Poznání vztahů individua a společnosti hluboce se změnilo za posledního čtvrtstoletí.
Zdánlivě nezjinačilo se nic. Spor vede se dále týmiž slovy mezi vědou národohospodářskou a školami socialistickými; individualism a kollektivism stojí proti sobě ustavičně v protivě, která vlivem událostí politických stává se ještě zřetelnější a pronikavější než kdy dřív.
Ve Francii i mimo Francii otázky čistě politické ustupují diskussím sociálním a dle volebních úspěchů různých skupin socialistických v Německu, v Belgii, ve Francii i jinde dá se souditi, že není daleka doba, kdy na sněmích většiny a menšiny seskupí se výhradně na základě hospodářského boje a za hlavní předmět jednacího řádu pokládati budou „liberální“ nebo „socialistické“ rozřešení otázky rozdělení majetku.
Ale obyčejně strany politické jsou jen nedokonalým obrazem politického smýšlení. Strany zpožďují se vždycky za zásadami; dřív než se myšlenka dosti rozšíří, aby se stala heslem společné činnosti, základním článkem volebního programu, je třeba dlouhé propagandy; když konečně sorganisovaly se strany na tomto základě, velmi mnozí již postřehli, co je v něm neúplného, nepřesného, v každém případě relativního, a tu již otvírá se nový plán, obsažnější a vyšší, z něhož zrodí se idea zítřka, která zase bude podnětem nových zápasů.
Takto mezi politickým národohospodářstvím klassickým a systémy socialistickými zvolna vznikal názor ne prostředkující, ale vyšší; názor pojatý s hlediska vyššího, odkud světlo se šíří rovnoměrněji a dále. Nejde ovšem o nějaké vyrovnání mezi skupinami a stranami, o nějakou politickou taktiku. Nemá se docíliti shody mezi lidmi, ale mezi ideami; nepřipravuje se smlouva, nýbrž synthesa.
Tato synthesa není hotova. Jest sice již jeden myšlenkový směr, který postupuje na základě jejího způsobu zkoumání a rozumování a ovládá její cíl i její prostředky; není však pevného systému, jenž by dával závěry v každém případě.
Jak by také mohlo býti jinak? Není to dílo člověka jednotlivce, je to dílo lidí všech. Je to všeobecný způsob myšlení, jehož stopu shledáváme do jisté míry všude, u spisovatelů jako u politiků, v napsaných dílech filosofů jako v žitých dílech státníků, ve zřízeních soukromých i v zákonech, stejně u národů latinských jako u Anglosasů nebo Germánů, právě tak ve státech monarchických jako v republikánských demokraciích.
Tato nauka nezískala si rázem tak slavného jména, které se vnucuje hned na první ráz, jako by už samy jeho slabiky obsahovaly rozřešení problémů.
Protože má jméno přijaté ode všech, osvojují si ji současně straníci příliš různí, přišedší s příliš vzdálených stran filosofického i politického obzoru ; každý podle svého cíle snaží se přizpůsobiti ji celku svých názorů minulých. Vidíme, že hlásána je křesťanskými socialisty, a těm znamená uplatnění příkazů evangelických; některými národohospodáři, jimž jest uskutečněním hospodářského souladu. Některým filosofům jest „biosociologickým“ zákonem světa; jiným jest zákonem „shody“ nebo „sjednocení k životu“[*2]; positivistům jedním slovem jest „altruismem“.
Všem ale v podstatě a pod různými jmény nauka jest stejná a vyjádřena je jasně v této základní myšlence: mezi každým jednotlivcem a všemi ostatními jest nutný svazek solidarity; jedině přesné studium příčin, podmínek a hranic této solidarity bude moci dáti měřítko práv a povinností každého vůči všem a všech vůči každému a zajistí vědecké a mravní závěry problému sociálního.
Co je příčina, že tak různá nazírání shodnou se na stejné myšlence? Dalo by se říci, že všechen tlak soustřeďuje se proti přehradám příliš úzkých systémů.
Tento poznatek sociální solidarity jest výslednicí dvou sil dlouho vzájemně si cizích, dnes sblížených a spojených u všech národů vyšinuvších se na vyšší stupeň vývoje: vědecké methody a mravní ideje.
Jest plodem dvojího hnutí myslí i svědomí, které tvoří hluboký podklad událostí našeho století; které jednak směřuje k osvobození myslí od systémů apriorních, od víry přijaté bez přesvědčení, a k tomu, aby nahradilo ustálené útvary myšlenkové, předepsané tradicí a autoritou, novými způsoby myšlení, založenými na svobodném výzkumu a podrobenými neustálé kritice; a které jednak nutí svědomí zcela mimo bezpodstatné výmysly a neodůvodnitelná ustanovení tím přísněji hledati pravidla jednání, jichž závazná povaha vyplyne prostě ze shody citu — měřítka dobra — a rozumu — kriteria pravdy.
Vznik a vzrůstající síla toho, co počíná se již zváti hnutím solidaristním, má tedy příčiny velmi všeobecné a velmi hluboké. Zdá se, že přišla chvíle, kdy lze je studovati soustavně a kdy je možno ukázati, jak novým způsobem již utváří studium národohospodářské a sociální.