Národohospodář, který by se chtěl omezit na pouhý
rozbor a poznání zla společenského, podobá se lékaři,
který by se chtěl omezit na pouhé rozpoznání nemoci.
Dle Fouriera.
Francouz Charles Fourier a Angličan Robert Owen byli vrstevníci. První žil v l. 1772-1837, druhý v l. 1771-1858. Fourier byl chudý obchodní příručí, později skromný rentier, Owen bohatý továrník textilní. Oba však stejně nadšení pro sociální reformu prostředky nestátními; oba vycházeli z názoru, že má-li se změnit člověk, musí se změnit jeho prostředí. Owen ovšem mohl zkoušet svoje učeni v praxi, neboť měl dosti prostředků, aby mohl zlepšit bydlení, stravu a vzdělání svých dělníků - a také to učinil, Fourier, jak jsme už poznamenali v minulé kapitole, omezil se na psaní knih a očekávání milionáře-lidumila o dvanácté hodině polední, lidumila, který by mu umožnil sen proměniti ve skutečnost.
Fourier vycházel z přesvědčení, že ve světě je zásadně soulad. Vše co je, trvá z vůle Stvořitelovy, a řád přírody je řádem lidského štěstí, totiž mohl by být řádem lidského štěstí, kdyby zákonodárci, vedení špatnou mravoukou nekazili souhru lidských náklonností. Život společenský zrovna jako dění přírodní je ovládáno jediným a týmž zákonem - přitažlivostí. Fourier prý také objevil zákon společenské přitažlivosti podobně jako Newton zákon přírodní přitažlivosti (gravitace), totiž pohledem na jablko. Newtonovo jablko spadlo se stromu, a pohled na tento všední zjev přivedl geniálního učence na slavný zákon tíže. Fourierovo jablko - bylo před jeho očima prodáno v pařížské restauraci za 14 sous (asi 70 hal. před válkou) a tu si Fourier uvědomil, že takové jablko několik hodin odtud se prodává za půl haléře! To jej přivedlo na myšlenku, že je zde jakási hluboká porucha v hospodářském procesu, a pátrání po její povaze a příčinách mu odhalilo zákony všeobecného pohybu sociálního.
Podle Fouriera na dně dnešního řádu hospodářského je chyba: práce společenská je špatně organisována. Místo, aby lidi přitahovala, odpuzuje je. Ale štěstí lidí záleží na včlenění do řádu světového. Je tudíž třeba zreorganisovat práci na základě pozorného rozboru lidské povahy. Stvořitel nedal jistě v nitro lidské takové sklony (vášně), jež by směřovaly k rozvratu. Není "špatných vášní", nýbrž jsou vášně špatně namířené, špatně usměrněné. Běží o to, rozpoznat povahu vášní a pak je tak namířit a obratně rozpoutat, aby zmizel rozdíl mezi zájmem soukromým a veřejným: člověk, který půjde za svým zájmem, bude pak tím právě pracovat k prospěchu celku.
Člověk dle Fouriera má vrozenou zálibu ve střídání (práce, jídla, šatu, hudby, podívané atd.); má vrozený zájem pro tajemné věci, intrikování a soupeření (závodění, rivalita); touží po současném uspokojování tělesných i duševních zálib a má smysl pro složitost a kombinaci. (Fourier rozvedl svou nauku o vášních do velkých podrobností, ukázal na jejich vzájemné souvislosti a na jejich vztahy k barvám, kovům, geometrickým tvarům a j.) Fourier věří, že po správném rozpoznáni vášní je možno lidi zorganisovat v dobrovolná sdružení (falanstéry), v nichž se uplatní práce, výrobní prostředky a nadání k blahobytu lidstva. Není potřeba dovolávat se zakročení státního, donucování anebo dokonce revoluce. Očividná příjemnost a výhoda lidí lépe ztmelí než hrozby. Znamenitý znalec učení Fourierova prof. Ch. Gide poznamenává, že slovo "stát" se snad vůbec nevyskytuje ve spisech Fourierových! Pamětihodné!
Fourier se neobrací k těm, kdo dosavadním stavem nejvíc trpí, nýbrž těm, kdo mají nejvíc moci jej změnit - k boháčům. Slibuje jim velké dividendy, dají-li svoje peníze do jeho "falanstér".
Falanstéra měla býti jakýmsi rozsáhlým družstvem 1500-1600 osob rozmanitého věku, sklonů a vědomostí; toto družstvo představuje jednotku výrobní i spotřební. Vyrábí, pokud jen možno, vše pro svou spotřebu, zemědělskými plodinami počínajíc. Bydlí v rozsáhlé budově se vším pohodlím, se společnou kuchyní, zábavními místnostmi atd. Není tu rovnosti, nýbrž tři třídy platební (Gide to přirovnává k hotelu), z nichž poslední je zdarma - poskytuje totiž jen minimum požitků, a to třeba i bez práce (Fourier spoléhá, že nikdo bez práce nevydrží). Práce je rozdělena, střídá se a nevysiluje, nýbrž baví asi jako sport. Výsledky společné práce se dělí podle klíče: pět dvanáctin "práci", čtyři dvanáctiny "kapitálu", tři dvanáctiny "nadání".
Fourier touto organisací chtěl docílit, aby součinnost lidí odpovídala jejich povaze i technickému pokroku. Viděl, že sociální reforma musí především řešit otázku výroby: že musí začít v zemědělství (zde Fourier ukazoval na význam intensivního zahradnictví), pokračovat v průmyslu a obchodu; že je dlužno vymýtit zbytečné překupníky (dokud nebudou vybudovány falanstéry, doporučoval, aby obce organisovaly prodej všeho zboží bez zisku); že je dlužno vedle výroby zorganisovat také spotřebu, zavést také sem výhody provozování ve velkém a odstranit plýtvání prací i věcmi po domácnostech. Fourier si slibuje od své organisace lepší rozřešení poměru mezi oběma pohlavími (otázka ženské práce) a doufá, že přehlednou organisací se odstraní krise z "nadvýroby" jež už v jeho době se důrazně hlásily.
Fourier svoje plány hlásal způsobem docela podivínským (na př. nestránkoval své knihy) a domníval se, že je učiní pozoruhodnějšími, když je okoření věštbami, asi jako že život lidský se reformami sociálními prodlouží průměrně až na 144 let, že mořská voda změní svou hořkoslanou chuť v příjemně nakyslou, že led na točnách roztaje a pod. To dalo podnět k zesměšňování a karikaturám. Prof. Gide však praví, že Fourierovy myšlenky měly jádro rozumné, a že často jen groteskní podrobnosti, do nichž Fourier zabíhal, nás odpuzují. Nejedna věštba Fourierova se už vyplnila - na př. velké zrychlení dopravy, organisace nákupu k vyloučení překupníků a j. Jedna z nejdůležitějších myšlenek Fourierových, "odstranění námezdné soustavy (salariatu)"‚ stala se programovým bodem důležitých sociálně reformních hnutí a projektů (na př. podílnictví dělnictva na zisku a spolupodnikatelství)‚ a jiná jeho myšlenka, zaručit každému člověku jisté slušné minimum blahobytu, proniká stále víc ve způsobě sociálního pojišťování.
Stoupenci Fourierovi se pokoušeli vyvolati v život "falanstéry" podle návrhů svého mistra. První pokus se stal ve Francii ještě za života Fourierova r. 1832 - selhal. Podobně zklamaly pokusy v Alžíru a celá řada jich v Americe. Ale to nevymaže Fouriera z dějin sociálních reforem. Snad jej a jeho stoupence budou někteří lidé přirovnávat k alchymistům, kteří vycházeli z nedostatečných vědomostí o přírodě a "dělali zlato", s úplným sice neúspěchem, pokud se týče toho zlata, ale při tom objevili řadu procesů chemických a tak vlastně dali podnět k pozdější vědě lučební. Podobně máme v dějinách řadu sociálních alchymistů, jejichž nezamýšlené důsledky ukázaly se a ukazují se důležitějšími pro pokrok lidstva než to, co chtěli a hledali.
*
Bohatý textilní továrník Robert Owen je spisovatelem první knihy, v jejímž nápise se vyskytuje slovo "socialismus" ("Co je socialism? z roku 1841). Možná, že to slovo sám vynalezl. (Francouzi tento název připisují Pierru Lerouxovi v r. 1832.) Owen vyšel z rodiny venkovského řemeslníka, od mládí jevil lásku ke knihám a sebevzdělání. Od desátého roku svého života pohyboval se mezi cizími lidmi, napřed jako obchodní učeň, pak příručí, brzy nato jako podnikatel malé dílny, pak ředitel větší továrny, až se stal společníkem továrny v Lanarku, která proslula pod jeho vedením jednak svými prvotřídními tkaninami, jednak reformami ve prospěch dělnictva. Owen (i proti vůli svých společníků, jež v důsledku toho několikrát změnil) zkrátil pracovní dobu, odstranil děti z práce tovární, zařídil školy pro ně, zlepšil byty dělnictva a vyvíjel propagandu pro zákonnou ochranu dělnictva. (Již v třinácti letech - jako učeň - poslal předsedovi ministerstva Pittovi dopis, aby pečoval o zachovávání nedělního klidu.)
Jeho ústřední myšlenkou bylo, že je třeba změnit prostředí (okolí) člověkovo, má-li se člověk změnit. Charakter lidský je výslednicí vlivů, jež vznikají z prostředí, hlavně sociálního. Chyba je v zařízeních sociálních ne v přírodě. Vlastní "dílnou" na tvoření lidí je škola; to je "továrna charakterů". Owen poznal, jak zhoubné je pro duševní vývoj pracujícího člověka špinavé, jednotvárné a zdraví podkopávající prostředí tovární s pracovní dobou až 17 hodin denně, a proto tento průmyslník ukazoval sympatie pro práci zemědělskou (podobně jako všichni velcí reformátoři). Věřil, že nadejde nový mravní řád světa, z něhož zmizí nevědomost zrovna jako chudoba, v němž nebude majetkové pýchy, kde nebude se pracovat k vůli chvále nebo ze strachu před trestem, kde nebude válek a "kde ani náboženství, ani láska, ani peníze nebudou rozdělovat člověka od člověka".
Ve snahách Owenových jsou tři období. Nejdříve se snažil ve vlastní továrně zlepšit osud dělnictva a dával podněty k ochrannému zákonodárství dělnickému. Po dvacetileté činnosti v tomto směru došel k poznání, že to nestačí, a že dlužno program "změny prostředí" provádět od základu - od zemědělské výroby, a důsledně - až k spotřebě. To bylo období, kdy založil komunistickou obec Novou Harmonii, po jejím ztroskotání obrátil se Owen k zkoumání podnikové soustavy a došel k plánu odstranit zisk změnou směny zboží, totiž zavedením směny bez peněz; po úpadku Národní spravedlivé tržnice práce, kterou k tomuto cíli založil, přiklonil se Owen k hnutí odborovému.
Zkušenosti Owenovy ve všech třech obdobích jsou velmi poučné pro sociálního politika. Tak především jeho přímá péče o vlastní dělnictvo narazila na odpor nejen jeho kapitalistických společníků ale také dělníků. Společníci dostávali sice krásné podíly na zisku, ale vidouce "vyhazování" Owenovo ve prospěch dělníků připadali si okrádáni o další sumy zisku. Dělnictvo bylo zas spokojené ve svých špatných zvycích, pijáctví, lenosti, nedbalosti o rodinu, byt a stravu, a nechtěli snášet, když jejich zaměstnavatel se míchal do jejich věcí. Když zaváděl inspekci bytovou, začaly se bouřit i ženy dělníků a zesměšňovaly tuto sociální péči názvem "hledání blech". Potírání alkoholismu bylo taktéž otevřeným bojem! - Srdce dělnictva si získal Owen teprve r. 1806, když za hrozné nezaměstnanosti, zaviněné nedostatečným dovozem bavlny z Ameriky, Owen nepropustil žádného dělníka, ale platil plné mzdy zaměstnávaje dělnictvo stavbami a jinak, zatím co jiní textilní fabrikanti je bezohledně propouštěli. Tu teprve Owenovo dělnictvo nabylo důvěry k "patronu" a tu mu zachovalo až do konce. - Owenovou zásadou bylo předstihnouti vznik zla, nikoli trestati, až zlo vznikne. Věřil, že je možno zařídit vztahy mezi lidmi (třeba v továrně)‚ aby dobro vznikalo samočinně bez nařizování a donucování.
Továrník Owen úporně bojoval proti "bílému otroctví", jak nazýval postavení anglického dělníka továrního na počátku století devatenáctého. Jemu především náleží zásluha na omezení dětské práce v továrnách, omezení pracovní doby dospělých a zavedení inspekce tovární. Dnes si stěží dovedeme představit, co to znamenalo v době, kdy přesvědčení vzdělaných lidí bylo, že se stát nemá míchat do hospodářství soukromého. Není divu, že Owenovi konkurenti považovali jej někdy za blázna, když ne za ničemného záškodníka. Štvali proti jeho plánům na ochranu dětí rodiče jejich, protože prý chce omezit moc otcovskou a zvětšovat břemena výchovy dětí, že chce přivykat děti zahálce atd. Argumenty proti zkrácení pracovní doby dospělých, jež byly uváděny proti Owenovi, opakují ještě dnes někteří zaostalci (že se podkope národní výroba a s ní blahobyt, že dělnictvo užije volného času jen k pijáctví a jiným neřestem a p.). Owen proti sobě popudil i církevní úřady a citlivé anglické veřejné mínění ve věcech náboženských, neboť své reformy hájil ryze světskými důvody, a potíral "temné mocností" církevní, jež se stavěly na ochranu dosavadních poměrů. "Objevil jsem," pravil Owen, "že velká překážka všeho pokroku skutečného a trvalého a všeho zlepšení lidského nalézá se v náboženstvích, která činí člověka otrokem hrubé a dětinské nevědomosti." Reformátor s těmito zásadami měl před sto lety v první kapitalistické zemi těžké postavení. -
Owenovy úvahy o soustavě kapitalistické dosud nepozbyly časovosti. Ukazoval na nepoměr mezi rozvojem výrobní techniky a spotřební způsobilostí národa. Krise vznikají z toho, že výroba se stupňuje - dík vynálezům technickým -mnohem rychleji, nežli jak rostou důchody těch, kdo pracují ve výrobě, a tím se stává, že se nemůže rozprodat, co se vyrobilo. Stroj místo, aby pomáhal člověku v práci, zbavuje jej práce a tím obživy. Neběží o to jen potírat nezaměstnanost "zaměstáváním", dlužno řešit tuto otázku se strany důchodů, to jest opatřit kupce zboží, jež se "zaměstnáváním" vyrobí.
Owen chtěl zlepšit výrobu a oběh statků počínaje od zemědělské výroby a dochází k plánům, podobným falanstéře Fourierově: Spojí se asi 1200 osob k společnému životu na velkém kusu půdy, kde bude práce tak rozdělena a zorganisována, že bude spíš zotavením než námahou, sobectví zmizí současně s příčinami, jež je zavinily, výroba převýší spotřebu do té míry, že každý bude dostatečně zásoben. (Owen vybízel vlády, aby sestavily komise z praktických lidí, kteří by používáním nezaměstnaných v "armádách práce" řešili přechod k nové soustavě sociální.)
Owen chtěl původně zříditi takovou vzornou obec poblíž New Lanarku, ale dal se získati pro větší projekt v Americe, kam odjel r. 1824. Jednalo se o koupi velkostatku v Indianě, spravovaného německou sektou Rappistů. Zde pro svou obec sám hleděl získat sympatie vůdčích osobností. Po přednášce ve Washingtoně vydal manifest vyzývající k přístupu do obce. Úspěch této výzvy ukázal se osudným: dřív než Owen mohl provést nějaký výběr, nastěhovalo se mu do "Nové Harmonie" přes 800 lidí všeho možného a nemožného druhu, a přes to, že Owen získal podporu několika bohatých a vzdělaných Američanů, obec ztroskotala, trvavši necelá tři leta. Příčinou pádu byla desorganisace práce, neúměrné zastoupení různých řemeslníků, mnoho debat a málo smyslu pro potřeby společného života. Obec se brzy rozdělila ve tři osady. Nová Harmonie byla ustavena 1. máje 1825, ale už v dubnu 1826 vévoda sasko-výmarský při své návštěvě za přítomnosti Owenovy konstatoval, že v obci není nic organisováno kromě zábavy. Členové obce špatně snášeli rovnost, tvořily se skupiny, došlo ke kritikaření, rozbrojům, objevila se touha urvat co nejvíc pro sebe zvlášť, a komunismus v Nové Harmonii zanikl do konce r. 1827. Owen tu ztratil asi 200.000 dolarů. Nicméně se ještě později zanášel plány zřídit nové komunistické obce v severní nebo jižní Americe.
Zde se hodí říci několik slov o "komunistických obcích" jichž se celá řada ustavila většinou v Americe z lidí nadšených pro komunismus buď z přesvědčení náboženského nebo filosofického. Větší soudržnost ukázaly obce založené na pohnutkách náboženských (z nich nejznámější je Amana ve státě Iowa, jejíž obyvatelstvo drží pohromadě už skoro 90 let; Amana dnešní byla založena později - v r. 1861). Obce, založené od komunistů filosofických zřídka přežily dvě leta. Myšlenka zlepšit svět tím, že začneme zakládat "nové obce", oasy uprostřed pustiny kapitalistické, pochází z téhož kořene, jako snaha provádět sociální reformu obrácením jednotlivých lidí. Komunistická obec v americkém státě se vyjímá asi tak, jako by se vyjímal krejčí, který by se rozhodl pod vlivem nedělního kázání oblékat nahé ale nikoli vydělávat na "dobře oblečených" zákaznících. Každá taková komunistická obec musí od začátku vymýšlet způsob, jak by se stýkala s vnějším světem, jehož vlivům se neubrání. Potřebuje něco přikupovat? Tedy musí něco odprodávat! Musí si opatřovat peníze, jimiž se ve vnitřním styku svých členů hledí vyhnout. Ubrání se tito členové pokušení koupit si něco sami pro sebe? Spokojí se se sňatkovými možnostmi uvnitř obce? Máme-li soudit dle skutečností, je vliv světové soustavy sociální anebo aspoň národních institucí a názorů tak silný, že málokterá obec komunistická má v sobě element ještě silnější, aby se ubránila. Dnes sociální reformátoři nesoustřeďují se jen na "obracení jednotlivců" ani neoddávají se zakládání nových vzorných obcí, nýbrž hledí krok za krokem změnit celé sociální prostředí onoho kulturního společenství, v němž žijí. Dnes se už nepracuje na reformách v rámci rodiny, ani obce, ba ani národa. Dnes se musíme starat o sociální pokrok celého světa, rasy žluté a černé zrovna jako bílé - máme-li udržet a zlepšit svůj stav národní, blahobyt svých obcí a rodin, závislých často na vývozním průmyslu do dalekých krajin. -
*
Třetím důležitým dílem Owenovým byla družstevní tržnice k prostředkování směny výrobků "National Equitable Labour Exchange". Owen chtěl tímto způsobem zavést spravedlivé hodnocení a cenění práce. Myšlenka byla tato: Člen tržnice přinesl do ní zboží, jež mu mělo býti oceněno v hodinách práce a zaplaceno poukázkou znějící na určitý počet pracovních hodin. Za tuto poukázku si mohl kdykoli v tržnici koupit jiné zboží, jehož cena odpovídala stejnému počtu hodin práce. Tento pokus o odstranění peněz skončil takto: členové nosili do tržnice zboží, jež jinak nemohli prodat, přijaté poukázky pak prodávali třebas hokynářům, kteří z tržnice hleděli vybrakovat, co se dalo zpeněžit, a tak v tržnici zůstávalo stále více jen zboží špatné, a poukázky klesaly na ceně, až se celý podnik shroutil. Trval od 3. září 1832 do 7. června 1834.
Podnik tento byl založen na nesprávné myšlence, že hodnota statku záleží na množství práce, vynaložené na výrobu jeho, a tedy čím víc práce nějaký výrobek si vyžádá, tím větší že hodnotu má. Podle této myšlenky by kabát s třemi rukávy měl větší hodnotu než s dvěma, protože jeho ušití vyžádá i větší doby; špatný řemeslník, který se piplá s prací mnohem déle než zručný, by podle tohoto názoru vyráběl věc hodnotnější než tento zručný pracovník; špatný student, který každou třídu béře dvakrát, by měl větší hodnotu než chytrý a pilný, který levněji a rychleji vystudoval. - Ve skutečnosti hodnota statku záleží na tom, jak se ten který statek jeví určité osobě způsobilý k uspokojování jejích potřeb, v dané situaci, a na cenu věcí kromě této způsobilosti mají vliv ještě jiné okolností, na př. vzácnost věcí, nenahraditelnost její, naléhavost potřeby a j.
Owen nebyl sám ve svých spekulacích "odstranit peníze" jakožto prostředek vykořisťovací; ještě dnes se s takovými pokusy potkáváme. Ve skutečnosti ony poukázky pracovní, jež vymyslil Owen a jiní, nejsou nic jiného než peníze. Neboť peníze nejsou nic jiného než všeobecně užívaný prostředek k vyjadřování ceny a usnadňování směny. Nezáleží při nich na materiálu, z něhož se dělají, nýbrž na okolnostech, za kterých se dostávají do oběhu, totiž zdali jsou vydávány za zboží a práci, jež rozmnožuje národní blahobyt, či zda jsou vydávány bez této zásluhy. Podle toho vypadá jejich kupní síla. K sociálnímu vykořisťování pomocí peněz dochází tenkráte, jestliže někdo je nucen přijímati málo peněz za mnoho své práce nebo zboží, a pak je nucen dávati poměrně mnoho peněz za cizí práci nebo cizí zboží. - Ale takové vykořisťování je možné také při oněch pracovních poukázkách, když by člověk musil přijímat od správy nějaké "sociální tržnice" podle jejího nízkého odhadu a platit jimi jiné zboží téže tržnice oceněné zas podle vysokého odhadu její správy. Podrobnější probrání této otázky najde čtenář v příručkách národního hospodářství. -
Na Owenovi vidí dnešní socialista, jak nestačí k sociální reformě sebe větší obětavost, když schází vědecké proniknutí k jádru otázky. Člověku je líto tohoto lidumila, který nelitoval ničeho, aby pomohl lidstvu - a přece to, na čem si nejvíce dal záležet, selhalo. Zato přečkalo jej a učinilo nesmrtelným jeho úsilí v oboru ochrany dělnictva.
Na konci jeho života nalézáme dva jeho žáky ve slavném konsumním spolku Poctivých Pionýrů v Rochdale u Manchestru, spolku, který znamená zahájení nové epochy v oboru svépomoci hospodářské. V kapitole o socialismu družstevním bude o něm pojednáno.
Owen sám nedocenil vynález Rochdalský. V této epoše svého věku zaměstnával se věcmi podle jeho mínění dalekosáhlejšími a významnějšími. Snažil se nabýti vlivu v odborových organisacích dělnictva anglického, jež tehdy prožívaly dobu svého obnoveného rozmachu (po roce 1834) Owen hleděl dělníky přiměti k organisaci družstevní výroby v případě stávek, po případě k vystěhování do komunistických obcí.
Přes to, že Owen prohlašoval náboženství za jedno ze tří hlavních zel, jež zotročují člověka (druhá jsou: soukromé vlastnictví a manželství), byl sám podle mínění svého životopisce hlasatelem křesťanství, zbaveného dogmat. Jeho rozumové náboženství je evangeliem lásky, a jeho život byl životem apoštola, který často obětoval "neznámému Bohu". Zemřel ve věku 88 let. Když těsně před smrtí byl tázán, zda nelituje svého života ztráveného v neúspěšných pokusech, Owen prý odpověděl: "Nelituji. Můj život nebyl nadarmo. Hlásal jsem důležité pravdy, a jestliže lidé je nechtěli slyšeti, je to tím, že jim nerozuměli. Mohu je za to kárati? Předstihl jsem svou dobu!"