Nesnáz je v tom, nalézti soustavu, jež by uvedla
v soulad zájem osobní se zájmem veřejným.
Saint-Simon.
Velmi často bývají považování za "utopisty" jen ti reformátoři sociální, kteří napsali nějaký román o "ostrově" anebo o "roce 2000". To by nebylo správné. Jaký literární tvar zvolí autor pro svoje myšlenky, je věc vedlejší. Jeden zvolí román nebo cestopis, jiný zvolí třeba formu katechismu - krátkých otázek a odpovědí, a opět jiný třeba suchopárný filosofický traktát.
Utopismus je zvláštní způsob smýšlení. Jeho hlavní rysy jsme vyznačili v kapitole předešlé. Mohli bychom je shrnout krátce takto: pesimismus vůči přítomnosti, optimismus k budoucnosti. Utopista nevidí v přítomností nic dobrého, nic potěšujícího - a tak z ní utíká aspoň v myšlenkách do budoucnosti, která je luzná nad všechno pomyšlení: lidé jsou v ní lepší než andělé, příroda - věčné jaro, a život ve státě jest jako pobyt v prvotřídním hotelu. Jsou utopisté, kteří se spokojují s "přáním" těchto krásných časů sobě a lidstvu, ale ani nehnou prstem, aby je uskutečnili - vždyť přítomnost je tak špatná, že by to bylo beznadějné pokusit se o tak velkolepou stavbu tak špatným materiálem. Jsou však utopisté, kteří se nevzdávají naděje v uskutečnění svých snů, ale ovšem způsob, jakým je chtějí uskutečnit zas je pro ně příznačný: Hrabě Saint-Simon svolal roku 1795 francouzské kapitalisty, aby je "pohnul k obnovení mravnosti", a "navrhl jim utvořit obrovskou banku, jejíž zisky by sloužily k provádění prací užitečných pro lidstvo". Charles Fourier každý den se vracel v poledne domů, aby očekával kapitalisty, kteří by mu půjčili peníze na uskutečnění jeho systému sociální reformy "a očekával je přesně - až do své smrti".
Utopismus nezáleží jen ve vymýšlení nemožných cílů, ale také v pokusech dosíci možných cílů nemožnými nebo nepravděpodobnými prostředky. Jestliže utopisté století šestnáctého a sedmnáctého patři do třídy prvé, vyznačuje se konec století osmnáctého a počátek devatenáctého utopismem způsobu druhého. Mezi představitele tohoto směru socialistického počítáme Saint-Simona, Owena, Fouriera a Proudhona. Vidíme na nich, jak v nich doznívá utopický způsob myšlení a jak vzniká vědecký rozbor a kritika současného řádu sociálního, a jak se dělají vědomé pokusy o reformy společenského zřízení jak se strany těch, kdo jím přímo netrpí (továrník Owen), tak se strany státu (ochranné zákonodárství dělnické, "národní dílny"), tak i svépomocí (rozvoj odborového hnutí, konsumní a výrobní družstva, v polovině století družstevní záložny).
Sociální zlořády vedly ke sklonku století osmnáctého k Velké revoluci; její průběh a důsledky zastínily v Evropě všechno ostatní. Ale nezapomeňme, že konec století osmnáctého znamená nejen dobu americké a francouzské revoluce, ale také dobu "klasické školy" národohospodářské. První soustava národohospodářské vědy "Blahobyt národů" od Adama Smitha vyšla v témž roce, kdy prohlášena byla neodvislost Ameriky - 1776. Současně psal své hluboké úvahy David Hume; brzy po smrti Smithově 'vychází Malthusova "Úvaha o lidnatosti" (1798), která straší svět přelidněním; z Anglie působí na celý vzdělaný svět Jeremiáš Bentham a reformuje právní i mravní řád podle zásady "Největší štěstí největšího počtu"; počátek devatenáctého století znamená vystoupení tvrdého učení Davida Ricarda - z něho převzal Lassalle "železný zákon mezdní", t. j. poučku, že mzda dělníkova nemůže trvale ani stoupnout ani klesnout pod nuznou životní míru, která stačí, aby se dělníci drželi na živu a rozmnožovali se žádoucím tempem. Ve dvacátých letech tohoto století už zakládá Aug. Comte sociologii jakožto vědu o společnosti. - Konec století osmnáctého a počátek devatenáctého znamená tedy epochu v dějinách lidstva nejen proto, že došlo tehdy ke krvavým politickým revolucím a dlouhým válkám, ale že došlo též k převratům myšlenkovým ve vědách sociálních.
V té době žil Claud Henri hrabě Saint-Simon (1760-1825), člověk povahy velmi složité - hýřil a dobrodruh, filosof a prorok, který sám sebe pokládal za Mesiáše a obnovitele křesťanství, člověk slavný, ale dožívající život jako žebrák, vydržovaný několik let svým bývalým sluhou a pak přáteli, ale až do smrti přesvědčený o svém poslání k nápravě společnosti. "Spojily se v něm věda a fanatismus" napsal o něm historik.
Jak vidět z pokusu obnoviti mravnost dobrovolnou pomocí kapitalistů, měl St.-Simon silnou žílu utopickou. To se také projevuje v jeho pojetí náboženství a v přesvědčení, že lze nový společenský řád zavésti královským dekretem (až ovšem veřejné mínění se zaň postaví, a národ si peticí na králi vyžádá onen dekret).
Jádrem sociálněpolitického systému St.-Simonova je názor, že život společnosti je založen na práci (on říká "industrie", ale nemyslí jen průmysl), a že tudíž by se mělo vymýtit všechno příživnictví společenské a především úcta k příživníkům. Ve své slavné "parabole" z r. 1819 táže se: Co by se stalo s Francií, kdyby náhle ztratila 3000 nejlepších učenců, umělců, řemeslníků, rolníků, obchodníků a bankéřů? Jistě by země byla vržena zpět aspoň o dobu jedné generace, nežli by nový dorost nahradil tyto ztráty. A teď si představme, že by místo této ztráty utrpěla Francie jinou pohromu, že by náhle ztratila 30.000 nejpřednějších šlechticů, bratrem královým počínaje, vévody a vévodkyně, maršály, kardinály a biskupy, vikáře, kanovníky, ministry, prefekty a majitele ohromných velkostatků - co by z toho povstalo? Žádné zlo politické pro stát! Nic by nebylo snadnějšího než zaplnit tato místa, kdyby se měla opět zaplnit... V prvním případě by země byla ochuzena o svoje největší bohatství, v druhém by byla zbavena svých největších příživníků, kteří pro sebe pohlcují velikou část daní a jiných důchodů z národní práce. - Neštěstí národní je, že velcí vinníci jsou ustanovení, aby soudili malé, a lidé neschopní poroučejí schopným. -
St.-Simon vidí společenskou nápravu ve všeobecné píli a dobře zorganisované práci. Výroba a oběh zboží - to je základ společenského zřízení, politická správa je jen okrasa. "Vláda parlamentní má býti považována za nutný přechod k řádu práce (industriálnímu)". "Všichni lidé budou pracovati, každému je uložena povinnost stále dávati svým osobním silám směr užitečný pro lidstvo." Francie se má stát velikou dílnou.
V nové společnosti nebude místa pro lenochy (trubce). Mezi tyto počítá St. Simon též vlastníky půdy, kteří ji nevzdělávají, nikoli však vlastníky vyrobených prostředků výrobních (t zv. kapitálových statků) .
U tohoto spisovatele nacházíme přes všechnu nejasnost v plánu, jak provést to, oč usiluje, mnoho dobrých myšlenek o funkci státní moci. Tak na př. upozorňuje, že dlužno dávati pozor na to, kdo státní mocí vládne, když posuzujeme, co stát dělá anebo co může dělat. Z toho, že státní moci bylo často zneužíváno na úkor pracujících lidí, dělala liberální škola důsledek, že vláda se nemá vůbec míchat do věcí hospodářských. To je nesprávné, neboť vláda dosazená nikoli od příživníků, nýbrž od vrstvy pracující by vládla lépe. "Ve starém řádě hlavní zařízení směřovala k tomu, aby vládě bylo poskytnuto hodně mocí, a aby byla upevněna moc vyšších tříd nad nižšími... V novém řádě naopak mají hlavní zařízení směřovati k jasnému uspořádání a co možno spojování prací, jež společnost musí vykonávati, aby fysicky i mravně zlepšila existenci svých členů." Dobrá vláda vládne co nejlevněji, co nejméně, co nejlepšími lidmi a co nejpokojněji. Spisovatelé musí připravit veřejné mínění, aby lid reformě společnosti rozuměl a si jí přál. Nelze odstranit vykořisťování tím, když se pouze změní vykořisťovatel (to prý bylo zásadou liberální strany: "Táhni odtud, abych si sem sedl já"). Úkolem vlády je starat se o rozvoj blahobytu v zemi. Poněvadž St.-Simon má na mysli ideál: společnost jako velká dílna, dochází k důsledku, že vláda se má změnit ve správu věcí na místě dosavadního podrobování lidí cizí vůli. Toto pojetí vlády se právě v naší době uplatňuje u anarchistů, syndikalistů a gildních socialistů, a také bolševici je stále zdůrazňují.
Přes to, že St-Simon nesoustředil svoji kritiku současného řádu společenského na odmítání vlastnictví, bylo v jeho nauce dosti, co stačilo, aby jeho stoupenci vystupovali jako odpůrci soukromého vlastnictví a dědického práva. "Škola St.-Simonova" by však mohla býti spíš napsána církví, neboť šířila nauku St.-Simonovu jakožto "náboženství", měla svého velekněze (hledala též velekněžku), měla i náboženské obřady a orgie. Nejvíce v ní vynikli Bazard a Enfantin.
St.-Simonisté dospělí k přesvědčení, že "vykořisťování člověka člověkem" (jejich termín) je organickou vadou společnosti, nikoli pouze přehmatem některých jejích členů. Bazard se dokonce pokusil o jakousi filosofii dějin, které mu představují boj vykořisťovatelů s vykořisťovanými. Ve snaze odstranit vykořisťování ze společnosti, šli žáci St.-Simonovi dál než jejich učitel, a Bazard na př. navrhoval, aby výrobní prostředky movité i nemovité byly odňaty soukromníkům a svěřeny státní bance, jež by je pak svěřovala nejzdatnějším občanům a to prostřednictvím bank odborných (pro každý průmysl). Výtěžky své práce by si však tito vůdcové výroby nesměli podržet, nýbrž by dostávali od státu jen jisté služné, odstupňované podle jejich zásluhy.
Jak vidět, škola St.-Simonova došla ke kolektivismu, to jest k soustavě společenské, v níž vlastníkem výrobních prostředků je společenský celek. Ten také rozhoduje o jejich používání, a jeví se jako vrchní podnikatel, i když v té neb oné formě svěřuje nakládání s výrobními prostředky jednotlivcům nebo soukromým sdružením s podmínkou, že výtěžky jejich činností budou patřit celku, a že oni se musejí spokojit s jistým důchodem. Důchody v kolektivistické soustavě nemusejí být stejné, hlavní je, že jsou důchody lidí oddělené. V komunismu není oddělených důchodů - zde vše je společné, a každému se dostává (anebo si smí vzíti) dle svých potřeb. Staří utopisté skoro vesměs viděli ideál společenského zřízení v komunismu. V století devatenáctém - až na skrovné výjimky-spisovatelé socialističtí komunismus opouštějí a získávají většinu stoupenci kolektivismu. Nesmí nás mýlit užívání názvu "komunisté". Jak známo z dějin "Komunistického manifestu", užívalo se názvu komunismus jako stejnoznačného se slovem socialismus. Také "komunismus" bolševický byl komunismem jen zcela krátkou dobu, a to ještě většinou na papíře brzy se proměnil v kolektivismus a dnes je už značně prostoupený soukromým vlastnictvím k výrobním prostředkům a soukromým podnikáním a vydává se ne za skutečnost, nýbrž za program také v Rusku jako jinde.
St.-Simon a jeho škola jsou předchůdci Marxovými v několikerém směru. Jednak v tom, že počínají studovat vývoj hospodářské soustavy a chápou ji jako organisované vykořisťování pracujících se strany lenochů, z něhož Bazard už udělal jakousi skizzu "třídního boje" v dějinách; jednak v tom, že vidí ideál společenského zřízení v kolektivismu - Marx ovšem viděl v kolektivismu ne ideál, ale nutný důsledek vývoje.
Kolektivismus školy St. Simonovy má však jiný základ než marxismus. St.-Simonisté patří k socialistům, kteří svoje reformní plány zakládají vědomě na náboženství. Odpověď na nejzákladnější otázku každého člověka "Proč jsem na světě?" má pro reformu sociální význam rozhodný. Odpověď na tuto otázku totiž odhalí pohnutky k činům, jimiž se život každého člověka uplatňuje v dění světovém. Největší nesnáz socialistů je v tom, jak vnuknout lidem pohnutky k činům prospěšným celku a udusit pohnutky ke skutkům škodlivým celku. Každý promyšlený systém sociální reformy má svoji nauku o pohnutkách lidských činů - jaké dnes jsou a jaké by měly být. -
O souvislosti náboženství se socialismem bylo uvažováno na jiném místě této knihy. St.-Simonisté hleděli se dopátrat souvislosti lidských činů s vůlí božstva. Enfantin napsal: "Bůh jest jedno, Bůh je vše, co jest. Proto všechno jest v Bohu, všechno je z vůle boží. Nikdo z nás není mimo Boha, -ale nikdo z nás není Bohem. Každý z nás žije z jeho života, a všichni obcujeme v něm; neboť on je vše, co jest." Z toho pojetí božstva a světa vyvodili St.-Simonisté stejně jako mnozí jiní před nimi a po nich důsledek, že lidské vášně a radosti smyslné jsou stejně božské jako požitky duševní, zavedli si bohoslužbu, která se někdy stěží rozlišila od prostopášných orgií, a na konec se škola rozešla pro spory osobní. Nicméně dlužno konstatovati, že škola St-Simonova byla svou dobou významným střediskem, jež přitáhlo takové duchy, jako byl Aug. Comte, zakladatel positivní filosofie a sociologie, Lesseps, původce průplavu suezského, bratří Péreirové, zakladatelé banky Crédit mobilier, první moderní banky zakladatelské, a jiní znamenití Francouzi z prvé poloviny devatenáctého století.