtipem vyslovuje se proti zahálčivým mnichům. (Tyto a podobné názory o církevních institucích, pak hájení náboženské snášelivostí asi překážely tomu, aby Morus byl vyhlášen za katolického mučedníka, ačkoli svou věrnost papeži zaplatil hrdlem. Morus má odvahu odhrnouti roušku z dvorských piklů a kejklů, jimiž panovníci za pomoci a pochlebenství svých rádců vykořisťovali lid. Morus se nám jeví jako pravý opak Macchiavelliho, onoho neblahého rádce knížat, který jim radil, jak se lze udržet na trůně i když se páší ničemnosti. Čtěme Mora: "Rádcové jednají s nějakým králem a vymýšlejí, jakým podvodem by mu pomohli nahromadit poklady. Jeden radí zvýšiti cenu peněz, měl-li král sám něco platiti, snížiti ji pak pod spravedlivou míru, když král peníze vymáhá, aby tak i mnoho dluhů málem se zaplatilo i za málo hodně se přijalo.[3] Jiný radí králi, aby předstíral válku, a když bude zjevno, že pod tou záminkou sešly se peníze, aby dal vyhlásiti s různými posvátnými ceremoniemi mír, čímž zaslepí se oči lidu, jako by zbožný panovník smiloval se nad lidskou krví. Druhý hledí krále přemluviti, aby poručil zaplatiti pokutu za přestoupení dávných jakýchsi a moli prožraných zákonů, které upadly dlouhým neužíváním v zapomenutí, jež všichni přestoupili, poněvadž se nikdo nepamatuje na jejich vydání. Žádný výtěžek prý nebude hojnější, žádný čestnější, poněvadž bude se jednati ve jménu spravedlnosti."
Královou povinností je starati se o blaho lidu. Král, který ochuzuje svůj lid, podrží název panovníka, ale ztratí majestátnost. Správná je zásada římského vojevůdce Fabricia, že raději chce vládnouti nad bohatými, než sám bohatým být... Král je ne vládcem království, ale správcem žaláře, když sám jen oplývá bohatstvím a radovánkami, co okolo všichni ostatní stenají a naříkají. Konečně jako je ten lékař nejméně znalý, který nezná nemoc léčiti než zas nemocí, tak ten, kdo neumí život občanů zlepšiti jinak než odnímáním příjemností života, ten doznává, že neumí vládnouti nad lidmi svobodnými..." Tato slova anglického státníka neplatí jen o králích, ale o každé vládnoucí osobě, vrstvě nebo parlamentní většině v demokratických republikách.
"Neboť, že se velmi mýlí (vladař), považuje-li chudobu lidu za záštitu míru, to učí věc sama. Neboť kde nalezneš více svárů, než mezi žebráky? Kdo horlivěji se stará o změnu poměrů než ten, komu se nejméně líbí přítomný stav věcí? Nebo kdo konečně odvážněji útočí ku pobouření všeho s nadějí na nějaký zisk než ten, kdo již nemá, co by ztratil?" Kdo by při těchto slovech anglického státníka nevzpomněl na závěr Marxova "Komunistického manifestu": "Komunisté opovrhují tím, aby skrývali své názory a záměry. Prohlašují otevřeně, že jejich cíle mohou býti dosaženy jen násilným převratem celého dosavadního zřízení společenského. Nechť se vládnoucí třídy třesou před komunistickou revolucí. Proletáři nemají v ní nic co ztratit leč své okovy. Mají dobýt světa. Proletáři všech zemí, spojte se?" -
Reforma společenského zařízení je věc velmi nesnadná, to seznal Morus z praxe. Lidé nehledí na to, jak dobrý je návrh reformní, nýbrž kdo jej podává. Lidé se řídí podle názorů a způsobů boháčů a velmožů. Rádcové králů jim pochlebují, aby se zalíbili a dosáhli svých prospěchů. Nepomáhá, když moudří vymýšlejí a radí dobré věcí, když ti, kdo mají moc, jich neposlouchají. A proto Morus souhlasí s Platonem (na jehož Politeiu se několikrát odvolává) ‚ že nezbývá, než aby králové se stali filosofy, a nebyli od dětství naplňováni zvrácenými názory.[4]
Při sociálních reformách dlužno jít kupředu s taktem, ale přímo a pevně. Nechodit oklikami a tichošlápsky. Kristus, jehož zásady - podle mínění Morova - byly převratnější než líčení Utopie, také nezatajoval své zásady, nýbrž přikázal je veřejně hlásati. Tímto poukazem Morus obhajuje svoji knihu na konci prvého dílu jejího, kde "Hytlodaeus" odmítá soukromé vlastnictví a společenskou soustavu, v níž "všichni všechno měří jen penězi", a prohlašuje: "... jsem pevně přesvědčen, že majetek nemůže být rozdělen nějakým rovným a spravedlivým způsobem, a že poměry lidské nebudou šťastné, neodstraní-li se zcela soukromý majetek". Spisovatel sice Hytlodaeovi odporuje, a soudí, že je potřeba zájmem o soukromý majetek ostřit pohnutky k práci, ale z celé knihy vidíme, že jsou jeho sympatie na straně radikální společenské reformy.
*
Vlastní líčení Utopie obsahuje druhá část Morovy knihy (byla však napsána dříve než první). Je to konstruktivní protějšek částí prvé, která je převážně kritická. Načrtneme jen hlavní rysy tohoto ideálního státu, jak si jej představoval filosof a státník z počátku 16. století.
Utopia je stát ostrovní nedaleko od pevniny se 54 městy, z nichž hlavní je Amaurotum (= Mlhavé). Jak vidět, myslí Morus na Anglii a Londýn... Národ utopický je vysoce kulturní. Pěstuje vědy přírodní a užívá zákonů přírodních k ovládání přírody k prospěchu lidskému. (Z vynálezů jejich se uvádí na př. umělé líhně kuřat!) "Občané však se považují spíše za vzdělavatele půdy než za její majitele." Práce se střídá mezi obyvateli měst a venkova vždy po dvou letech. Denně se pracuje šest hodin! Výroba je řízena podle výpočtu spotřeby a dokonale zásobuje všechny občany. Je sice zavedena dělba práce, ale není směny výrobků za peníze. Všichni pracují a dodávají své výrobky na tržiště, odkud si každý může vzít, kolik potřebuje. Není tedy vlastně směny mezi výrobci, je společenství práce i jejích plodů. I domy jsou společné, v tom smyslu, že vždy za 10 let se vyměňují, aby nikdo nepřilnul k svému. Není u nich zámků. Šaty mají jeden tvar; zhotovuje si je každá rodina pro sebe. Vydrží celý život (pracovní oděv vytrvá sedm let). Nebaví se hazardními hrami. Na ostrově není zahálčivých příživníků, ani ti, kdo pracují, se nezaměstnávají nesmysly a nicotným přepychem. Dělají se jen věcí rozumné a užitečné. V tom je tajemství blahobytu Utopie. Od práce jsou osvobozeni jen učenci a úředníci (jak vidět, jejich činnost se nepovažuje za práci!).
Občané Utopie si váží statků jen podle toho, jak stupňují životní blaho rozumných lidí. Mají v opovržení šperky z drahých kovů a kamení. Jen dětem dělají z nich ozdoby; ze zlata dělají noční nádoby, pouta na ruce a nohy otroků, a lidem odsouzeným ke ztrátě cti dělají ze zlata náušnice, prsteny a náhrdelníky - na znamení potupy. "Diví se totiž občané Utopie, jak může býti nějaký člověk, jejž těší pochybný lesk malého drahokamu nebo napodobeného skvostu, když je mu dáno pohlížeti na hvězdy a konečně na samo slunce. Nebo jak může býti někdo tak pošetilý, že považuje se za vznešenějšího pro oděv z jemnější vlny, ač vlnu tu - ať již je vlna sebe jemnější -přece nosila před tím ovce a zůstala stále při tom jen ovcí." V Utopii "šaty nedělají člověka". "Vždyť proč by měla tenčí látka předčiti tlustší, hledíme-li k užitečnosti oděvu? Ale oni (kdo chodí v Anglií v tenkých a drahých látkách)‚ jako by vynikali pro svoji přirozenost a ne pro svoji pošetilost, zdvíhají brady a domnívají se, že přibylo jim pro to ne málo, a vyžadují proto jako dle práva pocty pro svůj lepší oděv, jichž by si nedoufali dosíci oblečení levněji. A jsou-li opominuti a méně obdivováni, tu se horší. - A k tomu dát se zahrnovat pošetilými a naprosto neužitečnými poctami, což není to stejná nevědomost? Vždyť jakou přirozenou a, pravou rozkoš přináší obnažená cizí pleš nebo ohnutá kolena? Což tak zhojíš svoji pakostnici nebo horečku své hlavy?" Stejně nicotnou je honba za drahokamy a placení hrozných cen za "pravé" kameny. "Pohlížíš-li však na ně, proč těší tě méně kámen napodobený, když oči tvé nerozeznají jej od pravého? A konečně oba dva mají stejnou pro tebe hodnotu jako pro slepého?" V Utopii se neholduje karbanu, kostkám a podobným rozkošem. Honbu považují za nejnečestnější druh řeznictví, a dávají ji provádět otrokům... (Dlužno poznamenat, že Morus se v Utopií neobešel bez otroků. Jsou to lidé buď potrestaní nucenou prací nebo nešťastní cizinci, koupení k práci v Utopii.) Tyto partie Morovy knihy připomínají úvahu jeho přítele Erasma Rotterdamského "Chvála bláznovství" z r. 1509 (překlad Jaroslava Dvořáka ve "Světové knihovně").
Morus po vylíčení hlavních institucí společenských podává filosofii a náboženství občanů Utopie. Za nejvyšší blaho považují zdraví. "Pozbudeme-li zdraví, není místa pro žádnou jinou rozkoš." Duševní slast podle jejich mínění povstává z vědomí života dobře prožívaného. Snaží se pochopiti řád přírody a jeho soulad s lidskými pocity libosti a štěstí: jaký podivuhodný řád je v tom, že příroda činí lidem příjemným to, co nutně dělati musí k zachování svého života, na př. že hlad zahánějí jídlem. "Neboť v jakém hnuse bylo by nutno tráviti život, kdyby bylo nutno jedy a trpkými léky zaháněti též každodenní ony nemoci hladu a žízně, tak jak činíme s nemocemi, jež nás napadají řidčeji." - "Ať již však sledují jakoukoli rozkoš, tu vždy řídí se tím, aby menší nebránila větší, nebo aby rozkoš nepůsobila po čase bolest, která prý musí následovati, byla-li rozkoš nečestná."
Občané Utopie ovšem nejsou askety, nemoří tělo "pro prázdný a lichý nějaký stín ctnosti" - naopak: "postavu, síly, čilost rádi pěstují jakožto příjemné dary přírody". Kdo onemocní beznadějně a je trápením sobě i svému okolí, toho kněz a úřady povzbuzují, aby dobrovolně zemřel. Svolí-li, je uspán a bez bolesti zbaven života. Avšak nikdo nemá práva bez souhlasu úřadů svůj život vydati všanc a se zahubiti; takovému člověku odepřou čestný pohřeb.
V manželství zachovávají jednoženství. Dbají na to, aby manželstvím se nespojovali lidé, kteří se neznají. Proto před sňatkem vážná a čestná paní ukáže ženichovi nevěstu zcela nahou, a navzájem čestný muž představí nevěstě nahého ženicha. Cizoložství je důvodem rozvodu, také dobrovolný rozvod je možný se svolením úřadů. Trest za cizoložství je nejkrutější otroctví a po opětovném spáchání smrt! Na jiné zločiny nejsou stanoveny pevné tresty, nýbrž senát ustanovuje trest podle okolností případu. Trestají hlavně nucenou prací; vycházejí při tom z názoru, že zločinec potrestaný prací prospěje víc obci takto, než kdyby byl popraven, a pak stálý pohled na jeho otroctví je větší výstrahou než poprava. Kromě trestů užívají k zvýšení mravnosti také poct vynikajícím občanům. - Zákonů mají velmi málo, a advokáty žádné. "Soudí totiž, že je užitečno, aby každý vedl sám svou při a řekl soudci vše to, co by byl vyprávěl svému advokátu." "Lid i úřady žijí spolu v lásce, poněvadž není úřadů vyděračných ani krutých." Úředníci utopičtí mají takovou pověst, že okolní národové si je vyžadují k správě svých věcí, neboť jsou prosti stranickostí a lakoty, dvou nejnebezpečnějších vad úřednických.
V Utopii se netrpí dvojí morálka, totiž aby něco platilo za spravedlivé, když to dělají vládnoucí, a za nespravedlivé, když totéž dělají obyčejní občané. - T. zv. sláva válečná je považována za vrchol nečestnosti. Podnikají jen války na svou obranu, "anebo když se smilují nad nějakým národem, tísněným krutou vládou - a tu bojují z lidskosti - a osvobodí jej svou silou ze jha tyranova a z otroctví". - Jejich válečná taktika je koupit nepřítele, rozvrátit jeho vojsko, zdemoralisovat jej a tak jej porazit. Pokladů na to mají dost. Užívají žoldnéřských vojsk a platí víc než jiní. Nemají nucených odvodů. Když jdou občané Utopie do války, táhnou příbuzní pospolu a jsou velmi stateční. - Vědí, proč bojují a nemají strachu o zaopatření svých dětí a žen doma v přírodě, že by zahynuli v bojí. "Proto nepokládají život za tak levný, aby pošetile měl býti vydán, ani za tak nečestně drahý, aby jej měli bezectně a lakotně podržeti, když možno jej čestně položiti." Při mezinárodních sporech ostatně dovedou si vynutit zadostučinění prostě tím, že s křivdícím národem přestanou obchodovat (bojkotují jej). Toho užívají zejména, když někdo ubližuje přátelům Utopie.
Ostrov Utopie nemá jednoho náboženství. "Jedni uctívají jako boha Slunce, druzí Lunu, třetí některou z planet. Jsou též někteří, kteří pohlížejí nejen jako na boha, ale jako na nejvyššího boha - na některého člověka, jehož sláva a ctnost kdysi skvěle vynikla. Ale daleko největší část, a to daleko prozřetelnější, neuctívá nic z tohoto, ale domnívá se, že je jedno jakési božství, nepoznané, věčné, nezměrné, nevysvětlitelné, nad pochopení lidského rozumu, které rozprostírá se po celém tomto světě ne hmotou, ale duchem. Je nazývají otcem." Toto náboženství (pantheistické) získává stále více přívrženců. Hojně přistupovali též ke křesťanství, když je poznali, a to hlavně proto, že Kristus radil ke společnému žití (komunismu). V Utopii se netrpí náboženský fanatism, nýbrž vládne největší snášelivost. "Je totiž jedním z nejstarších článků jejich zřízení, že víra nikomu nemá býti ke škodě. Věří v posmrtný život, a této víře přikládají takový význam, že nesvěří nikomu veřejný úřad, kdo této víry nemá. Smrti se nebojí. Kdo nerad umírá, o tom se domnívají, že je špatný člověk. Kdo umírá rád, o tom věří, že nemá se proč smrti bát, že má klidné svědomí, a toho pochovávají s poctami." - Mají také "mnichy", či lépe "řády". Jejich účelem je provádět práce nebezpečné, namáhavé nebo odporné. Členové některých řádů zůstávají svobodní, jiní se žení. - Kněží v Utopii jsou voleni tajným hlasováním; také ženy se mohou státi duchovními. Úkolem kněží je vychovávat mládež k mravnosti. Mají také zpověď - ale tu konají manželé sobě navzájem a děti rodičům! Nemají model ani žádných obrazů svých bohů.
To jsou jen ukázky z líčení Utopie. Z nich vidět, do jakých podrobností Morus domýšlel svůj státní ideál, jak chápal souvislost různých zařízení společenských, a zejména jak viděl náboženské a mravní kořeny společenského řádu, v němž jiní viděli a vidí jen jinačí rozdělení hmotných statků.
Zřízení společenské je celkem, který má svou logickou souvislost. A nestačí odsuzovat jisté důsledky, když neodsuzujeme a neměníme jejich předpoklady. To pěkně ukazuje toto místo: "Kdekoli jinde mluví lidé o obecném prospěchu, ale starají se jen o vlastní. Zde však (na Utopii), kde není vůbec soukromého majetku, vážně se pro obec pracuje. A přece na obou stranách jednají správně. Neboť kdo v jiné zemí neví, že kdyby se nestaral sám o sebe, že by musil zhynouti hladem, ať by již stát byl ve stavu sebe lepším? A proto nezbytnost nutí každého, aby se domníval, že musí se starati spíše o sebe než o svůj národ. Naopak zde, kde je vše majetkem všech, nikdo nepochybuje, že nikomu nebude nic scházeti, - bude-li jen postaráno o to, aby obecní sýpky byly plny. Není totiž nespravedlivého rozdělení majetku, není chudých, není tam nikde žebráků, a ač nikdo sám nic nemá, jsou přece všichni bohatí..."
V závěrečné částí "Utopie" vypravující cestovatel se znova vrací ke kritice současného zřízení společenského. Stát je mu spiknutím bohatých proti chudým. Tito mají naložena nejtěžší břemena, ale požívají nejmenších důchodů a vedou život strastiplný, majíce na očích hýřivý přepych lenošících boháčů, "... rozpomeň se na nějaký neúrodný rok, v němž hlad zahubil mnoho tisíc lidí. Domnívám se a tvrdím, že kdyby ke konci tohoto nedostatku byly bývaly otevřeny sýpky boháčů, že by byla nalezena taková spousta obilí, že kdyby byla rozdělena mezi ty, jež zahubil hlad a mor, nikdo by nebyl pocítil oné nepřízně nebe a země." - "Pýcha neměří své štěstí dle svého prospěchu, ale dle cizího neprospěchu... Štěstí boháčům vysvitne teprve ve srovnání jich s chudobou, když vyloží své poklady a jimi trýzní a rozpalují chudobu."
*
Utopie Tomáše Mora je knihou, nad kterou se budou zamýšlet ještě staletí. Autor sám ji skončil povzdechem, že je v ní přemnoho věcí, jichž by svému státu více přál, nežli dovede doufati v jich uskutečnění. Ale od té doby se mnoho změnilo, a poznání lidské společnosti zvětšilo naději v uskutečnitelnost mnoha věcí, jež Morus si troufal pouze přát.
Morova Utopie došla mnohého napodobení, ač ne hned. Teprve za sto let - r. 1623 - vyšlo ve Frankfurtě prvé vydání "Slunečního státu", které napsal Tomáš Campanella, dominikánský mnich (1568-1639). V téže asi době napsal Francis Bacon, taktéž jako Morus lord kancléř anglický, svou "Novou Atlantis"; jež však zůstala pouze zlomkem.
Ve století, jež následuje po těchto knihách, vynikla dlouhá řada podobných utopií, takže lze říci, že forma utopií se stala skoro literárním tvarem pro tu dobu charakteristickým. Byl to ovšem také svérázný způsob sociálněreformního úsilí. Z utopií, jež takto vznikly, trvale si udržela zájem u všech civilisovaných národů satirická kniha Jonathana Swifta Gulliverovy cesty (čes. překlad ve Světové knihovně).
Tento druh literatury se ostatně nijak nepřežil. Století devatenácté vydalo několik utopií, z nichž nejvíc pozornosti vyvolala Cabetova "Cesta do Ikarie", a pak zejména romány Ed. Bellamyho "Pohled nazpět" a "Rovnost". (Do češtiny přeložil první K. Sobička pod jménem: "Pohled do budoucího ráje", Praha, Bačkovský 1893, druhý Jar. Jirousek: "Rovnost", Praha, nákl. vlast., bez data.) Z utopií nynějšího století zatím největší pozornost vzbudila "Moderní Utopie" H. G. Wellse (čes. překl. L. Vočadlové-Kruisové, Praha, G. Voleský 1922). Také Williama Morrise "Novinky od Nikud" z r. 1891 zasluhují býti uvedeny jako utopické vylíčení života zbaveného špíny průmyslové a útlaku státní moci. (Čes. překlad oznámen v "Družstevní práci".)
Nebudeme zde podávat obsah jednotlivých utopií, ač každá má něco zvláštního a studium jejich přesvědčí dnešního čtenáře, že už myslitelé před několika sty lety tušili mnohé, co dnes se pomaloučku uskutečňuje. Na příklad po světové válce se začíná organisovat vysílání studentů a profesorů z jednoho národa do druhého, aby poznali cizí způsoby života a práce a po návratu domů zlepšovali poměry své vlasti. Tuto věc doporučoval už r. 1622 Francis Bacon ve své Nové Atlantis, kde cestovatele onoho způsobu nazýval "obchodníky světlem" (osvětou). V knize Campanellově najdou se předtuchy dnešního názorného vyučování, snah eugenických a zdravotních, v Harringtonově Oceáně skvělé úvahy o významu vlastnictví k půdě a potřebě pozemkové reformy, demokratickém zřízení státu, povinném bezplatném školství atd.
Zde jen shrneme charakteristické rysy "utopistů".
Všem jim je společná víra, že člověk je neomezitelně a snadno zdokonalitelný. Stačí jen dokázat mu, že se mýlí, aby upustil od svého omylu. Omyl - to je podstata zla. Sociální zla trvají hlavně z neuvědomělosti lidí, kteří jimi trpí, zčásti též z neuvědomělosti těch, kteří je pášou. "Dobře pochopený vlastní zájem" jest u mnohých utopistů (zvlášť u moderních) vůdčí zásadou reformní. Zejména starší utopisté měli přehnanou víru, že rozum vládne nad člověkem. Pozdější utopisté (zejména po Fourierovi, o němž později pojednáme) uznávali význam pudů (instinktů), a v jejich dílech výchova neznamená pouhé rozumové poučení, nýbrž pozvolné navykání jinému způsobu života, který je současně rozumu doporučován jako lepší i citu jako příjemnější, přitažlivější, umožňující intensivnější uplatnění vlastní vůle. Ale i po této opravě nemůžeme než říci, že utopisté přeceňují výchovu jako prostředek sociální reformy. Jednak se domnívají, že se "výchovou" muže člověk docela převrátit, jednak doufají, že tento proces se odbude velmi rychle. - Někteří utopisté dokonce soustřeďovali svůj zájem na to, aby přemluvili a "obrátili" ty, kdo ze současného řádu sociálního mají prospěch (to byla metoda starozákonních proroků i Kristova).
To snad nejvíc charakterisuje utopisty v očích dnešních socialistů, že spoléhali na city altruistické (na lásku k bližnímu) a podceňovali sílu citů sobeckých. Nedělali sice tuto chybu utopisté všichni, ale většina jich - totiž všichni ti, kdo věřili v rychlé uskutečnění komunismu. Proti této doktríně všeobecné lásky byla protijedem Marxova nauka o třídním boji, která ovšem zase moc špatně připravovala lidi k solidaritě, jež měla vystřídat soustavu boje, až proletářská revoluce dosáhne vítězství.
Dalším znakem utopických myslitelů je, že si vymýšlejí podmínky, za nichž se musí dařit jejich obcím, a že si odmýšlejí všechny rušivé vlivy přírodní zrovna jako sociální. Utopistické státy mají příznivé klima, dobré spojení uvnitř i do ciziny, pokud toho potřebují. Obyvatelstvo je učenlivé, pilné, vládcové osvícení a nezištní, úřady nestranné. V moderních utopiích ještě k tomu přistupuje báječný stav techniky: stačí zmáčknout knoflík, a člověk poslouchá i vidí v Bostoně divadlo, právě hrané třeba na Tahiti; vzdálenost při dopravě osob, zboží a zpráv nepadá hrubě na váhu. Zmáčkne se knoflík... ale co je "za" tím knoflíkem? To v utopiích schází - proto jsou to utopie...
Utopičtí myslitelé si takto velmi zjednodušují svoje problémy, když si zjednoduší poměry přírodní, náklonnosti lidské, a vezmou za dané, co teprv se nám jeví vzdáleným ideálem.
Většina utopistů právě tím, že považují za vyřešeny všechny problémy, které člověku vznikají z boje s přírodou i s druhými lidmi, vzbuzuje dojem, jako by lidstvo mělo své štěstí vidět v stálém a stojatém stavu uspokojení všech potřeb. Tato konečná hotovost, definitivnost ideálů sociálních činí snad staré utopie nejméně věrohodné či lépe nadějehodné. Utopisté moderní hledí podržet moment nebezpečí (risika) a tím zachránit životu zajímavost; ovšem hledí odstranit nebezpečí života a nemoci a úrazu, a hledí risiko životní činnosti vylíčit asi jako risiko při sportovních závodech, chtějí odstranit hlad, ale zachrániti lidstvu "dobrou chuť".
Velká většina utopistů soustřeďuje zájem lidský na štěstí na tomto světě; i když věří v záhrobní život, neopírají svoji vezdejší soustavu o záhrobní spravedlnost. Jejich zájem o podmínky šťastného života na tomto světě vedl je k hlásání eugenických ideálů (výběr pohlavní, péče o dorost), k přemýšlení o tom, jak by se lidé mohli uvarovati nemocí, úrazů, škod živelních atd. Oni šířili v poutavé formě zájem o to, jaký význam mají sociální instituce a tím razili cestu nové orientací reformní: Napříště se už zlo sociální nepovažuje za osobní hřích nešťastných lidí, a náprava osobním pokáním se jeví zcela nedostatečnou léčbou sociálního zla.
Jejich malé knížky, překypující fantasiemi a růžovými nadějemi, položily kdysi základ k střízlivému badání o zákonitosti společenského dění a o předpokladech, za nichž by se uskutečnilo to, co oni sami zvali "utopiemi", a co "více lidstvu přáli, nežli věřili v uskutečnění".
Dnes přemnoho ze snů utopických se splnilo. Dnes se usmíváme nad technickým zázrakem - umělých líhní pro kuřata, o němž důležitě referuje anglický kancléř Tomáš Morus. Zrovna tak se bavíme upozorněním Cabetovým, že v Ikarii mají dopravu koňskou tramwayí tak rozvitou a zdokonalenou, že je potřeba stájí pro tisíce a tisíce koní, a ty stáje že jsou na té straně města, kam táhne obyčejně vítr. Ovšem v době sepsání Ikarie - čtyřicátá leta minulého století - nebylo ještě elektrických drah ani automobilů... A s podobným úsměvem budou číst za sto let občané nové Evropy utopie Bellamyho a Wellse, kteří předvídali radiofonii a radioskopii. Jenže okřídlené slovo Oskara Wilda "Pokrok je uskutečňování utopii" neplatí jen o pokroku technickém, nýbrž také sociálním. Vidíme-li, že lidské pudy jen pomalu se zušlechťují, přece jen nemůžeme přehlédnout tu ohromnou změnu, kterou vidíme mezí lidojedstvím a takovými skutečnostmi, jako je hnutí za světový mír, pomocné akce mezinárodní ve velkých katastrofách a j.
Jsou zatrpklí filosofové, kteří opakují sobě a světu, že "člověk je člověku vlkem", a že "svět je a bude v sobě samá vojna". Ale vidíme-li, jak dobře se rozumní lidé navzájem snášejí, když mají hojnost prostředků k živobytí, proč bychom se měli uzavírat naději, že by tento stav dobré pohody kolem plného stolu měl zůstat jenom v Platonových rozhovorech?
Kdo vidí pokrok v minulosti, musí v něj věřit také do budoucnosti. "Pokrok je uskutečňování Utopií". Jen třeba domyslet: Pokrok je uskutečňování utopií, nikoli snění utopií, fantasování a horování o utopiích.
Po těch, kdo utopie vymýšlejí, musí přijít ti, kdo je dovedou uskutečnit.