Žádná revoluce nemůže dosáhnout
cíle, není-li spravedlivá.
Proudhon.
Petr Josef Proudhon (1809-1865) syn starosvětského sládka francouzského, byl zprvu tiskařem, pak spisovatelem. Je znám svou větou "Vlastnictví je krádež". Tu na jeho úkor citují mnozí, kdo neznají smysl, jaký jí dal Proudhon, a pak jsou ovšem brzy "hotovi" s jejím vyvrácením. Dělají to asi takto: Nelze ukrást něco, co nikomu nepatří. Krádež předpokládá něčí vlastnictví, a vlastnictví je tedy jakýmsi prvotním, základním poměrem člověka k věcem. Tvrzení, že vlastnictví je krádež, je tudíž asi tak správné, jako řekne-li se, že syn zplodil otce.
Jenže tak prostoduše Proudhon se nezmýlil. Celý vtip jeho věty je v tom, že slovem vlastnictví rozumí právo na nezasloužený důchod nebo výnos, jak se také vskutku v praksi vyskytuje. Vlastnictvím nazývá "právo užívati a dle libosti nakládati statkem bližního, plodem píle a práce bližního". Zato statky vzniklé vlastní zásluhou něčí považuje zrovna za rozšíření vlastní osobnosti a vládu nad nimi považuje za tak samozřejmou jako vládu nad sebou samým. Nakládati volně s věcmi vyrobenými nebo zaslouženými považuje Proudhon za nezbytnou součást lidské svobody a svobody si váží nejvíc ze všeho, co člověk v životě může mít.
Po tomto vysvětlení se nám vykřičená věta "Vlastnictví je krádež" scvrkne na nespornou samozřejmost: Některé (dnes velmi četné) případy vlastnictví znamenají tolik co krádež, totiž kořistění z cizí pracovní zásluhy proti vůli a často i bez vědomí vykořisťovaného.
Proudhon uznával (jako už dřív Saint-Simon), že vykořisťování není pouze ojedinělým zneužíváním moci se strany jednotlivců, nýbrž že je to konstruktivní chyba dnešního řádu společenského. Sám podal zvláštní výklad sociálního vykořisťování, jež vidí mezi zaměstnavatelem a námezdníkem. Jde tu o ustavičný "omyl v účtování". Jednotlivý dělník prodává zaměstnavateli svůj pracovní výkon, ale zaměstnavatel tím, že organisuje práci jednotlivých dělníků vespolek, dostává z nich víc než pouhý součet jejich pracovních výkonů. A to "víc" jim neplatí, o to se "mýlí" při účtování. "Říká se, že kapitalista platí dělníkům pracovní dny; chceme-li býti přesni, musíme říci, že kapitalista platil tolikrát jeden pracovní den, kolik zaměstnal dělníků denně; to však není totéž. Neboť ohromnou sílu, která je výsledkem spojení a harmonie dělníků, výsledkem sblížení a sdružení jejich námahy, vůbec nezaplatil. Dvě stě granátníků vztýčilo v několika hodinách Luxorský obelisk na podstavec; byl by téhož docílil jediný muž za dvě stě dní? Avšak kapitalista by vyplatil v obou případech stejnou mzdu." Toto vysvětlení sociálního vykořisťování vychází z poznatku, jak dělba a spojování práce násobí, ne pouze sečítá výkony jednotlivců. Je to základní skutečnost lidské spolupráce. Stačí však k výkladu sociálního vykořisťování? Kde je záruka, že podnikatel si ponechává jen to, co vzniká organisací práce, a že nestrhuje dělníku část jeho vlastního pracovního výtěžku? -
Spisy Proudhonovy se vyznačují zvláštní žhavostí slohu; to vzniká z mravního zápalu spisovatelova. Celým jeho dílem se táhne úsilí o pochopení a uskutečňování spravedlnosti. "Spravedlnost jest úcta k lidské důstojnosti, úcta dobrovolně osvědčovaná a vzájemně zaručovaná, a to k jakékoli osobě a v jakýchkoli okolnostech ona se octne, a jakýmkoli risikům nás vystaví její obrana." "Spravedlnost je současně skutečnost i myšlenka (ideál) ." "Spravedlnost je neporušitelné měřítko všech činů lidských."
Pamětihodno je, že při této velké úctě k spravedlnosti choval Proudhon stejně velké opovržení k zákonům. "Stát nadělá tolik zákonů, na kolik zájmů narazí: a poněvadž zájmy jsou nesčetné, zákonodárství bude musit působit bez ustání. Zákony, dekrety, edikty, nařízení, usnesení budou padat jako krupobití na ubohý lid. Za nějaký čas země politická bude pokryta vrstvou papíru, kterou geologům nezbude než zaznamenati v převratech zeměkoule jakožto období papírové..." - "Zákony! Víme, co jsou a zač stojí! Pavučiny pro mocné a bohaté, řetězy, jež žádná ocel nerozetne, pro malé a chudé."
Proudhon poznal význam společenských zařízení (instituci) pro život sociální, ale byl tak proniknut láskou k svobodě, že nechtěl je postavit na donucování, nýbrž na zásadě smlouvy. Zákony znamenají mnohostranné omezení svobody, proto jsou snášeny s nechutí a kde možno, obcházeny. Místo všech zákonů by stačil jeden: že smlouva má býti splněna. Ve smlouvě je spojen prvek svobody a prvek povinnosti. Ideálem Proudhonovým je uskutečnit spravedlnost za vlády svobody (tak to charakterisuje prof. Rist).
Proudhon odmítá stát jakožto režim zákonů. Ve státě podle něho ovládá člověk člověka - a to je otroctví. Proudhon usiluje o režim smluv, to jest dobrovolně přijatých povinností. V státní soustavě zákonů "patří lid úřadům jako dědictví", a oni jej spravují, jako faráři své věřící. Proudhon je proti jakékoli autoritě politické. "Režim (vládní soustava) smluv, jež nastoupí na místo režimu zákonů, zřídí pravou vládu člověka a občana, pravou svrchovanost lidu, Republiku." V republice takto ustavené "každý občan je králem; neboť on má plnost moci, on kraluje a vládne. Republika je positivní anarchií. Není to ani svoboda podřízená pořádku, jako tomu je v konstituční monarchii, ani svoboda uvězněná do pořádku, jak to zamýšlí provisorní vláda. Je to svoboda vzájemná a nikoli svoboda, jež se omezuje; svoboda, ne jakožto dcera pořádku, nýbrž matka pořádku."
Proudhon je vskutku jeden z předních anarchosocialistů. On sám se vždy bránil zařaďování mezi socialisty, neboť v jeho době socialismus byl zhusta ztotožňován s komunismem, který podle Proudhona znamená jen jinou soustavu vykořisťovací, totiž vykořisťování silného slabými (dnes jsou slabí vykořisťováni silnými).
Ale Proudhon patří mezi socialisty, protože chápe člověka jako rovnoprávného člena spolupracujícího celku, jeho práva činí závislými na povinnostech, čili odvozuje i práva i povinnosti z funkce člověka ve společnosti. Jeho zápal pro svobodu není obranou libovůle, právě naopak: Proudhon hledí svobodu občanskou zabezpečit proti libovůli ať dědičného krále ať úřadů nebo politických stran, to v životě politickém; a stejně v životě hospodářském hledí zajistit svobodu pracujícího člověka proti libovůli vlastníků výrobních prostředků a spekulantů. Sám svoji soustavu nazval soustavou vzájemnosti. Soudí, že tak jako nelze pořádek společenský založit na útisku a vykořisťování, tak jej nelze budovat na sebeobětovaní: Vzájemnost čili mutualita anebo reciprocita, je zásadou, v níž se uplatňují zájmy spravedlivě.
Proudhon se též pokusil o uskutečnění svých myšlenek. Vymyslil zvláštní soustavu směny výrobků, jež poněkud připomíná Owenovu "tržnici práce", ale přece jen se od ní liší. Vedoucí myšlenkou Proudhonovou bylo učinit úvěr bezplatným anebo alespoň nesmírně levným (1 proc. úroku!). Provedení této myšlenky mělo býti takové: Asi 100.000 továrníků, obchodníků, zemědělců a dopravců utvoří "směnnou banku" akciovou, která by každému svému členu otevřela úvěr podle jeho úvěruhodnosti. Člen by prodával svoje zboží komukoli na dluh, dal by si od dlužníka podepsat směnku, a tuto směnku by mu banka vyměnila za svoje úvěrní papíry znějící na okrouhlé obnosy. Členové se zaváží, že tyto papíry budou přijímat za svoje zboží beze srážky. Když banka přijme směnku k výměně za svoje papíry (bony), sráží si jisté procento bez ohledu na splatnost směnky (Proudhon počítal na jedno procento). - Kromě toho má banka právo kupovati zboží od svých členů za polovinu až tří čtvrtiny pořizovacího nákladu. Do jisté doby má člen právo toto zboží odkoupiti a prodati na svůj účet někomu jinému a zaplatiti bance, co mu poskytla. Po projití lhůty má banka právo zboží prodati v dražbě, ze zisku strhne si pět procent a zbytek vydá svému dodavateli. (Jde tu tedy vlastně o půjčování na zboží, dané v zástavu.) Podobně může banka půjčovati i na nemovitosti, financovati podniky svých členů, za ně platy konati i přijímati. - Od Owenovy banky liší se tento projekt tím, že za základ úvěru se béře buď docílená cena zboží (při výměně směnek za prodané zboží) anebo aspoň pravděpodobně cena zboží ještě neprodaného. Tento plán Proudhonův se nestal skutkem, ani pozdější kompromisní plán na "banku lidovou" a posléze na stálou výstavu zboží, jež by sblížila výrobce a spotřebitele a odstranila překupníky.
Proudhonovo úsilí zavést bezplatný úvěr ztroskotalo, protože bylo v jádru pochybené. "úvěr je směna věci přítomné za budoucí" (Gide). Zaplatí dlužník? Dožije se tohoto plnění věřitel? Jde-li o zápůjčku peněz, je otázka, zda si věřitel po vypršení lhůty úvěrní koupí za vrácené peníze tolik, co si dlužník koupil po vypůjčení peněz. Člověk připisuje přirozeně větší hodnotu věci přítomné než budoucí, a podstupuje-li jako věřitel právě uvedená risika, chce za ně dostat cenu, a tou je úrok. Úrok je cena úvěru a učinit úvěr zásadně bezplatným je těžší než učinit bezplatným chléb, protože chleba potřebuje člověk jísti omezené množství, ale při bezplatném úvěru by požadavkům lidí nebylo konce.
Proudhonův plán směřoval proti vykořisťování práce kapitálem. On chtěl učinit služby kapitálu bezplatné a tím odstranit bezpracný důchod pouhých vlastníků výrobních prostředků. To se mu nepodařilo. Ale v Německu dva praktičtí lidé: Raiffeisen a Schulze-Delitzsch kolem r. 1850 vynašli formu úvěrového družstva, jež znamenitě se osvědčilo při potírání úvěrové lichvy. Pokladny Raiffeisenské (u nás někdy nazývané Kampeličkami na počest lékaře Kampelíka, který je v Čechách doporučoval) se osvědčily k opatřování levného osobního úvěru zemědělského; Schulzovské pokladny pak slouží k témuž cíli obyvatelstvu městskému. Raiffeisenky mívají u nás firmu "Spořitelní a záložní spolek pro... (obec) a okolí", zapsané společenstvo s ručením neobmezeným, Schulzovské pak "Občanská záložna pro... (obec) a okolí", nebo "Řemeslnická" anebo "Živnostenská záložna pro..., zapsané společenstvo s ručením obmezeným".