Generální stávka syndikalistů a katastrofická
revoluce Karla Marxe jsou báje.
Syndikalista G. Sorel.
Učení Marxovo mělo podivné osudy: Každý si z něho vybral, co chtěl, nejen když je chtěl snadno vyvrátit (což je častý způsob polemiky), ale také, když je chtěl vychválit. A tak dnes jsme svědky toho, že se téhož Marxe dovolávají směry, jež spolu zápasí na život a na smrt. Marxe se dovolávají dosud sociální demokraté, ale též bolševici a syndikalisté, a přece tyto tři politické směry nechtějí mít nic společného, ba čteme denně, že si na př. bolševičtí komunisté a sociální demokraté navzájem upírají vůbec charakter socialistický. Vidíme-li tuto vojnu mezi marxisty o marxism, nemůžeme zapomenouti vtip Marxův: "Pánové, já nejsem marxista."
Ve Francii si z Marxe vybrali - stejně jako jinde - především nauku o třídním boji, ale "vypracovali" ji po svém. Vznětlivé povaze francouzské třídní boj znamená něco víc než řeči v parlamentě, které málokdo poslouchá, a když je čte v novinách, čte je o samotě, a jest jimi vzrušen tím méně, čím starší je číslo novin, které se mu dostalo do rukou... A tak syndikalisté došli právě k opačnému pojetí třídního boje, než jaké měl Marx. Syndikalisté mají za to, že třídní boj se nevybojuje politickými prostředky, nýbrž že je to boj hospodářský, který se musí vybojovat v dílnách.
Jméno syndikalism je odvozeno z franc. slova "syndicat" (dlužno doplniti ouvrier, professionnel)‚ což znamená "odborová organisace (dělnická, příslušníků jednoho povolání). Třídní boj dle syndikalistů je zápas mezi vykořisťujícími a vykořisťovanými, a má za účel odstranit soustavu vykořisťovací. Účel postupu syndikalistického je nové zřízení společenské, v němž by vládli výrobními prostředky ti, kdo jimi pracují. To znamená, že by odborovým organisacím, na př. železničářů připadlo provozování železnic, organisacím zedníků stavba domů, organisacím učitelů vedení škol atd. Tohoto cíle chtějí dosáhnouti syndikalisté znemožněním soustavy dosavadní. Jejich největší a rozhodnou zbraní je generální stávka. Ta zaujímá v jejich nauce asi takové místo jako u Marxe sociální revoluce.
S Marxem mají společné to, že nechtějí si lámat hlavu plánem, jak onu
generální stávku provést a jak z ní převést hospodářství kapitalistické
v nový řád syndikalistický, i jak tento řád má vypadat. Na dotazy po tom
mají odpověď, že stávka se nevyhrá plánem, ale nadšením a až se stávka
provede - pak uvidíme, co bude třeba dělat. Doporučuje se jednat bez dlouhého
rozvažování, držet před očima čisté ideály a jednat.
Syndikalisté zdůrazňují potřebu "přímé akce". Tím se v masách
rozumí vlastní jednání každého dělníka nebo občana, nikoli jednáni zástupců,
jimi zvolených.
Vykřičenou se stala ona syndikalistická zbraň "boje třídního", která se zve sabotáž; je to úmyslné kažení výrobních prostředků a zdržování výroby za účelem poškoditi zaměstnavatele. Je to jakési zhoršené vydání pasivní resistence (trpného odporu), která byla nazvána "stávkou při práci".
Je pamětihodno, že syndikalism, který všechnu váhu třídního boje přesunul
do dílen, na ruční dělnictvo, a okázale (Gide praví afektovaně) opovrhuje
vzdělanci, je vymyšlen hrstkou vzdělanců, a že získal sympatie v cizích
zemích u skupin vzdělanců, které bychom mohli nazvat politickými esthéty.
- Jsou to lidé, kteří "vychutnávají" v politice "silné
dojmy" tak jako v umění, nedbajíce, zda ty silné dojmy podporují život
čili nic. Jsou vždy převelmi radikální, ale nesvedou nic, kromě nekonečných,
jalových schůzí a nějakého časopisu s jepičím životem. Za nějakou dobu
se jim přejí radikalismus, řekněme syndikalistický, a oni se vrhnou do pěstování
křesťanského nacionalismu (tak to udělal velký syndikalista G. Sorel).
Jsou-li syndikalisty, buďte jisti, že "cítí" dělničtěji, než
skutečný dělník, a odskočí-li mezi katolíky, budou papežštější než
papež. Není tím řečeno, že jsou to lháři; mnozí z nich vskutku se opíjejí
myšlenkou, do níž upadli, a jsou stejně upřímní ve všech svých
"proměnách", ale při tom napáchají zla a zmatků všude, kde se
octnou. Socialistické hnutí s těmito vzdělanci udělalo řadu zkušeností,
a není divu, když jsou zkušení dělníci nedůvěřiví, zejména k té přeradikalisované
inteligenci, a že za ní běhá jen nezkušená mládež, které politika jest
teprve dobrodružstvím.
Syndikalisté jsou v tom věrni vědeckému socialismu Marxovu, že nevymýšlejí
"receptů pro kuchyň budoucnosti". Oni jsou dokonce ochotni vyhlásit
generální stávku za mythus (G. Sorel)‚ tedy za něco neskutečného, co žije
pouze ve fantasii, ale právě proto prý - nemůže být vyvráceno. Sorel
prohlásil, že generální stávka je zrovna tak mythem, jako - sociální
revoluce Marxova. Toto mínění ukazuje, jak tento politický esthét porozuměl
dílu Marxovu, kterému ovšem sociální revoluce se jevila nevyhnutelnou a blízkou
skutečností.
Syndikalismus můžeme pochopit jen jako výraz zoufalé bezradnosti u vykořisťovaného dělnictva, jež nevědouc, jak se vysvobodit ze soustavy námezdné, uvěří, že stačí nechat práce, aby se svět převrátil a nastal ráj. Ramsay MacDonald ve své studii o syndikalismu ukázal, že generální stávka by nejvíc poškodila dělnictvo a nejméně by ublížila boháčům. Nový řád společenský nemůže být zaveden mechanicky - na zbořeništi starého, nýbrž musí organicky vzrůst ve starém. Starý řád musí být nahrazován lepším - novým, v tomže tempu, jak odumírá stav horší.
Syndikalisté (a všichni marxisté) podceňují obtíže, s jakými je spojeno jednak vynalézání nového řádu sociálního, jednak jeho uskutečňování. Všem marxistům platí slova slavného národohospodáře francouzského Charlesa Gide, jež pronesl r. 1888: "Předpokládejme vskutku, chcete-li, že sociální revoluce je již zítra. Krvavý den je u konce a přinesl úspěch; lid triumfoval na celé čáře; buržoasie byla jakožto třída potlačena; vlastnictví jednotlivecké bylo zrušeno; půda, podzemí, dílny, stroje, skladiště, železnice, banky a jejich pokladní hotovosti, vše jest v rukou lidu; vidíte, že vám přeji. Vy jste si ulehli do postelí buržoů a zlaté sny váš spánek tam kolébaly... A pak? Ty farmy, dílny, železnice, banky, skladiště - ty dlužno uvésti v chod. Běží o to uvésti v pohyb celý ten ohromný aparát ekonomický, aparát výroby, oběhu a rozdělování, který udržuje den ze dne hospodářský život země, a který, kdyby došlo k jeho zastavení jediný den, přivodil by smrt celého těla sociálního, tak jako zaražení oběhu krevního přivodilo by okamžitě potlačení života. A neříkejte, že by se tu provedlo něco po něčem, že budete míti na to dosti času, že se vyučíte. Zdali to bude v jednom dnu a na barikádách, co se budete učiti těm uměním míru? Nikoli, nikoli! Nezbytnosti života sociálního nedopřejí vám ani dne, ani minuty! Bude to v hodině, co budete se musit chopiti řízení hospodářského a převzíti za ně odpovědnost, sice společnost zhyne - či spíše, nikoli, nezhyne, ale v křeči agonie odvrhne nový řád věcí, který ji dusí a přejde opět k dřívějšímu svému životu..."
Syndikalisté se do této osudné situace ještě nedostali, ale zato do ní vskočila jiná skupina marxistů - bolševici v Rusku.