Po přehledu učení Proudhonova je vhodno se zmíniti o socialistickém směru, který zhusta jak stoupenci jeho, tak i nepřátelé nechtějí uznati jako socialismus. T. zv. anarchismus je věru směr, s kterým až dodnes se ve veřejném mínění našem nakládá tak, jako se socialismem vůbec před nějakými padesáti lety, totiž průměrný občan jest veden k tomu, aby k anarchistům choval hluboký odpor a opovržení s jistou zapíranou dávkou strachu. Anarchisté jsou líčení jako odpůrci jakéhokoli pořádku ve společnosti; jsou prý to lidé, kteří si myslí, že je "vše dovoleno" - ať už se jedná o poměr k cizí pokladně nebo k cizí ženě, a zvlášť prý jsou pro krátké řízení - hodí se puma, a když se dým rozptýlí, je "nová situace", jaká má být. Tohle ponětí o anarchismu je asi tak správné, jako bývalá prostonárodní představa o socialistech, že se chtějí s každým dělit o to, co má ten druhý....
Německý profesor Paul Eltzbacher podrobil učení hlavních představitelů anarchismu ve století devatenáctém zevrubnému zkoumání a došel k závěru dost překvapujícímu, totiž že representanti anarchismu nemají společné nauky až na odmítání státu (a i ten někteří připouštějí jako prozatímní zřízení společenské, nežli se lidstvo tak vyvine, aby se obešlo bez něho). Podává nám doslovné ukázky z Williama Godwina (1756-1836), Proudhona, Maxe Stirnera (1806-1856), Michala Bakunina (1814-1876)‚ Petra Kropotkina (nar. 1842), Benjamina Tuckera (nar. 1854), Lva Tolstého (1828-1910); u všech zaznamenává jejich stanovisko k právu, státu, vlastnictví (též si všímá podnikání) a způsobu, jakým si představují uskutečnění svých plánů; a z jeho přehledu - který došel uznání pro svoji věrnost a nestrannost také u anarchistů - se dovídáme, že slovem anarchisté se označují myslitelé zcela rozdílní i co do filosofického východiska i co do cíle a prostředků politických.
Někteří z nich budují na krajním, bezohledném sobectví jednotlivcově a v jeho jméně odmítají všechny společenské závazky (Stirner). Jejich heslem je: Smím vše, co chci a co mohu. Naproti tomu také-anarchista Lev N. Tolstoj vychází z přikázání lásky k bližnímu, která je pro něho vyšším a pevnějším závazkem než zákony státní. - Pro některé anarchisty (jako Godwina) je měřítkem pro politiku obecné štěstí čili zájem celku. Stirner však soudí, že jednotlivec není vázán ničím než ohledem na své vlastní blaho. - Proudhon, jak jsme viděli, zdůrazňuje v sociálních vztazích spravedlnost, to jest takové vyrovnání zájmů jednotliveckých, při němž není žádná strana vykořisťována druhou.
Někteří anarchisté (především Proudhon) rozvíjejí učení, že pojítkem lidí v společenských celcích má být jedině smlouva, ale také že musí být smlouva. Jiní spoléhají na dobrovolné a samočinné chování člověka k člověku a věří, že v soustavě naprosté svobody (bez státní organisace) lidé ve vlastním zájmu budou jednat správně.
Jsou anarchisté, kteří odmítají vůbec soukromé vlastnictví (na př. Kropotkin) a jsou úplnými komunisty. Jiní (na př. Bakunin) jsou pro soukromé vlastnictví spotřebních statků, ale pro veřejné vlastnictví k výrobním prostředkům a tudíž patří mezi kolektivisty. Američan Tucker myslí, že by mohlo vedle sebe existovat vlastnictví soukromé i veřejné ať k spotřebním ať k výrobním statkům, neboť soudí, že vlastnické právo samo o sobě nepřekáží štěstí jednotlivcovu, na něž on podobně jako Stirner klade rozhodnou váhu.
Společný odpor všech anarchistů k dnešnímu zřízení státnímu má různé důvody: Godwin dokazuje, že stát se příčí štěstí všech, Stirner a Tucker, že se příčí štěstí jednotlivcovu, Proudhon, že se příčí spravedlnosti, a Tolstoj konečně soudí, že stát překáží víc lásce k bližnímu než bezestátnost. Nemenší rozdíl je v prostředcích, jimiž anarchisté chtějí dosíci svých ideálů. Jsou mezi nimi stoupenci nenásilných postupných změn k lepšímu (Godwin, Proudhon), ale snad větší počet je těch, kdo soudí, že nový řád nelze vytvořit jinak nežli porušením právního řádu. Tolstoj má za to, že by tato revoluce se mohla uskutečnit bez násilných činů - stačilo by prý odepřít vojenskou službu, nevstupovat do služeb policie, neplatit daně. Stirner a Bakunin soudí, že bez násilných činů se revoluce společenská neprovede, ale doporučují násilí jen právě k provedení převratu. Kropotkin však myslí, že dlužno násilí užívat i k přípravě revoluce sociální (to jest t. zv. "propaganda činu").
Jak vidět z tohoto náčrtku, není "anarchismus nějakou jednolitou školou. Kdo by mu předhazoval "násilí", musil by vyslechnout, co anarchisté říkají o dnešním řádě společenském, o t. zv. "němém násilí", jímž trpí nezaměstnaní a podzaměstnaní, nemocní a zestárlí chudáci, kteří marně hledají příležitosti k slušné obživě a jsou propouštěni pokrčením ramen ať z kanceláří továren ať z veřejných úřadů. Jestliže je někdo připraven o život násilným zadrhnutím smyčky kolem krku anebo nenásilným vyhladověním, to na věci mění velmi málo. V dnešní soustavě je příliš mnoho toho, co člověk musí dělat, platit, mluvit a snad docela i myslet, a člověka, který o tom uvažuje, slovo "násilí" napadá častěji, nežli když slyší o "propagandě činu", bombách a srážkách demonstrantů s policií. Nikdo nepochopí druhého, kdo se nezkusí postavit "na druhou stranu", a kdo chce pochopit anarchisty, ať zkusí podívat se na věc s jejich stanoviska.
Jejich hlavní argument "pryč se státem" je výraz zoufalé nespokojenosti s organisací, na kterou dnes svolávají hromy a blesky přečetní odpůrci anarchismu. Co se na př. v našich nesocialistických novinách a schůzích nahubuje a nažaluje na byrokratismus v úřadech, školách, nemocnících, státních divadlech, co slyšíme o státních výdajích a příjmech, o způsobu dosazování úřednictva, o volbě poslanců a jiných volených funkcionářů. Je pravda, že většina těch žalobců se obrací jen proti současným úředníkům, daním atd., že odsuzuje zneužívání státního aparátu, ale nesměřuje k odsouzení státu. Ale nedivme se anarchistům, kteří dokazují, že tyto neřesti má každý stát, ať samovládné monarchie, ať demokratické republiky, a že tedy nezbývá než "zrušit stát vůbec." - Pohleďme na úsilí školy liberální, která chtěla zúžit působnost státu na pouhé hlídačství (stát měl dělat jen "ponocného", aby se nekradlo, nevraždilo atd.).
Pozorujme snahy odborově organisovaného dělnictva, jak si hledí udržet samostatnost od státní moci. Vizme svépomocné sdružení výrobců i konsumentů, soukromé spolky vědecké, umělecké, odlučování náboženství od státní správy atd. Je sice pravda, že mnohé tyto snahy se uplatňují proto, že stát dnešní je takový a takový, a že v "lepším" státě by se postupovalo jinak. Ale neklamejme se, umění, věda, filosofie a náboženství nebude způsobilým předmětem státního podnikání pravděpodobně nikdy. V každém rozumném člověku jest jistá žíla anarchická, která se brání donucování, kde není pro ně nejvážnějších důvodů. Všichni máme rádi svobodu, a kdybychom se nebáli zneužívání svobody na úkor své bezpečnosti, byli bychom možná anarchisty všichni. Bohužel člověk si musí zabezpečovat svobodu tím, že dobrovolně si ji omezí, aby také druzí se nebáli o svoji svobodu. Obrana proti cizí libovůli je programem každého člověka, a stát - jak mu dnes chceme rozumět - je právě takovou organisací, která má zaručit všem rovnou svobodu a všem stejně zabránit v libovůli. Odstranění státu, má-li se brát vážně, předpokládá odstraniti toto nebezpečí. Libovůle silného vůči slabým a libovůle mnoha slabých vůči jednomu silnému - to jsou obě krajní nebezpečí společenského života. Jest úkolem státu, aby jim čelil, a jeho existenční oprávnění závisí na tom, jak tuto úlohu plní. Anarchismus našel dosud živnou půdu vždy tam, kde stát neplnil tohoto úkolu. Anarchismus jeví se nám jako odpor proti veřejnému donucování k takovému životu, k takovým činům, jaké se příčí zájmům rozumného, svobodného občana ve společnosti rovných. Anarchismus je výraz bezradného protestu proti zneužívání státní moci, bezradného proto, že ani nevelká obec anarchistů se nedovedla shodnout, co postavit na místo státu. "Nic" není programem tam, kde život žádá "něco", a k tomu ještě něco lepšího, než dosud je. -
Nepovažujeme všechny anarchisty za socialisty. Jméno socialistů chceme dávat jen těm společenským reformátorům, kteří hledí uplatnit prospěch celku, jakožto organisovaného souboru členů, proti libovůli jednotlivců. Anarchisté jako Stirner, kteří zájem jednotlivého "já" bez ohledu na všechna ostatní "také-já" povyšují na měřítko dobra, nejsou socialisty. Zato myslíme, že Tolstoj je pěkný vzor křesťanského socialismu, a že Proudhon je socialista, i když za svého života současný socialismus příkře odsuzoval.