Jako dříve část šlechty přešla k měšťanstvu,
tak nyní část měšťáctva přechází k proletariátu,
a hlavně část měšťáckých myslitelů, kteří se vypracovali
k teoretickému pochopení celého pochodu dějin.
Z Komunistického manifestu.
Jistě o žádném socialistovi nevznikla tak velká literatura jako o Karlu Marxovi. Nezaložil pouze "školu", to jest skupinu myslitelů stejného myšlenkového směru, ale uvedl v pohyb milionové masy námezdného dělnictva, jemuž razil hesla pro politický boj, hesla strhující námezdnictvo a vzbuzující nepokoj a starost u zaměstnavatelů a držitelů politické moci. V čem tkví tajemství úspěchu Marxova? Jak to, že vliv jeho myšlenek do pozadí zatlačil na více než půl století ostatní socialistické myslitele? - Dnes, kdy vlna marxismu zřejmě opadá, začínáme rozumět podmínkám tohoto úspěchu.
Z celého učení Marxova do těch milionových mas jeho skutečných i domnělých stoupenců celkem nevniklo víc, než t. zv. nauka o třídním boji, kterou tak skvěle podal Komunistický manifest z r. 1848. Marx použil starší myšlenky o rozporu mezí třídou vykořisťující a vykořisťovanou jednak k výkladu celého dějinného vývoje, jednak - a to se ukázalo nejpůsobivějším - ukázal rostoucím masám dělnického proletariátu jejich společného nepřítele. Dělnictvo před Marxem bylo roztříštěno podle povolání v drobné skupiny nezřídka navzájem se poškozující, tak jako spolu válčí podnikatelé, když si konkurují, anebo když druh druhu prodává hotové zboží anebo pomůcky výrobní. Dělnictvo - zvlášť cvičené - odchované v cechovním duchu dlouho se štěpilo v skupiny, dané povoláním, a v nich bylo ochotno spojovat se se zaměstnavateli k společnému tažení proti jiným povoláním. Jen ponenáhlu (nejdříve v Anglii) zrálo v dělnictvu t. zv. "třídní uvědomení", to jest vědomí, že námezdné dělnictvo tvoří jednu společenskou třídu se společnými zájmy přes všechnu různost povolání. Toto třídní vědomí se tvořilo a sílilo se vzrůstem moderního kapitalismu, který způsobil, že stále větší a větší počet dělnictva musil vidět v poměru námezdném osud doživotní; z řemeslnického učně a tovaryše, který se těšil, že za čas se osamostatní jako mistr-podnikatel, stal se doživotní námezdník, kterému musilo záležet na zlepšení námezdného poměru. Společná práce v továrnách stále větších sblížila dělníky osobně, a dvě tři generace továrního dělnictva vytvořily "smýšlení dělnické", jemuž Marx opatřil filosofický základ naukou o třídním boji. Konec Komunistického manifestu: "Proletáři všech zemí, spojte se !" zavzněl v době, kdy již toto spojování započalo. Dělnictvo počínalo odkládat svoji cechovní roztříštěnost v jednotlivá povolání, a přeskupovalo své šiky proti společnému "třídnímu" nepříteli, kterého mlhavě tušilo ve vrstvě společenských příživníků, tam někde na straně podnikatelů, spekulantů, věřitelů, majitelů půdy a držitelů politické moci.
Marxova nauka o "třídním boji" vykonala vliv na smýšlení námezdného dělnictva ve všech průmyslových státech světa, i tam, kde nebyla přijata úplně v Marxově smyslu, a kde ostatní jeho doktriny byly výslovně odmítnuty. Vliv této nauky vidíme nejen v Německu a v zemích, jež stály pod německým vlivem, ale i ve Francii (syndikalismus)‚ v Anglii (nový trade-unionism), ba i v Americe (nejen I. W. W.= průmysloví dělníci světa, ale i v nesocialistické Americké federaci práce), a ovšem v "nejmarxističtější zemi" - Rusku.
Nic tak nesráží lidi dohromady jako společný nepřítel. Nauka o třídním boji se proto ukázala nedostižným prostředkem k propagandě a k organisování mas nespokojených a bezradných. Láska k bližnímu, kterou hleděl Kristus smířiti protivy sociální, anebo solidarita, jíž se dovolávali utopisté, byla nahrazena myšlenkou boje, při němž solidarita se doporučuje jenom uvnitř bojujících šiků, aby jejich úder na nepřítele byl jednotný, a tím mocnější a nemilosrdnější.
Nauka o třídním boji je nejjasněji vyložena v Komunistickém manifestě, který sepsal třicetiletý Marx v bruselském vyhnanství pro Svaz komunistů (původně zvaný Spolkem spravedlivých); byl vytištěn na počátku r. 1848 v Londýně. Po stránce slohové je to dílo skvělé, a také tomuto slohu děkuje manifest z velké části za svoji popularitu. Velké spisy Marxovy jsou naproti tomu nezáživné a nikdy se nestaly majetkem širších vrstev. Úvod Manifestu začíná: "Strašidlo chodí Evropou - strašidlo komunismu. Všechny moci staré Evropy se spojily k svaté štvanici proti tomuto strašidlu, papež a car, Metternich a Guizot, francouzští radikálové i pruští policajti." První kapitola (Buržoa a proletář) začíná thesí: "Dějiny veškeré dosavadní společnosti jsou dějinami třídních bojů. Svobodný a otrok, patricij a plebejec, baron a nevolník, cechovní mistr a tovaryš, zkrátka utlačovatelé a utlačení stáli proti sobě v stálém rozporu, vedli nepřetržitý boj, brzy skrytý, brzy otevřený, boj, který po každé končil revoluční přestavbou celé společnosti anebo společným zánikem bojujících tříd..." Nato Marx načrtává vývoj evropské společnosti až k období kapitalistickému, na jehož výklad se pak soustřeďuje. V kapitalistickém zřízení bylo nastoleno k panství sociálnímu nahé sobectví majitelů výrobních prostředků čili buržoasie. Ta snížila vědu i umění, práci fysickou i duševní na holý výdělek; vztah rodinný proměnila v poměr obchodní. Rozšířila trh a zavedla hospodářství mezinárodní, roztrhnuvši pouta zřízení cechovního, výsad rodových a národní soběstačnosti. Její honba za ziskem v dravé konkurenci zplodila krise, jež otřásají celou kapitalistickou soustavou, uvádějí ji ve zmatek a ohrožují trvání kapitalistického vlastnictví. "Avšak buržoasie nevytvořila pouze zbraně, jež jí přinesou smrt; ona zrodila také muže, kteří těmito zbraněmi budou mávati - moderní dělníky, proletáře."
Proletariát dle Marxe je "třída moderních dělníků, kteří jen potud žijí, pokud nalézají práci, a práci nalézají jen potud, pokud jejich práce rozmnožuje kapitál. Tito dělníci, kteří se musí prodávat kus od kusu, jsou zbožím jako každý jiný obchodní artikl, a proto jsou vysazeni všem změnám konkurence, všem výkyvům trhu." Do této vrstvy společenské, jsou vývojem kapitalistické soustavy strhováni i t. zv. příslušníci "středních stavů", řemeslníci, drobní obchodníci, sedláci a rentieři - všichni ti, kdo nemohou v nerovné soutěži s velkými podniky obstáti. Kapitalistická soustava je snižuje ze svobodných lidí na nástroje cizí vůle, na výrobní prostředky. Jejich práce se stává podobnou práci strojové, mzda klesá, existence je nejistá. Tu dělníci si uvědomují shodu svých zájmů, tvoří sdružení na širokém podkladě, dík zdokonaleným dopravním prostředkům, a šikují se k třídnímu boji se zaměstnavateli. "Každý třídní boj jest však politický boj," a proto organisace dělnická dostává povahu politické strany. Připojují se k ni vzdělanci z vrstvy buržoasní, kteří se "propracovali k teoretickému pochopení celého dějinného vývoje". (Všimněme si tohoto vysvětlení! Marx nepraví, že by vzdělance přivedlo k dělnictvu mravní cítění jejich, uznání, že zápas dělnictva je spravedlivý, nýbrž "teoretické pochopení dějinného vývoje".) Proti kapitalistické třídě stojí vedle námezdného dělníka také malí podnikatelé všeho druhu, ale vskutku revolučním elementem je tu jen proletariát. Jenže s tímto proletariátem se nesmi ztotožňovat luza: "Luza, ta trpná shnilotina nejspodnějších vrstev staré společnosti, bude proletářskou revolucí sem tam vržena do hnutí, avšak celou svou životní situací bude spíše ochotna zaprodávat se k zpátečnickým rejdům."
"Proletář je bez majetku." "Zákony, mravnost, náboženství jsou pro něho jen měšťácké předsudky, za nimiž se skrývá stejně mnoho měšťáckých zájmů." "Účelem proletářů není něco svého si zabezpečit, ale mají dosavadní soukromé jistoty a soukromá pojištění zničit." "Všechna dosavadní hnutí byla hnutí menšin anebo aspoň v zájmu menšin. Proletářské hnutí je samostatné hnutí obrovské většiny v zájmu obrovské většiny. Proletariát, nejspodnější vrstva dnešní společnosti, nemůže se zvednouti, vztýčiti, leč jestliže celá nadstavba vrstev, která tvoří oficiální společnost, bude vyhozena do vzduchu." "Ač ne co do obsahu, přece co do formy je boj proletariátu proti buržoasii především bojem národním. Proletariát každé země musí se přirozeně nejdřív vypořádat s vlastní buržoasií."
"Podstatnou podmínkou pro existencí a panství třídy buržoasní je nahromadění kapitálu v rukách soukromníků, tvoření a rozmnožení kapitálu; podmínkou kapitálu je práce námezdná. Námezdná práce spočívá výlučně na soutěži dělníků mezi sebou. Pokrok průmyslu, jehož nositelem bez vlastní vůle a odporu jest buržoasie, staví na místo osamocenosti dělníků, vinou jejich vzájemné soutěže, jejich revoluční spojení cestou sdružování. S vývojem velkého průmyslu bude pod nohami buržoasie odtažena sama základna, na níž ona vyrábí a výrobky si přisvojuje. Ona vyrábí především své vlastní hrobaře. Její zánik a vítězství proletariátu jsou stejně neodvratny."
V Komunistickém manifestě jsou snad všechna ona slavná hesla, se kterými později marxisté chodili do lidu budit vášnivý odpor k dnešnímu řádu společenskému a proletariátu a neméně vášnivý odpor buržoasie k marxismu. Vzpomeňme na př. těchto slov: "Komunistům bylo vytýkáno, že chtějí odstranit vlast, národnost. Dělníci nemají vlasti. Nemůžeme jim vzít, čeho nemají. Tím, že proletariát nejdřív musí dobýt politické moci, musí se povznést na národní třídu, musí sám se ustavit jakožto národ, jest proletariát ještě národní, třebas ne ve smyslu buržoasie. Národní odlišnosti a rozpory národů mizejí více a více již s vývojem buržoasie, s obchodní svobodou, světovým trhem, jednotvárností průmyslové výroby a životními poměry odpovídajícími jí. Vláda proletariátu je ještě více zatlačí. Spojený postup, alespoň zemí civilisovaných, jest jednou z prvních podmínek jeho osvobození."
A neméně než Marxovy názory o manželství v dnešním řádě společenském (soudí, že je tu mnohoženství jednak v tom způsobu, že bohatí zneužívají žen a dcer chudých, jednak že si i navzájem svádějí ženy a že kvete prostituce) pohoršovalo také jeho chápání státu ("politická moc ve vlastním smyslu je organisované násilí jedné třídy k potlačování druhé")‚ vlastnictví a všech ostatních "základů společností". Manifest končí otevřeným vyhlášením boje: "Komunisté podporují všude každé revoluční hnutí proti trvajícím společenským a politickým poměrům. Ve všech těchto hnutích vyzvedají otázku vlastnictví, ať už přijalo více nebo méně vyvinutou formu, jakožto základní otázku hnutí. Komunisté pracují konečně na spojení a dorozumění demokratických stran všech zemí. Komunisté opovrhují tím, aby utajovali své názory a úmysly. Prohlašují otevřeně, že jejich cílů může býti dosaženo jen násilným převratem celého dosavadního společenského zřízení. Ať se vládnoucí třídy třesou před komunistickou revolucí. Proletáři nemají v ní nic co ztratit, leč své okovy. Mají dobýti světa. Proletáři všech zemí, spojte se!" -
Celým manifestem se táhne jako červená niť myšlenka třídního boje. Manifest chtěl být odhalením tohoto principu společenského vývoje, a marxisté jej tak chápali. Kdo nevěří v třídní boj, může a musí v manifestě vidět povel k tomuto boji. A tohoto povelu uposlechly armády milionové. "Zvítězit", "dobýt moci" nad buržoasií stalo se heslem hnutí mezinárodního, které překvapilo rozsahem i silou. Ale jaký je cíl jeho? Co chce nastolit na místo dnešního neuspokojivého řádu?
Toho se nedovíme ani z Marxe ani z marxistů. Ale to není nějaké opominutí, to je - systém! To je podle této školy její přednost!
Marx totiž věřil, že o společenské soustavě a jejích změnách nerozhodují nějaké mravní myšlenky, nýbrž způsob výroby hmotných statků a třídní boj. "Teoretické věty komunistů nespočívají nikterak na ideách, na zásadách, jež byly od toho neb onoho zlepšovatele světa vynalezeny anebo odhaleny. Jsou to pouze všeobecné výrazy skutečných poměrů jistého existujícího třídního boje, jistého před našima očima probíhajícího dějinného hnutí. Odstranění dosavadních vlastnických poměrů není nic příznačného pro komunismus. Všechny vlastnické poměry byly podrobeny neustálé dějinné změně. Francouzská revoluce na př. odstranila vlastnictví feudální ve prospěch vlastnictví měšťáckého. Co vyznačuje komunismus, není odstranění vlastnictví vůbec, nýbrž odstranění vlastnictví měšťáckého. Ale moderní měšťácké vlastnictví soukromé jest posledním a nejdokonalejším výrazem výroby a osvojování si výrobků, jež spočívá na třídních protivách, na vykořisťování jedněch druhými." Tak stojí v Manifestě z r. 1848.
Jasněji podal Marx svoji filosofii dějin (t. zv. historický materialismus) ve spise Ke kritice politické ekonomie z r. 1859. Je to jedno z nejdůležitějších míst, a proto je záhodno uvésti je doslovně. "Všeobecný výsledek, který pro mne vyplynul, a jednou získán, byl pak mému studiu vodítkem, může být zkrátka formulován takto: Ve společenské výrobě svého života vstupují lidé v určité, nutné poměry, nezávislé na jejich vůli, poměry výrobní, které odpovídají určitému vývojovému stupni jejich hmotných výrobních sil. Souhrn těchto výrobních poměrů tvoří ekonomickou strukturu společnosti, reálnou základnu, na níž se zvedá právnická a politická nadstavba, a jíž odpovídají určité společenské formy vědomí. Způsob výroby hmotného života je podmínkou sociálního, politického a vůbec duševního procesu životního. Není to vědomí lidí, co určuje jejich bytí, nýbrž naopak jejich sociálním bytím je určováno jejich vědomí. Na jistém stupni svého vývoje upadnou hmotné výrobní síly společnosti v rozpor s trvajícími právě výrobními poměry, anebo - což jest jen právnickým výrazem toho - s majetkovými poměry, uvnitř nichž se dosud pohybovaly. Z vývojových forem výrobních sil mění se tyto poměry v pouta jejich. Nato nastává období sociální revoluce. Se změnou hospodářské základny převrací se celá ohromná nadstavba pomaleji nebo rychleji. Při pozorování těchto převratů musíme vždy rozeznávati mezi převratem hmotným, přírodovědecky věrně zjistitelným - ten se odehrává v hospodářských podmínkách výrobních - a formami právnickými, politickými, náboženskými, uměleckými a filosofickými, zkrátka ideologickými, v nichž si lidé tento konflikt uvědomují a jej probojovávají. Zrovna tak, jako neposuzujeme, co jednotlivec je, podle toho, co on si sám o sobě myslí, zrovna tak nemůžeme posuzovati takovou epochu převratu z jejího vědomí, nýbrž musíme spíše toto sebevědomí vykládati z rozporů hmotného života, z naskytnuvšího se konfliktu mezi společenskými silami výrobními a výrobními poměry. Společenský útvar nikdy nezaniká, dokud se nevyvinou všechny síly, pro něž je dosti prostraný, a nové, vyšší výrobní poměry nevstoupí nikdy na místo dřívějších, dokud hmotné existenční podmínky nových poměrů se nevylíhnou v klíně staré společnosti. Proto si lidstvo staví vždy jen úkoly, které může rozřešiti, neboť přesněji pozorováno, shledá se, že úkol sám vzniká jen tam, kde hmotné podmínky jeho řešení jsou už po ruce aneb alespoň už vznikají. V hrubých obrysech mohou býti označeny asijské, antické, feudální a moderně měšťácké výrobní poměry za pokrokové epochy hospodářského útvaru společnosti. Měšťácké výrobní poměry jsou poslední antagonickou formou společenského výrobního pochodu, antagonickou nikoli ve smyslu individuálního antagonismu, nýbrž rozporu, jenž vzniká ze společenských životních podmínek jednotlivců; ale výrobní síly, jež se vyvíjejí v klíně měšťácké společnosti, tvoří současně hmotné podmínky k řešení tohoto antagonismu. Tímto společenským útvarem proto končí předdějinné období (Vorgeschichte) lidské společnosti. .....
Tento filosofický názor na vývoj lidstva a společenského zřízení je základem Marxova myšlení a podává nám vysvětlení především t. zv. vědeckého socialismu, jak Marxova škola sebe nazývá.
Marx viděl v dosavadních pokusech o reformu společenského zřízení nevědecké počínání, protože měl za to, že každá změna společnosti organicky vyplývá z předchozího stavu, a nemůže proto býti provedena v libovolný čas a libovolným způsobem, nýbrž až "výrobní poměry" si ji samy vynutí. Tento názor vedl jej k nutnému důsledku, že vědec musí se soustředit na pozorování dosavadního vývoje a na studium jeho hybných sil. Vědec dle Marxe může předvídat, co musí nastat, může na základě toho pomáhat odklízet s cesty překážky vývoje, ale není věcí vědcovou vymýšlet, jak by mělo být, co dnes je tak nebo tak. Vědecký socialista se podobá porodníku, který pomáhá zralému dítěti na svět v pravý okamžik správným způsobem.
*
Toto soustředění se na pozorování a rozbor společenského zřízení a jeho vývoje je myšlenka vědeckého socialismu podle Marxe a jeho školy. Marx sám studoval v tomto smyslu společenský vývoj a došel k t. zv. teorii soustřeďování kapitálu a k nauce o zbídačování. Stručně lze podati tuto nauku takto: V soustavě kapitalistického podnikání je v soutěži pohlcován malý podnik větším, tento ještě větším atd. Z dřívějších samostatných podnikatelů a majitelů výrobních prostředků stávají se námezdníci. Jejich zástupy rostou počtem i bídou. Vláda nad výrobou se soustřeďuje v rukách stále menšího počtu velkých kapitalistů. "A jako se stále zmenšuje počet kapitálových magnátů, kteří si osobují a výlučně podržují všechny výhody tohoto přeměňovacího pochodu, tak roste spousta bídy, útisku, poroby, znetvoření, vykořisťování, ale též vzpoura dělnické třídy, která stále mohutní a mechanismem kapitalistické výroby nabývá vzdělání, spojuje se a organisuje se. Kapitálový monopol stává se poutem výrobního způsobu, který rozkvetl s ním a pod ním. Soustředění výrobních prostředků a zespolečnění práce dosáhnou bodu, kdy se nesnesou se svou kapitalistickou skořápkou. Ta se roztrhne. Hodina soukromého vlastnictví kapitalistického udeří. Vyvlastňovatelé budou vyvlastněni." (Kapitál díl I., na konci kap. XXIV.)
Tohle velké "vyvlastnění vyvlastňovatelů" čili sociální revoluce bude dle Marxe provedeno v době, kdy kapitalismus tak vyzrál, že nic jiného nezbude, než provést tuto změnu. Svět bude zralý pro nový řád tak jako kuře, když začne proklovávat svoji skořápku. Zeptá-li se někdo, jak potom bude organisována výroba a doprava, budou-li peníze, úvěr a pod., tu pravý marxista odpoví: To se ukáže samo sebou, neboť kapitalisté zorganisují svět tak, že vlastně poběží bez nich lépe než s nimi. Co se změní, jest jen kapitalistické vlastnictví k výrobním prostředkům, jež právě jest příčinou vykořisťování. (V nauce bolševické jest výklad marxovské sociální revoluce podán jinak; o tom později.)
*
Marxova teorie sociálního vykořisťování patří k málo pochopeným stránkám jeho díla. Obyčejně se v tomto směru předkládá jménem Marxova učení jakási zkreslenina. Ví se, že Marx dokazoval, že kapitalista si přisvojuje "nadhodnotu" dělníkovy práce, a to že je rozdíl mezi mzdou, kterou dělník béře, a cenou jeho výrobku, kterou při prodeji zastrčí do kapsy jeho zaměstnavatel. Takhle Marxova nauka o nadhodnotě nevypadá.
Marx vycházel z dřívějšího názoru, že hodnota nějaké věci je dána množstvím práce, potřebné k výrobě té věci. Pracovní výkon námezdníka je kupován a prodáván jako jiné zboží (viz shora o tom slova Marxova), a tudíž hodnota pracovního výkonu lidského je dána množstvím práce, potřebné k výrobě tohoto výkonu, to znamená souhrnem práce potřebné k výživě a výchově člověka, který ten pracovní výkon koná. - A teď: Co se děje v námezdném poměru? Dělník dostává hodnotu své práce, totiž tolik, kolik je třeba, aby se sám udržel na živu a vychoval své nástupce v práci. Zaměstnavatel má zboží dělníkem vyrobené a to prodává za jeho hodnotu, totiž za stejné množství práce, vtělené v jiný výrobek. Dělník dostává za svou práci její hodnotu (pracovní), zaměstnavatel dostává za svoje zboží jeho hodnotu (pracovní), každý tedy dostává, "co mu patří" - a přece je tu vykořisťování! V čem to vězí? Prostě v tom, že prací vzniká větší hodnota, nežli jest hodnota práce sama, a že dělník je nucen pracovat déle, než kolik potřebuje ke své obživě a k výchově svých nástupců, ale nedostává víc než tohle nuzné živobytí. Pracuje déle, ale to, co vyrobí, nepatří jemu, nýbrž zaměstnavateli. Ten jej odbude tím, co stačí na živobytí dělníkovo, a ponechává si rozdíl mezi hodnotou dělníkovy práce a hodnotou dělníkových výrobků. A to je nadhodnota, kterou si přisvojuje kapitalistický podnikatel.
Jak je možné, že dělník je nucen pracovat víc, než potřebuje k svému živobytí, a proč je nucen ponechávati zaměstnavateli "nadhodnotu"? Protože dělník potřebuje k práci jistých výrobních prostředků a jejich pánem je kapitalistický podnikatel. Má-li dělník najít práci, musí přijmout podmínky podnikatelovy: spokojit se mzdou, při níž udrží tělo a duši pohromadě a dodá v pravý čas potřebný počet svých nástupců do námezdné práce. Mzda nemůže ani trvale stoupnout ani trvale klesnout pod nutné životní náklady dělníka a jeho rodiny, ovšem jen tak četné rodiny, jaké trh práce potřebuje. Kdyby mzda stoupla nad tuto úroveň, dělníci by se měli lépe, netrpěli by tak nemocemi, neumírali by tak brzo, dříve by se ženili, měli by víc dětí, ty by při lepší stravě tak neumíraly, a za čas by se objevila "záplava" rukou na trhu práce; to by vedlo k snížení cen práce. Pokles mezd by vedl k účinkům opačným: průměrný život dělníků by se zkrátil, stouply by nemoci, odkládaly by se sňatky, děti špatně živené by kosila smrt, a začas by nabídka na trhu práce prořídla - což by vedlo k zvýšení mezd s následky, jak shora vylíčeno. To je podstata t. zv. "železného zákona mezdního"' který zastávali už staří "klasičtí" národohospodáři, zejména Angličan David Ricardo (1772-1823). Ferdinand Lassalle, současník Marxův, jej odtud převzal a obrátil proti kapitalismu. Řekl dělníkům: Ejhle, podle samých obhájců dnešního řádu společenského nemůže se váš osud, dělníci, zlepšit, protože o vaší mzdě rozhoduje tenhle "železný zákon". Nezbývá než odstranit tuto společenskou soustavu.
Tento "železný zákon" ovšem byl vyvrácen očividnou skutečností, že se životní míra dělnictva námezdného přece jen zvýšila, třebas nedosahuje životní míry kapitalistických podnikatelů. -
*
Ale vlastní otázka je někde jinde: Jak vznikl a proč trvá ten zvláštní poměr společenské závislosti, který zveme námezdným poměrem? Na tuto otázku Marx odpověď našel už u dřívějších národohospodářů a sám cituje pamětihodný odstavec z anglického spisovatele Wakefielda (z 1. pol. min. stol.): "Nejdříve objevil Wakefield v koloniích, že vlastnictví k penězům, potravinám, strojům a jiným výrobním prostředkům nedělá ještě z člověka kapitalistu, když schází doplněk - námezdný dělník, druhý člověk, který je donucen sám sebe dobrovolně prodávat. Wakefield objevil, že kapitál není věc nýbrž společenský poměr mezi osobami, způsobený věcmi. Pan Peel, naříká Wakefield, nabral potravin a výrobních prostředků v ceně 50.000 liber šterlinků z Anglie do Swan Riveru v Americe. Pan Peel byl tak opatrný, že přivezl s sebou 3000 osob pracovní třídy, mužů, žen a dětí. Když dorazil na místo určení, nezůstal panu Peelovi ani jediný služebník, aby mu ustlal anebo načerpal vody z řeky. Nešťastný pan Peel, který na všechno pamatoval, jenom ne na vývoz anglických výrobních poměrů do Swan Riveru." A Marx dodává k tomu pod čarou poznámku z dřívějšího svého spisku Námezdná práce a kapitál: "Černoch je černoch. V určitých poměrech teprve se stává otrokem. Stroj na bavlnu je stroj na spřádání bavlny. Jen v jistých poměrech se stává kapitálem. Vytrhne-li se z těchto poměrů, není zrovna tak kapitálem, jako zlato samo o sobě není penězi, anebo cukr cenou cukru... Kapitál je společenský poměr výrobní. Je to historický poměr výrobní."
Z tohoto místa plyne, že Marx viděl veliký význam vlastnictví k půdě a zatarasení přístupu k půdě. Lidé se panu Peelovi rozutekli teprve v Americe, ne v Anglii; protože v Americe měli "kam jít", ani je nenapadlo dělat panu Peelovi námezdné otroky za méně, než čeho si stejně pilnou prací mohli dobýt z volné půdy. Také na jiných místech dočteme se u Marxe, jak chápal význam té okolnosti, že v civilisovaných státech veškerá půda a přírodní zdroje se staly předmětem soukromého vlastnictví malé menšiny lidí, kteří na základě tohoto práva mohou žít "bez práce", totiž z práce jiných lidí, jimž dovolují "své" půdy používat. - Pohříchu neudělal Marx z tohoto pojetí důsledky. Zabránila mu v tom asi jeho teorie pracovní hodnoty a teorie o soustřeďování kapitálu a sociální revoluci.
*
Nauka o výkladu dějin změnami výrobních poměrů (historický materialismus)‚ o soustřeďování kapitálu a sociální revoluci, výklad sociálního vykořisťování (přisvojování nadhodnoty) a nauka o třídním boji jsou snad stěžejní teorie Marxova díla. Všechny tyto nauky byly podrobeny kritice nevždy věcné a nepředpojaté. Nezajímá nás zde, jak obránci dnešního řádu společenského vědomě anebo z nedbalosti zkreslovali učení Marxovo. Spíš si všimněme kritiky, která vznikla v lůně školy Marxovy a dostala jméno "revisionistů" (v čele jejich je Eduard Bernstein). Revisionisté přijímají Marxovu metodu pro výklad dějin, ale nechtějí čekat na vývoj kapitalistické soustavy, až by dospěla ke katastrofě čili ke "kladeradači", a usilují o positivní politiku ochrany dělnictva a zlepšování jeho posice. Pravověrní marxisté na př. odmítali svého času nemocenské a úrazové pojišťování dělnictva, jež přinesl Bismarck, nejen proto, že bylo dělnictvu presentováno jako dar císařův k získání sympatií dělnictva pro dynastii, ale také proto, že prý zlepšení situace dělnictva pojišťováním oddálí sociální revoluci, neboť podle Marxe čím hůř dělnictvu bude, tím blíž bude sociální revoluce a úplné vysvobození. Revisionisté ukazovali na př. hojně na to, jak Marx se zmýlil ve svém rozpoznávání, kam směřuje sociální vývoj: že soustřeďování kapitálu není tak přímočaré, jak Marx líčil. Že na př. v zemědělství se pozoruje právě opačná tendence - velkostatky se drobí a vzrůstá počet malozemědělců; že přibývá i v průmyslu absolutně samostatných podnikatelů v celé spoustě povolání; a že i v oborech, kde soustřeďování výroby ve velkopodnicích je nepopiratelné, vlastnictví k těmto velkopodnikům je rozděleno ve formě akcií mezi mnohé kapitalisty, často zcela malé. Lze říci, že tato kritika revisionistů nejvíc přispěla k střízlivému hodnocení Marxe pro dějiny socialismu, ač ovšem nezůstalo jen při "revisi".
Dnes je v celku opuštěna nauka o hodnotě, která jest dána prací potřebnou na výrobu hodnocené věci. Hodnota, t. j. význam, jaký člověk připisuje nějaké věci, jakožto prostředku k uspokojení svých potřeb v dané situací, nezáleží tak na množství práce, potřebné k její výrobě, nýbrž spíše na tom, jak věc vyhovuje potřebě hodnotícího člověka, jak naléhavou je jeho potřeba, jak vzácná je věc, jak rychle je vyrobitelná a pod.
Nauka o soustřeďování kapitálu a blahobytu na jednom pólu a práce a bídy na druhém už taktéž ztratila i svoji děsivou i svoji slibnou stránku. Dělnictvo se jí nechce těšit a říkat: "Čím hůř, tím líp," naopak v celém světě se prosazuje postupné zlepšování osudu námezdných lidí (viz na př. u nás celou soustavu pojištění sociálního). Dále však jde dělnictvo, vedené zdravým rozumem: nespokojuje se, aby trpně přihlíželo "vyvlastňování" malých velkými a snižování pracovníků na pouhé výrobní prostředky, a dobývá si vlivu na vedení závodů (závodní výbory, účast na zisku, spolupodnikatelství dělnické, družstva). Politická demokracie našla na př. též v daních dosti ostrý prostředek k převádění aspoň částí podnikatelských zisků do veřejných pokladen. Veřejné podnikání zatím váhavě a nevždy uspokojivě hledí zasáhnout tam, kde soukromý monopol ohrožuje zájmy celku.
Vykořisťování sociální, jak je Marx vyložil ve své nauce o přisvojování nadhodnoty, je dnes vykládáno zcela jinak, když teorie o hodnotě, dané prací, byla opuštěna. Dnes vidíme, že těžení z cizí práce se neodehrává pouze v poměru námezdném (mezi zaměstnavatelem a dělníkem), nýbrž že je běžné i v jiných situacích, kde jde o cenu. Tak na př. nikdo nepopře, že zhusta dochází k vykořisťování při koupi zboží (takže na př. dělník není vykořisťován jen svým zaměstnavatelem jako pracovník, ale též jinými podnikateli, jakožto spotřebitel jejich zboží), při nájmu a pachtu, při vypůjčování peněz, při uzavírání smluv dopravních, pojišťovacích, při placení daní a pod. Problém sociálního vykořisťování se nám dnes rozrostl v otázku po spravedlivé ceně.
A zde jsme už docela mimo oblast Marxova myšlení. Marx se domníval, že vystačí s pouhým přírodovědeckým bádáním v oboru společenského života. Hleděl poznávat a chránil se posuzovat, hodnotit. Vykládal změnami výroby, co bylo způsobeno změnami v mravních názorech. Mravní názory nebyly v dějinách jen "nadstavbou", nýbrž stejně původním výrazem života, jakým je pud tvořivý, který vyznačuje člověka jakožto "živočicha, který si dělá nástroje".
A třídní boj? Je boj, ale není dvou armád, uniformovaných v určité pevné zájmy, jež by se srážely a bojovaly o vítězství. Každý z nás je napadán - máme-li také užívat této vojenské terminologie marxistů - s několika stran a sám se brání neb útočí na několik front. Podnikatel nemá jen dělníky proti sobě, on bojuje také se svými dodavateli, dále se svými odběrateli, se svými věřiteli a dlužníky, možná i s pronajimatelem svého krámu a dílny, dále se svými konkurenty domácími i cizími, a konečně s berními úřady...
Třídní boj dle Marxe je prý politický boj. Ale jaká chumelenice je ta politika, - kde pak jsou zde ty dvě určité třídy, které spolu svádějí boj? Pravda, pří každém boji se aspoň dvě strany utvoří, a spojenci přistupují na tu i onu stranu. Jenže nazvat politickou stranu anebo skupinu stran spolu držících "třídou" je zřejmě nesmyslné. Ani skupina vládnoucí; ani skupina oposiční nepředstavuje "třídu", leda zcela výjimečně.
Ale přece nikdo nepopře, že existuje sociální boj. Co je jeho účelem na straně socialistů? Zavésti takové společenské poměry, za nichž by se tvořily spravedlivé ceny práce, úvěru, zboží, bytů, dopravy atd. Nastolit takové poměry, v nichž by nikdo nebyl připravován proti své vůli o část odplaty za svou zásluhu. Účel tohoto boje jest dán mravním ideálem všech těch, kteří jej vedou - také odpůrců socialismu. Myšlenka lidské rovnosti a svobody byla v dějinách, jak se zdá mocnějším živlem než pára a elektřina, ač nelze popřít, že jak pára tak i elektřina přispěly k uskutečnění těchto mravních zásad způsobem netušeným.
Marxův systém je důsledný - omezuje se na rozbor dosavadního vývoje a ne předvídání, kam nás vývoj zanese nebo jistě lépe: zatlačí. Marx se vědomě zdržuje jakéhokoli líčení budoucího stavu, ba on ho ani nechválí! To by nemělo smyslu - co přijde, musí přijít, a naše chvála nebo hana to ani neurychlí ani neodvrátí. Proto dobře poznamenal bývalý marxista Tugan Baranovský, že Marx není teoretikem socialismu, nýbrž kapitalismu, neboť se na rozbor kapitalismu vědomě soustředil.
Marx se při tomto svém stanovisku obešel bez hodnocení a bez vynalézání reformních prostředků. Ale to je právě příčinou, proč dnes je uznána jeho nedostatečnost pro společenský život. Když marxisté hlavně učením o třídním boji shromáždili na své straně velké masy a dobyli politické moci - najednou se ocitli na holičkách - nevěděli, co dál, co s mocí! Tlusté svazky Marxova "Kapitálu" a celé bibliotéky "vědeckého socialismu" marxovského neobsahují rady, jak organisovat výrobu a oběh statků, podržet-li soustavu důchodů, či nějak jinak zorganisovat úkoj potřeb, zda se má úvěr odstranit, či postátnit nebo zavést bezplatný atd. Fiasko, jakého se dožili marxističtí socialisté v politické moci, bylo přímo trapné, ale bylo nevyhnutelné. Marxova teorie byla pochybená přímo v základě, totiž metodě, která byla nazvána historickým materialismem. Chyby, které "revisionisté" objevili v Marxově používání této metody, byly a jsou významu podřízeného oproti oné chybě základní.
Marxova škola vylila celé řeky inkoustu, aby zesměšnila a zavrhla utopisty a první reformátory (co jen kousavé zloby proti Proudhonovi se najde u Marxe). A ejhle, dnes se poznává, že ti, kdo přemýšleli o tom, jak by to mělo být, místo toho, jak to je, nedělali tak docela zbytečnou práci. Ovšem lučavka Marxovy kritiky nebyla přece jen vylita nadarmo na fantasie dřívější i budoucí. Socialismus po Marxovi nebude utopický, ani nebude pouze analytický (poznávající sociální zlo rozborem jeho), nýbrž bude tvořivý, vědecky konstruktivní.
Životní osud Karla Marxe stojí za studium. Narodil se 5. května 1818 v Trevíru, kde jeho otec byl právnickým úředníkem. Byl izraelita, a řada předků Karla Marxe byli vynikající rabíni. Marx po nich zdědil skvělý talent logický. Když Karlu Marxovi bylo pět let, otec jeho s celou rodinou přestoupil k protestantismu. K. Marx měl pečlivé vychování, dosáhl doktorátu filosofie, a byl by se možná věnoval dráze universitní, kdyby pro svoje politické přesvědčení nebyl musel opustit vlast. Jeho žena pocházela ze šlechtické rodiny, a věrně jej provázela na jeho těžké cestě životem. Většinu života Marx ztrávil v Londýně, kde přivykl tak, že nepřesídlil zpět do Německa, ani když jej Bismarck k tomu zval. Marx cítil nacionálně německy do té míry, že byl podezírán z tajných styků s německou vládou a z braní peněz od ní, což pravda nebylo. Povaha Marxova byla nešťastná. Jak ukazují jeho polemické spisy, byl kousavý až do jedovatosti; dle zpráv životopisců byl nedůvěřivý a podezíravý. Marx i jeho manželka byli založeni bohémsky. Engels, věrný přítel Marxův, jsa bohatým továrníkem, nejednou Marxe vytáhl z dluhů, ale nikdy ne nadlouho. Sombart, mluvě o povaze Marxově, uvádí slova Pierre Lerouxa, že "znamenitě rozuměl špatným stránkám lidské povahy". Marx byl pesimista; věřil, že na světě vládne princip zla. Zemřel náhle 14. března 1883 ve své pracovně.